Zřídí se komise pro náhlá úmrtí dětí  

Radiožurnál 

Kudy vede cesta k prevenci násilí ve společnosti? Jak zajistit našim potomkům bezpečné dětství? A lze minimalizovat riziko, že se bude opakovat tragédie, jako byla střelba na filozofické fakultě v Praze loni v prosinci. Hostem Dvaceti minut Radiožurnálu, které vysílá také Český rozhlas Plus, je vládní zmocněnkyně pro lidská práva Klára Šimáčková Laurenčíková. Dobrý den.
V minulém týdnu jste spolu s ministry vnitra a školství představili program Bezpečné dětství, cesta k prevenci násilí ve společnosti. V čem spočívá?

Klára Šimáčková Laurenčíková, vládní zmocněnkyně pro lidská práva
——————–
Tak gró tohoto programu se snaží tématiku násilí zasadit do opravdu všech důležitých souvislostí. Tento materiál vysvětluje například zásadní vliv bezpečného dětství na to, zdali z nás budou vyrůstat dospělí jedinci dobře připravení na život ve společnosti, zdali budeme schopni fungovat zdravě v mezilidských vztazích, anebo jestli pokud právě naše dětství bylo o chronickém stresu, velké nestabilitě, domácím násilí a nezdravých vzorcích, v kterých jsme vyrůstali, budeme v dospělosti inklinovat k celé řadě patologií, bude nám hrozit rozvoj vážných duševních obtíží, budeme obtížně fungovat dobře s druhými lidmi, v mezilidských vztazích, budeme inklinovat k násilí a budeme jim velmi těžko hledat své místo ve společnosti. Tento materiál se snaží tyto důležité souvislosti vysvětlit a popsat a také navrhnout sadu opatření, která by měla přispět k prevenci násilí v naší společnosti.

Vladimír Kroc, moderátor
——————–
Mimo jiné hodláte zřídit komisi pro přezkum náhlých úmrtí dětí, co tím termínem rozumíte?

Klára Šimáčková Laurenčíková, vládní zmocněnkyně pro lidská práva
——————–
Přezkum pro náhlá úmrtí dětí vlastně a komise, která tady bude tento přezkum mít na starost, tak je vlastně v zahraničí poměrně ustálená dobrá praxe, kterou jsme se inspirovali. A o vznik takovéto komise ti, kdo chrání práva dětí v naší zemi, stáli opravdu mnoho let. Velmi za její zřízení plédoval například bohužel předčasně zesnulý klinický psycholog, pan prof. Radek Ptáček. Tato komise by měla vzniknout pod ministerstvem práce a sociálních věcí, měly by v ní zasednout špičky v oborech, jako je právě dětská klinická psychologie, dětská psychiatrie, ale třeba také zástupci kriminalistů a podobně. A tato komise by měla analyzovat a přezkoumávat vlastně případy dětí, které zemřely nepřirozeně, nejčastěji byly utýrány ve vlastních rodinách a měla by mapovat takzvaně, kde selhal systém, nikoliv hledat viníka. To je samozřejmě dál práce policie, rozhodnout o vině a trestu bude dál samozřejmě práce soudů, ale v každém jednotlivém případu dětí, které bohužel zemřely nepřirozenou smrtí takto předčasně, můžeme při hlubším zkoumání najít celou řadu příležitostí, kdy bylo možné včas odhalit indicie o tom, že dané dítě vyrůstá v prostředí hrubého násilí, že jeho rodiče nejsou v pořádku a skutečně s tím dítětem nezachází bezpečně. Ale systém ty varovné signály nedokázal včas přečíst, dobře na ně zareagovat, a tak řada dětí ztrácí svůj život zbytečně, předčasně. A my bychom chtěli i díky této komisi posílit celý systém prevence, mapovat ta slabá místa v systému a právě na případech jednotlivých dětí vlastně dobře identifikovat, co musíme zlepšit a posílit, abychom podobným tragédiím dokázali v budoucnosti lépe předejít, než jak to umíme dnes.

Vladimír Kroc, moderátor
——————–
Jak častá tato náhlá úmrtí dětí jsou?

