DUHA – David Herbert Lawrence

KAPITOLA 9

Blata a povodeň

Mezi domkem U tisu a Blaty bylo neustále pravidelné spojení, a přesto ty dvě domácnosti zůstávaly každá zvlášť, zřetelně odlišné.
Po Annině svatbě se Blata stala domovem dvou hochů, Toma a Freda. Tom byl pomenší, pohledný mladík s kučeravými černými vlasy a dlouhými černými řasami a něžnýma, tmavýma očima. Vládl bystrou inteligencí. Ze střední školy šel studovat do Londýna. Měl v sobě instinkt, s nímž přitahoval výrazné a energické lidi. Poskytl té druhé osobě celý prostor a zároveň si podržel nezávislost. Existoval hlavně skrze jiné lidi. O samotě trpěl nerozhodností.
Pokud byl s jiným člověkem, jako by se přidával k tomu druhému a vytvářel s ním dohromady člověka nadživotní velikosti. Několik lidí ho milovalo a nacházelo v něm k jakémusi naplnění. Těch několik si pečlivě vybral.
Měl vytříbené, hbité a kritické myšlení, mysl, která působila jako váhy. Všechno to působilo nějak žensky.
V Londýně byl oblíbeným žákem jednoho inženýra, chytrého člověka, který se proslavil zrovna v době, kdy Tom Brangwen dostudoval. Přes tohoto učitele udržoval mladík známosti s různými význačnými osobami. Nikdy se neprosazoval. Jako by tam byl proto, aby odhadoval a prosazoval ostatní. Byl jako cosi, s jehož pomocí vnímáme vlastní bytost. Už v mladém věku měl tudíž styky s těmi nejenergičtějšími vědci a matematiky v Londýně. Brali ho jako sobě rovného. Jelikož byl klidný, vnímavý a neosobní, věděl, kam patří, a naučil se oceňovat spravedlivou měrou jiné. Fungoval jako úsudek.
Otec mu poskytoval štědré kapesné a kromě toho měl ještě příjem z místa jakéhosi asistenta svého šéfa. Čas od času se mladík objevoval na Blatech, zvláštně přitažlivý, dobře oblečený, rezervovaný, s přirozeně jemnými a ušlechtilými způsoby. A s ním nastala na farmě změna.

Fred, mladší bratr, byl typický Brangwen s dobře stavěnou postavou, modrooký, typický Angličan. S otcem nesmírně dobře vycházel. Fred zdědil farmu. Mezi starším a mladším bratrem existovala téměř vášnivá láska. Tom dával na Freda pozor s žensky dojemnou pozorností a obětavou péčí. Fred vzhlížel k Tomovi jako k zázraku, jako k někomu, kým by se také snažil být, kdyby měl tu velikost.

Po Annině odchodu Blata postupně změnila tón. Chlapci byli pánové; Tom měl vzácnou povahu a vznesl se vysoko. Fred byl citlivý a rád četl, zamýšlel se nad Ruskinem a spisy agnostiků. Jako všichni Brangwenové se držel sám pro sebe, třebaže měl lidi rád a byl k nim shovívavý, dokonce měl k nim přehnanou úctu.
Mezi ním a jedním z mladých Hardyů na zámečku se rozvinulo poněkud rozpačité přátelství. Byly to odlišné domácnosti, a přece se mladíci snažili stýkat jako rovný s rovným.
Právě mladý Tom Brangwen s temnými řasami a krásným vybarvením, s poddajnou a nevyzpytatelnou povahou, zvláštním klidem a vzdělaným vystupováním, spolu s postavením, kterému se těšil v Londýně, jako by zdůrazňoval nadřazený prvek cizinectví na Blatech. Když se objevil, dokonale oblečen, tak nějak vytříbený a příjemný, a přece s odstupem od každého, vyvolával v lidech rozpaky, v představách cossethayských a ilkestonských známých mu byl vyhrazen odlišný a vzdálený svět.

On a jeho matka v sobě nesli jakousi spřízněnost. Náklonnost mezi nimi byla němá a vzdálená, ale výrazná. Otec ke staršímu synovi vždycky pociťoval jisté rozpaky a skoro úctu. Tom také vytvářel pouto, jež spojovalo Blata se Skrebenskými, nyní ve svém kraji dost důležitými lidmi.
Blata tedy změnila tón. Jak otec Tom Brangwen stárl, jako by vyspíval ve farmáře se šlechtickými způsoby. Napomáhala tomu i jeho podsaditá a hezká postava.
Měl ve zvyku se hodně smát tím svým dobrodušným, nakažlivým způsobem. Lecčemu kolem sebe nerozuměl, tak se rozhodl věci přijímat klidně a dobrosrdečně, tak jak přijdou. Nenesl odpovědnost za uspořádání světa. A přece se bál neznáma v životě.

Dosáhl slušné zámožnosti. Jeho žena byla s ním, bytost od něj odlišná, a přesto v čemsi životně s ním spjatá – kdo měl chápat, v čem a jak? Jeho dva synové vyrostli v lepší lidi. Jako muži se také od něj lišili, měli vlastní bytosti, a přece s ním byli spjati. Působilo to všechno velice matoucím dojmem. A přesto člověk zůstával životně zakotvený ve vlastní existenci, ať byli potomci, jací chtěli.

Tak se hezký a zmatený Tom smál a držel se sám sebe jako toho jediného, čeho se mohl přidržet. Jeho mladost a údiv v něm zůstávaly skoro ve stejné míře. Už moc nepracoval, ale vypěstoval v sobě plodný klid. Fred dělal většinu práce na farmě, otec dohlížel na důležitější transakce. Zapřahal dobrou kobylu a někdy si zajezdil na svém malém koni. Popíjel v hotelích a hostincích s lépe postavenými farmáři a statkáři, měl zámožné známé. Ale na společenském postavení lidí mu nijak nesešlo.

