KAPITOLA 6
Krátce po příjezdu do Liverpoolu obdržel Frank dva dopisy z Harleyfordu. První od jeho matky zněl takto.
MŮJ NEJDRAŽŠÍ CHLAPČE,
včera jsme obdrželi tvůj telegram s tvou adresou a nemusím říkat, jak jsme byli s tvým otcem vděční, když jsme se dozvěděli, že jsi v bezpečí a v pořádku a že máš nějaké stálé bydliště, kam ti lze poslat dopis. Začali jsme se obávat, že se se svou obvyklou prudkostí vydáš na nějakou dlouhou cestu a bude trvat týdny nebo měsíce, než se s tebou budeme moci spojit.
Vím, že pokud jde o mladou dámu, je téměř vždy ztracená práce pokoušet se mladého muže přemluvit, a tak s malou nadějí na úspěch ještě jednou apeluji na tvůj zdravý rozum. Dokážeš si vůbec představit, že ty, nezkušený v těchto věcech, můžeš doufat, že se setkáš s úspěchem tam, kde dobře vyškolení profesionálové selhali? Cožpak věda a vynalézavost prvotřídních londýnských detektivů nebyla při tomto pátrání vyčerpána, a v co můžeš doufat ty? Podle mého názoru jsou jisté dvě věci: buď slečnu Wardenovou potkala nějaká (pro nás nevysvětlitelná) nehoda a je dávno mrtvá, nebo uzavřela nějaký milostný svazek a dobrovolně se skrývá před svými přáteli. V obou případech je pátrání po ní stejně bezvýsledné; ať už je mrtvá, nebo živá, nikdy nemůže být tvou ženou.
Synu, buď rozumný, vzdej se úkolu, pro který se naprosto nehodíš a který tvého otce i mě činí nešťastnými. Jsme ‘unavení’, jak říkával tvůj starý skotský učitel, a fara se zdá být velmi neveselá, když je křeslo mého Franka tak dlouho neobsazené.
Brzy se bude konat zápas ve veslování a slyšela jsem, že Benson bude pravděpodobně favoritem. Co si přeješ udělat se Sultanou? Vím, že jsi měl námitky proti tomu, aby na ní Robert jezdil, ale ona už je příliš divoká na to, aby na ní tvůj otec mohl jezdit. Dej nám co nejdříve vědět, a budu vskutku vděčná, bude-li obsahovat vítanou zprávu, že budeš brzy opět mezi námi.
Navždy, s velkou láskou,
Tvá láskyplná matka,
GRACE VARLEY.
Pak následoval dlouhý postskript.
Vzpomínáš si na svou starou kamarádku z her, Mary Burtonovou? Bydlí teď u mě (přišla z Denveru) a vyrostla z ní jedna z nejroztomilejších a nejhezčích dívek, jaké jsem kdy viděla. Je jí teprve jednadvacet let a nastěhovala se na matčin velký pozemek v North-over-Fells. Moc by chtěla vědět, jestli jsi vůbec podobný Frankovi ze starých časů, ale já jí říkám, že matčin popis jejího jediného syna nemůže být důvěryhodný, takže musí počkat, až tě uvidí, a posoudit to sama. Adieu.
„Drahá matko!“ řekl Frank, když si přečetl její dopis. „Bůh jí žehnej, myslí to se mnou dobře a může mi říkat věci, které by se nikdo jiný neodvážil!“
Pak napsal krátkou odpověď.
NEJDRAŽŠÍ MATKO,
prosím, nečekejte mě na faře, zatím mě neuvidíte. Mám vážnou práci, které mě nic než smrt nebo úspěch nepřiměje vzdát se. Děkuji za všechny zprávy.
Robert může jezdit na Sultaně, ale řekni mu, že ho zbičuju, jestli jí zraní hubu. Jsem potěšen, že slyším tak dobré zprávy o Mary Burtonové, ale mám teď v hlavě jiné myšlenky než staré kamarádky.
S velkou láskou,
Váš láskyplný syn,
FRANK VARLEY.