Klára Šimáčková Laurenčíková, vládní zmocněnkyně pro lidská práva
——————–
Tak v České republice v prostředí násilí vyrůstá bohužel poměrně mnoho dětí. Data například organizace Locika hovoří o tom, že je to až zhruba 10 % dětí v každé školní třídě, což je poměrně tedy vysoké číslo. Víme, že také ve všech případech domácího násilí je až z poloviny těchto případů k tomuto násilí opět přítomno dítě a zároveň víme, že děti, které vyrůstají v prostředí domácího násilí, tak jsou velmi ohrožené právě vznikem velkých obtíží, rozvojem duševních onemocnění. Jsou ohrožené přenosem těch násilných vzorců dál do dospělosti, častěji se stávají buď obětí násilí, anebo původcem násilí. U těchto dětí je také vyšší riziko sebevražd, samozřejmě předčasných odchodů ze vzdělávání. A víme, že za posledních několik let v České republice zemřely z důvodu násilí desítky, desítky dětí. To je potřeba změnit. Chceme, aby toto téma se stalo opravdovou společnou prioritou všech klíčových rezortů a chceme, aby skutečně jsme dokázali ty děti ohrožené násilím identifikovat včas a dostali jsme k nim včas potřebnou odbornou pomoc. A samozřejmě k rodičům, kteří nezvládají spoustu těch běžných rodičovských zátěží, nemají dobré rodičovské kompetence, neumí regulovat vlastní stres. Jsou to právě častokrát ti, kteří sami neměli bezpečné dětství a tak se v případě přehlcení únavy, přetížení uchylují k násilným výchovným vzorcům, k násilným způsobům komunikace s vlastními dětmi a tak vlastně pouze prohlubují tu traumatizaci vlastních dětí, v které sami vyrůstali.

Vladimír Kroc, moderátor
——————–
Máte také ambici zajistit lepší a nepřetržitý provoz krizové linky pro děti a rodiče. V současnosti se na ní dovolá napoprvé pouze 52 % dětí. Proč?

Klára Šimáčková Laurenčíková, vládní zmocněnkyně pro lidská práva
——————–
Já jsem jednala opakovaně s vedením Linky bezpečí, zajímala jsem se právě o to, co jsou nejčastější důvody, proč děti hledají pomoc na Lince bezpečí. Jsou to právě zmíněná témata, jako je problematika násilí, problematika šikany, kyberšikany, vážné duševní obtíže, plánování sebevražd, což jsou opravdu velmi vážné důvody, kvůli kterým děti vyhledávají krizovou pomoc. A zároveň mě Linka bezpečí a vedoucí pracovníci Linky bezpečí informovali o tom, že prostě nemají dostatek zdrojů, nemají dostatek personálních kapacit. A tak dokážou odbavit jen zhruba každé druhé dítě, které zavolá, což je samozřejmě velmi rizikové. Za mě se nelze s takovouto situací v jedenadvacátém století smířit a musíme mít ambici posílit kapacity krizové linky tak, aby se dovolalo opravdu každé dítě, a to na poprvé, což dnes tak není. A z těch hlubších rozhovorů se zaměstnanci linky víme, že minimálně jednou za směnu rozmlouvají plánování sebevraždy konkrétnímu dítěti, které hledá pomoc. A asi si všichni umíme představit, jaké tím pádem mohou být hrozivé důsledky toho, pokud se takové dítě nedovolá a nikdo mu takovýto záměr nerozmluví.

Vladimír Kroc, moderátor
——————–
A v čem by se měl zkvalitnit její provoz?

Klára Šimáčková Laurenčíková, vládní zmocněnkyně pro lidská práva
——————–
A myslím si, že Linka bezpečí je kvalitní, že funguje naprosto profesionálně na velmi dobré odborné úrovni. Opravdu to, co nám chybí, jsou ty v uvozovkách obyčejné personální kapacity, to znamená, aby linka měla víc zdrojů na to mít opravdu dobrý široký tým, který dokáže odbavit každé volající dítě. A co je určitě potřeba také připomínat, že nejde pouze o telefonickou krizovou pomoc, ale je možné také využít chat, mail, online poradnu a že linka má i specifickou službu a telefonické konzultace pro rodiče, případně pro učitele.

Vladimír Kroc, moderátor
——————–
Hádám, že je to jen otázka peněz, přibylo vám na příští rok dost?