Jeho žena neměla žádné známé, jako vždy. Její vlasy nyní prokvétaly šedí, tvář jí zestárla, aniž změnila výraz. Vypadala skoro stejně, jako když před pětadvaceti lety přišla na Blata, až na to, že měla teď chatrnější zdraví. Jako by neustále na Blatech spíš pobývala, než žila. Nikdy nesplynula se zdejším životem.
Cosi v ní zůstalo cizí, zůstala cizincem mezi branami, v něčem neměnná a nepřístupná, v něčem zvláštně oduševnělá. Ona byla příčinou samostatnosti a individuality všech obyvatel Blat a nesoudržnosti domácnosti.
Když bylo mladému Tomu Brangwenovi třiadvacet, vznikl mezi ním a jeho šéfem jakýsi rozkol, který se nikdy nevysvětlil, a on odešel do Itálie a později do Ameriky. Na čas se vrátil domů, pak odjel do Německa; a stále to byl ten pohledný, vybraně oblečený, přitažlivý mladík, dokonale zdravý, a přece jaksi nikam nepatřil. V tmavých očích měl hluboké utrpení, které nosil v sobě tak lehce a příjemně, jako nosil své přiléhavé šaty.

Pro Ursulu znamenal romantickou a přitažlivou postavu. Uměl nosit krásné dárky: krabici drahých bonbonů, jaké v Cossethay nikdy neviděli; nebo jí dal kartáč na vlasy a dlouhé štíhlé zrcátko vykládané perletí, bledě se třpytící a nádherné; nebo jí poslal drobný náhrdelník z ametystů, opálů, briliantů a granátů. Snadno a plynně mluvil cizími jazyky, měl zvláštně půvabnou a vemlouvavou povahu, a přece zůstával nedefinovatelným outsiderem. Nepatřil nikam, do žádné společnosti.

Anna Brangwenová přerušila důvěrný vztah ke svému otci, když se vdala. Svým sňatkem ho opustila. Vznikla mezi nimi jakási rezervovanost. Anna víc chodila za matkou.
A pak náhle otec zemřel.

Stalo se to zjara, kdy Ursule bylo asi osm. Tom Brangwen odjel v sobotu ráno na trh do Nottinghamu s tím, že se patrně vrátí až pozdě, protože měl navštívit nějakou důležitou výstavu a pak ještě schůzi. Rodina si to vysvětlila tak, že se bude mít dobře.
Bylo deštivé a škaredé počasí. Večer lilo. Podivně neklidný Fred Brangwen ani nešel ven, jak měl ve zvyku. Kouřil a četl, roztržitě bral do ruky to a zase ono a neustále vnímal čůrek vody venku. Tento mokrý, černý večer jako by ho odřízl a zneklidnil a soustředil jeho pozornost na vlastní osobu, na to, že chce cosi jiného, že skoro nežije. Jako by neměl v životě žádný kořen, žádné místo, kde by byl spokojený. Snil o cestě do ciziny. Ale instinktivně chápal, že změna místa by jeho problém nevyřešila. Nevěděl, jak jí dosáhnout.

