DUHA – David Herbert Lawrence

KAPITOLA 11

První láska

Jak se dívka Ursula měnila v ženu, postupně se na ni snášel mrak osobní zodpovědnosti. Začala si uvědomovat, že je samostatnou bytostí uprostřed všeobjímající temnoty, že musí někam směřovat, musí se něčím stát. A toho se bála a trápilo ji to. Proč proboha musí člověk vyrůst, proč na něj musí dědičně dolehnout ta těžká, umrtvující odpovědnost za žití neobjeveného života? Z nicoty a nerozlišené hmoty udělat ze sebe něco! Ale co? Nabrat směr v té temnotě a bezcestí! Ale kam? Jak udělat byť jediný krok? A na druhé straně, jak stát na místě? Byla to skutečně muka, zdědit odpovědnost za vlastní život.

Náboženství, které pro ni znamenalo jiný svět, jakési úžasné představení, kde mohla žít a lézt na strom s mužem malé postavy, kde mohla nejistě přejít po moři jako učedník, lámat chleba na pět tisíc kousků, jako to učinil Hospodin, a dopřát tak hostinu pěti tisícům lidí, se nyní vzdálilo skutečnosti a stalo se pověstí, mýtem, iluzí, a byť se člověk mohl snažit prohlašovat je za pravdivý historický fakt – alespoň ne pro náš každodenní život.

Takže ta dávná dualita života, v níž svět všedního dne představoval lidi a vlaky a povinnosti a vysvědčení, kdežto nedělní svět obnášel absolutní pravdu a živoucí tajemno, to, že lze chodit po vodě a nechat se oslepit tváří Hospodina, následovat oblakový sloup přes poušť a dívat se na keř, který praská v plamenech, ale neshoří, ta dávná, nezpochybňovaná dualita jako by se náhle rozlomila vedví. Svět všedního dne zvítězil nad světem nedělním. Nedělní svět pozbyl skutečnosti, nebo alespoň prozatím. A člověk žil činy.

Nuže byl tu život všedního dne a měl se žít v dění a činech. A tudíž tu byla potřeba vybrat si, co člověk bude dělat a činit. Člověk byl víc než světu – odpovědný sám sobě. V Ursule přetrvával jakýsi záhadný, mučivý pozůstatek nedělního světa, který trval na vztahu k tomu nyní odhozenému světu vize. Jak si ale mohl člověk udržet vztah k tomu, co odmítal? Měla nyní za úkol naučit se každodennímu životu.
Jak se chovat, to byla ta otázka. Člověk zatím nebyl sám sebou, ale pouze napůl formulovanou otázkou. Jak se stát sebou, jak znát tu otázku a odpověď na sebe sama, když byl člověk pouhým něčím-ničím, honícím se sem a tam jako větry na obloze, neurčený, nestanovený?

Obrátila se k vizím, které promlouvaly vzdálenými slovy, jež proudila krví jako neviditelný vítr, znovu uslyšela ta slova, odmítla vizi, neboť musela být člověkem všedního dne, pro něhož vize nejsou pravdou, a dožadovala se pouze všednodenního smyslu slov.
„Prodej všecko, co máš, a rozdej chudým,“ slýchala v neděli ráno. To bylo dost jasné i pro pondělní ráno. Jak scházela z kopce na nádraží cestou do školy, odnášela si tento příkaz s sebou.
Chtěla snad udělat něco takového? Chtěla prodat perletí vykládaný kartáč a zrcátko, stříbrný svícen, svůj přívěsek, roztomilý malý náhrdelník a chodit oblečená v šatech nevýrazné barvy jako ti nehezcí, nečesaní Wherryovi, kteří pro ni představovali „chudé“? To nechtěla.

To pondělní ráno se pohybovala na pokraji mizérie. Neboť jí se nechtělo dělat to, co je správné. A nechtělo se jí dělat, co říkalo Písmo. Nechtěla být chudá. To pomyšlení jí přišlo hrozné – žít jako Wherryovi, tak ošklivý život a tolik na milost a nemilost druhých.

Stejně tak člověk nemohl nastavit druhou tvář. Theresa udeřila Ursulu do tváře. Ursula v rozpoložení křesťanské pokory mlčky nastavila druhou stranu obličeje. Do níž ji Theresa, vyprovokovaná tou výzvou, taky udeřila. Načež se Ursula s překypujícím srdcem pokorně vzdálila.
Ale mučil ji hněv a hluboká, pokořující hanba, takže nenabyla klidu, dokud se znovu nepohádala s Theresou a málem jí neutrhla hlavu.
„Aby sis příště dala pozor,“ dodala vztekle.
A vzdálila se nekřesťansky, ale očištěna.
Na téhle pokorné stránce křesťanství bylo cosi nečistého a ponižujícího. Ursula se náhle vzepřela až k pravému opaku.
„Nenávidím Wherryovy, kdyby tak umřeli! Proč nás otec nechává takhle na holičkách a nutí nás, abychom byli chudí a bezvýznamní? Proč není něčím víc? Kdybychom měli otce jaksepatří, byl by hrabě William Brangwen a já bych byla lady Ursula! Jakým právem jsem chudá a plazím se jako nějaký škodlivý hmyz? Kdyby mi bylo činěno po právu, seděla bych na koni v zeleném jezdeckém obleku a za sebou bych měla podkoního. A zastavovala bych u branek před chalupami, a až by vyšla ven chalupnice s děckem v náruči, ptala bych se jí, jak se daří jejímu manželovi, který si nedávno zranil nohu. A sehnula bych se z koně a pohladila bych dítě po lněných vláskách a z peněženky bych vytáhla šilink a dala ho té ženě a pak bych také přikázala, aby ze zámku poslali do chalupy výživnou stravu.“

Tak se nechala unášet pýchou. Někdy se vrhla do plamenů, aby zachránila zapomenuté dítě. Nebo skočila do vody před zdymadlem kanálu a vytáhla chlapce, který dostal křeč; či popadla batole, jež se málem připletlo pod nohy splašenému koni – vždycky samozřejmě jen ve svých představách.

Ale nakonec se vždycky vrátila ta jímavá touha z nedělního světa. Když ráno odcházela z Cossethay a uviděla Ilkeston v modravém, jemném kouři na kopci, srdce jí vzplanulo těmi vzdálenými slovy:
„Jeruzaléme, Jeruzaléme – kolikrát jsem chtěl shromáždit tvé děti, tak jako kvočna shromažďuje kuřátka pod svá křídla, a nechtěli jste!“
Vzmáhala se v ní láska ke Kristu, chtěla se skrýt pod těmi bezpečnými a hřejivými křídly. Ale jakou to mělo platnost pro svět všedního dne? Co to mohlo znamenat, než že by ji Kristus přivinul ke své hrudi, stejně jako matka přivine své dítě? Kéž by ji tak Kristus přivinul ke své hrudi a nechal ji tam!
Kéž by se našla mužská hruď, kde by mohla spočinout v klidu a radosti! Všechny její smysly se rozechvívaly vášnivou touhou.
Mlhavě věděla, že Kristus znamená cosi jiného; že v tom světě vize mluvil o Jeruzalému, o čemsi, co ve světě všedního dne neexistuje. To nebyly domy a továrny,které si chtěl přivinout k hrudi; ani obyvatelé těch domů či tovární dělníci nebo chudí; ale cosi, co ve všednodenním světě nemělo žádné místo, ruce všedního dne se toho nikdy nedotkly, oči to neviděly.
Ale musí se to přece dát nějak převést do pojmů všedního dne! Neboť veškerý její život spočíval v žití všedních dnů, to bylo vše. Nechť tedy přivine její tělo ke své hrudi, která je silná, má pevné kosti, rozeznívá se tlukotem srdce a hřeje životem, na němž se ona může podílet, životem proudící krve.
Časně toho roku, kdy přicházela na svět jehňata a stavěly se slaměné salaše a na strýcově farmě vysedávali muži po nocích s lucernou a se psem, jí znovu zmítal ten vášnivý zmatek mezi světem vize a světem každodennosti. Opět cítila Ježíše na zemi. Pozvedne jehňátka ve své náruči! A ona byla také jehnětem.

Opět po ránu, když scházela cestou dolů, slýchala bečení bahnic a jehňátka vybíhala ven, otřásala se a třpytila se radostí novorozeňat. A ona se dívala, jak se shýbají, čumáčkem pátrají a chňapou po vemeni, aby se zmocnila cecíků, zatímco matka vážně natočila hlavu a své potomstvo očichávala. A jehňata
sála, třásla se rozkoší na těch malých, dlouhých nožkách, s nataženými krky a čerstvými tělíčky rozechvívajícími se nádherným mlékem teplým jako krev.
Jaká to byla rozkoš! Sotva se mohla od té podívané odtrhnout a jít do školy. Vidět ty malé čumáčky, jak se boří do vemena, ta malá tělíčka tak spokojená a jistá, ty malé křivé černé nožky, matku, jak klidně stojí a odevzdává se jejich chvějivé pozornosti! – a pak matka klidně odkráčela.
Ježíš – svět vize – každodenní svět – to vše se nerozlučně spojovalo v změti bolesti a rozkoše. Byla to téměř muka, ta změť, ta nerozlučnost.
To ji naplňovalo hanbou. Matení duchovního světa se světem hmotným v její vlastní duši ji pokořovalo. Na volání ducha odpovídala pojmy bezprostřední každodenní touhy.
„Přijďte ke mně všichni, kdo se namáháte a jste obtíženi břemeny, a já vám dám odpočinout.“
Ona nabízela světskou odpověď. V odpovědi Kristu se nadnášela smyslnou touhou. Kdyby tak skutečně mohla jít k němu a položit si hlavu na jeho hruď, najít zde útěchu, nechat se hýčkat a hladit jako dítě!
Neustále se nacházela ve stavu zmateného žáru náboženské touhy. Přála si, aby ji Ježíš nádherně miloval, aby od ní přijal smyslnou oběť, aby jí dal smyslnou odpověď. Celé týdny se nacházela v příjemném zadumání.

A celou tu dobu někde uvnitř věděla, že je to falešné, když přijímá Ježíšovu lásku ke svému fyzickému uspokojení. Ale byla tak omámená, tak v pasti. Jak se mohla vymanit?
Nenáviděla samu sebe, chtěla se pošlapat, zničit. Jak se může člověk osvobodit? Nenáviděla náboženství, protože se propůjčilo jejímu zmatku. Chtěla se zatvrdit, zlhostejnět, zvířecky znecitlivět ke všemu kromě té bezprostřední potřeby, bezprostředního uspokojení. Oddávat se touze po Ježíši jen proto, aby ho mohla použít ke svému rozcitlivění, jako prostředek reakce na samu sebe, ji nakonec dohánělo k šílenství. Tedy není Ježíš, ani žádné city. S veškerou trpkou nenávistí bezmoci nenáviděla rozcitlivělost.

Tehdy přišel mladý Skrebenský. Téměř šestnáctiletá Ursula byla štíhlá, vášnivá, hluboce nepřístupná, přesto však občas upadala do nekonečné velkorysosti, kdy jako by chtěla dát i svou duši, ale ve skutečnosti pouze vytvořila další padělek své duše, aby ho mohla ukázat. Byla na nejvyšší míru citlivá, neustále zmučená, zaujímající pózu necitelné lhostejnosti, aby se chránila.
V tu dobu byla dost otravným stvořením pro své bližní, s tou svou křečovitou vášní a letargickými mukami. Jako by k druhému člověku přistupovala toužebně s duší na dlani. A přesto hluboko v sobě stále nosila tu nevraživou nedůvěru z dětství. Domnívala se, že miluje všechny a věří všem. Ale protože nedokázala milovat sebe, či věřit v sebe, nedůvěřovala nikomu jako had či lapený pták. Její náhlé výbuchy odporu a nenávisti byly nevyhnutelnější než její pohnutky k lásce.
Tak se potýkala sama se sebou v těch temných dnech zmatku – bez duše, nestvořená, beztvará.

Jednou večer, když studovala v obývacím pokoji s hlavou opřenou v dlaních, uslyšela z kuchyně neznámé hlasy. Její vznětlivý duch se okamžitě vyburcoval z netečnosti a přinutil ji naslouchat. Jako by se napjatý a nastražený plížil, skrýval pod nějakým pláštíkem ve snaze nebýt viděn.
Ozývaly se dva zvláštní mužské hlasy – jeden klidný a upřímný, až zastřený klidnou upřímností, ten druhý zastřený čilostí, ubírající se rychle kupředu.
Ursula seděla celá napjatá, vyburcovaná ze studia, ztracená. Celou dobu naslouchala zvuku těch hlasů, sotva si uvědomujíc slova.
První mluvčí byl její strýc Tom. Znala tu naivní upřímnost, s níž zakrýval sevření a úpornou mizérii své duše. A kdo byl ten druhý, jehož hlas plynul tak snadno, a přece vzníceně pulzoval? Jako by ji poháněl někam kupředu.
„Vzpomínám si na vás,“ říkal hlas mladíka. „Pamatuju si vás od té doby, co jsem vás viděl poprvé, utkvěly mi ty vaše tmavé oči a bledá tvář.“
Paní Brangwenová se stydlivě a potěšeně zasmála.
„Tenkrát jsi byl kudrnatý malý kluk,“ řekla.
„Opravdu? No ano. Byli na moje kudrny hrozně pyšní.“
A smích dozněl v tichu.
„Já si pamatuju, žes byl velice způsobný,“ ozval se její otec.
„Opravdu? Nezval jsem vás, abyste u nás přespali? Neustále jsem někoho zval, aby u nás zůstal. To muselo mou matku dost rozčilovat.“
Tomu se všichni zasmáli. Ursula se zvedla. Musela tam jít.

Když cvakly dveře, všichni se otočili. Dívka zůstala stát ve dveřích, zmocnil se jí chvilkový prudký zmatek. Chtěla učinit dobrý dojem. Byla přitažlivě nemotorná, když chvíli váhala a nevěděla, co s rameny. Tmavé vlasy měla utažené dozadu, žlutohnědé oči zářily na všechny strany. V obývacím pokoji za ní se odráželo měkké světlo lampy na knihách.
S předstíranou ledabylostí popošla ke strýci Tomovi, který ji políbil a vřele pozdravil, s okázalostí předvedl, jak dobře se znají, a zároveň zcela zřejmě vyjevil svůj naprostý odstup.
Ale ona se chtěla seznámit s tím cizím mladíkem. Maličko odstoupil a čekal. Měl jasné šedavé oči, které čekaly na výzvu, než zaujaly výraz.
Cosi v jeho sebeovládavém čekání jí pohnulo, a když mu podávala ruku, propukla ve zmatený, krásný smích a zajíkala se jako vzrušené dítě. Jeho ruka sevřela její velice pevně, velice těsně, uklonil se a očima ji pozorně sledoval. Pocítila pýchu – její duch zprudka ožil.

