KAPITOLA 7
Paní Wardenová zemřela před půlnocí; v poslední chvíli u ní byli jen doktor a její manžel, protože Hardcastle, s holou hlavou a třesoucí se vzrušením, následoval psa do temné noci.
„Najdi, ‘Presto’, najdi,“ zvolal a pobídl psa vpřed.
Ale pes žádné pobízení nepotřeboval, spíš se hnal, než běžel po drnové trávě a pod kapajícími stromy; nikde žádné hvězdy, žádný měsíc, žádné světlo, a Hardcastle, udýchaný a klopýtající, s obtížemi držel krok s dychtivým psem, který se neotočil ani doprava, ani doleva, ale zamířil přímo k hlubokému zurčícímu potoku, přímo na nízký, šikmý břeh; a tam se pes zastavil a zachvěl.
„Kudy, ‘Presto? Kupředu!“ křičí Hardcastle.
Ale pes se teď nehne ani o krok a stojí roztřeseně na okraji potoka; Hardcastle vyleze na břeh za ním a skloněný dopředu se dívá nahoru a dolů po řece. Kromě šumění a víření vody, sténání větru v temných stromech a nelítostného šplouchání deště není slyšet ani hlásku. V záplavě není ani známky života či smrti, ale když se otočí, aby sestoupil po kluzkém břehu, upoutá jeho pozornost něco, co leží v kořenech převislé vrby. Jednou rukou se přidržuje nízké větve, jednou rukou je v chladné, temné vodě a v dalším okamžiku drží v ruce dívčí plstěný klobouk s bleděmodrým pštrosím peřím. „Můj bože! To je konec!“ Vykřikne s hořkostí v srdci a pak, s pocitem, jak je sám ve tmě naprosto zbytečný a bezmocný, spěchá zpátky do domu.
„Chci lidi, chci světlo,“ volá chraplavým hlasem, „rychle, proboha, dolů k potoku!“ Jdou za ním dolů k potoku se světly, provazy a táhly. Neztrácejí čas a pouštějí se do práce; lucerny se houpou na lanech přes řeku, muži s Hardcastlem v čele se brodí rozbouřenou vodou – ruku v ruce, házejí lana, táhnou, křičí, aby se snad nějaká ubohá duše ještě nepotácela v temné záplavě.
Co na tom záleží!
Leží tam, tváří dolů, mezi vysokým rákosím v bahně řeky. Muži mohou křičet – vody se rozbouří – a její vřelý, věrný milenec klečí u ní a volá ji jejím sladkým jménem, nikdy už se ty temné oči neotevřou dennímu světlu a ty rudé rty se nerozlepí, aby vyprávěly svůj příběh o smutku a křivdě! Sevři ji pevně a dlouho, lorde Hardcastle, a pak ji navždy odevzdej stínům v temnotě hrobu.
Přinesli ji dovnitř a položili ji na její vlastní postel. Bouřka už ustala, rozzednilo se, ptáci u okenního křídla štěbetali a cvrlikali a skrz Amyiny růžové záclony dovnitř proudily jasné sluneční paprsky a dopadaly jí bokem na bledou, šedivou tvář. Otec a milenec mlčky, beznadějně a s bázní hleděli na mrtvou; teď už je pátrání u konce – leží tam v modrých hedvábných šatech, celá potrhaná a umazaná od bláta; tmavé vlasy má rozpuštěné a leží kolem ní v dlouhých vlhkých cárech; drobné ruce má stále sepjaté jako při modlitbě a v napůl zavřených očích má výraz agónie a hrůzy. Bohužel, jak se změnila. Jakou strašnou zkouškou mohla projít od chvíle, kdy tu naposledy spala. Na čele má vrásky a pod očima tmavé kruhy, které vypovídají o slzách a smutku; kolem vyceněných úst má bolestný výraz, který Amy za starých časů nikdy neměla.
Lord Hardcastle se nad ní uctivě skloní – ani ji nepolíbí na čelo, protože ani zaživa by si to netroufl. Poklekne jako ke své panovnici a vezme její vlhkou, studenou ruku do dlaně, aby si ji přitiskl ke rtům; přitom ho zaujme cosi třpytivého na třetím prstu její levé ruky.
Co je to?
Ne starožitný rubínový prsten se svérázným heslem “sans espoir je meurs”, jen prostý zlatý pásek obepíná drobný prst – prostý snubní prsten!
Paní Wardenovou a Amy pohřbili v jeden den, ale ne do jednoho hrobu. Lidé v Harleyfordu se tomu velmi divili, a divili se ještě víc, když krátce nato byl nad matčiným hrobem umístěn nádherný žulový pomník, na němž bylo jasnými písmeny vyryto jméno, věk, datum narození a úmrtí, zatímco místo Amyina odpočinku zastiňoval jen prostý mramorový kříž s jediným nápisem: “Aimée”.
překlad a úprava : Nikola Bílá
Přidejte odpověď