Tilly, nyní stařena, přišla s tím, že nádeníci, kteří tu dnes večeřeli, říkají, že na dvoře a všude kolem je to samá voda. Vyslechl to lhostejně. Ale nenáviděl tu bezútěšnou, syrovou mokrotu světa. Odejde z Blat.
Matka si už šla lehnout. Konečně zavřel knihu, v hlavě měl prázdno, odešel nahoru omámen depresí a vztekem.
Tilly postavila Tomovy pantofle k ohni v kuchyni, dveře nechala odemčené a také si šla lehnout. Pak farma tonula ve tmě a v dešti.
V jedenáct hodin stále ještě pršelo. Tom Brangwen stál na dvoře hospody U Anděla v Nottinghamu a zapínal si kabát.
„Ale což,“ prohlásil vesele, „párkrát už jsem zmoknul, ne? Zapřáhni mi ji, Jacku, chlapče, zapřáhni – Jsi mi to pěknej chlapík, Jacky, to tvý bříško dělá čest tomu, co tu čepuješ, ne-li i tvýmu ječmenu. Tak pojď, holka, vyrazíme domů. Kristapána, to je ale vody! Tahle potopa snad uhasí i sopky. Tak, Jacku,
ty kluku štíhlá, kdo z nás je Noe? Vypadá to, jako by prasklo někde vodovodní potrubí. Když to takhle půjde dál, vyzrajou na to kachny a vodní ptactvo – čeká nás holubice a olivová ratolest?! Tak pojď, holka, pojď, nemůžem tu zůstat celou noc, i když sis to třeba myslela. Ať se propadnu, jestli ten liják nedává člověku pocit, že je nadranej. Hej, Jacku, myslíš, že dešťová voda člověku propláchne mozek, nebo ho dočista spláchne?“ Pro sebe se zasmál nad tím vtipem.
Vždycky se styděl, když musel vzít do ruky otěže, poté co pil, vždycky se omlouval koni. Omluvné rozpoložení u něj vzbuzovalo bodrost. Byl si vědom toho, že není schopen jít tak docela rovně. Nicméně vůli měl pevnou a i přes otupení smyslů byl pozorný.
Vylezl na kozlík a vyrazil bránou hostinského dvora. Kobylka šla dobře, on seděl pevně, déšť mu bičoval tvář. Jeho těžké tělo se bez hnutí nechalo nést v jakémsi spánku, jedno centrum pozornosti zůstalo v pohotovosti, zbytek se ponořil do tmy. Veškerou pozornost, která mu zbývala, soustředil na jízdu po silnici, kterou znal tak dobře. Úsilím vůle ji pozorně sledoval. Povídal si nahlas pro sebe, z té horlivé snahy až výstižný, jako by byl naprosto střízlivý, zatímco kobylka uháněla vpřed a déšť ho bičoval. Ve
světle lamp bryčky sledoval déšť, slabý odlesk koňského těla ve tmě, ubíhající tmavé živé ploty.
„Psa by nevyhnal,“ říkal si nahlas. „Je načase, aby se trochu rozjasnilo, jinak nevím. Těch deset vozů strusky, co vysypali na silnici, je teď akorát nahouby. Když nepřestane, brzy to bude v čudu. A nejspíš se to zase jednoho dne někde vyplaví. A, támhle už vidím Fredův posez. Pokud jde o řezání dřeva, v tom je machr. Ale nevím, proč bych si měl dělat starost. Třeba se to všecko spláchne a bude to v čudu, zasejc se to někde vyplaví. Déšť se valí dolů, jen aby se zase vypařil do mraků na obloze. Aspoň se to tak povídá. Na zemi není o nic víc vody, než bylo v roce nula. Tak to prý je, holenku, jestli to chápeš. Není jí o nic víc dneska, než bylo před tisíci lety – ani o nic míň. Voda se nedá vypotřebovat.
Ne, přisámbůh; někudy to zase oběhne. Zkus ji vypotřebovat a ona se chytne v páře a už na tebe dělá dlouhej nos. Změní se v mrak a padá jako déšť na spravedlivé i nespravedlivé. Zajímalo by mě, jestli já jsem ten spravedlivej nebo nespravedlivej.“
Zprudka se probral, když bryčka zapadla hluboko do koleje. A uvědomil si, kde je. Od chvíle, kdy byl naposled při plném vědomí, ujel nějakou vzdálenost.
Konečně dojel k bráně a ztěžka se hrabal dolů, točila se mu hlava a pevně se přidržoval bryčky. Když sestoupil na zem, voda mu sahala ke kotníkům.
„Krucinál!“ zaklel hněvivě. „Že zrovna já musím do týhle čvachtanice!“
A vedl koně vodou do brány. Byl nyní dost opilý, pohyboval se poslepu, po paměti. Všude měl pod nohama vodu.
Vyvýšený chodníček ke stavení a stavení samo však zatím nebyly zaplavené. Ale ve tmě se ozývalo podivné burácení, které jako by vznikalo ve tmě jeho vlastního opojení. Točila se mu hlava, nic neviděl a téměř podvědomě odnesl do domu balíčky, přikrývku a polštářky z kozlíku, položil je tam a šel zavést koně do stáje.
Teď když byl doma, pohyboval se jako náměsíčník a čekal pouze na chvíli, až bude moci přestat něco dělat. Velice uváženě a pečlivě vedl koně po svahu ke kůlně na bryčku. Kobyla se poplašila a couvla.
„Ale, copak se děje?“ škytl a vytrvale se trmácel dál. A opět šel vodou, kůň v chůzi cákal. Byla hustá tma, kromě světla lamp bryčky, které dopadalo na zčeřenou vodní hladinu.
„To je teda něco,“ řekl, když dorazil ke kůlně a brodil se patnácti centimetry vody. Ale všechno mu připadalo k smíchu.
Zacouval tam s kobylkou. Byla už klidnější. Smál se, jaká je to legrace, že vypřahá a tolik vody se mu valí kolem nohou. Smál se i proto, že ji to vyváděloz míry „Copak se děje, o co jde, kapka vody ti přece nic neudělá!“ Jakmile ji vypřáhl, rychle se vzdálila.
Zavěsil postraňky a vzal si lampu z vozu. Když vycházel ze změti postraňků a kol v kůlně, voda mu ve vlnkách narážela na nohy. Zapotácel se a málem upadl.
„Kruci, to je mela!“ řekl, když upíral oči na tu valící se vodu v černé a mokré noci.
Šel valící se potopě vstříc a nořil se hlouběji a hlouběji.
V duši měl neskutečný údiv. Musel se jít podívat, odkud se to valí, třebaže mu půda ujížděla pod nohama. Vrávoravě pokračoval dolů směrem k rybníčku. Dost se mu to líbilo. Vodu měl teď po kolena a proud byl silný. Zapotácel se a zatočila se mu hlava, až se mu udělalo zle.
Zmocnil se ho strach. Pevně se držel lampy a rozhlížel se kolem. Voda mu podrážela nohy, točila se mu hlava. Nevěděl, kterým směrem se dát. Voda vířila, vířila, celá černá noc se točila v kruzích. Nejistě se pohupoval uprostřed toho přívalu a strachy se kymácel. V duchu tušil, že upadne.
Jak vrávoral, cosi ve vodě ho udeřilo do nohou a on upadl. Okamžitě se začal topit. Zápasil v černé hrůze z udušení, bojoval, pral se, ale stále ho to stahovalo dolů, nevyhnutelně dolů. Pořád ještě se bránil a snažil se bojovat v nevýslovném zápase s hrozícím utopením, ale pokaždé se potopil ještě hloub.
Cosi ho udeřilo do hlavy a s údivem pocítil bolest, než ho zaplavila temnota.
V naprosté tmě se pak bezduché, tonoucí tělo valilo dál, voda tekla proudem, splachovala a zaplavovala všechno kolem. Dobytek se probudil a postavil na nohy, pes začal štěkat. A bezduché, tonoucí tělo se pasivně plavilo dál černou, vířící temnotou.