„Ty se ještě neznáš s panem Skrebenským, Ursulo,“ ozval se důvěrně známý hlas strýce Toma. Pozvedla tvář a v očích jí blýsklo, jako by to nebyla pravda, a vzrušeným způsobem se zasmála.
V očích se mu objevila rozpačitá světélka, jeho pozorný odstup se změnil v připravenost. Byl to jednadvacetiletý mladík štíhlé postavy, s jemnými hnědými vlasy sčesanými podle německé zvyklosti z čela.
„Zdržíte se dlouho?“ zeptala se ho.
„Mám měsíční dovolenou,“ odpověděl a rychle pohlédl na Toma Brangwena. „Ale musím se podívat na různá místa – na pár dní tam a na pár dní zase jinam.“
Vstoupil sem s ním silný pocit světa venku. Připadala si, jako by stála na kopci a mlhavě cítila veškerý svět rozprostřený dole pod sebou.
„Kde vám dali měsíční dovolenou?“ zeptala se.
„Jsem u ženistů – v armádě.“
„Ach tak!“ vykřikla radostně.
„Odvádíme tě od studia,“ namítl strýc Tom.
„Ale ne,“ rychle odvětila.
Skrebenský se zasmál, čišelo z něj mládí a vznětlivost.
„Je jen ráda, když ji něco vyruší,“ řekl otec. Ale to jí připadlo nevhodné. Kdyby ji tak nechal mluvit za sebe.
„Vám se studium nelíbí?“ zeptal se Skrebenský z vlastní zkuše­nosti.
„Něco se mi líbí,“ odpověděla Ursula. „Mám ráda latinu a fran­couzštinu – a gramatiku.“
Díval se na ni, jako by ji pozorně sledoval celou svou bytostí, pak zavrtěl hlavou.
„To mně ne,“ odpověděl. „Říká se, že všechny mozky na vojně jsou u ženistů. Nejspíš proto jsem se k nim dal – aby mě šlechtila chytrost jiných.“
Znělo to zvláštně a mrzutě. A ona zpozorněla. Zajímalo ji to. Ať už byl chytrý, nebo ne, byl zajímavý. Přitahovala ji jeho přímost, jeho nezávislost. Uvědomovala si pohyb jeho života, na rozdíl od jejího.
„Myslím, že na chytrosti tak moc nezáleží,“ řekla.
„A na čem tedy záleží?“ zeptal se strýc Tom tím mazlivým, napůl výsměšným hlasem.
Otočila se k němu.
„Záleží na tom, jestli lidé mají odvahu,“ řekla.
„Odvahu k čemu?“ zeptal se strýc.
„Ke všemu.“
Tom Brangwen se krátce a pronikavě zasmál. Matka a otec seděli mlčky a soustředěně naslouchali. Skrebenský chvíli počkal. Říkala to jemu.
„Všechno znamená nic,“ zasmál se strýc.
V tu chvíli jí byl protivný.
„Ona ovšem nedělá to, co káže,“ ozval se otec, který sebou zavrtěl v křesle a přehodil si nohu přes nohu. „Sama má odvahy pramálo.“
Avšak na to neodpověděla. Skrebenský seděl tiše a čekal. Měl nepravidelnou tvář, téměř ošklivou, rozpláclou s poněkud mohutným nosem. Ale oči měl průzračné, zvláštně jasné, hnědé vlasy jemné a husté jako hedvábí. Nosil malý knírek. Měl příjemnou pleť a štíhlou, hezkou postavu. Strýc Tom vedle něj vypadal jako nafouklý a otec jí připadal neupravený. Přesto jí připomínal otce, jenže byl jemnější a jako by zářil. Tvář měl přitom téměř ošklivou.
Jako by byl spokojen s tím, jaký je, jako by se nechtěl už měnit či cosi na sobě zpochybňovat. Byl sám sebou. Vyzařoval jakousi osudovost, která ji okouzlovala.
Nijak se nesnažil dělat na lidi dojem. Nechť jeho bytost přijmou takovou, jaká je. Ve svém osamění se nijak za sebe neomlouvala, ani nic nevysvětlovala.
Jako by tedy byl naprosto, dokonce osudově daný, nežádal si, aby byl jasně definován předtím, než mohl existovat, než si mohl vytvořit vztah k jinému člověku.
To Ursulu velice přitahovalo. Byla tak navyklá na nejisté lidi, kteří měnili svou bytost s každým novým vlivem. Strýc Tom byl například vždycky víceméně tím, čím ho chtěl mít ten druhý. Vzhledem k tomu člověk nikdy neznal toho pravého strýce Toma, pouze proměnlivý, neuspokojivý tok s víceméně stálým zjevem.
Avšak ať Skrebenský udělal, co chtěl, třeba se naprosto prozradil, prozrazoval se vždy na vlastní zodpovědnost. Nepřipouštěl žádnou pochybu o sobě samém.
Ve svém osamění byl neodvolatelný.
Ursule tudíž připadal úžasný, byl tak jemného založení, tak výrazný, samostatný, soběstačný. Tohle, říkala si, je gentleman, měl osudovou povahu, povahu aristokrata.
Ihned se ho zmocnila pro své snění. Zde se nabízel jeden z těch Božích synů, kteří uviděli dcery člověka, jež byly krásné. Nebyl to žádný syn Adama. Adam sloužil. Nevyhnali snad Adama z jeho rodného místa, nebylo snad lidské pokolení od té doby žebrákem, který hledá své vlastní bytí? Ale Anton Skrebenský by nemohl žebrat. Ovládal sám sebe – to a nic víc. Jiní lidé mu nemohli skutečně dávat, ani si od něj brát. Jeho duše stála o samotě. Věděla, že její matka a otec si ho váží. Celý dům se proměnil. Přišla sem návštěva. Kdysi stáli v Abrahamových dveřích tři andělé, pozdravili ho a zůstali u něj a jedli s ním, přičemž když odešli, zůstala jeho domácnost navždy obohacena.

Příštího dne šla, jak byla pozvána, na Blata. Ti dva muži se ještě nevrátili. Pak, když vyhlédla oknem, uviděla, jak přijíždí dvoukolý kočár a Skrebenský seskakuje na zem. Viděla, jak skočil, zasmál se na strýce, který řídil koně, a už přicházel k ní. Jeho pohyby byly tak spontánní a tolik o něm vypovídaly. Stál osamělý ve svém jasném, krásném prostředí, tak nehybném, jako by tomu chtěl sám osud.
To, že tolik spoléhal na osud, mu dodávalo netečný, téměř lenivý vzhled: nikdy se nepohyboval bujaře. Když se posadil, jako by se celý uvolnil a zmalátněl.
„Jedem trochu pozdě,“ řekl.
„Kde jste byli?“
„Jeli jsme do Derby navštívit jednoho otcova přítele.“
„Kdo to je?“
Připadalo jí dobrodružné klást přímé otázky a dostávat na ně jednoduché odpovědi. Věděla, že s tímto mužem si to může dovolit.
„Je to taky kněz – jeden z mých poručníků.“
Ursula věděla, že Skrebenský je sirotek.
„Kde vlastně teď máte domov?“ zeptala se.
„Těžko říct. Mám moc rád svého plukovníka – Hepburna; pak jsou tu tetičky; ale můj skutečný domov je nejspíš armáda.“
„Jste rád sám?“
Jeho jasné, zelenošedé oči na ní chvíli spočinuly, a jak uvažoval, nevnímal ji.
„Nejspíš ano,“ řekl. „Víte, můj otec se tady té zemi nikdy nepřizpůsobil. Nevím vlastně, co chtěl –,  ale bylo s ním těžké pořízení. A matka – vždycky jsem věděl, že je na mě až moc hodná. A pak mě tak brzy poslali do internátní školy. Musím říct, že okolní svět mi vždycky připadal víc jako domov než naše fara – nevím proč.“
„Připadáte si jako pták odvátý do jiných krajů?“ zeptala se úslovím, které někde zaslechla.
„Ne, to ne. Všechno mi celkem připadá, jak má být.“
Jako by jí čím dál víc poskytoval pocit obrovského světa, pocit dálek a velkého množství lidí. Přitahovalo ji to, jako vůně už z dálky přitahuje včelu.
Ale také ji to bolelo.

Bylo léto a nosila bavlněné šaty. Když ji viděl potřetí, měla na sobě šaty s tenkými modrobílými proužky, s bílým límcem a na hlavě velký bílý klobouk.
Hodilo se to k její zlatavé, hřejivé pleti.
„V těchhle šatech se mi líbíš nejvíc,“ prohlásil, naklonil hlavu maličko na stranu a ocenil její vzhled vnímavým způsobem.
Nadchla se novým životem. Poprvé se zamilovala do vlastního obrazu – jako by v jeho očích viděla odraz sebe sama. A musí taková opravdu být, musí být krásná. Její myšlenky se hbitě přesunuly k šatstvu, vášnivě si přála krásně vypadat. Její rodina s údivem přihlížela, jak se náhle Ursula proměnila. Stala se skutečně elegantní, v potištěných bavlněných šatech, které si sama šila, a kloboucích, které tvarovala podle své fantazie. Zmocnila se jí inspirace.
On seděl poněkud malátně v babiččině houpací židli, pomalu, malátně se houpal sem a tam a Ursula mu vyprávěla.
„Ty nejsi chudý, že ne?“ zeptala se.
„Pokud jde o peníze? Mám asi sto padesát ročně vlastního příjmu – takže chudý, nebo bohatý, jak se to vezme. Vlastně jsem docela chudý.“
„Ale vyděláš si nějaké peníze?“
„Budu mít plat – už teď nějaký mám. Za hodnost důstojníka mám dalších sto padesát.“
„Ale budeš mít víc, ne?“
„Dalších deset let nebudu dostávat víc než dvě stě. Pokud budu nucen žít z platu, budu vždycky chudý.“
„Vadí ti to?“
„Zatím moc ne. Možná později. Lidé – důstojníci – jsou na mě hodní. Plukovník Hepburn mě má docela rád – a ten je nejspíš bohatý.“
Ursulu zamrazilo. Že by se chtěl nějak zaprodat?
„Je plukovník Hepburn ženatý?“
„Ano a má dvě dcery.“
Ovšem okamžitě byla příliš pyšná na to, aby ji zajímalo, jestli si ho dcera plukovníka Hepburna chce vzít, či ne.
Nastalo ticho. Vešla Gudrun a Skrebenský se dál malátně houpal v křesle.
„Vypadáš hrozně líně,“ prohlásila Gudrun.
„Já jsem líný,“ odpověděl.
„Vypadáš opravdu schlíple,“ řekla.
„Jsem schlíplý,“ odpověděl.
„Nemůžeš toho nechat?“ zeptala se Gudrun.
„Ne – je to perpetuum mobile.“
„Vypadáš, jako bys v celém těle neměl ani jednu kost.“
„Právě takový pocit mám rád.“
„Tvůj vkus zrovna neobdivuju.“
„Tak to mám smůlu.“
A houpal se dál.
Gudrun se posadila za něj, a jak se zhoupl dozadu, chytla ho za vlasy, takže když se zhoupl zase dopředu, tahalo ho to. Nevšímal si toho. Ozývalo se pouze vrzání houpačky na podlaze. Tiše jako krab chytila Gudrun pramen jeho vlasů pokaždé, když se zhoupl dozadu. Ursula zrudla a bylo jí trapně. Viděla, jak Skrebenský začíná zuřit.
Nakonec náhle vyskočil, jako když vyletí ocelové péro, a postavil se před krbem.
„Proč se ksakru nemůžu houpat?“ zeptal se nedůtklivě, rozzuřeně.
Ursula ho milovala za to náhlé, jakoby ocelové vytržení z malátnosti.
Gudrun se zasmála tím svým hlubokým, bodrým způsobem.
„Muži se nehoupou,“ odpověděla.
„A holky netahají muže za vlasy,“ opáčil.
Gudrun se znovu zasmála.
Ursula seděla pobaveně, ale čekala. A on věděl, že Ursula čeká na něj. Rozpalovalo mu to krev. Musel jít k ní, musel jít za jejím voláním.

Jednou ji dvoukolým kočárem odvezl do Derby. Náležel k sapérům, kteří zacházeli s koňmi. Poobědvali v hostinci a procházeli se po tržišti, kde je všechno bavilo. U stánku jí koupil Větrnou hůrku. Pak objevili malou pouť a ona řekla:
„Táta mě brával na houpačky.“
„Líbilo se ti to?“ zeptal se.
„Ale ano, bylo to pěkné.“
„Chtěla bys jít na houpačky?“
„Moc ráda,“ odpověděla, třebaže se bála. Ale pomyšlení na to, že udělá něco neobvyklého a vzrušujícího, ji lákalo.
Šel rovnou ke stánku, zaplatil a pomohl jí nastoupit. Jako by nevnímal nic krom toho, co právě dělá. K jiným lidem přistupoval lho­stejně. Nijak se jí do toho nechtělo, ale připadalo jí ostudnější teď couvnout, než se před všemi těmi lidmi odvážit na houpačku. Očima se smál, a jak tam před ní stál s tou výraznou, odhodlanou postavou, rozhoupal loďku. Nebála se, vzrušovalo ji to. Zčervenaly mu tváře, oči mu zářily rozníceným světlem, a když k němu Ursula vzhlédla, tvář měla rozjasněnou a lákavou jako květina na slunci. Tak létali jasným vzduchem až k obloze, jako by je vystřelila kuše, pak opět strašlivě
padali dolů. Hrozně se jí to líbilo. Pohyb jako by jim rozohnil krev, smáli se a cítili se jako v plamenech.
Po houpačkách šli na kolotoč, aby se uklidnili, on se otáčel na svém dřevěném oři k ní a bavilo ho to. Vášnivá nevraživost ke konvenci ho činila sebou samým. Jak seděli na otáčejícím se kolotoči a hudba vyhrávala, Ursula vnímala lidi na zemi venku a připadalo jí, jako by on a ona bezohledně jeli přes tváře davu, jeli navždy bujaře, pyšně a chrabře přes pozdvižené tváře davu, pohybovali se na vyšší úrovni a opovrhovali obyčejnou masou.
Když museli vystoupit a odejít, připadala si nešťastná, měla pocit obra náhle zmenšeného na obyčejnou míru, vydaného všanc davu.