Klára Šimáčková Laurenčíková, vládní zmocněnkyně pro lidská práva
——————–
V tuhle chvíli jsem jednala s panem ministrem Jurečkou, s ministrem práce a sociálních věcí o tom, že je nutné posílit kapacitu právě Linky bezpečí. Pan ministr mě ujišťoval, že je připraven lince pomoci. Co ale musíme chtít, je z mého pohledu takový krok, aby peníze na provoz krizové linky nonstop nepřetržitě pro děti byly tzv. mandatorním výdajem. To znamená, že linka bude mít pevné financování každý rok, nebude muset psát složité, náročné granty a každý rok vysvětlovat, proč potřebuje zdroje na svoji činnost a každý rok prosit o to, aby těch zdrojů bylo víc, to si myslím, že není v pořádku. A tak jako je možné se dovolat 24/7 na policii a je možné přivolat hasiče či zdravotní pomoc, tak si opravdu myslím, že minimálně krizová pomoc pro děti by měla být dostupná také nonstop a se stoprocentní jistotou.

Vladimír Kroc, moderátor
——————–
Podle vás zkušenost s násilím v dětství je jedním z klíčových faktorů jak zamezit událostem, jako byla tragická střelba na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy loni v prosinci. Pokud správně reprodukuju vaše slova. Jak tohle spolu souvisí?

Klára Šimáčková Laurenčíková, vládní zmocněnkyně pro lidská práva
——————–
Zkusím to vysvětlit. Já jsem měla tu možnost, že jsem během té krizové fáze, kterou myslím, že Česká republika zvládla výborně a je potřeba vzdát znovu hold filozofické fakultě, Univerzitě Karlově a všem krizovým službám, integrovanému záchrannému systému a nevládním organizacím za to, že skutečně v té nejvíc krizové fázi a věřím, že se potřebná pomoc dostala opravdu všem včas a v potřebné kvalitě. Když jsme ale v této krizové fázi zároveň komunikovali s kolegy z Norska, z Dánska, ze Spojených států či z Německa. A ptali jsme se na to, co zafungovalo v těch zemích, které prošly podobnou tragickou zkušeností, třeba i řadu let před námi na úrovni jakési střednědobé a dáledobé prevence, tak jejich doporučení se týkala několika opatření, která jdou nad rámec regulace zbraní. A jsou to opatření, která míří právě do oblasti identifikace ohrožených dětí a zvlášť zranitelných rodin, rodin v nějaké krizové zátěži, jsou to opatření, která jdou směrem k posílení sociálně preventivní role škol, jsou to opatření, která jdou k posílení kapacit služeb psychosociální podpory pro děti, mladistvé i dospělé, jsou to opatření, která směřují právě k posílení kapacit i pro ty, kdo se dopouští násilí, násilí v blízkých vztazích. My v České republice máme takovýchto programů několik, ale opět s velmi nedostatečnou kapacitou. Oproti tomu, kolik lidí deklaruje vůli učit se pracovat s agresí, se vztekem nějak jinak, abychom dokázali ty vlastní složité emoce regulovat zdravě a neposílali jsme právě jakési naučené násilné vzorce dál a vůči těm nejbližším. A zahraniční data mimo jiné také právě dokladují úzkou souvislost mezi tím opět, v čem jsme vyrůstali a mezi tím, zdali budeme inklinovat k násilí. Víme například ze zahraničních studií, že 72 % pachatelů hromadné střelby vykazuje znaky negativní zkušenosti v dětství. Například se zneužíváním nebo komplikovaným rozpadem rodiny, 60 % z nich zažilo fyzickou či online šikanu. Víme, že 42 % pachatelů zažívalo v dětství trauma a bylo vystaveno různým formám násilí v rodině. A tyto souvislosti je potřeba brát vážně a byť v demokratické zemi, nikdy nemůžeme podobným tragédiím zabránit úplně. Myslím si, že musíme dělat všechno pro to, abychom to riziko minimalizovali a i zde je určitá část prevence, kterou z mého pohledu nesmíme vynechat. A vedle těch pevných regulací, viz regulace zbraní, je nutné se zabývat i těmito oblastmi a těmito sety opatření.

Vladimír Kroc, moderátor
——————–
Když ale byl použit tento příklad, vy máte nějaké poznatky o tom, že vrah z filozofické fakulty byl týrané dítě?