Paní Brangwenová se probudila a naslouchala. S nadpřirozeně zbystřenými smysly uslyšela pohyb vší té tmy, která vířila venku. Chvíli ležela bez hnutí.
Pak přistoupila k oknu. Uslyšela prudký déšť a hluboký příval vody. Věděla, že její muž je venku.
„Frede,“ zavolala. „Frede!“
Z dálky se k nim nocí valilo drsné, divoké burácení velké vody.
Sešla dolů. Nechápala tu zmnoženou sílu vody. Když sestoupila po schůdku do kuchyně, stála ve vodě. Kuchyň už byla zatopená. Odkud se to tu vzalo? Nemohla to pochopit.
Voda se valila do spíže a zase ven. Brodila se bosa vodou, aby se podívala ven. Pod vnějšími dveřmi zprudka probublávala voda dovnitř. Bála se. Pak se cosi připlavilo k ní, omotalo se jí kolem nohou. Byl to jezdecký bičík. Na stole ležela přikrývka a polštář a balíček z bryčky.
Vrátil se tedy domů.
„Tome!“ zavolala a bála se přitom vlastního hlasu.
Otevřela dveře. Voda se s hrozivým hukotem valila dovnitř. Valila se všude, všude hučela.
„Tome!“ vykřikla znovu do tmy a záplavy za dveřmi. Stála tu v noční košili se svíčkou v ruce.
„Tome! Tome!“
A naslouchala. Fred se objevil za ní v kalhotách a košili.
„Kde je?“ zeptal se.
Podíval se na potopu, pak na matku. V té noční košili mu připadala malá a neskutečná, jako elf.
„Jdi nahoru,“ řekl. „Bude ve stáji.“
„Tomee! Tomeee!“ táhle křičela ta postarší žena nepřirozeným, pronikavým hlasem, který syna mrazil až do morku kostí. Rychle si natáhl boty a kabát.
„Jdi nahoru, mami,“ vyzval ji. „Já se půjdu po něm podívat.“
„Tome! Tome!“ ozýval se vysoký, úděsný křik té drobné ženy. Ze tmy mu odpovídal pouze hukot vody, bečení znepokojeného dobytka a štěkání psa.
Fred Brangwen vyrazil s lucernou do vody venku. Matka stála na židli ve dveřích a dívala se, jak odchází. Všude kolem byla jen voda, voda, valila se a blýskala
ve světle lucerny.
„Tome! Tome! Tomee!“ protínal noc její protáhlý, nepřirozený křik. Její syn pocítil v duši chlad.
A bezduché, tonoucí tělo otce valila voda někam pod dům, černá voda ho tlačila před sebou k silnici.
Objevila se Tilly se sukní nataženou přes noční košili. Uviděla svou paní, jak se pevně drží židle v otevřených dveřích, a hořící svíčku na stole.
„Proboha!“ volala služebná. „Provalilo se to. Hráz se prolomila. Co jen budeme dělat?!“
Paní Brangwenová sledovala syna a lucernu na horním chodníčku ke stáji. Pak uviděla temnou siluetu koně. Poté syn pověsil lucernu ve stáji a matně ozářen světlem odvazoval kobylu. Matka uviděla jemně nasvětlenou tvář koně namířenou ke dveřím stáje. Stáje byly zatím nad úrovní záplavy. Ale voda se valila do domu.
„Stoupá to,“ řekla Tilly. „Pán ještě nepřišel domů?“
Paní Brangwenová ji neslyšela.
„Není tam?“ zavolala tím pronikavým, děsivým hlasem.
„Ne,“ ozvalo se krátce ze tmy.
Matčin hlas doháněl mladíka téměř k šílenství.
Nasadil koni ohlávku a zavřel dveře stáje. Brodil se zpátky vodou, lucerna se houpala.
Bezduché, tonoucí tělo strkala povodeň tím nejhlubším proudem kolem domu. Fred Brangwen se vrátil k matce.
„Podívám se ještě do kůlny na vozy,“ řekl.
„Tome, Tome!“ volal silný, nelidský hlas. Fredovi Brangwenovi tuhla krev, v srdci pocítil hněv. V návalu vzteku se chytil za spánky. Proč takhle ječí?
Nemohl snést pohled na ni v noční košili na židli ve dveřích, vypadala jako hrůzný skřet.
„Vypřáhl kobylu z bryčky, tak se mu nic nestalo,“ zavrčel a předstíral, že je vše v pořádku.
Ale když sestupoval ke kůlně, octl se čtvrt metru ve vodě.
V dálce slyšel ten hukot, věděl, že se protrhla hráz kanálu. Voda stoupala.
Bryčka tam v pořádku stála, ale po otci ani stopy. Mladík se brodil dál k rybníčku. Voda mu stoupla nad kolena, vířila a strkala do něj. Couvl.
„Je tam?“ ozval se k zbláznění pronikavý hlas matky.
„Ne,“ zazněla břitká odpověď.
„Tome – Tome!“ ozývalo se pronikavé, divošské, úděsné volání. Připadalo mu vysoké a nadpřirozené, téměř čiré. Fred Brangwen je nemohl snést. Dohánělo ho skoro k šílenství. Znělo tak táhle, skoro jako píseň.

Voda se teď ještě prudčeji valila do domu. „Asi bys měla zaskočit k Beebymu, aby sem s Arthurem přišli, a ať paní Beebyová sežene Wilkinsona,“ řekl Fred Tilly. Matku přiměl, aby šla nahoru.
„Vím, že se tvůj otec utopil,“ řekla se zvláštní hrůzou v hlase.

Během noci ještě povodňová voda stoupala, až v kuchyni strhla čajovou konvici z police u krbu. Paní Brangwenová seděla sama u okna nahoře. Už nevolala.
Muži měli dost co dělat s vepři a dobytkem. Měli pro ni přijet s loďkou.
K ránu déšť ustal a nad tím hlukem a hrůzným crčením a zurčením vody vyšly hvězdy. Pak na východě noc pobledla, začalo se rozednívat. V narudlém světle úsvitu uviděla, jak se vody rozprostřely, líně plynuly a z vodní hladiny trčela stavení. Ospale začali zpívat ptáci, s úsvitem jakoby trochu ochraptělí.
Rozjasnilo se. Na druhém poli od nich zela velká syrová průrva v hrázi kanálu.
Paní Brangwenová chodila od okna k oknu a sledovala záplavu. Někdo přivezl malou loďku. Světlo zesílilo, ze záplavových vod zmizela rudá zář, nastal den.

Paní Brangwenová chodila toho bledého jarního rána z přední části domu do zadní a napjatě a neúnavně vyhlížela ven.
Letmo zahlédla ve vodě manželův semišový kabát, když voda dotlačila tělo k živému plotu zahrady. Zavolala na muže v loďce. Byla ráda, že se Tom našel.
Vytáhli ho z plotu, ale nemohli ho zvednout do loďky. Fred Brangwen skočil do vody, která mu sahala po pás, a táhl pozvednuté tělo vodou k silnici. Ve vousech a vlasech měl otec zachycené seno, větvičky a bláto. Mladík se brodil vodou a hlasitě bez slzí naříkal, jako poraněné zvíře. Matka u okna plakala tiše.
Přišel doktor, ale tělo nejevilo známky života. Odnesli ho do Cossethay k Anně.