Odešli z pouti a vraceli se ke kočáru. Když procházeli kolem katedrály, Ursulu to táhlo dovnitř. Ale celý vnitřek byl obestavěný lešením, všude leželo na hromadách kamení a suť, pod nohama chřupaly kousky omítky a kostel se rozezníval světskými hlasy a ranami kladivem.
Přišla sem, aby se na chvíli ponořila do vrcholného příšeří a míru, přinesla s sebou veškerou svou touhu, která se k ní nečekaně vrátila po bezohledné jízdě po tváři davu na pouti. Po pocitu pýchy chtěla uklidnění a útěchu, neboť pýcha a opovržení ji zraňovaly nejvíc ze všeho.
A nalezla přitom to odvěké příšeří plné kousků padající omítky a prachu z poletující omítky, páchnoucí starým vápnem, s hro­madami lešení a sutin, s oltářem přikrytým proti prachu.
„Posaďme se tu na chvilku,“ řekla.
Seděli nepozorováni v příšeří v zadní lavici a ona sledovala špinavou, neuspořádanou práci zedníků a omítačů. Dělníci v těžkých botách chodili uličkou, zem jim vrzala pod nohama a volali hrubými hlasy:
„Hele, brácho, už přišly rohový lišty?“
Zpod střechy kostela se ozývaly drsné odpovědi. Celý prostor se rozezníval bezútěšností.
Skrebenský seděl blízko ní. Všechno jí připadalo úžasné, byť strašlivé, svět se rozpadal v trosky a oni dva se po tom všem škrábali nezranění a bezuzdně volní. Seděl blízko ní, dotýkali se a ona si uvědomovala, jaký má na ni vliv. Ale těšilo ji to. Vzrušovalo ji, když cítila, jak se o ni opírá, jako by ji jeho bytost k čemusi vybízela.

Cestou zpátky domů seděl opět blízko. A když se kymácel s pohybem kočáru, rozkošnicky trochu otálel, než se od ní odtáhl, aby opět nabyl rovnováhy. Mlčky si přitáhl její ruku pod přikrývkou a s nevidoucí tváří obrácenou na silnici a soustředěním v duši začal jednou rukou rozpínat knoflíčky na její rukavici,
aby ji stáhl a opatrně obnažil její ruku. A jak soustředěně a s instinktivní jemností pracovaly jeho prsty, dívka šílela smyslnou rozkoší. Jeho ruka byla tak úžasná, když soustředěně a obratně jako živoucí tvor pracovala v tmavém podsvětí, stahovala jí rukavici a obnažovala dlaň a prsty. Pak ve své ruce
sevřel její tak pevně a těsně, jako by se jejich ruce propletly v jednu. Mezitím očima sledoval silnici a uši koně, s neúnavnou pozorností řídil koně přes vesnice a ona seděla vedle něj unešená, rozzářená, oslepená novým světlem. Ani jeden z nich nepromluvil. Ve vnějším vnímání byli naprosto oddělení. Ale
v sevření ruky se mezi nimi vytvořilo tělesné pouto.
Pak zvláštním hlasem, který předstíral lhostejnost a povrchnost, řekl:
„Jak jsme seděli v kostele, vzpomněl jsem si na Ingrama.“
„Kdo je to Ingram?“ zeptala se.
Také předstírala klidnou povrchnost. Ale věděla, že se blíží cosi zakázaného.
„Slouží se mnou v Chathamu – je to subaltern, ale o rok starší než já.“
„A proč sis na něj vzpomněl v kostele?“
„Víš, měl dívku v Rochesteru a vždycky seděli v jednom koutě katedrály a tam si vyměňovali něžnůstky.“
„To musela být krása!“ vykřikla bezděčně.
Každý mluvili o něčem jiném.
„Mělo to ovšem také nevýhody. Kostelník kolem toho udělal poprask.“
„To je ale škoda! A proč by nemohli sedět v katedrále?“
„Nejspíš si všichni myslí, že je to svatokrádež – kromě tebe a Ingrama s tou dívkou.“
„Já si nemyslím, že je to svatokrádež – myslím, že je to správné, mazlit se v katedrále.“
Řekla to téměř odbojně, navzdory vlastní duši.
On zmlkl.
„A byla milá?“
„Kdo? Emily? Ano, byla celkem milá. Byla to kloboučnice a nechtěla se nechat vidět s Ingramem na ulici. Vlastně to bylo dost smutné, protože kostelník je špehoval a sehnal si jejich jména a pak z toho udělal skandál. Potom si o tom povídal kdekdo.“
„Co udělala pak?“
„Odjela do Londýna, pracovala ve velkém obchodu. Ingram za ní stále ještě jezdí.“
„Miluje ji?“
„Teď už je s ní rok a půl.“
„Jaká je?“
„Menší, s krásným obočím.“
Ursula o tom popřemítala. Připadalo jí to jako skutečná romantická láska z vnějšího světa.
„Mají tam všichni ti muži milenky?“ zeptala se udivena vlastní smělostí. Ale ruku jí dosud svírala ta jeho a on měl na tváři neměnný výraz vnějšího klidu.
„Vždycky vykládají o té či oné fantastické ženě a opíjejí se, aby o tom mohli mluvit. Většina z nich vyrazí do Londýna, hned jak dostanou volno.“
„A proč?“
„Za nějakou tou fantastickou ženou.“
„Co je to za ženy?“
„Různé. Zpravidla se často mění. Jeden kamarád je naprostý maniak. Má neustále připravený kufr a v okamžiku, kdy dostane volno, s ním vyrazí na nádraží a ve vlaku se převlékne. Ať je ve vagonu kdo chce, stáhne si vojenskou blůzu a alespoň do půl těla se upraví.“
„Proč tak moc spěchá?“ zeptala se.
Slova jí začínala váznout v hrdle.
„Nejspíš má v hlavě nějakou ženu.“
Zamrazilo ji a uzavřela se. Ale přesto ji ten svět vášní a bezuzdnosti fascinoval. Připadalo jí to jako skvělá nevázanost. V jejím životě začínalo dobrodružství a vypadalo nádherně.

Toho večera se zdržela na Blatech ještě po setmění a Skrebenský ji doprovázel domů, neboť od něj nemohla odejít. V teple začínající noci, se stahujícími se stíny si připadala jako v jiném, tvrdším, krásnějším a méně osobním světě. Teď by mělo přijít něco nového.
Kráčel blízko ní a s týmž tichým, soustředěným přístupem ji vzal kolem pasu a jemně, velice jemně si ji k sobě přitahoval, až pocítila pevný stisk jeho paže; jako by se nechala unášet, jako by plula, nohama se sotva dotýkala země, sladce omámeným pohybem nesena pevným, pohybujícím se povrchem jeho těla, na jehož boku jako by ležela. A zatímco téměř omdlévala, sklonil k ní tvář, ona si opřela hlavu o jeho rameno a cítila jeho teplý dech na tváři. Pak se jemně, přejemně, až jí připadalo, že snad omdlí, dotkly jeho rty její tváře a ona se ponořila do žhavé temnoty.
Stále ještě čekala v tom mrákotném a uplývavém stavu, jako Šípková Růženka v pohádce. Jeho rty se teple dotkly její tváře, zastavili se pod stromy, zatímco jeho rty čekaly na její tváři jako motýl nehybně sedící na květině.
Přitiskla se k němu trochu těsněji, on se pohnul, objal ji oběma rukama a přitáhl si ji k sobě.
A pak se v té tmě sehnul k jejím ústům a svými rty se jemně dotkl jejích.
Ve své bezmoci se ani nepohnula. Pak se jeho ústa ještě víc přiblížila, tlakem otevřela její, proběhla jí horká, všezaplavující vlna, otevřela mu svá ústa, v bolestných a dojemných vírech si ho přitahovala, nechala ho zajít dál, jeho rty narážely do jejích tak jemně, a přesto neodolatelně jako mocná vlna vody, až se s krátkým slepým výkřikem od něj odtrhla.
Slyšela, jak podivně a ztěžka vedle ní dýchá. Zmocnil se jí strašlivý a úžasný pocit z té jeho podivnosti. Ale někde uvnitř nyní maličko couvla. Váhavě se znovu dali do pohybu, chvěli se jako stíny pod jasany na kopci, kudy šel její dědeček s narcisy požádat babičku o ruku a kudy šla její matka se svým mladým manželem, těsně vedle něho jako teď Ursula se Skrebenským.
Vnímala tmavé údy stromů, jež se oděné listím natahovaly nad jejich hlavami, a krásné jasany zdobící letní noc.
Šli a jejich těla se pohybovala ve složité jednotě blízko sebe. Držel ji za ruku a schválně šli delší cestou po silnici. Neustále měla pocit, jako by ji cosi zvedalo ze země, jako by měla nohy lehké jako letící vánek.
Ještě jednou ji políbil – ale už ne tím hlubokým polibkem. Nyní si uvědomovala, co může polibek znamenat, a proto už bylo obtížnější se mu vystavit.

Šla spát s pocitem elektrizujícího tepla, jako by ji nadnášel zášleh úsvitu. A spala hluboce, tak sladce. Ráno si připadala svěží jako pšeničný klas – voňavý, pevný a plný.
Dál se chovali jako zamilovaní v prvním, užaslém, neuvědomělém stadiu. Ursula to nikomu neřekla; naprosto se ztrácela ve vlastním světě.
A přesto ji nějaký podivný afekt vedl k tomu, aby se někomu alespoň naoko svěřila. Ve škole měla Ursula tichou, přemýšlivou a vážnou kamarádku jménem Ethel a právě té se chtěla svěřit. Ethel soustředěně naslouchala se skloněnou, nic neprozrazující hlavou, když jí Ursula povídala o svém tajemství. Byla to taková nádhera, jak se s ní jemně, něžně mazlil! Ursula to říkala jako zkušená milenka.
„Myslíš si,“ zeptala se Ursula, „že je špatné nechat se od muže líbat – myslím opravdové polibky, ne jen takové flirtování?“
„Řekla bych,“ prohlásila Ethel, „že záleží na tom.“
„Políbil mě pod jasany na cossethayském kopci – myslíš, že se to nemělo stát?“
„Kdy?“
„Ve čtvrtek večer, když mě doprovázel domů –, ale byly to opravdové polibky – opravdové. Je důstojníkem v armádě.“
„Kolik bylo hodin?“ zeptala se rozšafná Ethel.
„Nevím – asi půl desáté.“
Nastala pauza.
„Tak já si myslím, že to je špatné,“ odpověděla Ethel a nedůtklivě zvedla hlavu. „Přece ho neznáš.“
Promluvila s jistým opovržením.
„Ale ano, znám. Je poloviční Polák a také baron. To je jako lord v Anglii. Má babička se přátelila s jeho otcem.“
Ale mezi přítelkyněmi zavládla nevraživost. Jako by se Ursula chtěla vydělit od svých známých, když stanovila svůj vztah k Antonovi, jak mu nyní říkala.

Chodil do Cossethay dost často, protože její matka ho měla ráda. Když u nich byl Skrebenský, stávala se z Anny Brangwenové dáma, chovala se velmi klidně, všechno jako by bylo samozřejmé.
„Děti ještě nešly spát?“ křičela Ursula nedůtklivě, když přišla s mladíkem domů.
„Půjdou spát za půl hodiny,“ odpověděla matka.
„Není tu nikdy klid,“ rozčilovala se Ursula.
„Děti musejí žít, Ursulo,“ namítla matka.
A v tomhle Skrebenský s Ursulou nesouhlasil. Proč by to měla říkat tak naléhavě?
Ovšem on, jak Ursula věděla, nikdy neměl kolem sebe tu věčnou tyranii dětí. K její matce se choval velice dvorně, za což se mu od paní Brangwenové dostalo vřelé, přátelské pohostinnosti. Dívku svým způsobem těšilo, s jakým klidem matka zaujala toto důstojné postavení. Připadalo jí téměř nezpochybnitelné.
Ve vztahu k cizím lidem nestála níž. Mezi Brangwenem a Skrebenským panovalo ovšem nepřekonatelné mlčení. Někdy ti dva spolu trochu promluvili, ale nebyl to opravdový hovor. Ursula se radovala, když viděla, jak se otec proti mladíkovi zatvrdil.
Byla doma na Skrebenského pyšná. Jeho pomalá, malátná lhostejnost ji rozčilovala, ale také okouzlovala. Věděla, že je to výsledek ducha, který nechá věci běžet, ve spojení s hlubokou mladistvou vitalitou. Přesto ji to hluboce dráždilo.
Přesto však na něj byla pyšná, když si tím svým duchaplným způsobem hověl v jejím domově, protože byl zároveň neustále tak pozorný a dvorný k matce a k ní samé. Vnímat jeho přítomnost v místnosti jí připadalo úžasné. Cítila se tím obohacena a umocněna, jako by představovala kladný pól a on proudění k němu.
A byť jeho dvornost a souhlas patřily hlavně matce, jí náleželo jiskrné mihotání jeho těla. Držela je ve svých rukou.
Neustále si musela dokazovat svou moc.
„Chtěla jsem ti ukázat, co jsem vyřezala,“ řekla.
„To snad nestojí za ukazování,“ namítl otec.
„Chtěl by ses na to podívat?“ zeptala se a mířila ke dveřím. A jeho tělo se zvedlo ze židle, třebaže ve tváři jako by chtěl souhlasit s rodiči.
„Je to v dílně,“ dodala.
A on šel za ní ze dveří, ať už cítil cokoli.
V dílně si hráli na líbání, skutečně si hráli. Byla to sladká, vzrušující hra. Otočila se k němu, ve tváři smích, jako by ho vyzývala. A on tu výzvu okamžitě přijal. Ruku si ovinul jejími vlasy a jemně, s rukou obtočenou vlasy za její hlavou si postupně přitáhl její tvář, zatímco ona se skoro bez dechu smála.
Oči mu zasvítily v odpověď, jak se mu ta hra líbila. A políbil ji, čímž prosadil svou vůli, a ona ho také políbila, čímž vyjádřila, že je tomu sama ráda.
Věděli, že je to odvážné a neopatrné a nebezpečné, ta jejich hra, protože si hráli s ohněm, ne s láskou. Jako by se tím postavila celému světu – líbala ho, protože prostě chtěla. A on s jakousi smělostí podobnou cynismu, výbojně proti všemu, čemu naoko sloužil, opětoval útok.
V tu chvíli byla krásná, tak otevřená, tak zářivá, tak vzrušující, když se dojemně a nesprávně oddávala riziku. Jako by v něm zažehla jakési šílenství.
Jako květina chvějící se a doširoka otevřená na slunci ho pokoušela a vyzývala a on tu výzvu přijal, cosi jako by v něm dozrálo. A pod vším tím smíchem a dojemnou neopatrností se skrývaly chvějivé slzy. To ho téměř dohánělo k šílenství, šílel touhou, bolestí, jejímž jediným východiskem bylo, že by se zmocnil jejího těla.
Tak se otřeseni a se strachem vrátili k jejím rodičům do kuchyně a tvářili se jakoby nic. Ale v obou se vznítilo cosi, co už teď nemohli uhasit. Zjitřovalo a umocňovalo jim to smysly, byli živější a schopnější bytí. Ale pod tím vším se skrýval bolestný pocit pomíjivosti. Znamenalo to fantastické sebeprosazení u obou – on se prosazoval před ní, cítil se úžasně mužný a nekonečně neodolatelný, ona se prosazovala před ním a věděla, že je nekonečně žádoucí, a tudíž nekonečně silná. A co nakonec mohl jeden či druhý z takové vášně získat než pocit svého maximálního já, v protikladu k ostatnímu životu? V tom však bylo
cosi konečného a smutného, neboť lidská duše v největším rozmachu chce pocit nekonečna.
Nicméně tato vášeň se nyní započala a musela pokračovat, ta Ursulina vášeň poznat své vlastní maximální já, vymezené, a tím i definované v protikladu k němu.