Paní Varleyová si přečetla jeho dopis a povzdechla si nad ním a rozplakala se. Pak ho ukázala Mary Burtonové, která si nad ním povzdechla a usmála se.
„Proč jsou takové kokety jako Amy Wardenová posílány na svět, aby mužům zamotávaly hlavu, Mary, řekneš mi to?“ zeptala se paní Varleyová.
„Kdyby žila, byla by se svou svéhlavou a netrpělivou povahou pro Franka velmi nevhodnou ženou. Počkáš na něj, Mary? Myslíš, že stojí za to na něj čekat?“
Mary se přiznala, že si myslí, že stojí za to na něj čekat, povzdechla si a znovu se usmála. Proč by se vlastně neměla usmívat? Vždyť jí teď nestála v cestě žádná soupeřka z řad krásek!
Druhý Frankův dopis byl od lorda Hardcastla a obsahoval stručné shrnutí událostí v Harleyfordu…
S lítostí musím oznámit, že paní Wardenová je ve velmi špatném zdravotním stavu. Mám o ní skutečně mnohem větší strach než Hayward a navrhl jsem, aby byla povolána další lékařská pomoc. Pan Warden se kvůli své ženě dal úžasně dohromady a zdá se, že se mu do jisté míry vrátila část jeho staré síly a energie.
Pokud jde o Lucy Williamsovou, můj vlastní názor je velmi silný a rozhodný. Nedokážu vidět věci v takovém světle, v jakém je Hill ve své zprávě pro nás postavil. Snaží se naznačit, že jednala ve shodě se slečnou Wardenovou nebo podle nějakého předem připraveného plánu a že ji její paní pravděpodobně pověřila prodejem diamantů, aby jí dodala peníze. Podle mého názoru v takové domněnce střílí mimo. Mohu se na tu dívku dívat jen jako na obyčejnou zlodějku, která využila zmatku, do něhož se “High Elms” dostal, aby se zmocnila šperků a oblečení své paní. Pravděpodobně toho ukradla mnohem víc, než víme, a pokud paní Wardenová zesílí a bude schopna se do toho pustit, nepochybně jí bude spousta věcí chybět.
Myslím, že sledováním této stopy nejspíš ztrácíte čas a energii. Přesto, jak říkáte, člověk musí něco dělat, a je prostě možné, že při sledování jedné stopy narazíte na jinou, takže už nebudu nic říkat, ale z celého srdce vám přeji ‘Bůh vám žehnej’.
Frank nad tímto dopisem nesmírně vrčel…
„To je přece k zlosti, že Hardcastle sedí tiše doma a nebere vážně všechny mé pokusy; jak si proboha může myslet, že se dá najít stopa, když se po ní člověk nepídí? Říká toho tak málo, že je těžké dobrat se jeho skutečných myšlenek v této věci. Je snadné říci, že je naprosto zbytečné dělat to či ono, ale co by se podle něj proboha mělo dělat?“
Co vskutku! Ne jednou či dvakrát, ale každou hodinu během dne si lord Hardcastle kladl stejnou otázku. Připadal si jako člověk, který chodí v kruhu, stále na pokraji tajemství, ale nikdy se nepřiblíží blíž, než mu kruh dovoluje. Stát se nyní někým z rodiny v High Elms, neunikl jeho pozorování jediný pohled, jediné slovo, jediný tón někoho z domácích. Těžká nemoc paní Wardenové ji zcela znemožnila přijímat návštěvy a rodina se postupně dostala téměř do izolace od svých sousedů. Monotónnost dne narušoval jen občasný ranní návštěvník, každodenní návštěva lékaře a příchod londýnské pošty.
Léto pomalu ubíhalo, krátké podzimní dny začaly být chladné a bouřlivé, starý dům vypadal mezi vysokými tmavými jilmy ponurý a šedivý. Lord Hardcastl pomalu projížděl strmou alejí vedoucí parkem. V Dunwichi vyřizoval nějaké záležitosti pro pana Wardena a poněkud unavený a rozladěný se vracel za odpoledního soumraku. Rozhlédl se vpravo a vlevo po vlhké mlhavé krajině. Brzy se přihnaly vichřice a stromy už byly hnědé a bez listí. Také silné deště zaplavily krajinu kolem a potok protékající parkem byl rozvodněný a kalný a hrozil, že se vylije z břehů. Nad hlavou se stahovaly temné mraky a let havranů, kteří nízko vířili a mávali černými křídly, s truchlivým krákáním dotvářeli pustou scenérii.