Klára Šimáčková Laurenčíková, vládní zmocněnkyně pro lidská práva
——————–
Určitě bych toto nemohla tvrdit. Já nejsem ten, kdo smí nahlížet do spisu, ale z toho, co zaznívalo i na veřejném slyšení v Poslanecké sněmovně a jinde, tak víme, že měl náročné dětství. A zdá se, že tedy ani ty podmínky, v kterých vyrůstal, nebyly úplně bezpečné, harmonické. To v žádném případě nijak nesnižuje absolutní nepřijatelnost této tragédie, toho, co se stalo, ale vede nás to tedy k tomu přemýšlet nad tím, jak to udělat, abychom dokázali v budoucnu alespoň u části lidí, kteří inklinují k nějaké formě násilí, je od toho záměru odklonit, abychom je dokázali včas nasměrovat k nějaké odborné pomoci, která zabrání tomu, aby se myšlenka na násilí stala realitou.

Vladimír Kroc, moderátor
——————–
Podle Víta Rakušana by měla vláda zajistit, aby klesaly kriminalita a sebevražednost dětí, ale jak toho chce dosáhnout?

Klára Šimáčková Laurenčíková, vládní zmocněnkyně pro lidská práva
——————–
Tak my opravdu víme, že právě děti, které vyrůstají v násilí, tak jsou výrazně ohrožené tím, že násilí samy budou páchat. Opravdu vzrůstá násilná kriminalita dětí a mládeže a opět u velké části dětí, které se dopouští násilí, tak je násilí čímsi, v čem vyrůstají jako v normě. A jejich vlastní rodiče nedokážou regulovat vlastní emoce, nedokážou fungovat optimálně tedy ve vztazích, v partnerských či těch základních mezilidských a násilí používají jako běžnou formu komunikace, běžnou formu výchovy. Používají časté fyzické tresty, zastrašování, ponižování. A tyto vzorce potom tyto děti reprodukují dál, a to násilí posílají častokrát vůči těm slabším, vrstevníkům nebo jiným skupinám společnosti, které jsou zranitelné, nemohou se třeba tak snadno bránit a chránit. A to je z mého pohledu oblast, do které musíme opravdu napřít maximum naší pozornosti a musíme se snažit násilí v rodinách postupně zmírňovat a musíme se snažit právě posílit kapacity programů pro původce násilí, aby když dnes soudy mohou nařídit například násilnému rodiči takovýto program absolvovat, tak aby tak opravdu činili a oni tak dnes nečiní ne proto, že by nemohli, ale právě proto, že tyto programy na většině území České republiky dostupné nejsou. To musíme změnit, protože i z údajů například naší norské spolupracující organizace Alternativa násilí, víme, že agresoři, kteří projdou těmito programy, tak přes 80 % z nich změní ty násilné programy, vzorce jednání a to násilí přestanou posílat dál. Uplatňovat ho například vůči ženě, vůči dítěti. Naučí se regulovat stres a vlastní emoce zdravějším způsobem. Zároveň víme právě ze zkušeností těchto našich zahraničních partnerů, že opět ti, kdo se dopouští násilí, tak v něm častokrát sami vyrůstali, neměli ve vlastním dětství pozitivní rodičovské vzory, neměly naplněné ty základní potřeby. A tou základní všem dětem shodnou potřebou je právě potřeba bezpečí a bezpečných vztahů. A tudíž zde je silný potenciál prevence a je zde možnost zastavit ten mezigenerační přenos traumat a násilných vzorců. Stejně tak musíme zlepšit dostupnost specializovaných služeb pro oběti násilí, děti, ženy, muže i seniory a musíme tématice prevence násilí dát i důstojný prostor v rámci vzdělávání sociálních pracovníků, učitelů a všech, kdo pracují s dětmi. Neformální vzdělávání tak, aby rozuměli tomu jak aplikovat ve své každodenní práci trauma-informovaný přístup, aby se všichni profesionálové pracující s dětmi naučili rozpoznat varovné signály, které svědčí o tom, že dané dítě může být ohrožené. Že nevyrůstá ve stabilním prostředí a potřebuje naši pomoc, aby se zlepšil i koordinovaný přístup, to znamená spolupráce školských sociálních, zdravotních služeb, aby v té tématice prevence násilí jsme skutečně fungovali jako jeden tým.

Vladimír Kroc, moderátor
——————–
Pokud je dítě doma v problematickém prostředí, jaké je řešení? Dětský domov? Není to jenom z bláta do louže?