Když přišel Anton příští den odpoledne jako kocour na lovu, šla s ním naproti do kostela. Otec se na něj čím dál víc vztekal, matka se hněvivě zatvrzovala vůči ní. Ale jako rodiče přirozeně dopřávali svým dětem v jejich konání toleranci.
Šli spolu přes hřbitov, utíkali se schovat do kostela. Uvnitř bylo oproti slunečnému odpoledni šero, ale měkká záře mezi kamennými pilíři působila velice útulně. Okna hořela rubínovou červení a modří a poskytovala nádhernou zástěnu jejich tajné kamenné besídce.
„To je ale skvělé místo na schůzku,“ řekl šeptem a rozhlédl se kolem sebe.
Ona se také rozhlédla po důvěrně známém vnitřku kostela. Příšeří a ticho ji mrazily. Ale oči měla prozářené smělostí. Zde hodlá prosadit své nezkrotné, úžasné ženské já. Zde chtěla rozvít svůj ženský květ jako plamen, v tomto příšeří, které působilo vášnivěji než světlo.
Chvíli si jeden druhého nevšímali, pak se s vědomou touhou otočili k sobě. Objala ho, přitiskla se k němu tělem a s rukama zabořenýma do jeho ramenou vzadu jako by se skrze něj prociťovala, jako by poznávala jeho mladé, napjaté tělo skrz naskrz. A bylo tak krásné, tak pevné, a přece tak úžasně na ní závislé a v její moci. Nastavila mu svá ústa a pila jeho plný polibek, plněji a plněji.
A bylo to krásné, velmi krásné. Jako by ji jeho polibek naplňoval, jako by pila silné, zářící sluneční světlo. Celá se zevnitř rozzářila, jako by to sluneční světlo bilo na její srdce.
Odtáhla se a celá rozzářená se na něj podívala, nádherně, zářivě krásná a spokojená, rozzářená jako osvětlený mrak.
Pro něj to bylo trpké, že tak září a je tak spokojená. Smála se mu, slepá k němu, tak plná vlastní rozkoše, bez nejmenší pochyby, že jemu je stejně jako jí. A rozzářená jako anděl vyšla s ním z kostela, jako by kráčela na paprscích světla a kročeje se změnily v květiny.
Šel vedle ní, duši měl sevřenou, tělo neuspokojené. Chce snad nad ním takhle snadno zvítězit? On v tu chvíli nepociťoval žádnou vlastní rozkoš, pouze bolest a zmatený vztek.
Bylo uprostřed léta a téměř po senoseči. Měla skončit v sobotu. V sobotu však také Skrebenský odjížděl. Už se nemohl déle zdržet.

Když se rozhodl odjet, choval se k ní velice něžně a milujícně, jemně ji líbal, tak hebce, sladce a rafinovaně dlouho, že to oba téměř omamovalo.
Poslední pátek na ni počkal u školy a vzal ji na čaj do města. Pak si najal automobil, aby ji dovezl domů.
Její vzrušení nad tím, že pojede autem, bylo ohromné. On byl také pyšný na svůj závěrečný kousek. Viděl, jak Ursulu roznítil a zapálil touto romantickou situací. Pozvedla hlavu jako mladý kůň, který frká divokým nadšením.
Auto sebou smýklo do zatáčky a Ursulu to hodilo na Skrebenského. Jak se dotkli, začala ho vnímat. Rychlým, šátravým pohybem sáhla po jeho ruce a sevřela ji ve své, tak pevně, s tak propletenými prsty, jako by byli dvě děti.
Vítr foukal Ursule do tváře, od kol odletovalo tiše a rychle bláto,
Sevřela jeho ruku s vědomím čehosi nového, ztrápeně. Nějakou dobu nemluvili, ale seděli ruku v ruce s odvrácenými, prozářenými tvářemi.
A každou chvíli se auto zhouplo a smýklo jí k němu. A oni už čekali na ten pohyb, který je spojoval. Nicméně se mlčky dívali z okénka ven.
Viděla, jak kolem míjí známá krajina. Ale nyní to nebyla známá krajina, ale pohádková země. Uviděla Hemlock Stone na travnatém pahorku. Vypadal zvláštně toho mokrého letního večera, vzdáleně, jako by se octl v kouzelné zemi. Ze stromů vylétlo pár havranů.
Kdyby jen tak mohli se Skrebenským z auta vystoupit a sestoupit do té kouzelné země, kde předtím nikdy nikdo nebyl! Pak by se stali začarovanými lidmi a odložili by nudné, obvyklé já. Kdyby se tak mohla toulat tam na tom svahu kopce pod stříbřitou, proměnlivou oblohou, na níž se rozplývali havrani jako sprška kaněk!
Kdyby tak mohli jít kolem těch zmoklých pruhů sena a cítit ve vzduchu podvečer a zajít do lesa, kde se chladným, ostrým vzduchem šířila sladká vůně zimolezu, a když člověk zavadil o větev, spadla z ní sprška kapek, krásně chladivých na tváři!
Ale jede s ním v autě, je mu nablízku a vítr jí fouká do vztyčené, dychtivé tváře a rozevlává jí vlasy. Skrebenský se otočil a uviděl její zřetelnou, jakoby vytesanou tvář, vlasy jakoby otesané větrem, pozdvižený krásný ostrý nos.
Jak trpěl, když viděl její hbitou, zřetelnou, panenskou krásu! Chtěl se zabít a hodit jí svou odpornou mrtvolu k nohám. Mučila ho touha obrátit se sám proti sobě a rozdrásat se.
Náhle na něj pohlédla. Jako by se k ní plížil a snažil se na ni dosáhnout, jako by v duchu zase ucukl. Ale v okamžiku, kdy uviděl světlo v jejích očích a rozzářenou tvář, změnil výraz a zazářil k ní jeho známý, bezstarostný smích. Samou radostí mu zmáčkla ruku a on to snesl. A náhle se sehnula a políbila
mu ruku, sklonila hlavu a přitiskla si ji ke rtům, jako by mu štědře vzdávala poctu. A v něm vřela krev. Přesto zůstal nehnutě sedět.
Lekla se, protože už zahýbali do Cossethay. Skrebenský ji opustí. Ale bylo to celé tak kouzelné, její pohár byl tak naplněn jasným vínem, že jí jen svítily oči.
Zaťukal na šoféra a řekl mu pár slov. Auto popojelo k tisům. Podala mu ruku a řekla sbohem, naivně a stručně jako školačka. A s rozzářenou tváří pak stála a dívala se, jak odjíždí. To, že jede dál, pro ni nic neznamenalo, natolik byla plná své vlastní extáze. Neviděla, že odjíždí, protože byla plná světla,
které pramenilo z něj. A když celá zářila tím úžasným světlem, jak by ho mohla postrádat?
Ve svém pokoji pak rozpřáhla paže v bolestném roztoužení z té velkoleposti. Byla to její proměna, překročila samu sebe. Měla chuť se vrhnout do všeho toho skrytého jasu ve vzduchu. Byl tam, byl tam, kdyby jen dokázala se s ním spojit.

Ale nazítří si uvědomila, že Anton odjel. Její nadšení zčásti odumřelo – ale nezmizelo z paměti. Na to bylo příliš skutečné. Přesto však pominulo a zanechalo za sebou pocit touhy. Do duše se jí vloudila hlubší touha, nová zdrženlivost.
Nepřála si, aby se jí kdokoli dotýkal nebo vyptával. Byla velice pyšná, ale také velmi nová a citlivá. Ať se jí nikdo nedotýká!
Cítila se šťastnější o samotě. Jaká radost, když mohla běhat po cestách, a nic nevidět, ale přesto tam s tím vším být! Jaká to byla radost, když se mohla o samotě těšit ze svého bohatství!
Přišly prázdniny, měla volno. Většinu času trávila osamělými toulkami, tu se stočila do klubíčka na zahradě, kde přebývaly veverky, tu ležela v houpací síti v mlází a ptáci přilétali tak blízko! Nebo když nastaly deště, odběhla na Blata, kde skryta ležela na seníku s knížkou.
A celou dobu snila o něm, někdy s určitostí, ale ve chvílích nejšťastnějších pouze mlhavě. On tvořil teplé barvy jejích snů, byl horkou krví, jež v nich pulsovala.
Když se cítila méně šťastná a nesvá, přemítala o jeho vzhledu, šatech, knoflících s odznakem pluku, které jí dal. Nebo se snažila představit jeho život v kasárnách. Nebo si představovala sebe samu v jeho očích.
V srpnu měl narozeniny a ona se vynasnažila a upekla mu dort. Měla pocit, že by nebylo příliš vkusné, kdyby mu dala nějaký jiný dárek.
Psali si stručně, většinou si pouze vyměňovali pohlednice, a vůbec ne často. Ale s dortem mu musela poslat dopis.
Milý Antone,
nejspíš Tobě k narozeninám vyšlo zase slunce.
Ten dort jsem Ti upekla sama a přeju Ti všechno nejlepší. Nejez ho, jestli nebude dobrý. Máma doufá, že nás přijedeš navštívit, až budeš někde poblíž.
Tvá upřímná přítelkyně
Ursula Brangwenová