“Je to jako vjet na hřbitov,” pomyslel si, když jel dál. Pak se jeho vzpomínky vrátily k jednomu jasnému slunečnému ránu, kdy při jízdě stejnou alejí potkal Amy a jejího otce s dobrou náladou, jak jdou od domu. V letním slunci vypadala velmi půvabně, se svou svěží dívčí krásou a téměř královskou důstojností.
„A bien-tôt, lorde Hardcastle,“ pozdravila ho, když projížděla kolem, a ten sladký, zvonivý hlas mu stále zněl v uších – ano, a bude znít až do jeho smrti. Byla to snad mnohostrannost Amyiny povahy (pokud se to tak dá říct), která ho tak nebezpečně fascinovala? S Varleym, obecně řečeno, se chovala jako hotová koketa, která střídavě poroučí nebo přesvědčuje, je svéhlavá nebo něžná, jak se jí zachce. S Hardcastlem se naopak chovala jako vznešená dáma; její netrpělivost a prudkost se projevovaly jen v živosti a pestrosti jejich konverzace. Mohlo to snad už navždy skončit? Byla všechna ta zářivá krása a půvab jen vzpomínkou – věcí minulosti? To všechno a ještě mnohem víc se lordu Hardcastlovi honilo hlavou, když se blížil k domu, který se na temné, hrozivé obloze rýsoval ponurý a šedivý.
„Zase špatné zprávy, pane,“ řekl muž, který přišel dopředu, aby převzal jeho koně, „paní Wardenové je mnohem hůř, ale trvala na tom, aby se dnes odpoledne prošla. Poslali pro doktora Haywarda a pán by vás rád hned viděl v ranním pokoji.“
Tam se lord Hardcastle okamžitě vydal. Ranní pokoj byl jedním z nejhezčích obývacích pokojů v domě – za starých časů byl nejoblíbenějším pokojem Amy, protože měl dlouhá francouzská okna, která se otevírala na trávník a z nichž bylo vidět půvabnou miniaturní krajinu lesa a parku a stříbřitě se vlnící potok, nyní tak temný a rozvodněný.
Pan Warden mu vyšel vstříc. „Přišla dolů a sedla si sem,“ zašeptal, „najednou se něco změnilo a já jsem poslal pro Haywarda; obávám se, že ho zastihne tahle bouře, protože bouřku určitě budeme mít.“
Když promluvil, dům se otřásl od sklepa až po střechu hromovým rachotem a v rychlém sledu následoval jeden záblesk za druhým.
„Dovol mi, abych ti odsunul židli, drahá,“ řekl něžně,
„kousek od okna, je to velkolepý pohled, ale pro tvé nervy je to skoro příliš.“ Okamžitě se podvolila jeho přání, jako se podřizovala po celý jejich manželský život, a aby ji ještě více ochránil před jasnými blesky, postavil se mezi ni a okno a sklonil se nad ní v téměř mileneckém postoji, aby neztratila ani slovo, protože její hlas znepokojivě zeslábl.
„Tohle mi připomíná staré časy, Stephene,“ řekla a podívala se mu do tváře.
V tu chvíli se pokojem rozlehlo žalostné zavytí starého ohaře Presta. Sám pes se prudce zachvěl a začal čenichat nejprve pod okny, pak u dveří. Pan Warden zazvonil. „Nevyháněj ho, Stephene,“ řekla jeho žena, „mám ho ráda tady u nohou. Copak si nepamatuješ, že takhle často vyváděl za bouřky. Chudáčku starý,“
dodala a sklonila se, aby mu uhladila velkou hlavu, „zůstaň u mě, dokud to půjde.“
Pan Warden neodpověděl. Zdálo se, že ho něco v hrdle dusí. Lord Hardcastle se podíval z jednoho na druhého. Pak napsal na lístek papíru: „Ten člověk musel Haywarda nějak minout, půjdu za ním sám,“ položil ho tak, aby ho pan Warden viděl, a spěšně se vydal na svou misi.
