Člověk se pohybuje a chová tak, jak mu ostatní smysly dovolí. Vidění si představuju jako teoretický koncept, hmat není oproti zraku tak globální. Vnímám to, co vnímat můžu, a tak se ty věci naučím představovat a představuji, že život je stejně hodnotný, říká v rozhovoru s A11 TV Mgr. Luboš Zajíc
A11 TV rozhovor
mluvčí 2,
——————–
Tentokrát začneme trochu jinak, protože já si svého hosta přivedu, on je totiž od narození nevidomý, prezident Sjednocené organizace nevidomých a slabozrakých České republiky, pan Mgr. Luboš Zajíc. Hezký den.
——————–
Luboši, už jsem na vás prozradil, že nevidíte od narození, mohl byste mi popsat, jakým způsobem člověk, když je malé dítě, vnímá a vzpomíná na období školy? Jak jste to zvládal? Když jste byl malý a byl jste odlišný od svých soukmenovců a vrstevníků.
Mgr. Luboš Zajíc
——————–
Mojí takovou možná výhodou, trošku v uvozovkách, on, když se člověk narodí nevidomí, tak si to svoje postižení zdravotní vůbec neuvědomuje, začíná vnímat svět tak, jak k němu přichází skrz ty jiné smysly a poprvé se k té odlišnosti dostane až skrze nějaký kontakt s vrstevníky nebo mu to někdo nějak vysvětlí, ale taková věc moc člověka nezaujme, člověk se pohybuje a chová tak, jak mu ostatní smysly dovolí. Nějak více se to člověka dotkne opravdu až při nějakém kontaktu s vrstevníky, kdy najednou někam odběhnou a pokud ten nevidomý tam je sám, tak tam třeba zůstane, a tak si řekne, že něco je jinak. Ale já jsem chodil do školky i do školy pro nevidomé, takže tam nás stejně postižených bylo hodně a to mělo tu velkou výhodu, že jsme se mohli porovnávat. A to děti potřebují. Samozřejmě, že když dnes nevidomé dítě funguje v běžném kolektivu v inkluzi, tak tohle je třeba věc, která mu trošičku chybí ve spoustě věcí. Ať už v nějaké rychlosti, kam doběhne a co zvládne přeskočit, s těmi dětmi nemůže rovnocenně soutěžit, takže pak se to musí kompenzovat nějakými jinými způsoby. Ale tohle je věc, za kterou já jsem vděčný, že jsem si tohle dětství a tyhle ty věci užil.
mluvčí 2,
——————–
Ono to nebylo na začátku tak jednoduché, protože jste nebyl zvyklý na nic jiného než na domácí prostředí a najednou jste se ocitnul v prostředí internátním jako malé dítě, jaké byly ty začátky?
Mgr. Luboš Zajíc
——————–
To je pravda, jsem z Pardubic a ta speciální školka tehdy byla v Praze, v Brně, v Levoči, tehdy ještě, když jsme byli se Slovenskem za mého dětství a mládí, takže jsem se dostal do té školky do Prahy a přes týden jsem byl na internátě, jezdil jsem domů jenom o víkendech a musím říct, že i během základní školy, na prvním stupni určitě, byly psychicky složité ty přechody z jednoho prostředí do druhého. Přišla neděle poledne a mě čekala cesta odpoledne do internátu, a to rozhodně nebylo nic příjemného. A popravdě řečeno, i později ani ty přechody z internátu domů my už nebyly moc příjemné, protože jsem tam měl kamarády, vrstevníky, které jsem v tom domácím prostředí neměl, i když samozřejmě doma je potom každý rád a už to bylo fajn, ale na ty přechody nevzpomínám jako na něco příjemného, ale jinak, když už se člověk aklimatizoval a jako dítě si odplakal tu první hodinu v tom internátě nebo tak, tak pak už to zase bylo skvělý, člověk měl spoustu podnětů a bylo to fajn.
mluvčí 2,
——————–
Vy jste říkal , že jste si postupně začal uvědomovat, že jsou i lidé, kteří vidí, a promiňte mi, tu otázku a nevím, jestli vůbec je vhodná, správná nebo dobrá, když se řekne vidění, co si pod tím představíte, jak to vidění podle vás vypadá? To, co je pro nás, co vidíme, asi přirozené, ale vy jste nikdy neviděl?
Mgr. Luboš Zajíc
——————–
To je pravda, určitě není snad nevhodná. Vidění si představuju jako teoretický koncept, jako někdo z vás třeba nebyl na Antarktidě, znáte ty obrázky, ale taky tam člověk nebyl a zná to zprostředkovaně nebo naše poznatky o vesmíru jsou zprostředkované. Tak takhle já vím, co lidé říkají, že vidí, jaké barvy mají jaký význam, jaké věci mají jaké barvy, to se nevidomí musí trošku naučit, takže vidění je pro mě nějaký teoretický koncept, vím, co všechno vidět. Jednou jsem se ptal někoho, jestli opravdu, když se v knížkách píše, upřel na mě pohled, jestli ten pohled je vidět, protože v literatuře se běžně o pohledu mluví o něčem, co je vidět, tak jsem se dozvěděl, že ne, že jde o ten výraz očí a o to, že když se na vás někdo dívá, ale tohle mi jasné nebylo, takže je to pro mě nějaký teoretický koncept, o kterém toho teoreticky vím hodně, ale samozřejmě tu praktickou představu jsem nezažil.