Když se to Anna Brangwenová dozvěděla, ucukla hlavou a pozvedla oči, jako by jí cosi šlo po krku. Ucukla hlavou a přinutila mysl, aby přestala vnímat.
Od té doby, co se vdala a stala se matkou, pustila z hlavy dívku, kterou bývala. Nyní hrozilo, že ten šok ji zlomí, vymaže všechny ty roky mezitím a ona se opět stane tou osmnáctiletou dívkou, která tak milovala otce. Snažila se proto ty myšlenky zapudit, nepřipustit si ten otřes a lpět na svém současném životě.
Až když ho přinesli k ní domů v mokrých šatech, tak jak se vrátil z trhu a nehybného, skutečnějí to otřáslo a zděsila se. Ten, kdo pro ni kdysi představoval sílu a život, se stal pouhou velkou nasáklou nehybnou hromádkou.
Téměř v hrůze z něj začala stahovat ty mokré věci, svlékat z něj to nepatřičné oblečení, v němž zámožný farmář chodí na trh. Děti poslali na faru, mrtvé tělo leželo na podlaze v obývacím pokoji. Mokrý přívěsek k hodinkám a pečetě složila na hromádku na stole. Její muž a služebná
jí pomáhali. Očistili a umyli tělo a položili je na postel.
Tam vypadalo klidné a vznešené. Když tu nyní ležel natažený na posteli, nedotknutelný, nedostupný. Pro Annu znamenal majestát nedostupného muže, majestát smrti. Klidně stála, jata posvátnou hrůzou, téměř jako by byla ráda.
Její matka Lydie Brangwenová také přišla a uviděla působivé, nedotknutelné tělo mrtvého muže. Zbledla, když pohlédla na smrt. Už ho nic nemohlo změnit, nemohl nic vědět. Co s ním měla společného? Stal se majestátní abstrakcí, na chvíli viditelnou, nedotknutelnou. A kdo si na něj mohl činit nárok, kdo o něm mohl mluvit, o tom, co se odhalilo v nahém okamžiku přechodu ze života do smrti? Ani živí ani mrtví
si na něj nemohli činit nárok, byl obojí, nedotknutelný, nedostupně sám sebou.
„Sdílela jsem s tebou život, svým vlastním způsobem už také patřím věčnosti,“ řekla Lydie Brangwenová, v srdci chlad a vědomí vlastní samoty.
„Neznala jsem tě ani v životě. Už k tobě nemůžu, nyní v smrti jsi nejvýše,“ řekla Anna Brangwenová, jata posvátnou hrůzou, téměř ráda.

Synové to však nemohli unést. Fred Brangwen chodil s napjatou, bledou tváří a rukama sevřenýma v pěst, v srdci samou nenávist a vztek na to, co se otci stalo, srdce mu krvácelo touhou mít otce znovu, znovu ho vidět, slyšet. Nemohl to unést.
Tom Brangwen přijel až v den pohřbu. Byl klidný a ovládal se jako vždy. Políbil matku, jejíž tvář byla stále temná, nevyzpytatelná, potřásl si rukou s bratrem, aniž se na něj podíval, uviděl velkou rakev s černými držadly. Dokonce si přečetl tabulku se jménem: „Tom Brangwen z farmy Na Blatech. Narozen –. Zemřel–.“
Pohledná, klidná tvář mladíka se na okamžik zkrabatila do strašlivé grimasy, pak se jí vrátil klid. Rakev odnesli do kostela, mezitím zvonil pohřební zvon, pozůstalí nesli věnce z bílých květů. Matka, Polka, šla s temnou, nepřítomnou tváří, opírajíc se o synovo rámě. Vypadal hezky jako vždy, tvář měl dokonale nehybnou a podivně vlídnou. Fred kráčel s Annou, která vypadala nezvykle a podmanivě, tvář jako ze dřeva, ztuhlou, nepoddajnou.

Teprve později uviděla Ursula, která pobíhala mezi rybízovými keři na zahradě, strýce Toma, jak stojí v černých šatech, vzpřímený a módně oblečený, ale s pozvednutými pěstmi a znetvořeným obličejem – rty měl roztažené v děsivém šklebu jako zvíře svíjející se v mukách, jeho tělo ztěžka popadalo dech, jako
když se užene pes. Stál čelem do otevřené krajiny a zprudka dýchal, pak na chvíli zadržel dech, pak zase tak prudce dýchal a ve tváři mu zůstal ten téměř zvířecí výraz zmučenosti, všechny zuby bylo vidět, nos pokrčený, upřený pohled v nevidoucích očích.
Vyděšená Ursula tiše odběhla. A když byl strýc Tom zase v domě, vážný a velice tichý, jako by téměř předstíral zármutek, sledovala jeho nehybnou hezkou tvář a představovala si ji znovu v té znetvořenosti. Ale viděla, že nos je dost silný, jakoby ruský, pod průsvitnou kůží, a rozpomínala se na ty zuby pod pečlivě zastřiženým knírkem – malé, ostré, trochu od sebe. Dovedla si ho i v tom elegantním vystupování představit tak, jak byl – zvířecký, téměř rozložený. A děsilo ji to. Potom už u něj vždycky hledala tu zvířecí, úděsnou podobu.
Rozloučil se s matkou a okamžitě zase odjel. Ursula mu téměř cukla, když ji chtěl teď políbit. Nicméně chtěla ten polibek a také ten pocit odporu.

Na pohřbu a po něm byl Will Brangwen do své ženy šíleně zamilovaný. Smrt jím otřásla. Ale smrt a všechno ostatní jako by se v něm slévaly v šílenou, vše zaplavující vášeň k Anně. Vypadala tak nezvykle a podmanivě. Byl skoro bez sebe touhou po ní.
A ona ho přijala, jako by byla na něj připravena, chtěla ho.