A teď se zdálo, že bouře dosáhla vrcholu. Blesk za bleskem osvětloval jinak temnou místnost, déšť v proudech narážel do okenních tabulí.
„Budeme mít světla,“ řekl pan Warden, ale jeho žena namítla a naléhala, že chce vidět bouři v celé její velikosti a kráse.
„Poslední dobou jsme spolu prožívali temné dny, drahý,“ řekla prostě a podívala se mu do tváře, „ale cítím, že teď už to končí. Něco mi říká, že se tvoje Amy zase vrátí domů.“ – Přerušilo ji další truchlivé zavytí “Presta” a místností opět probleskly jasně růžové a fialové blesky.
„Ještě nikdy jsem neviděla Presta tak vyděšeného,“ vykřikla.
„Jak je to zvláštní! Dřív jsem byla při bouřce tak nervózní a vyděšená, a dnes večer se cítím tak šťastná, jako bych začínala svůj dívčí život znovu.“
Náhle se odmlčela a pohlédla k oknu. „Co to bylo?“ vykřikla, „určitě jsem slyšela něco víc než déšť!“
„Ano,“ řekl její manžel a snažil se uklidnit nervy, které se mu téměř vymkly kontrole, „to se větvička oleandru opřela o sklo. Jak se zvedá vítr! Je to opravdu strašná bouře!“
A teď vešli lord Hardcastle a doktor Hayward, promočení až na kůži a zadýchaní spěšnou jízdou, načež pes s jedním táhlým zavytím proletěl kolem nich, když vstoupili.
„Něco se děje,“ řekl Hardcastle.
„Hej, ‘Presto! Jdi, najdi!“ a otevřel boční dveře a vypustil psa do bouřlivé noci.
Doktor tiše vešel doprostřed pokoje a podíval se na svou pacientku. Hektický ruměnec z její tváře mizel a zdálo se, že se noří do sladkého zdravého spánku.
„Jsem tak vděčný, že ji tak vidím,“ řekl pan Warden,
„celý den byla tak horečnatá a vzrušená, myslím, že bouřka jí musela rozhodit nervy.“
„Ticho!“ řekl doktor a slavnostně zvedl ruku,
„tohle není spánek, to je smrt, pane Wardene, brzy půjde za zvukem bouře a vichřice.“ Přenechal své místo manželovi, který poklekl vedle ní a vzal její tenkou bílou ruku do své. Hardcastle a lékař se stáhli do vzdálenějšího rohu místnosti a čekali a sledovali, kdy přijde konec.
Bouře postupně ustávala a déšť se uklidňoval v pomalém vytrvalém pádu. Pacientka dýchala stále pomaleji a slaběji a lékař Hardcastlovi pošeptal, že se blíží konec. V tu chvíli se za oknem ozval dlouhý tichý nářek a Hardcastle, který nahlédl skrz tmavé sklo, uviděl “Prestovu” hnědou hlavu a lesklé oči přitisknuté těsně ke sklu.
Tiše se vyplížil z pokoje, aby přivolal psa, a bál se, aby nerušil slavnostní stráž v komnatě smrti.
„Ticho, starý pejsku,“ řekl a sklonil se, aby psa, celého mokrého a zabláceného, pohladil.
Ale co to je!
Co to je, že se mladý muž lekne a zachvěje a jeho rty a tváře zblednou? Co to vnáší do jeho tváře ten výraz hrůzy a způsobuje, že se mu roztahují oči a chvějí nozdry? Co to visí v cárech mezi pevně vyceněnými psími zuby?
Co je to?
Jen několik roztrhaných zbytků tmavomodrého hedvábí!
překlad a úprava : Nikola Bílá
Přidejte odpověď