mluvčí 2,
——————–
Pro člověka z 90 % je zrak tím smyslem, který mu zprostředkovává takovéto poznání? Vy se musíte s věcmi seznamovat jinak, to znamená prostřednictvím ostatních smyslů, hlavně hmatu, nakolik je to náročné, si všechno osahat tak, abyste pochopil, když se řekne třeba stůl, jak ten stůl asi může vypadat, protože těch věcí okolo nás je pochopitelně spoustu, není to jenom stůl.
Mgr. Luboš Zajíc
——————–
Jasně, řekl bych, že slovo náročné asi není na místě, co bych řekl, že je velmi specifické na tom poznávání, zejména u hmatu oproti zraku je, že je to pomalejší. Hmat není oproti zraku tak globální, to, co mohu ohmatat, nasahat, je podstatně v menším měřítku, takže když se chci seznámit s něčím, trošku prostorově rozsáhlejším, to déle trvá, ale i s něčím menším, co má zase nějaké detaily, tak to tím hmatem člověk poznává pomaleji, takže řekl bych, že v té rychlosti je velký rozdíl. No a pak samozřejmě člověk tím hmatem nevnímá takové ty vlastnosti, barevné kvality a další, ale vnímám to, co vnímat můžu, a tak se ty věci naučím představovat nebo tak si je představuji a vnímám tím hmatem.
mluvčí 2,
——————–
Já jsem tu otázku položil zcela záměrně, protože jsem si chtěl nahrát na další oblast. A to je vaše vzdělání, protože vy máte vystudovanou konzervatoř, hru na klarinet, působil jste jako učitel hudby, ale vy jste vystudoval právnickou fakultu a mě by opravdu zajímalo, jak může nevidomý člověk vystudovat práva? Co z krypta, učebnice, materiály, které asi jsou dělané pro ty většinové studenty, kteří vidí, ale pokud se tam objeví nevidomý člověk, jak se dá vystudovat Právnická fakulta?
Mgr. Luboš Zajíc
——————–
Já bych řekl, že lépe než mnoho jiných oborů, protože právo je práce převážně s textem, není tam moc žádné grafiky, zákony jsou texty právní normy. Texty nevidomý člověk může buď číst v Braillově písmu, dnes mohu využít mnohé moderní pomůcky, to znamená v digitálním textu. Téměř všechny právní normy České republiky mohu číst přes počítač s hlasovým výstupem nebo k počítači připojím braillský řádek a zase ten digitální text můžu číst. To omezení tam zase nějaké je, samozřejmě více učebnic. Když jsem začal studovat, tak ta digitalizace už probíhala, ale ještě za mě nebylo úplně běžné, že by posluchárna byla plná studentů s notebooky. V posluchárně, kde nás byly stovky na pražské právnické fakultě, tak jsme tam s notebooky byly 45 lidí, bylo to ještě něco trošku výjimečného, dnes už je to zcela běžné, takže dneska už bych tam nějak nevyčuhoval, ale já jsem si psal poznámky do notebooku, v notebooku jsem měl ty digitální texty, skripta i tehdy byla v digitální podobě, buď je někdo naskenoval, a nebo už se získaly od nakladatelství přímo digitální texty. Takže tam ten handicap moc nebyl, byl menší a dnes je ještě menší.
mluvčí 2,
——————–
My si tady povídáme o vašem příběhu, to znamená o vaší osobní zkušenosti člověka, který je nevidomý od narození, ale v rámci Sjednocené organizace nevidomých a slabozrakých jsou také lidé, kteří o zrak přišli buď náhle, nebo postupně ztráceli zrak. Oni tedy předtím viděli, jaký rozdíl mezi těmito dvěma skupinami lidí je? Předpokládám, že tam musí být velký rozdíl.