Babička zůstala nějaký čas v domku U tisu, dokud nebyla Blata uvedena zase do pořádku. Pak se vrátila do svých vlastních prostor, zdánlivě klidná a jako by jí nic nescházelo. Fred se vrhl do práce, aby farmu znovu uvedl do původního stavu. Právě proto, že tu otec našel smrt, jako by k místu ještě více přilnul a nevyhnutelně k němu patřil.
Říkalo se, že Brangwenové vždycky scházeli násilnou smrtí. Jim všem, možná s výjimkou Toma, to připadalo skoro přirozené. A přece Fred jako by se vzpíral, srdce se uzavřelo. Vraždu svého otce nemohl Neznámu nikdy odpustit. Po smrti otce se na Blatech rozhostilo ticho. Paní Brangwenová byla vyvedena z míry. Nedokázala sedět celý večer klidně tak jako dřív, a za dne neustále vstávala a váhala, jako by měla někam jít, a nevěděla tak docela kam.
Viděli ji, jak se toulá po zahradě ve svém krátkém vlněném kabátku. Často jezdila se synem v bryčce, seděla vedle něj a pozorovala krajinu či ulice městečka s dětinsky otevřeným, záhadným výrazem, jako by to všechno viděla poprvé.
Děti – Ursula, Gudrun a Theresa, chodily kolem zahradní branky cestou do školy. Babička si přála, aby se zastavily vždycky, když půjdou kolem, zvala je na Blata na večeři. Chtěla mít děti kolem sebe.
Synů se téměř bála. Viděla tu chmurnou vášeň a touhu a nespokojenost v nich a chtěla ji už nevidět. I Fred s těma modrýma očima a silnou bradou jí dělal starost. Nebyl tu klid. Něco chtěl, chtěl lásku, vášeň, a nemohl je najít. Ale proč ji s tím musí trápit? Proč musí s tím svým vřením a utrpením a nespokojeností
chodit za ní? Na to byla příliš stará.
Tom se choval zdrženlivěji, měl větší odstup. Tělo měl neustále velmi klidné. Ale ji trápil ještě víc. Nemohla nevidět ty černé hlubiny rozpadu v jeho očích, to, jak se náhle na ni zadíval, jako by ho mohla zachránit, jako by se chtěl odhalit.
A jak mohlo stáří mladíka zachránit? Mládí patří k mládí. A pořád ty bouřky! Nemůže ona konečně odpočívat v pokoji, v klidu, stranou života? Ne, ta vlna se na ni nepřestává valit a tříštit se o překážky. Ona se pořád musí nořit do toho vření a vzteku a vášně, nekonečně, navždy. A ona se chtěla stáhnout. Chtěla konečně svou vlastní nevinnost a klid. Nechtěla, aby jí synové stále vnucovali ten dávný pudový příběh touhy a oběti a hluboko skrývané zlosti neuspokojených mužů na ženy. Chtěla být z dosahu toho všeho, poznat mír a nevinnost stáří.
Nikdy nebyla ženou, která by se hnala do práce. Takže nyní často stála u zahradní branky a dívala se, jak plyne ten malý svět kolem. A pohled na děti ji těšil, činil ji šťastnou. Obvykle měla jablko či pár sladkostí po kapsách. Měla ráda, když se na ni děti smály.
Nikdy nechodila k manželovu hrobu. Mluvila o svém muži prostě, jako by byl naživu. Někdy jí po tváři kanuly slzy bezmocného zármutku. Pak se vzpamatovala a byla zase sama sebou a spokojená.
Když pršelo, zůstávala v posteli. Ložnice byla pro ni útočištěm, kde mohla ležet a jen přemítat a přemítat. Někdy jí Fred předčítal. Ale to pro ni mnoho neznamenalo. Měla tolik snů, které potřebovala znovu prosnít, takovou neprohranou zásobu. Potřebovala čas.

Její hlavní přítelkyní v tomto období byla Ursula. Holčička a šedesátiletá žena jako by mluvily stejnou řečí. Domek v Cossethay překypoval činností a vášní, vše se odehrávalo mezi póly vášně. Pak tu žily čtyři děti mladší než Ursula, celé klubko dětí, neustále tu na sebe naráželo mnoho životů.
Pro nejstarší dítě tedy klid babiččina pokoje znamenal cosi úžasného. Sem přicházela Ursula jako do ztišené rajské země, zde existovala v prosté nádheře, jako by se proměnila v květinu.
Na Blata chodila pravidelně v sobotu a vždycky svírala v ruce nějakou drobnou obětinu – malou podložku vyrobenou z proužků barevného proplétaného papíru nebo košíček, který upletla na hodině ve školce, či barevnou kresbičku ptáka.
Když se objevila ve dveřích, Tilly, nyní velice stará, ale stále mocná, natahovala hubený krk, aby se podívala, kdo to je.
„A, to jsi ty!“ vítala ji. „Říkala jsem si, že se tu asi ukážeš. Pane jo, tys ale přinesla krásnou kytičku!“
Zvláštní bylo, jak Tilly na Blatech udržovala ducha mrtvého Toma Brangwena. Ursula si ji vždycky spojovala s dědečkem.
Tentokrát dítě přineslo kytičku hvozdíků – uprostřed z bílých, kolem růžových. Byla na ni velice pyšná a kvůli své pýše se velmi styděla.
„Babička je v posteli. Očisti si pořádně střevíce, jestli jdeš nahoru, a ne abys tam vletěla jako střela. Namoutě, to je ale krásná kytička! To jsi sama udělala?“
Tilly ji tiše odvedla do pokoje k babičce. Holčička vcházela s podivným, vleklým váháním, které pro ni bylo typické, když ji něco rozrušilo. Babička seděla v posteli a měla na sobě šedý vlněný kabátek.
Ursula mlčky váhala u postele a držela kytičku před sebou. Dětské oči jí svítily. Babiččiny šedé oči zářily podobným světlem.
„To je ale krása!“ řekla. „Ty jsi tu kytičku krásně uvila! Takový nádherný pukétek!“
Ursula celá rozpálená strčila květiny babičce do ruky a řekla: „Udělala jsem ji pro tebe.“
„Zrovna takhle je dělávaly selky u nás doma,“ řekla babička, dotýkala se hvozdíků prsty a voněla k nim. „Zrovna takovéhle husté kytice! A taky si pletou věnečky do vlasů – to splétají stonky. Pak chodí s těmi věnečky ve vlasech a obléknou si k nim své nejlepší zástěry.“
Ursula si okamžitě představila sebe samu v té pohádkové zemi.
„Tys taky mívala věneček ve vlasech, babi?“
„Když jsem byla malá holčička, měla jsem zlaté vlasy, trošku jako Katie. A tehdy jsem nosívala věneček z drobných modrých kvítků, tak krásně modrých, které kvetou, když sleze sníh. Kočí Andrej mi je nosíval, hned jak vyrazily.“
Povídaly si a pak Tilly přinesla podnos prostřený pro dvě. Pro Ursulu na Blatech vyhradili zvláštní hrneček – zelený, zlatě zdobený. K svačině měli tenký krajíček chleba s máslem a řeřichu. Bylo to všechno velice vzácné a úžasné. Jedla půvabně, vybraně ukusovala malé kousky.
„Proč máš dva snubní prstýnky, babi? – To musíš?“ ptalo se dítě, když se zadívalo na babiččinu slonovinově bílou ruku protkanou modrými žilkami nad podnosem.
„To proto, že jsem měla dva manžele, děvenko.“
„A to musíš nosit oba prstýnky najednou?“
„Ano.“
„Který byl mého dědečka?“
Žena zaváhala.
„Toho dědečka, kterého jsi znala? Ten červenavý. Ten žlutější byl od tvého druhého dědečka, kterého jsi nepoznala.“
Ursula si se zájmem prohlížela oba prsteny na nastaveném prstu.
„Kde ti ho koupil?“ zeptala se.
„Myslím ve Varšavě.“
„A tehdy jsi neznala mýho dědečka?“
„Ne, toho ne.“
Ursula se znovu zamyslela nad tímto fascinujícím poznatkem.
„Měl taky bílé licousy?“
„Ne, měl tmavé vousy. Myslím, že ty máš po něm obočí.“
Ursula zmlkla a zabrala se do sebe. Okamžitě se s polským dědečkem ztotožnila.
„A měl hnědé oči?“
„Ano, tmavé. Byl to chytrý člověk a mrštný jako lev. Neustále se pohyboval.“
Lydie se stále ještě na Lenského zlobila. Když si na něj vzpomněla, v duchu se stále cítila mladší než on, stále jí bylo těch dvacet nebo pětadvacet a on ji ovládal. Včlenil ji do svých nápadů, jako by sama nebyla člověk, jako by byla pouze jeho pobočník či součást jeho zavazadel nebo chirurgických nástrojů.
Pořád ještě jí to vadilo. A jemu bylo stále pouhých třicet: zemřel ve čtyřiatřiceti. Nelitovala ho. Byl starší než ona. A přece ji pomyšlení na to období v duchu nepřestávalo bolet.
„Měla jsi mého prvního dědečka radši?“ ptala se Ursula.
„Měla jsem je ráda oba,“ odpověděla babička.