Klára Šimáčková Laurenčíková, vládní zmocněnkyně pro lidská práva
——————–
Vždycky záleží na tom, o jaké míře, intenzitě, délce násilí se bavíme. Jsou opravdu rodiče, kteří se k fyzickému trestání a k nějakému psychickému strádání vůči svým dětem uchylují ve chvíli velkého přetížení, velké únavy. Prostě když jsou na všechno takzvaně sami, nemají oporu v partnerovi, v širší rodině, nemají peníze na to, aby si například zaplatili chůvu, která jim na chvíli uleví, vystřídá je. Takovýmto rodičům je důležité nabídnout podporu, je zároveň důležité nabídnout jim třeba i nějakou nízkoprahovou službu, která jim poradí, jak třeba reagovat na vztek dítěte způsobem, který nebude nutně násilný, ale bude nastavovat jakési tedy pevné hranice. Jak zvládat vztek u sebe i u svých dětí, to je těžká disciplína. A ne všichni jsme se tomuto dobře naučili právě ve vlastním dětství předtím, než jsme se stali rodiči. Dostupnost takovýchto programů na rozvoj rodičovských dovedností, konzultační linky pro rodiče a třeba i určitá rodinná asistence, která by právě třeba ulevila přetíženým rodičům a ke které by i přispíval stát právě třeba těm, kteří nemají peníze na to, aby si zaplatili nějakou službu, hlídání dětí nebo prostě nějakou úlevu. Nemají tu oporu v širší rodině, tak to z mého pohledu je určitě oblast, do které má smysl investovat zdroje, protože zde je ta silná prevence toho, že se tito rodiče nebudou k násilí uchylovat jako k něčemu naprosto přirozenému, oni se k němu uchylují ve chvíli přetížení anebo bezradnosti. Pak jsou tady bohužel rodiče, kteří opravdu se svými dětmi zachází způsobem, který je velmi nebezpečný, opravdu jsou velmi v nepořádku z hlediska nějaké vlastní psychické odolnosti, psychické kondice, násilí vlastně mají už opravdu integrované, zvnitřněné jako něco normálního. A tam potom je důležité vždycky vyhodnotit míru rizika, dostat dítě do bezpečí, to bezpečí může být v širší rodině nebo třeba v náhradní rodinné péči a byť třeba na omezenou dobu, ale tím prvním vlastně naším záměrem musí být ochrana bezpečí takového dítěte, nežli se ukáže, zda ta daná rodina se může nějak stabilizovat, anebo nikoliv. A opravdu je nutné hledat alternativy mimo původní rodinu.

Vladimír Kroc, moderátor
——————–
Ve Dvaceti minutách Radiožurnálu mluvíme se zmocněnkyní vlády pro lidská práva Klárou Šimáčkovou Laurenčíkovou. Stabilní rodinné prostředí ale nemusí být samospásné. Sama jste upozornila na to, že i takové děti vykazují známky obtíží s duševním zdravím. Z dat Národního ústavu duševního zdraví vyplývá, že až 40 % žáků devátých tříd vykazuje středně těžké a těžké deprese a 30 % středně těžké a těžké úzkosti, to je jistě varující. Co s tím?