Mgr. Luboš Zajíc
——————–
Určitě tam je dost rozdílů, na každém tom lze spatřit, v uvozovkách, výhody a nevýhody. Když je člověk nevidomí od narození nebo má nějaké těžké zrakové postižení , tak v zásadě většinou neřeší příliš takovou tu psychickou zátěž nebo ji začne řešit později, jak jsem o tom mluvil. To je zase naopak jeden z největších problémů lidí, kteří ztratí zrak v průběhu života, že se s tím musejí vyrovnat, znají to, co bylo předtím, a vědí, že to, co je čeká teď, bude z jejich hlediska často neřešitelné. Ono jenom náročnější a jiné de facto, ale s tímhle se vyrovnat a může tam nastat i ztráta lidí blízkých, ne vždycky to třeba manželství musí vydržet nebo nějaký jiný partnerský vztah, takže tohle je na tom, když člověk ztratí zrak to nejnáročnější. Na druhou stranu ti lidé, kteří ztratili zrak v průběhu života, se nemusí učit některé věci, které se musí učit nevidomí od narození, oni od začátku vědí, jak se dívat někomu do očí a je to pro ně zcela přirozené, a to se zase třeba nevidomí od narození musí naučit. Ti lidé, kteří ztratili zrak v průběhu života, znají barvy, představují si je. Nevidomí od narození se o nich musí hodně dozvědět, protože je to důležitá věc ve světě, takže v těch rozdílech by se dalo pokračovat, ale myslím, že nejdůležitější je takový ten vzkaz pro všechny, že i beze zraku nebo s těžkou ztrátou zraku, když tam ještě nějaký zbytek zůstal, se dá žít, že to je život stejně hodnotný, v zásadě může být stejně bohatý nebo stejně chudý, je jenom jiný a je potřeba hledat ty prostředky, kterými se to dá částečně kompenzovat, naučit se ty věci řešit jiným způsobem. A to je to, co právě u nás v naší organizaci nevidomých a slabozrakých lidem nabízíme, že se tam setkávají lidé se stejným handicapem a spoustu věcí si mohou sdělit, nemusí všichni přicházet na všechno, objevovat již objevené, takže to je jedna z funkcí naší organizace.
mluvčí 2,
——————–
Já jsem měl možnost se podívat do vaší organizace, projít si celou budovu a musím říct, že jsem si původně představoval, že to bude Procházka na půl hodiny. Nakonec jsme tam strávili téměř tři hodiny a měli jsme možnost si spoustu věcí prohlédnout, vyzkoušet. Pojďme se chvíli pobavit o tom, co můžete nabídnout lidem, kteří ztrácejí zrak nebo ztratili zrak poté, co předtím viděli a najednou si říkají, tak ten můj život skončil, protože já už se nenaučím fungovat jinak. Když najdou tu motivaci a důvod? Tedy žít dál, učit se, co můžete nabídnout takovým lidem, jak mohou pokračovat v relativně dobré kvalitě života?
Mgr. Luboš Zajíc
——————–
O tom sdílení jsem už mluvil a je to opravdu důležité, když ten člověk ztratí zrak, často má pocit, že život končí a už jenom to, když u nás potká lidi, kteří také nevidí a žijí plnohodnotně, bohatě, tak je to takové první nakopnutí, ale to by samozřejmě nestačilo. Kromě té psychické podpory se opravdu musí ten člověk naučit spoustu věcí dělat nově. Jinak tohle všechno naše organizace anebo námi založené obecně prospěšné společnosti učí lidi od začátku. Jak si zalít kafe, aniž by se opařili a zvládli to bez použití zraku, jak se orientovat nejen doma ve svém prostředí, to většina lidí nějak zvládne, ale jak to udělat, aby mohli bezpečně vyjít sami na ulici. Naučíme je chodit s bílou holí, používat tu techniku. Tam bývá už na začátku velký problém, vůbec odbourat ten psychický blok, ono vyjít s tou bílou holí není vůbec snadné, je to přece jenom v něčem takový stigmatizující pocit. Takže i tohle. Mohou se u nás lidi učit třeba nově Braillovo písmo. Samozřejmě pro toho, kdo ztratí zrak později, je to dost náročné. Asi už si nikdy nebude číst dlouhé knihy, ale aby zjistil, jaký má lék před sebou, tak k tomu je to Braillovo písmo výborné, protože dnes všechny léky jsou ze zákona označeny a samozřejmě těch věcí, kdy se hodí Braillovo písmo, je mnohem víc. Vydáváme časopisy v různých podobách, které mohou lidé poslouchat v audio formě, ve zvětšeném černotisku – jak my říkáme běžnému písmu, v Braillově písmu. Poskytujeme sociálněprávní informace, na co ten člověk má, když se dostane do téhle situace, nárok. Většina těch lidí ztratí možnost pracovat tam, kde pracovali, pomůžeme jim i s tímhle. Později, když zvládnou všechny ty věci, tak hledat nějaké nové uplatnění, i to profesní, takže těch věcí je opravdu hodně, máme třeba knihovnu digitálních dokumentů, čili těm lidem nabídneme, jak můžou náhradně číst si knížky, aby neztratili, pokud měli třeba tuhle tu zálibu. A nakonec i jejich volný čas se snažíme naplnit nějak smysluplně. Teď možná, když jste u nás byl na dni otevřených dveří, jste si všiml, že jsme nově zařídili, říkáme tomu mini fitness, malou posilovnu, protože běžně, když člověk nevidí, tak jít sám do posilovny, není úplně jednoduché a u nás je ta posilovna malá, je tam chráněné speciální prostředí, napřed tam toho člověka někdo naučí, se orientovat a pak už tam může chodit třeba sám, a tak bych mohl asi dlouze pokračovat.
mluvčí 2,
——————–
Máte skvělou práci, mě jste dneska naučil taky techniku, když jsem vás vedl, tak jsem se původně chtěl chytit já vás a dovést vás, ale je to obráceně, vy se chytnete mě, dotknete se mě, já vás přivedu, dotknu se opěradla a vy už víte, kde je židle. Děkuju vám i za tuto zkušenost. Pan Mgr. Luboš Zajíc.
Přidejte odpověď