A v duchu opět byla Lenského dívčí nevěstou. Pocházel z dobré rodiny, dokonce lepší, než byla ta její, neboť ona byla napůl Němka. Jako mladá dívka se octla v domě nejistého osudu. A on, intelektuál, schopný chirurg a lékař, ji miloval. Jak k němu vzhlížela! Pamatovala si, jak byla u vytržení, když s ní promluvil, ten důležitý mladý muž s přísným černým vousem. Vypadal tak úžasně, cítila v něm autoritu. Po zkušenosti s vlastním uvolněným domovem jí jeho vážnost a sebevědomá, přísná autorita připadaly téměř božské. Neboť to ona v životě nepoznala, její okolí bylo svobodné, volné, neuspořádané.
„Slečno Lydie, vezmete si mě?“ ptal se jí německy vážným, a přece chvějivým hlasem. Bála se pohledu těch jeho tmavých očí. A on byl pevný, sebejistý. Vzrušovalo ji to a jeho nabídku přijala. V době, kdy se jí dvořil, jí jeho polibky připadaly úžasné. Nikdy ho nechtěla líbat sama. Podle její představy muž líbal a žena pak ve své duši zkoumala polibky, které dostala. Nikdy se tak docela nevzpamatovala ze svého zdrcení z prvních dní či nocí po sňatku. Odvezl ji do Vídně a byla s ním úplně sama v jiném světě, všechno bylo cizí, i on jí připadal cizí. Pak nastalo opravdové spojení, pocítila vášeň a stala se jeho otrokyní, on byl jejím pánem. Líbala mu nohy, považovala si za čest, že se může dotýkat jeho těla, rozvazovat mu boty. Dva roky byla jeho otrokyní, krčila se mu u nohou, objímala mu kolena.
Pak přišly děti a on se věnoval svým myšlenkám. Pro něj byla jednou z těch nižších či hmotných podmínek nutných k jeho blahu, aby mohl sledovat své představy o národním uvědomění, o svobodě, o vědě.
Ale postupně, kolem třiadvaceti čtyřiadvaceti let, si začala uvědomovat, že i ona by se mohla zabývat takovými představami. Tím, že přijal její podřízení, v ní vyčerpal cit. Někteří z jeho společníků s ní rádi debatovali o těch myšlenkách, i když on sám o to nestál. Odvážila se vstoupit do myslí jiných mužů.
Takže ta jeho není jediná! Ona sama neexistuje pouze jako jakýsi jeho atribut! Začala vnímat pozornost jiných mužů. Vzrušovalo ji to. Nyní vzpomínala na muže, kteří se jí dvořili ve Varšavě, když se vdala.
Pak vypuklo povstání a ji také podnítilo k činům. Pracovala jako ošetřovatelka po boku svého muže. Věnoval práci všechny své síly, vyčerpával svůj život.
A ona šla beznadějně za ním. Ale už v něho nevěřila. Uzavíral se do sebe, vůbec si nevšímal ničeho jiného. Příliš spoléhal jen na sebe. Jeho práce, jeho představy – copak na ničem jiném nezáleží?!
Pak umřely děti a pro ni jako by se všechno vzdálilo. I on se vzdálil. Viděla ho, jak zbledl, když se to dozvěděl, a pak se zamračil, jako by si pomyslel: „Proč umřely zrovna teď, když nemám čas na zármutek?“
„Nemá čas na zármutek,“ říkala si ve své vzdálené, strašlivé duši. „To, co dělá, je přece tak důležité! Musí tedy být sebedůležitý, ten napůl šílený muž! Nezáleží na ničem než na téhle práci pro povstání! Nemá čas truchlit, ani myslet na své děti! Vlastně neměl čas, ani když je plodil.“
Nechala ho jít dál samotného. V tom chaosu však pracovala opět po jeho boku. A z toho chaosu pak s ním utekla do Londýna.
Byl to zlomený, chladný muž. Nezbyla mu žádná láska pro ni, ani pro nikoho jiného. Nepodařila se mu práce, tak se nepodařilo nic. Zatvrdil se a umřel.
Nemohla s tím souhlasit. Jemu se to nepodařilo, nic se nepodařilo, ale za vším tím neúspěchem byla neutuchající vášeň života. Snahy jedince mohou selhat, ale ne lidská radost. Ona patřila té lidské radosti.
Zemřel a šel si svou cestou, ale ne dřív, než se narodilo další dítě. A tahle malá Ursula je teď jeho vnouče. Byla tomu ráda, neboť ho stále ještě ctila, byť se tehdy mýlil.
Ona, Lydie Brangwenová, ho teď litovala. Zemřel – vlastně sotva žil. Nikdy ji nepoznal. Spal s ní, ale nikdy ji nepoznal. Nikdy nedostal to, co mu mohla dát. Odešel od ní s prázdnýma rukama.
Nebýt Anny a téhle malé Ursuly, která má po něm obočí, nezbylo by z něj o nic víc než z rozbité nádoby, kterou člověk zahodí a zbude mu jen vzpomínka.