Nudilo ji psát dopis i jemu. Nakonec slova napsaná na papíře neměla nic společného s ním či s ní.
Ustálilo se pěkné počasí, žací stroj běžel od úsvitu do západu slunce a klapal kolem po polích. Skrebenský jí napsal; měl službu na venkově, na Salisburyské pláni. Byl nyní druhým poručíkem v polní jednotce. Brzy dostane pár dní volna a přijede na Blata na svatbu.
Fred Brangwen si měl brát učitelku z Ilkestonu, hned jak skončí žně.
Sklizeň obilí skončila s mlžným, modrozlatým, horkým začátkem příjemného podzimu. Ursule připadalo, jako by svět rozvinul svou nejhebčí, nejčistší květinu, svou čekanku, svůj ocún. Obloha svítila hezkou modří, žluté listí na cestě vypadalo jako volné, toulající se květy, když vám šustilo u nohou, a Ursulinu srdci znělo jako ostrá, jímavá a téměř nesnesitelná hudba. Jako vyděšená dryáda utíkala před drobnými, purpurově červenými chryzantémami. Jasně žluté malé chryzantémy tak silně voněly, že její nohy jako by přešlapovaly v opilém tanci.
Pak se objevil strýc Tom, stále jako ten cynický Bakchus na obraze. Přál si uspořádat veselou svatbu, dožínkovou večeři a svatební hostinu v jednom; na dvoře farmy se postaví stan, objedná taneční kapelu a venku proběhne velká hostina.
Fred měl námitky, ale Tom se nedal zviklat. Také nevěsta Laura, hezká, chytrá dívka, chtěla velkou a veselou hostinu. Tak to vyhovovalo její vzdělanosti.
Studovala na Školském ústavu v Salisbury a znala lidové písně a staré tance.
Tak pod vedením Toma Brangwena začaly přípravy. Na dvoře postavili velký stan, připravili dva velké táboráky. Najali hudebníky a nachystali hostinu.
Skrebenského čekali na druhý den ráno. Ursula měla nové bílé šaty z jemného krepdešínu a bílý klobouk. Ráda nosila bílé šaty. S černými vlasy a čistou zlatavou pletí vypadala jižně, nebo dokonce tropicky jako kreolka. Nijak se nemalovala.
Když se toho dne připravovala na svatbu, celá se chvěla. Šla za družičku. Skrebenský měl přijet až odpoledne. Svatbu naplánovali na druhou hodinu.
Když se svatebčané vraceli domů, Skrebenský stál v obývacím pokoji na Blatech. Oknem viděl Toma Brangwena, který šel za svědka, jak velice elegantní v žaketu, bílých kalhotách a kamaších přichází po zahradní cestičce a vede smějící se Ursulu. Tom Brangwen byl hezký, měl ženský typ pleti, temné oči a úzký černý knírek. Ale nehledě na krásu měl v sobě cosi mírně hrubého a smyslného; jeho podivné, zvířecí chřípí bylo široké a mocné a jeho pěkně modelovaná hlava téměř zneklidňovala svou obnažeností: pleší vpředu jako by prozrazovala měkkou zranitelnost.
Skrebenský viděl spíš toho muže než ženu. Vypadala skvěle, zvláštním, mlčenlivým a roztržitým způsobem živá. Tak se vždycky cítila v přítomnosti strýčka Toma, vždycky ji trochu mátl.
Ale když se setkala se Skrebenským, všechno zmizelo. Viděla pouze štíhlého, neměnného mladíka, který tam čekal s neproniknutelným výrazem, jako její osud.
Nechápala ten jeho uvolněný, poněkud koňský vzhled, který vyvolával dojem mužnosti a cizího původu. A přece měl hladkou, hebkou tvář, na níž byly patrné city. Podala mu ruku a hlas měla jako procitající pták vyplašený úsvitem.
„Není to nádhera, že tu máme svatbu!“ volala.
Ve tmavých vlasech jí uvízly nějaké konfety.
Jeho se opět zmocnil ten zmatek, jako by ztrácel sám sebe a stával se nejasným, neurčeným, nehotovým. A přesto chtěl být pevný, mužný, jako kůň. A šel za ní.
Podávala se lehká svačina a pak se hosté rozptýlili. Hlavní hostina byla nachystaná na večer. Ursula vyšla se Skrebenským přes dvůr u stodoly na pole a nahoru na navigaci u kanálu.
Čerstvé stohy slámy tu stály velké a zlaté, jak procházeli kolem, procesí bílých hus propochodovalo kolem nich v chvástavém protestu. Ursula svítila jako bílé peří. Skrebenský šel pomalu vedle ní, ne­určitý, jeho starý tvar se uvolnil a nové já, zatím šedé a nejasné, se pomalu rozvíjelo jako poupě. Mluvili o tom a onom, o ničem.
Tamtudy, cítila Ursula, vede cesta do Londýna, skrze to ponuré, lákavé vření města. Na druhé straně byl večer, měkce se rozprostírající nad zelenými lukami, klikatící se řady olší u řeky a bledé pruhy strnišť za nimi. Tady večer měkce zářil a i čejka si tu o samotě mávala křídly v míru.
Moc mu to sluší, říkala si Ursula, protože měl opálené ruce a obličej. Vyprávěl jí, jak se naučil kovat koně a vybírat dobytek na porážku.
„Baví tě být vojákem?“ zeptala se ho.
„Nejsem doslova voják,“ odpověděl.
„Ale děláš věci potřebné k válčení,“ namítla.
„Ano.“
„Bavilo by tě jít do války?“
„Mě? Asi by to bylo vzrušující. Kdyby byla válka, chtěl bych do ní jít.“
Zmocnil se jí podivný, mlhavý pocit, jakoby silného neskutečna.
„A proč bys tam chtěl jít?“
„Dělal bych něco, bylo by to opravdové. Takhle je to jako bychom si jenom na něco hráli.“
„Ale co bys v té válce dělal?“
„Stavěl bych železnice nebo mosty, dřel bych.“
„Ale ty by nakonec zase někdo strhnul, až by je armáda nepotřebovala. To mi připadá stejně jako hra.“
„Jestli říkáš válce hra.“
„A co je to?“
„Je to snad to nejvážnější, co existuje, boj.“
Připadala si náhle někde úplně jinde.
„Proč je boj vážnější než cokoli jiného?“ zeptala se.
„Protože buď zabiješ, nebo zabijí tebe – a to bych řekl, že je dost vážná věc, zabíjení.“
„Ale když jsi mrtvý, už na tobě nezáleží,“ řekla.
To ho na okamžik umlčelo.
„Ale záleží na výsledku,“ namítl. „Přece záleží na tom, jestli to srovnáme v Súdánu.“
„Tobě ne – mně taky ne – Chartúm je nám přece jedno.“
„Chceš mít životní prostor – a někdo ho musí tedy uvolnit.“
„Ale já nechci žít na Sahaře – ty ano?“ namítla s nevraživým smíchem.
„Já ne – ale musíme podpořit ty, kteří to chtějí.“
„A proč musíme?“
„Kde je pak národ, když to neuděláme?“
„Ale my nejsme národ. Je tu hromada jiných lidí, kteří tvoří národ.“
„Ti by zrovna tak mohli říct, že oni nejsou národ.“
„No, a kdyby to řekl každý, nebyl by tu národ. Ale já bych pořád byla já,“ prohlásila chytře.
„Nebyla bys sama sebou, kdyby nebylo národa.“
„Proč ne?“
„Protože by ses stala snadnou kořistí pro kohokoli.“
„Jak kořistí?“
„Přišli by a vzali by ti všechno, co máš.“
„No ani v takovém případě by toho nemohli vzít moc. Je mi jedno, co si vezmou. Dala bych přednost lupiči, který by mě unesl, před milionářem, který by mi dal všechno, co se dá koupit.“
„To proto, že jsi romantická.“
„Ano, to jsem. Chci být romantická. Nenávidím domy, které se nemění, a lidi, kteří v těch domech prostě jen žijí. Je to všechno tak zkostnatělé a hloupé. Nenávidím vojáky, jsou taky zkostnatělí a tupí. Za co ve skutečnosti bojujete?“
„Já bych bojoval za národ.“
„Ať je to jak chce, nejsi národ. Co bys udělal pro sebe?“
„Náležím k národu a musím pro ten národ splnit svou povinnost.“
„Ale když by zrovna nepotřeboval tvé služby – když by se zrovna nebojovalo? Co bys dělal pak?“
Rozčilovalo ho to.
„Dělal bych to, co všichni ostatní.“
„Co?“
„Nic. Byl bych připraven na to, až mě bude potřeba.“ Odpověděl už podrážděně.
„Mně připadá,“ řekla na to, „jako bys nebyl nikdo – jako by tam, co jsi, nikdo nebyl. Jsi vůbec někdo? Připadáš mi jako nic.“
Došli až k přístavišti nad zdymadlem. Zde stála zakotvená prázdná vlečná loď, s kabinou natřenou červenožlutě, ale s dlouhým uhelně černým nákladním prostorem.
Štíhlý a umouněný muž seděl na bedně u dveří kabiny, kouřil, krmil z láhve dítě zabalené v šálu neurčité barvy a vyhlížel do večerní záře. Spěšně vyšla žena, kbelíkem rychle nabrala vodu z kanálu a opět odspěchala dovnitř. Bylo slyšet dětské hlasy. Z komína kabiny stoupal tenký modrý proužek kouře, bylo
cítit, že se vaří.
Ursula bílá jako noční můrka otálela, chtěla se podívat. Skrebenský se loudal po jejím boku. Muž vzhlédl.
„Dobrý večer,“ pozdravil je napůl troufale, napůl zaujatě. Měl modré oči, hledící z umouněné tváře.
„Dobrý večer,“ odpověděla potěšeně Ursula. „To je hezky, že?“
„Tak,“ odpověděl muž, „moc hezky.“
Pod rozcuchaným plavým knírem měl rudá ústa. Zuby mu bíle zasvítily, když se usmál.
„Ale,“ koktala Ursula se smíchem, „přece je hezky. Proč to říkáte, jako by nebylo?“
„Totiž pro ty, co zrovna krmí dítě, to není zas až tak růžový.“
„Můžu se podívat dovnitř?“ zeptala se Ursula.
„Nikdo vám v tom nebude bránit, běžte, jestli chcete.“
Loď byla zakotvená u protějšího břehu. Jmenovala se Annabel a patřila J. Ruthovi z Loughboroughu. Muž Ursulu bedlivě sledoval pozornýma, jiskrnýma očima.
Na špinavém čele měl chomáče světlých vlasů. Objevily se dvě špinavé děti a zvědavě se dívaly, kdo to tu mluví.
Ursula pohlédla na velká vrata zdymadla. Byla zavřená a v temnotě za nimi se ozývalo dmutí, syčení a crčení vody. Na této straně sahala čirá voda téměř k vrcholu vrat. Odvážně přešla na druhou stranu ke kotvišti.
Na břehu se sehnula a pohlédla do kabiny, kde červená zář ohně osvětlovala nezřetelnou postavu ženy. Měla nutkání se tam podívat.
„Umažete si šaty,“ varoval ji muž.
„Dám si pozor,“ odpověděla. „Můžu jít dál?“
„Jistě, jestli chcete.“
Vykasala si trochu sukně, natáhla nohu k boku lodi a se smíchem skočila dolů. Rozvířila uhelný prach.
Žena popošla ke dveřím. Měla kyprou postavu a pískově žluté vlasy, mladou tvář s podivně tupým nosem.
„Jémine, vy se zmažete,“ vykřikla překvapeně a zasmála se údivem.
„Chtěla jsem se k vám podívat. Musí to být krása bydlet na takové lodi, ne?“ zeptala se Ursula.
„Já na ní tak docela nebydlím,“ odpověděla žena zvesela.
„Má fajnový bydlení v Loughboroughu,“ vysvětlil s náležitou pýchou manžel.
Ursula nahlédla do kabiny, kde se cosi vařilo na kamnech a na stole stály mísy. Bylo tam velké horko. Pak zase vyšla ven. Muž hovořil k děcku. Mělo modré oči, zarůžovělý obličejík a kštici rudozlatých vlásků.
„Je to chlapeček, nebo holčička?“ zeptala se Ursula.
„Holčička – no viď, že jo?!“ křičel na děťátko a potřásal mu hlavičkou. Tvářička se zvrásnila do zvláštního, velice legračního úsměvu.
„No ne!“ vykřikla Ursula. „Ta je sladká! Jak jí to sluší, když se směje!“
„Ta se umí pořádně smát,“ odpověděl otec.
„Jak se jmenuje?“ zeptala se Ursula.
„Nemá žádné jméno, žádné si nezaslouží,“ řekl muž. „Že ne, ty ňouminko malá?!“ volal na dítě. Děťátko se smálo.
„Měli jsme zatím tolik práce, že jsme ji nestihli dát zapsat do matriky,“ ozvala se žena. „Narodila se tady na lodi. Uvažovali jsme o Gladys Emily.“
„Nic takovýho,“ odporoval otec.
„Tak se na něj podívejte! No a co bys chtěl ty?“ vykřikla matka popuzeně.
„Pojmenujeme ji Annabel po té lodi, kde se narodila.“
„A ne a ne,“ zatvrzele vzdorovala matka.
Otec seděl a škodolibě se šklebil.
„No, ještě se uvidí,“ řekl.
Ale podle toho, jak se žena zlobila, Ursula poznala, že muž neustoupí.
„Jsou to všechno pěkná jména. Říkejte jí Gladys Annabel Emily,“ navrhla.
„Ne, to by toho bylo moc,“ odpověděl.
„Vidíte ho!“ vykřikla žena. „Je tvrdohlavej jako mezek!“
„Taková hezká holčička, tak se hezky směje, a nemá ani jméno,“ broukala Ursula k děcku.
„Nechte mi ji pochovat,“ dodala.
Podal jí děcko, které bylo miminkovsky cítit. Ale mělo tak modré, široce otevřené, jakoby porcelánové oči a tak zvláštně se smálo, s takovým milým posunkem, že je Ursula v tu chvíli milovala. Broukala mu a povídala. Bylo to tak zvláštně milé dítě.
„Jak se jmenujete vy?“ zeptal se jí náhle muž.
„Jmenuju se Ursula Brangwenová,“ odpověděla.
„Ursula!“ vykřikl jako omráčený.
„Byla svatá Ursula. Je to velmi staré jméno,“ dodala spěšně na vysvětlenou.
„Hele, mámo!“ zavolal.
Nedostalo se mu odpovědi.
„Pem!“ zavolal, „ty mě neslyšíš?“
„Co je?“ ozvalo se krátce.
„Co takhle Ursula?“ zazubil se.
„A co jako?“ zaznělo v odpověď a žena vyšla do dveří, připravena na souboj.
„Ursula – tak se jmenuje tadyto děvče,“ řekl mírně.
Žena si prohlédla dívku od hlavy k patě. Zjevně ji přitahovala svou štíhlou, půvabnou, svěží krásou, svou bělostnou elegancí a tím, jak něžně chovala děcko.
„A jakpak se to píše?“ zeptala se matka stydlivě, protože zjihla. Ursula jí odpověděla. Muž se podíval na ženu. Matka zmateně zrudla, jako by jí tvář zazářila stydlivostí.
„Není to obyčejné jméno, že ne?“ vykřikla vzrušeně, jako by se pouštěla do nějakého dobrodružství.
„Chtěla bys to tedy?“ zeptal se.
„Radši bych ji pojmenovala takhle než Annabel,“ řekla rozhodně.
„A já bych tohle jméno zase radši než Gladys Emily,“ dodal on.
V nastalém tichu Ursula vzhlédla.
„Vy ji opravdu pojmenujete Ursula?“ zeptala se.
„Ursula Ruth,“ odpověděl muž a potěšeně se zasmál, jako by právě něco našel.
Nyní bylo na Ursule, aby pocítila zmatek.
„Zní to moc hezky,“ řekla. „Musím jí ale něco dát. A vůbec nic s sebou nemám.“
Stála v těch svých bílých šatech na lodi a přemítala. Štíhlý muž v její blízkosti ji pozoroval, jako by to byla zvláštní bytost, jako by mu prozařovala tvář. Očima se na ni nestoudně smál, ale pod tím vzrůstal jeho obdiv.
„Mohla bych jí dát svůj náhrdelník?“ zeptala se.
Byl to ten malý náhrdelník s ametysty, topazy, perličkami a křišťálem, navlečenými na zlatém řetízku, který jí dal strýček Tom. Měla ten náhrdelník velmi ráda. Dívala se na něj s láskou, když si ho odpínala z krku.
„Je cenný?“ ptal se muž zvědavě.
„Myslím, že ano,“ odpověděla.
„Ty kamínky a perly jsou pravé, má cenu takové tři čtyři libry,“ ozval se Skrebenský z břehu. Ursula poznala, že její počínání neschvaluje.
„Musím ho dát vašemu děťátku – smím?“ ptala se.
Lodník se začervenal a rozhlédl se po večerní krajině.
„To já nemůžu rozhodnout.“
„A co by tomu řekli vaši rodiče?“ vykřikla zvědavě žena ode dveří.
„Patří mně,“ řekla Ursula a rozhoupala třpytivý řetízek před dítětem. Děťátko roztáhlo prstíčky, ale nemohlo věc uchopit. Ursula vsunula šperk do malé ručky a sevřela ji. Děťátko zamávalo lesklými konci řetízku. Ursula dala svůj náhrdelník. Rozesmutnilo ji to, ale nechtěla ho zpátky.
Řetízek vyklouzl dítěti z ručky a spadl na dno lodě zaprášené od uhlí. Muž se pro něj shýbl s jakousi opatrnou úctou. Ursula si všimla, jak jeho zhrublé, tupé prsty šátrají po malé hromádce řetízku. Kůži na hřbetu ruky měl zarudlou, světlé chlupy se ježily a leskly. Byla to však hubená, šlachovitá a schopná ruka a Ursule se líbila. Opatrně zvedl náhrdelník a sfoukl z něj uhelný prach, jak mu ležel na dlani. Jako by se zklidnil a zpozorněl. Natáhl ruku s malým lesklým náhrdelníkem na tvrdé, černé dlani.
„Vemte si ho zpátky,“ vyzval ji.
Ursula se zářivě zatvrdila.
„Ne,“ odpověděla. „Už patří malé Ursule.“
Přistoupila k děcku a zapnula mu náhrdelník kolem teplého, měkkého a slabého krčku.
Nastal okamžik zmatku, pak se otec sehnul nad dítětem:
„A jakpak řekneš?“ zeptal se. „Poděkovala jsi pěkně? Poděkovala jsi, Ursulo?“
„Tak už se jmenuje Ursula,“ řekla matka, která se mile usmívala ode dveří. Vyšla ven, aby se podívala na šperk na hrdle děťátka.
Otec k ní vzhlédl s důvěrným, napůl galantním, napůl nestoudným, ale toužebným pohledem.
Chtěla už jít. Přistavil jí malý žebřík, aby mohla vylézt nahoru na navigaci. Políbila dítě v matčině náruči, pak se otočila. Matka se rozplývala. Muž stál mlčky vedle žebříku.
Ursula se vrátila ke Skrebenskému. Dvě mladé postavy přešly po vratech zdymadla nad lesknoucí se žlutou vodou. Lodník se díval, jak odcházejí.
„Moc se mi líbili,“ říkala Ursula. „On byl tak jemný! A to děcko bylo tak roztomilé!“
„Vážně byl jemný?“ ptal se Skrebenský. „Ta žena určitě předtím někde sloužila.“
Ursula sebou cukla.
„Ale mně se jeho nestoudnost líbila – někde vespod byla jemná.“
Pospíchala zpátky, rozradostněná setkáním s tím umouněným, štíhlým mužem s rozcuchaným knírem. Měla z něj příjemně hřejivý pocit. Jako by skrze něj pocítila bohatost vlastního života. Skrebenský jakoby vytvořil kolem ní mrtvo, sterilitu, jako by se svět proměnil v popel.
Jak spěchali domů na slavnostní večeři, řekli si toho málo. On záviděl tomu štíhlému otci tří dětí jeho drzou přímost a jeho zbožňování Ursulina ženství, zbožňování těla i duše dohromady. Mužovo tělo a duše toužily po těle a duchu dívky, zbožňovaly je touhou, která si byla vědoma nedosažitelnosti svého předmětu, ale k radosti jí stačilo vědět, že ta dokonalost existuje, radovala se, že došlo k tomu okamžiku spojení.
Proč on sám netoužil takhle po ženě? Proč nikdy skutečně nechtěl ženu, ne celou svou bytostí – nikdy nemiloval, nikdy nezbožňoval, pouze ji fyzicky chtěl?
Ale bude ji nadále chtít svým tělem, nechť si duše dělá, co chce. Na Blatech se postupně rozhořel jakýsi plamen fyzické touhy. Zažehl ho Tom Brangwen a svatba Freda, toho stydlivého, toporného farmáře, s hezkou, polovzdělanou dívkou.