Klára Šimáčková Laurenčíková, vládní zmocněnkyně pro lidská práva
——————–
Tato data myslím jednoznačně souvisí s tím, že nejenom děti z nějakého opravdu složitého rodinného prostředí, ale i děti z běžných rodin opravdu vykazují známky psychické nepohody. A to i poměrně vážné projevy tedy buď již diagnostikovaných duševních onemocnění, nebo rozvíjejících se duševních poruch. Určitě s tím souvisí ty náročné roky s covidem, kdy Česká republika oproti zbytku Evropy zavírala školy v podstatě téměř v prvním sledu. A to ještě na velmi dlouhou dobu a nám dalo velmi práce vyjednat alespoň nějaké výjimky pro děti zvlášť ohrožené, děti ze sociálně znevýhodněného prostředí a podobně, ale opravdu české děti byly v té dlouhodobé sociální izolaci nadmíru, nadmíru dlouho. A v tom jsme se opravdu velmi lišili od ostatních evropských států a myslím, že právě i tato náročná doba teď vlastně se odráží na dětské psychice. Stejně tak válka. Stejně tak další dramatické události, které česká společnost žije v posledních letech. A rozhodně výrazně tedy negativně ovlivňují pocit bezpečí, ovlivňují nějakou motivaci těšit se na budoucnost, důvěřovat budoucnosti a prostě zvyšují riziko rozvoje duševních obtíží. Co s tím? Musíme jednoznačně posilovat kapacity služeb psychosociální podpory a pomoci. Musíme se snažit rozvíjet specializované služby typu centra duševního zdraví pro děti, ambulance s rozšířenou péčí pro děti s duševními obtížemi, dětské stacionáře pro děti, adolescenty s psychickými obtížemi. A musíme také dál navyšovat kapacitu akutní lůžkové péče pro děti s duševním onemocněním. Toto musí být jednoznačná priorita vlády, ale je důležité na rozvoj těchto služeb spolupracovat i s kraji a s dalšími partnery. A je také důležité posílit tu sociálně preventivní roli škol, integrovat duševní gramotnost, psychickou odolnost mezi priority curricula tak, aby opravdu děti se dozvídaly o tom, jak se starat o své duševní zdraví, aby se mohly učit socioemočním dovednostem už na základních, středních školách. A je také důležité, aby toto bylo tedy tou důležitou součástí budoucího curricula rámcových vzdělávacích programů. Stejně tak potřebujeme posilovat kapacity služeb, které se osvědčily. Hovořím například o Týmech duševního zdraví pro děti, které díky Norským fondům se rozběhly na Kutnohorsku, ve Zruči nad Sázavou a které pomáhají školám, ale i samotným dětem a rodinám ve chvíli, kdy se psychické obtíže rozvíjí, často se manifestují ve zhoršeném chování takového dítěte a je možné tou rychlou psychosociální podporou zastavit rozvoj v mnoha případech nějakých vážnějších obtíží. Tyto týmy, v jejichž složení působí speciální pedagog, rodinný terapeut, psycholog, sociální pracovník, tak pracují, jak s tím školním prostředím, pomáhají pedagogovi, asistentovi pedagoga dobře nastavit plán podpory toho konkrétního dítěte, pracují s dítětem, s jeho rodinou. A co ještě si myslím, že je jejich velká přidaná hodnota, je fakt, že velmi dobře propojují služby v daném území tak, aby spolupracovala škola, sociální zdravotní služby jako jeden tým kolem dítěte a rodiny. A ukazuje se, že opravdu tato koordinovaná včasná kvalitní podpora funguje, školám velmi pomáhá a v mnoha případech zastaví rozvoj vážnějších obtíží, které by si už například žádaly tu zmiňovanou hospitalizaci nebo jiné složité specializované formy léčby.

Vladimír Kroc, moderátor
——————–
Vládní strategie, která je momentálně v připomínkovém řízení, stojí na třech pilířích. Prevence, detekce a intervence.
Kdy se dozvíme, jestli funguje?

Klára Šimáčková Laurenčíková, vládní zmocněnkyně pro lidská práva
——————–
Tak my jsme opravdu vycházeli z toho, co už se osvědčilo. To znamená, velmi jsme se inspirovali zahraničními zkušenostmi, tuzemskými zkušenostmi. Vládní strategie například do terénu a do práce všech důležitých profesních skupin zavádí tzv. kartu KID pro identifikaci signálů ohrožení na straně dítěte a rodiny. S touto kartou už pracuje policie. Ale potřebujeme ji integrovat i do práce školských pracovníků, sociálních a zdravotních pracovníků. Odpilotovali jsme ji na Mostecku, máme na ni velmi dobré zpětné vazby a je to vlastně souhrn společných vodítek, které mají šanci detekovat ohrožené děti včas a tím pádem k nim i dostat daleko dříve odbornou pomoc. To, že přesně toto funguje a toto potřebujeme v systému rozvíjet, víme, potřebujeme přijetí vládního programu. Alokované zdroje na jeho implementaci a potřebujeme dobře nastavit proces řízení implementace tohoto programu do praxe tak, aby se ty potřebné změny děly na národní, regionální, místní úrovni. A opět všichni, ministerstvo vnitra, práce, školství, sociálních věcí, zdravotnictví, ale také resort spravedlnosti na tomto plánu kooperovaly společně. Jenom tak bude v praxi fungovat kvalitní podpůrná síť kolem dítěte a rodiny a ty nejpotřebnější nebudou zbytečně propadávat mezerami v systému.

Vladimír Kroc, moderátor
——————–
Hostem Dvaceti minut Radiožurnálu, které vysílal také Český rozhlas Plus, byla vládní zmocněnkyně pro lidská práva Klára Šimáčková Laurenčíková. Děkuju za rozhovor a přeji hezké Vánoce.