Tom Brangwen jí posloužil. Přišel k ní a bral od ní. Zemřel a odešel svou cestou do smrti. Avšak tím, že ji poznal, se učinil nesmrtelným. Měla tak své místo zde, v životě, i v nesmrtelnosti. Neboť on si s sebou ve smrti vzal to, že ji znal, a ona tím také získala své místo ve smrti. „V domě mého Otce je mnoho příbytků.“
Milovala oba své manžely. Pro jednoho byla nahou nevěstinkou, která se hnala, aby mu sloužila. Toho druhého milovala z naplnění, protože byl hodný a dal jí její bytost, protože jí sloužil čestně a stal se jejím mužem, splynul s ní.
Až v tomto období života se dotvořila, našla se. Během prvního manželství neexistovala jinak než skrze manžela, představoval hmotný předmět a ona stín letící u jeho nohou. Byla moc ráda, že nalezla sama sebe. Cítila k Brangwenovi vděčnost.
V srdci pociťovala nejasnou něhu a lítost k prvnímu manželovi, který byl jejím pánem. Tolik se mýlil, když umíral. Nemohla snést pomyšlení, že nikdy nežil, nikdy se doopravdy nestal sám sebou. Jak podivně to vše působilo! Proč byl jejím pánem? Nepřipadal jí tak vzdálený, dosud na ni měl vliv.

„Kterého, babi? Jsi měla radši?“
„Měla jsem je ráda oba. Prvního jsem si vzala ještě jako děvče. Pak jsem milovala tvého dědečka, když jsem už byla žena. Je v tom rozdíl.“
Chvíli obě mlčely.
„Plakala jsi, když umřel můj první dědeček?“ zeptalo se dítě.
Lydie se pohupovala na posteli a přemýšlela nahlas.
„Když jsme přišli do Anglie, skoro nemluvil, měl moc starostí, aby si vůbec někoho všímal. Hubnul a hubnul, až měl propadlé tváře a vystouplá ústa. Už ani nebyl hezký. Věděla jsem, že nesnese porážku. Myslela jsem si, že všechno na světě už je ztracené. Jenomže jsem měla tvou maminku, ta byla malá, nemohla jsem umřít.
Když onemocněl, díval se na mě těma černýma očima, skoro jako by mě nenáviděl, a říkal: ‚Tohle ještě scházelo. Teď tě tu nechávám v Londýně s malým dítětem o hladu.‘ Řekla jsem mu, že nebudeme hladovět. Ale byla jsem mladá a bláhová a bála jsem se, což on věděl.
Zatrpknul a stále se nechtěl vzdát. Ležel a lámal si hlavu tím, co by mohl udělat. ‚Nevím, co budeš dělat ‘ říkal. ‚Já nejsem k ničemu, selhal jsem od začátku do konce. Nedokážu se postarat o svou ženu a dítě!‘
A vidíš, nakonec se o nás nepostaral. Můj život šel dál, i když ten jeho skončil, a vzala jsem si tvého dědečka.
Měla jsem to vědět, měla jsem mu říct: ‚Nebuď tak zatrpklý, neumírej jen proto, že tohle nevyšlo. S tebou svět nestojí a nepadá.‘ Ale byla jsem moc mladá, on mě nikdy nenechal, abych se stala sama sebou, myslela jsem si, že s ním opravdu stojí a padá svět. Tak jsem ho nechala, aby si bral všechno na sebe. A přece na něm všechno nezáleželo. Život musel jít dál a já jsem si musela vzít tvého dědečka a mít tvého strýce Toma a strýce Freda. Nemůžeme toho na sebe brát tolik.“
Holčičce prudce tlouklo srdce, když tomu naslouchala. Nechápala ty vzdálené věci, ale jako by je cítila. Zaplavilo ji hluboké, radostné vzrušení, když se dozvěděla, že pochází zdaleka, až z Polska, a od toho impozantního muže s temnými vousy. Její předci byli cizí a osud před sebou i za sebou pociťovala jako děsivý.
Téměř každý den navštěvovala Ursula babičku a pokaždé si spolu povídaly. Babiččina rčení a příběhy sdělované v naprostém tichu pokoje na Blatech časem pak nabyly mystického významu, staly se dítěti jakousi Biblí.
A Ursula kladla babičce ty nejhlubší dětské otázky. „Bude mě někdo milovat, babi?“
„Mnoho lidí už tě miluje, dítě. My všichni tě milujeme.“
„Ale až budu velká, bude mě někdo milovat?“
„Ano, nějaký muž tě bude milovat, dítě, protože je to v tvé povaze. A doufám, že to bude někdo, kdo tě bude milovat pro to, kdo jsi, a ne pro to, jakou tě chce mít. Ale všichni máme právo něco chtít.“
Ursulu tyhle věci děsily. Srdce jí kleslo, měla pocit, jako by jí země ujížděla pod nohama. Pevně se babičky držela. Zde byl mír a bezpečí. Odtud, z klidného babiččina pokoje, se otvíraly dveře do větších prostor, do minulosti, která byla tak rozsáhlá, že vše, co obsahovala, se zdálo maličké – lásky a narození a úmrtí – jako nepatrné rysy v rámci ohromného obzoru. Byla to velká úleva, vědět o nepatrné důležitosti jedince v rámci dlouhé minulosti.