Nevěstu silně přitahoval a svým vlivem působil ještě na jinou krásnou světlovlasou dívku, chladnou a horoucí jako moře, která říkala vtipné věci, jež on ocenil, čímž zažehl další, jako fosfor. V jejích zelenavých očích jako by se skrývalo jakési tajemství a ruce podobné perleti působily leskle a průzračně,
jako by v nich to tajemství viditelně planulo.
Když se večeře chýlila ke konci a podával se dezert, začala hrát hudba – housle a flétny. Tváře všech zářily. Když skončily drobné proslovy a nikdo už nesahal po láhvi portského, ti, kdo chtěli, mohli dostat venku kávu. Byl teplý večer.
Svítily jasné hvězdy, měsíc ještě nevyšel. A pod hvězdami žhnuly bez plamenů dva velké rudé ohně. Kolem nich visela světla a lucerny a před ohněm stál osvětlený stan.
Mladí se po skupinkách vytráceli do tajemné noci. Ozýval se smích a hlasy, voněla káva. V pozadí se temně rýsovala stavení farmy. Bledé i temné postavy se míhaly sem a tam. Rudá zář probleskla na bílé či hedvábné sukni, lucerny osvětlovaly pohybující se hlavy svatebčanů.
Ursule to připadalo nádherné. Cítila se jako nová bytost. Připadalo jí, že tma dýchá jako boky nějakého velkého zvířete, nezřetelně se rýsovaly stohy sena, jako by jich byla spousta, a představovaly tmavý, plodný brloh kousek odtud. Rozechvívaly ji vlny blouznící tmy. Chtěla se uvolnit. Chtěla se natáhnout a dostat se mezi blikající hvězdy, chtěla běžet a uniknout hranicím země. Jako by se lovecký pes snažil utrhnout ze šňůry a vrhnout se do tmy za bezejmennou kořistí. Tma pulsovala vášní a mohutně, byť nepozorovaně dýchala. Čekala na ni, aby ji podpořila v jejím úniku. A jak se mohla do toho pustit a uvolnit? Musí přeskočit ze známého do neznáma. Nohy i ruce jí šíleně pracovaly, hruď se dmula jako spoutaná.
Spustila hudba a pouta začala povolovat. Tom Brangwen tančil s nevěstou, rychle a plynule, jako by se octli v jiném živlu, nedosažitelní jako tvorové pohybující se ve vodě. Fred Brangwen šel tančit s jinou partnerkou. Hudba se ozývala ve vlnách. Hluboký podvodní proud tance jako by unášel a pohlcoval jeden pár za druhým.
„Pojď,“ vyzvala Ursula Skrebenského a položila mu ruku na paži.
Jakmile se ho dotkla, jako by přestal vnímat vše ostatní. Vzal ji do náruče jako do jisté, nepostižitelné moci své vůle, a když tančili po kluzké trávě, stali se jedním zdvojeným pohybem. Jako by to byl nekonečný pohyb, který měl pokračovat navždy. Jeho vůle a její vůle zaklesnuté v transu pohybu, a přesto nikdy nesplývající, nikdy se neodevzdávající té druhé.
Oba je pohltilo hluboké ticho, hluboká, uplývavá energie, která jim dodávala neomezenou sílu. Všichni tanečníci se prolínali a splývali s plynutím hudby. Dvojice jako stíny vířily znovu a znovu kolem ohně, tančící nohy tiše odplouvaly do tmy. Byl to pohled na hlubiny podsvětí pod velkou potopou.
Tma se úžasně pohupovala, celá noc jako by se pomalu kymácela, hudbu bylo slyšet jen zlehýnka na povrchu, jako by podivně, extaticky vlnila povrch tance, ale pod tím vším byla pouze jedna velká vlna vzdouvající se a padající nazpět na pokraj zapomnění, pak se opět valící pomalu vpřed k druhému konci – a srdce se pokaždé posunulo s ní a sevřelo se úzkostí, když dosáhla vrcholu a pohyb se v tom kritickém bodě zarazil a smýkl se nazpět.
Jak tanec ztěžka plynul dál, Ursula začala vnímat, že na ni cosi hledí. Nějaká mocná, zářivá síla se dívala přímo do jejího nitra, ne na ni. Z velké dálky, a přitom bezprostředně, ji cosi mocného, nepřekonatelného stále sledovalo. A ona tančila dál se Skrebenským, zatímco to velké, bílé sledování pokračovalo a ve svém odhalování vše vyrovnávalo.
„Vyšel měsíc,“ řekl Anton, když ztichla hudba a náhle si připadali jako ztroskotaní, jako kousky náplavy na pobřeží. Otočila se a uviděla velký bílý měsíc, jak se na ni dívá nad kopcem. A její hruď se mu otevřela, jako průsvitný drahokam se přimkla k jeho světlu. Její dvě ňadra se rozevřela, aby mu ustoupila z cesty, její tělo se doširoka otevřelo jako chvějivá sasanka, jako by jemně, celá rozprostřená, zvala měsíc k sobě. Přála si, aby ji měsíc naplnil, přála si nádherné splynutí s měsícem, naplnění. Ale Skrebenský ji vzal kolem pasu a odvedl pryč. Přehodil jí přes ramena velký, tmavý plášť a seděl, její ruku ve své, zatímco nad žhnoucími ohni planulo měsíční světlo.
Nebyla tam. Trpělivě seděla pod pláštěm a Skrebenský ji držel za ruku. Ale její nahé já bylo pryč a dožadovalo se měsíčního světla, bilo do měsíčního světla ňadry a koleny, jak se s ním setkávalo a spojovalo. Málem to provedla doopravdy, chtěla odhodit šaty a uprchnout, pryč od toho temného zmatku a chaosu lidí, na kopec a k měsíci. Ale lidé stáli kolem ní jako magnetické kameny a ona ve skutečnosti nemohla prchnout. Skrebenský ji tížil jako závaží, tíže jeho přítomnosti ji zadržovala. Cítila jeho břímě, slepé, naléhající, nehybné břímě. Povzdechla si bolestí. Kéž by jí byl dopřán chlad a naprostá svoboda a jas měsíce! Chtěla se odpoutat. Měla pocit lesklého kovu zatíženého temným, nečistým magnetismem. Byl jako pěna na roztaveném kovu, lidé kolem také jako pěna. Kdyby se tak mohla odpoutat a dopřát si čirého, svobodného měsíčního světla!
„Nemáš mě dnes večer ráda?“ ozval se tiše hlas stínu za jejím ramenem. V třpytivém jasu měsíce sevřela ruce, jako by šílela.
„Nemáš mě dneska večer ráda?“ opakoval tichý hlas.
A ona věděla, že kdyby se otočila, musela by zemřít. Zmocnil se jí podivný běs, rvát věci na kusy. Měla ničivý pocit v rukou, jako by se proměnily v kovové ostří.
„Nech mě být,“ řekla.
A tu se jeho také zmocnila temnota a zatvrzelost, jakási netečnost. Seděl netečně vedle ní. Odhodila plášť a kráčela k měsíci, sama stříbřitě bílá. Šel těsně za ní.
Znovu spustila hudba a tančilo se. Přivlastnil si ji. V jejím srdci se rozpoutala divoká, bílá, chladná vášeň. Ale on ji pevně držel a tančil s ní. Jeho tělo bylo neustále u ní, jako měkké závaží, tížilo ji, jak tančili. Držel si ji těsně u sebe, takže cítila jeho tělo, jeho váhu, jak na ni klesá a usazuje se na ní, přemáhá její život a energii, uvrhuje ji v netečnost spolu s ním, cítila, jak ji jeho ruce vzadu tisknou, tlačí se na ni. Ale přesto přetrvávala v jejím těle ta neviditelná, chladná, nezkrotná vášeň. Tanec se jí líbil – uvolňoval ji, uváděl ji do jakéhosi transu. Ale bylo to pouze jakési využití času, který existoval mezi ní a její čirou bytostí. Nechala se od Antona unášet, nechala ho vynakládat veškerou moc nad ní, jako by nad ní mohl získat moc, aby ji přinutil podvolit se mu. Přijímala veškerou sílu jeho moci. Dokonce si přála, aby ji překonal. Byla chladná a stála nehnutě jako solný sloup.
On se veškerým tlakem své vůle snažil uchopit sebe sama a přinutit ji. Kdyby ji tak mohl přinutit! Jako by ho proměnila v nicotu. Byla chladná a tvrdá a plná jasu jako sám měsíc a mimo jeho dosah, stejně tak jako byl mimo jeho dosah měsíční svit, který nikdy nemohl uchopit ani poznat. Kdyby ji tak mohl nějak spoutat a přinutit!
Tak odtančili čtyři pět kousků, neustále spolu. Tlak jeho vůle se neustále zvyšoval, jeho tělo působilo, hrálo na ni. A přece ji neměl, byla tvrdá a jasná, nedotčená. Ale musel se k ní přece nějak dostat, obklopit ji, chytit ji do sítě stínu, do tmy, aby skončila jako lesknoucí se tvor třpytící se v síti stínů, polapená. Pak by ji měl, pak by se z ní mohl radovat.

Když v jednu chvíli dotančili, nechtěla se už posadit a šla pryč. Vzal ji kolem pasu a jako by ji nesl svým pohybem. A zdálo se, že svolila. Byla projasněná jako paprsek měsíce, leskla se jako ocelové ostří, on jako by svíral ostří, které ho zraňovalo. A přesto ji svíral – byť ho to mělo třeba zabít!
Popošli ke dvoru u stodoly. Tam téměř v hrůze uviděl velké čerstvé stohy obilí třpytící se a lesknoucí tou proměnou, stříbřité a přítomné pod noční modrou oblohou, vrhající temné, těžké stíny, ale samy majestátní a jen nezřetelně viditelné. Ona jako mihotající se pavučina jako by mezi nimi planula, jak se vzpínaly jako chladné ohně k stříbřitě modravému vzduchu. Bál se toho velkého měsíčního požáru stohů, který se před ním tyčil. Srdce se mu stáhlo, začalo se tavit jako korálek. Věděl, že zemře.
Nějakou chvíli stála v tom všezaplavujícím jasu měsíce. Připadala mu jako paprsek planoucí moci. Bála se toho, čím je. Když se na něj podívala, na jeho zastíněnou, neskutečnou a váhavou postavu, přepadla ji náhlá chuť zmocnit se ho a rvát ho, až by z něj nezbylo nic. V rukou a zápěstích cítila nezměrnou tvrdost a sílu, jako v kovovém ostří. On čekal vedle ní jako stín, který chtěla rozptýlit, zničit, jako měsíční svit ničí tmu, zabít, skoncovat s ním.
Dívala se na něj a tvář jí jasně a procítěně plála. Pokoušela ho.
A jakási tvrdošíjnost v něm ho přiměla, že ji objal a vtáhl do stínu. Poddala se – ať zkusí, co dovede. Opřel se o stoh a držel ji v objetí. Stoh ho ostře bodal tisícem chladných, ostrých plamínků. Přesto ji tvrdošíjně držel.
A nebojácně se jí začal rukama dotýkat, té soli, toho neporušeného jasu jejího těla. Kdyby ji jen mohl mít, jak by se z ní radoval! Kdyby jen dokázal polapit to oslnivé, chladné, solí planoucí tělo měkkým železem svých rukou, polapit ji, zajmout ji, přidržet ji, jak šíleně by se z ní radoval! Jemně, ale s veškerou
energií se snažil ji zachvátit, mít ji. A ona neustále planula, zářila, tvrdá jako sůl a smrtící. A on přesto tvrdošíjně, byť ho pálilo celé tělo, jako by se rozpadalo, jako by bylo napadené nějakým stravujícím, umrtvujícím jedem, vytrvával ve víře, že ji nakonec překoná. Ve svém šíleném zápase dokonce
vyhledal její ústa svými, třebaže mu to připadalo, jako by nastavoval tvář nějaké hrozné smrti. Ona se mu poddala a on se jí nutil, jak mohl, jeho duše neustále naříkala:
„Pusť mě k sobě – pusť mě k sobě.“
Přijala ho v tom polibku a jeho se zmocnil její naléhavý polibek, naléhavý a prudký a ničivě planoucí jako měsíční svit. Jako by ho ničila. Točila se mu hlava, sebral veškerou svou sílu, aby ji vydržel líbat, aby v tom polibku udržel sám sebe.
Ale ona se k němu přimkla tvrdá a nezlomná, chladná jako měsíc a planoucí jako tvrdá sůl. Až postupně jeho teplé, měkké železo ochablo, poddalo se a ona ho deptala, vřela jeho zkázou, vřela jako nějaká krutá, ničivá sůl kolem posledního zbytku jeho bytosti, ničila ho v polibku. A její duše vykrystalizovala triumfem a jeho duše se rozpustila utrpením a zkázou. Tak z něj udělala oběť, strávila ho, zničila. Zvítězila – už nebyl.
Postupně začínala přicházet k sobě. Postupně se jí vrátilo jakési denní vědomí. Náhle se noc změnila ve svou dřívější obvyklou, mírnou skutečnost. Postupně si uvědomila, že ta noc je obyčejná a normální, že ta skvělá, žhnoucí, transcendentální noc ve skutečnosti neexistuje. Pomalu se jí zmocňovala hrůza. Kde je? Co je to, ta nicota, kterou cítí? Ta nicota byl Skrebenský. Byl opravdu tam? – kdo vlastně je? Mlčel, nebyl tam. Co se stalo? Zbláznila se – jaká hrůznost se jí zmocnila?! Naplnil ji nepřekonatelný strach ze sebe samé, nepřekonatelná touha, aby neexistovalo, to druhé planoucí a stravující já. Zmocnila se jí šílená touha, aby to, co se stalo, upadlo v zapomnění, nikdy už na to nepomyslila, nikdy to ani na okamžik nepřipustila jako možnost. Odmítala to veškerou svou silou. Veškerou silou se od toho odvracela. Byla hodná, chovala se milujícně. Srdce ji hřálo, krev měla temnou, teplou a hebkou. Mazlivě položila Antonovi ruku na rameno.
„Že je nádherně?“ zeptala se tiše, vemlouvavě, mazlivě. A začala ho hladit, aby ho vzkřísila. Neboť byl mrtvý. A vzala si do hlavy, že on se to nikdy nedoví, nikdy si nebude vědom toho, co se stalo. Přivede ho zpět z mrtvých, aniž by mu nechala stopu čehokoli, podle čeho by si pamatoval své zničení.
Vložila do toho veškeré své obvyklé, hřejivé já, dotýkala se ho, uctívala ho svou milující vnímavostí. A on se k ní postupně vrátil, ale jako jiný muž.
Byla hebká, podmanivá, mazlivá. Sloužila mu jako zbožňující otrokyně. A podařilo se jí přivést k životu celou jeho schránku. Ale podstata zmizela. Posílila jeho pýchu, krev mu opět proudila pyšně. Ale neměl podstatu – jako samostatný muž neměl podstatu. Jeho srdce muže nemělo už nikdy zaplanout triumfem, nemělo nezkrotně bít. Od nynějška bude žít jako otrok, na oplátku, nikdy už nebude tím nezkrotným, se srdcem z nepolapitelného, neporazitelného ohně. Ona ten oheň zdusila, ona ho zlomila.
Ale mazlila se s ním. Nechtěla, aby si pamatoval, co se stalo. Sama na to zapomene.
„Polib mě, Antone, polib mě,“ prosila ho.
Líbal ji, ale věděla, že se jí nemůže dotknout. Svíral ji v náruči, ale neměl ji. Cítila na sobě jeho ústa, ale vůbec ji jimi nepřinutil.
„Líbej mě,“ šeptala v šílené úzkosti, „líbej mě.“
A on ji líbal, jak mu kázala, ale v srdci měl prázdno. Ona navenek přijímala jeho polibky, ale duši měla prázdnou a necitlivou.
Když se podívala stranou, uviděla jemný lesk ovesných klasů, visících ze stohu v měsíčním světle, cosi pyšného a královského a zcela neosobního. Byla pyšná s nimi, tam, kde byly ony, byla také ona. Ale v tomto časném hřejivém světě obyčejných věcí je laskavá a hodná dívka. Toužebně sáhla po dobru a lásce.
Chtěla být laskavá a hodná.

Vraceli se domů nocí bledou a prozářenou všude kolem, skrze stíny a mihotání a předměty. Zřetelně vnímala květiny na zemi pod živými ploty, viděla tenké klasy ze snopů, které se zachytily na živém plotu a bíle svítily.
Bylo to tak krásné, tak krásné! S bolestí si uvědomila, jak nevázaně šťastná byla ten večer, od chvíle, kdy ji políbil. Ale jak kráčel s rukou kolem jejího pasu, otočila se a nabídla noci, která tak úžasně zářila, velkou oběť vlastního já, přičemž fantastický božský měsíc bíle a otevřeně zářil jako ženich, stíny byly plné stříbřitých, proměněných květin.
Znovu ji políbil pod tisy doma a ona se od něj odloučila. Doma utekla před rodiči do svého pokoje, kde vyhlédla z okna na krajinu ozářenou měsícem, rozpřáhla paže, jak nejvíc to šlo, a rozkošně a s bolestí se obětovala světlé, přátelské noci.
Ale utrpěla smutné zranění, zranila se – jako by se pohmoždila, tím, že ho zničila. Rukama si přikryla obě mladá ňadra, jako by je skrývala, a když sama sebe skryla, odplížila se do postele spát.
Ráno svítilo slunce, vstala silná a roztančená. Skrebenský byl stále ještě na Blatech. Přijde do kostela. Život je krásný a úžasný! Toho svěžího nedělního rána vyšla do zahrady, mezi ty žluté a temně rudé barvy podzimu, dýchala vůni země a dotýkala se pavučin babího léta, viděla obilná pole prostírající se
do dálky bledá a neskutečná, všude vládlo nápadné ticho nedělního rána, naplňované nezvyklými zvuky. Dýchala tělo země a ta jako by se jí mohutně pohnula pod nohama, jak tam stála. Do modravého vzduchu proudily silné výdechy země, klid byl klidem silného, vyčerpaného dechu, červeň a žluť a bílý jas strniště
představovaly zachvění a pohyb poslední přetrvávající extáze a nezkalené blaženosti naplnění.
Když přišel, zvonily kostelní zvony. Jak vstoupil, napjatě vzhlédla. Ale cosi ho trápilo a měl zraněnou pýchu. Připadal jí velice naparáděný, vnímala jeho oblek od krejčího.
„To byla nádhera včera večer, viď?“ zašeptala mu.
„Ano,“ přisvědčil. Ale jeho tvář se nerozjasnila ani neuvolnila.
Bohoslužby a zpěvu si toho rána vůbec nevšímala. Vnímala barevnou záři oken, postavy farníků. Dívala se do První knihy Mojžíšovy, kterou měla v Bibli nejraději.
„Bůh Noemu a jeho synům požehnal a řekl jim: ,Ploďte a množte se a naplňte zemi. Bázeň před vámi a děs z vás padnou na všechnu zemskou zvěř a na všechno nebeské ptactvo; se vším, co se hýbe na zemi, i se všemi mořskými rybami jsou vám vydáni do rukou. Každý pohybující se živočich vám bude za pokrm; jako zelenou bylinu vám dávám i toto všechno.‘“
Ale to ráno Ursulu biblický příběh nijak nezajímal. Množení a naplňování země ji nudilo. Připadalo jí to všechno jako vulgární záležitost, jako chov dobytka.
Chovatelská moc člověka nad zvěří a rybami ji zanechávala chladnou.
„Vy pak se ploďte a množte, hemžete se na zemi a množte se na ní.“
V duchu se tomuto množení posmívala, jak se z každé krávy stanou dvě, z každého tuřínu deset tuřínů.
„Dále Bůh řekl: ‚Toto je znamení smlouvy, jež kladu mezi sebe a vás i každého živého tvora, který je s vámi, pro pokolení všech věků: Položil jsem na oblak svou duhu, aby byla znamením smlouvy mezi mnou a zemí. Kdykoli zahalím zemi oblakem a na oblaku se ukáže duha, rozpomenu se na svou smlouvu mezi mnou a vámi i veškerým živým tvorstvem, a vody již nikdy nezpůsobí potopu ke zkáze všeho tvorstva. ‘“
‚Ke zkáze všeho tvorstva‘, proč zrovna, tvorstva? Kdo byl ten pán všeho tvorstva? A nakonec jak velká byla Potopa? Možná pár dryád a faunů uteklo polekaně do hor a do vzdálenějších údolí a lesů, ale většina si žila bezstarostně dál, aniž věděla něco o nějaké potopě, ledaže jim to řekly nymfy. Ursula si ráda
představovala, jak se najády v Malé Asii potkávaly u ústí bystřin, tam, kde se moře vrací a mísí se sladkou vodou, s nereidami a volaly na své sestry novinky o Potopě a Noemovi. Vyprávěly zábavné historky o Noemovi a jeho arše. Některé nymfy líčily, jak se pověsily na bok archy, nahlížely dovnitř a slyšeli Noema, Šéma, Cháma a Jefeta, kteří si tam seděli a nedbali na déšť, jak si povídají o tom, že oni čtyři jsou teď jediní lidé na zemi, protože Hospodin utopil všechny ostatní, aby oni čtyři měli všechno pro sebe a byli pány všeho, coby nájemci pod velkým Vlastníkem.
Ursula si přála být tehdy nymfou. Byla by se smála okénkem archy a cákala kapky vody na Noema, než by se odplavila k lidem, kteří byli vzhledem ke svému Vlastníkovi a Potopě méně důležití.
Kdo je nakonec Bůh? Jestliže jsou červi v mrtvém psu pouze polibkem Boha na mršině, co pak není Bůh? Měla toho Boha dost. Už ji unavovala Ursula Brangwenová, která si dělala starosti s Bohem. Ať byl Bůh čímkoli, prostě byl, a nebylo třeba, aby se kvůli němu zneklidňovala. Měla pocit, že si může dovolit všechno.
Skrebenský seděl vedle ní, naslouchal kázání, hlasu práva a řádu. „U vás pak jsou spočteny i všecky vlasy na hlavě.“ Tomu nevěřil. Věřil, že své vlastní věci má k dispozici. Může si s nimi dělat, co chce, pokud nechá na pokoji to, co patří jiným lidem.
Ursula ho hladila a mazlila se s ním. Nicméně věděl, že se chce proti němu postavit a zničit jeho bytost. Nebyla s ním, byla proti němu. Ale její mazlení, její naprostý obdiv k němu v běžném životě ho těšily.
Vytáhla ho z jeho vlastního já a zamilovali se do sebe mladým, romantickým, téměř fantastickým způsobem. Dal jí prstýnek. Hodili ho do sklenky rýnského vína a ona se napila, pak se napil on. Pili, dokud se prstýnek neobjevil na dně. Pak si ten prostý šperk vzala a na niti si ho zavěsila na krk, kde ho
nosila.
Když odjížděl, řekl si jí o fotografii. Velice vzrušeně šla s pěti šilinky k fotografovi. Výsledkem byl ošklivý malý obrázek, na němž měla ústa nakřivo.
Žasla nad ním a obdivovala ho.
On však dokázal vidět jen dívčinu živou tvář. Obrázek ho zraňoval. Nechal si ho, stále ho měl na paměti, ale skoro nesnesl se na něj dívat. Ta jasná, nebojácná tvář s mírně nepřítomným výrazem ho zraňovala až v duši. Ten nepřítomný výraz vyjadřoval, jak je mu vzdálená.
Pak byla vyhlášena búrská válka v jižní Africe a všude to vzrušeně bzučelo. Napsal jí, že tam možná půjde, a poslal jí bonboniéru.
Při pomyšlení, že by šel do války, si připadala trochu neskutečně, nevěděla, co má cítit. Romantickou situaci, kterou tak dobře znala z knih, sotva chápala. Pod povrchním radostným vzrušením se projevovala jakási únava a hluboké, hořké zklamání.
Nicméně bonbony si schovala pod postel a jedla je sama, vždycky předtím, než šla spát, a ráno po probuzení. Celou dobu měla silně provinilý a zahanbený pocit, ale prostě se o ně nechtěla s nikým dělit.
Ta bonboniéra jí zůstala v paměti dlouho potom. Proč si bonbony tajně schovala a snědla každičký bonbon sama? Proč? Neměla do­opravdy pocit viny, jen věděla, že by se měla cítit provinile. A nemohla se rozhodnout. Ta krabice, nyní prázdná, tam zvláštním způsobem monumentálně čněla. Mučilo ji to. Co si o tom měla myslet?
Myšlenka na válku vůbec ji uváděla do velkých rozpaků.
Když se muži začali organizovat, aby proti sobě bojovali, připadalo jí, jako by se bortily samy póly světa a celý se pak mohl propadnout do nekonečných hlubin. Měla hrůzný pocit bezedné propasti. Přesto však tu panovala o válce zavedená představa romantiky, cti, dokonce zbožnosti. Ursula si připadala velice
zmatená.
Skrebenský měl hodně práce, nemohl ji přijet navštívit. Nežádala si o žádné ujištění či záruku. Co mezi nimi je, to je, a nedá se změnit nějakými přísahami.
To věděla instinktivně a svému nitru věřila.
Ale jinak trpěla pocitem bezmocnosti. Nemohla nic udělat. Mlhavě věděla, že se obrovské síly na zemi valí a střetají, temně, nemotorně, hloupě, ale jsou přitom tak kolosální, že člověka smetou s sebou jako prach. Je tak bezmocný, víří jako prach! A přece se tolik chtěla bouřit, běsnit, bojovat. Ale proti čemu?
Mohla snad svýma rukama zápasit s povrchem země, zatlouci kopce na jejich místa? Nicméně v duchu chtěla bojovat, bojovat s celým světem. A měla k tomu jedině tyhle dvě malé ruce.
Ubíhaly měsíce, přešly Vánoce, objevily se sněženky. V lese blízko Cossethay byla malá roklina, kde volně rostly. Poslala Antonovi nějaké v krabičce a on jí napsal krátký děkovný dopis – připadal jí velice vděčný a roztoužený. V očích se jí objevilo cosi dětského a zmateného. Den za dnem prožívala ve zmatku,
unášena vším tím, co se musí stát.
On se dál zabýval svými povinnostmi, plně se jim oddával. Na dně jeho srdce leželo jeho já, ta duše, která k čemusi směřovala a měla skutečnou naději na sebeuplatnění, jako mrtvá, narozená mrtvá, jako mrtvá tíže v jeho lůně. Kdo je, aby považoval osobní vztah za důležitý? Co záleží na člověku jako na osobě?
Je pouze cihlou v celé té velké společenské stavbě, částečkou národa, moderního lidstva. Jeho osobní pohyb je malý a naprosto vedlejší. Celá ta stavba se musí zajistit, a ne poškodit z jakéhokoli osobního důvodu, neboť žádný osobní důvod by takové poškození neospravedlnil. Co záleží na osobním důvěrném
vztahu? Člověk musí zaplnit své místo v Celku, v tom velkém plánu důmyslné lidské civilizace, to je vše. Na Celku záleží – ale jednotka, člověk, nemá žádnou důležitost, krom toho, že je součástí Celku.
Tak Skrebenský dívku nechal stranou a šel si svou cestou, sloužil tam, kde musel sloužit, snášel to, co musel snášet. Vůči svému vnitřnímu životu byl mrtvý.
A nemohl znovu vstát z mrtvých. Jeho duše spočívala v hrobě. Jeho život spočíval v zavedeném řádu věcí. Také měl svých pět smyslů. Těm bylo třeba vděčit.
Kromě toho představoval velkou, zavedenou a existující Ideu života a v tom smyslu byl důležitý a nezpochybnitelný.
Záleželo jedině na dobru velkého množství lidí. A to, co bylo největším dobrem pro ně všechny, kolektivně, bylo také největším dobrem pro jednotlivce.
Každý muž se tudíž musí oddat podpoře státu, a tak bojovat za to největší dobro ze všech. Člověk může třeba stát nějak vylepšovat, ale vždy pouze s tím, že ho udrží nedotčený.
Žádné nejvyšší dobro společenství mu však nemohlo dopřát životadárné naplnění duše. To věděl. Avšak duši jedince nepovažoval za dostatečně důležitou. Věřil v důležitost člověka pouze ve vztahu k celému lidstvu.
Nedokázal vidět, nebylo mu dáno vidět, že to nejvyšší dobro pro stávající společnost už není nejvyšší dobro ani pro průměrného jedince. Myslel si, že jelikož společnost představuje miliony lidí, musí být miliónkrát důležitější než jakýkoli jedinec, zapomínaje na to, že společnost je abstrakcí z těch mnoha lidí,
ale není to těch mnoho lidí samých. Když se definice abstraktního dobra pro společnost stala formulkou, jež postrádá inspiraci či hodnotu pro průměrně inteligentního člověka, pak se „společné dobro“ stává všeobecně neprospěšnou záležitostí, představující vulgární materialismus nízké úrovně.
A nejvyšším dobrem co největšího počtu lidí se většinou myslí materiální blahobyt všech vrstev. Skrebenskému vlastně nezáleželo na jeho vlastním materiálním blahobytu. Kdyby neměl ani penci, prostě by se poddal osudu. Jak mohl tedy hledat nejvyšší dobro v tom, že by obětoval svůj život pro materiální blahobyt všech ostatních! To, co považoval za nedůležité pro sebe, nemohl přece považovat za hodné veškerých obětí ve jménu jiných lidí. A to, co by považoval za nesmírně důležité pro sebe jakožto jedince – ale společnost přece nemůžete posuzovat z takového hlediska, říkal. Ne, ne, víme přece, co společnost chce – chce něco hmatatelného, chce dobré platy, stejné možnosti pro všechny, dobré životní podmínky – to chce společnost. Nechce nic složitého nebo obtížného.
Povinnost je naprosto jasná – mít na paměti bezprostřední hmotný blahobyt každého člověka, to je vše.
Skrebenský tudíž jako by popřel sám sebe, což stále víc děsilo Ursulu. Měla pocit, že je tu cosi beznadějného, čemu se ona musí podvolit. Cítila hrozící katastrofu. Den po dni jako by ji znehybňoval pocit hrozící katastrofy. Trpěla až chorobnou přecitlivělostí, depresemi a úzkostí. Cítila bolestná muka,
když zahlédla jednoho havrana na obloze, jak pomalu mává křídly. Bylo to zlé znamení. A trpěla tak černou a silnou předtuchou, že skoro přestala existovat.
A přece – o co šlo? Přinejhorším jen odejde. Proč jí to vadilo, čeho se bála? Nevěděla. Pouze se jí zmocnil černý děs. Když za večera šla venku a viděla velké, planoucí hvězdy, připadaly jí strašné, ve dne neustále čekala nějaký útok na svou osobu.

V březnu jí napsal, že brzy odjede do jižní Afriky, ale předtím si ukradne den na Blatech.
Jako v bolestném snu čekala napjatá, nerozhodnutá. Nevěděla, nechápala. Pouze cítila, že veškeré nitky jejího osudu jsou napnuté, jako by čekaly. Pouze někdy plakala a slepě si říkala:
„Mám ho tak ráda, mám ho tak ráda.“
Přijel. Ale proč přijel? Pohlédla na něj, jestli dá něco znát.
Nedal nic znát. Ani ji nepolíbil. Choval se jako příjemný, běžný známý. To bylo na povrchu, ale co skrýval? Čekala na něj, chtěla, aby jí dal nějaké znamení.
Tak celý den váhali a vyhýbali se styku, až do večera. Pak se smíchem řekl, že se za šest měsíců vrátí a bude jim o tom vyprávět, potřásl si rukou s její matkou a rozloučil se.
Ursula ho vyprovázela ven. Foukal vítr, tisy se zmítaly, syčely a chvěly se. Vítr jako by se honil mezi komíny a kostelní věží. Byla tma.
Ursule fičelo do tváře a šaty se jí lepily na nohy. Byl to však vzdouvavý, podněcující vítr, jako by obsahoval zhuštěnou životní sílu. A Skrebenský jako by se jí ztratil. V té silné, naléhající noci ho nemohla najít.
„Kde jsi?“ zeptala se.
„Tady,“ ozval se nehmotný hlas.
Nahmátla ho ve tmě a dotkla se ho. V tu chvíli jako by je zaplavil oheň podobný blesku.
„Antone?“ zeptala se.
„Co?“ odpověděl.
Ve tmě ho objímala rukama, cítila opět jeho tělo blízko sebe.
„Neopouštěj mě – vrať se ke mně!“ prosila.
„Ano,“ odpověděl a sevřel ji v náruči.
Ale muž v něm byl zmrzačen vědomím, že ona nepodléhá jeho kouzlu ani jeho vlivu. Chtěl od ní odejít. Těšil se vědomím, že nazítří odjíždí, jeho život byl ve skutečnosti jinde. Jeho život se odehrával jinde – středem jeho života nebylo to, co by si přála ona. Odlišovala se od něj, zela mezi nimi propast.
Byli jako dva nepřátelské světy.
„Vrátíš se ke mně?“ opakovala.
„Ano,“ odpověděl. A myslel to doopravdy. Ale ve smyslu do­držení úmluvy, ne jako muž navracející se ke svému naplnění.
Políbila ho a ztraceně odešla domů. On se zamyšleně vracel na Blata. Setkávání s ní ho bolelo a ohrožovalo ho. Stáhl se, musel se osvobodit od jejího ducha.
Neboť ona by před ním stála a jako ten Hospodinův posel před Bileámem by ho mečem zahnala z cesty, kterou se ubíral na poušť.
Nazítří ho šla vyprovodit na nádraží. Dívala se na něj, otočila se k němu, ale byl neustále tak cizí a bez výrazu – tak neproniknutelný. Tolik se ovládal.
Říkala si, že právě to ho činí nicotným. Byl jako cizí nic.
Ursula stála vedle něj mlčky a s tváří tak bledou, že by ji raději byl neviděl. Jako by u samého kořene života viděla jakousi hanbu, chladnou, mrtvou hanbu.
Oni tři vytvářeli na nádraží nápadnou skupinku: dívka v kožešinovém čepci s pelerínkou a v olivově zeleném kostýmu, bledá, mladistvě napjatá, osamělá a pevná;
vojácký mladík v cylindru a těžkém převlečníku, s obličejem vyčnívajícím nad fialovou šálou poněkud bledým a rezervovaným, působícím neutrálně. A nakonec starší muž v módní buřince naražené až k tmavému obočí, s růžolící klidnou tváří, z jehož postavy jako by vyzařovala naprostá lhostejnost; byl tu jako odvěké posluchačstvo, chór, divák sledující drama – ve vlastním životě o žádné drama nestál.
Vlak přisupěl. Ursule nadskočilo srdce, ale bylo příliš zamrzlé v ledu.
„Sbohem,“ řekla, zvedla ruku a zasmála se tím zvláštním, slepým, téměř oslepujícím smíchem. Divila se, co Anton dělá, když se sehnul a políbil ji. Měl by si s nimi potřást rukou a jít.
„Sbohem,“ opakovala.
Zvedl tašku a otočil se k ní zády. Kolem vlaku začalo být rušno. A, tady je jeho vůz. Usadil se na místě. Tom Brangwen zavřel dveře a za hvizdu píšťalky si muži potřásli rukou.
„Sbohem – a hodně štěstí,“ přál mu Brangwen.
„Díky – sbohem.“
Vlak se rozjel. Skrebenský stál u okénka a mával, ale vlastně neviděl ty dvě postavy – dívku a zarůžovělého, téměř zženštile oblečeného muže. Ursula mávala kapesníkem. Vlak nabíral rychlost, zmenšoval se a mizel. Stále ještě ubíhal v přímé lince. Zmizela bílá tečka. Zadní vagon vlaku už se zdál v dálce malý.
A ona stále ještě stála na peróně a cítila kolem sebe velkou pustotu. Přes veškeré úsilí se jí třásla ústa, nechtěla plakat, srdce měla zmrtvěle chladné.
Strýc Tom si šel do automatu pro zápalky.
„Nechtěla bys nějaké bonbony?“ otočil se k ní s otázkou.
Tvář měla mokrou od slz a podivně tiskla rty k sobě, aby se ovládla. A přece její srdce neplakalo – bylo studené a syrové.
„Jaké bys ráda – řekni si,“ naléhal strýc.
„Prosila bych nějaké tvrdé peprmintové,“ řekla podivně normálním hlasem z té pokřivené tváře. Ale za pár okamžiků se úplně ovládla a chovala se tiše a klidně.
„Pojeďme do města,“ navrhl a odstrkal ji do vlaku směrem do středu města. Zašli do kavárny na kávu, ona seděla a sledovala lidi na ulici, v hrudi cítila velkou ránu a v duši chladný klid.

Tento chladný klid duše v ní nyní přetrvával. Jako by se jí zmocnila a zmrazila ji jakási deziluze, tvrdá nevěřícnost. Jako by částečně ochladla, znetečněla.
Byla příliš mladá, příliš zmatená, aby to chápala, či alespoň věděla, že hodně trpí. A byla raněna do velké hloubky, aby se tomu poddala.
Někdy trpěla slepými mukami, kdy ho chtěla. Ale od chvíle jeho odjezdu se stal pro ni vlastní vidinou. Veškerá muka a vášeň a touhu obracela k němu.
Vedla si deník, do něhož si zapisovala, co ji napadlo. Když s přetékajícím srdcem uviděla měsíc na obloze, napsala:
„Kdybych byla měsícem, vím, kam bych spadla.“
Ta věta pro ni tolik znamenala – vložila do ní veškeré trápení svého mládí a své mladé vášně a touhy. Volala k němu ze svého srdce, ať šla kamkoli, končetiny se chvěly utrpením k němu, ať byla kdekoli, vyzařující síla její duše jako by ubíhala k němu, nekonečně, nekonečně a nacházela ho ve výtvoru vlastní duše.
Ale kdo byl a kde existoval? Pouze v její touze.
Dostala od něj pohlednici a uložila si ji do záňadří. Ve skutečnosti pro ni tolik neznamenala. Druhý den ji ztratila a pak si ani nevzpomněla, že ji měla, až o několik dní později.

Táhly se dlouhé týdny. Přicházely neustále špatné zprávy z války. A ona měla pocit, jako by vše tam venku ve světě působilo bolest jí.
A cosi v její duši zůstávalo chladné, netečné, neměnné.
Žila tou dobou život jen zčásti, nikdy naplno. Života se účastnila pouze její chladná, neživoucí část. A přesto byla šíleně rozcitlivělá. Nesnášela samu sebe. Když ji na ulici oslovila špinavá stará žebračka se zarudlýma očima, utekla od ní jako od čehosi nečistého. A když pak na ni ta stařena chrlila jízlivé
nadávky, stáhla se, končetiny se jí chvěly v šílených mukách, sotva se držela na nohou. Kdykoli pak pomyslela na tu stařenu se zarudlýma očima, jako by se jí tělo i mozek zanítily jakýmsi šílenstvím, skoro se chtěla zabít.
A v tomto stavu se sexuální život v ní změnil v jakousi nemoc. Byla tak nervózní a přecitlivělá, že i pouhý dotek hrubé vlny jako by jí drásal nervy.

překlad a úprava: Nikola Bílá

nakladatelství MEISTERKOCH knihy ZDE