ČRo
Do denního stacionáře se dá docházet i na zkoušku. Jaké výhody pro seniory i jejich rodiny stacionář přináší, oproti například pobytu v klasickém domově důchodců…..o tom povídá vedoucí terénních a ambulantních služeb a sociální pracovnice Lucie Košmiderová z denního stacionáře, Reynkova ulice, který je jednou právě ze sociálních služeb Havlíčkova Brodu.
Co máte třeba vy osobně na té svojí práci nejraději?
Pro mě je ta práce úžasná v jedné věci, naši klienti můžou zůstávat žít doma, ne vždycky to jde, ale pokud to jde a je tam samozřejmě i ta spolupráce rodiny, tak je to úžasný, když vidíte, že ten člověk se vrací domů, je tam úplně vlastně jako jinej náboj v tom, že on není zatížený tím, že někdo mě někam odložil, ale je to o tom, že on si pořád může držet svoji domácnost, svoje vlastní zvyklosti, svůj vlastní volný čas. My tuhle službu hodně propojujeme i s terénní službou pečovatelskou, protože ne vždycky to je tak, že se nám ráno třeba ten klient zvládne vypravit, takže tam ráno jede pečovatelka z pečovatelský služby, vypraví ho, doveze ho, ten člověk s námi ten den stráví ve stacionáři, my ho potom odvezeme a třeba znovu večer tam jde ta pečovatelka z pečovatelský služby, takže pro mě na tom je to nejhezčí asi to, že naši klienti můžou pořád zůstávat žít doma…. tam, kde jsou zvyklí a kam se rádi vrací
mluvčí 7, že denní stacionář lidem zajišťuje to, že mohou zůstat doma tam, kde to mají rádi, tam, kde třeba i vyrůstali, tam, kde jim je to blízké, je důležité. Pojďme se možná tomuhle tématu věnovat trošičku víc. Proč je tak důležité, aby ti lidé zůstávali v tom svém prostředí?
Já se možná úplně vrátím ke kořenům. Je to tak, že lidi doma dřív se rodili, taky tam umírali doma. Každý z nás má domov spojený s něčím, kde je mu tam dobře, je obklopený věcmi, který mu dobře dělají, cítí se tam v bezpečí. Když se zeptáte dnešních seniorů, jak si představuji závěr toho svýho života, málokdo vám řekne, že by chtěl třeba odejít žít někde v pobytový službě. Většina z nich řekne, že chce zůstat žít doma. Myslím si, že tak je to dobře. A pokud ta služba dokáže zajistit to, že to tomu člověku splní, je to vždycky vlastně ideál, to je to nejlepší, co může být, protože když si to vztáhne každý sám na sebe a představí si, jak by to vlastně jednou chtěl, aby ta tečka toho života vypadala, tak si myslím, že většina bude mluvit přesně, přesně takhle.
Jak apelovat na ty rodiny, které mají ty tendence ty své blízké seniory umisťovat do zařízení.
Já si myslím, že to často je z té nevědomosti, protože když si to převezmu na sebe, mě, dokud se nerozbil plynový kotel, tak jsem taky neřešila, co vlastně všechno je k tomu potřeba. Většinou ty rodiny jsou najednou postavený do nějaký situace, něco se stane, nějaký úraz, rozvine se tam nějaká demence a ony začnou řešit, co s tím svým blízkým, co si budeme povídat, všichni musíme chodit do práce Na všechny jsou obrovský nároky a urvat nějaký vlastní čas pro sebe už tak je náročný. A teď, když vám do toho připadne najednou ještě péče o rodiče, je to obrovsky složitý a náročný. Myslím si, že hodně lidí neví, že jsou služby a dneska si myslím, že dost rozvinutý a kvalitní služby, který se dají využít tak, aby vlastně na to ty rodiny nezůstávaly samy.
Co musí člověk splňovat, aby se mohl stát klientem denního stacionáře? A je možné do stacionáře přijít jen tak na zkoušku?
Většinou je to o nějaké potřebnosti, my úplně nesuplujeme třeba službu jako je Senior Point, kam dochází spíše ty senioři, kteří jsou šikovní a jenom hledají výplň toho volného času. U nás už je to o tom, že skutečně ten člověk potřebuje nějakou větší pomoc během toho dne, jak v těch sebeobslužných činnostech, tak jsou tam různý důvody. Hodně naši službu využívají klienti, kteří trpí nějakou formou demence a je to o tom, že z nějakýho důvodu nemůžou zůstávat doma sami. Rodiny potřebují chodit do práce, takže v podstatě ten denní stacionář jako když vyplní ten čas, kdyby běžně pečovala rodina, ale z nějakýho důvodu nemůže.
Pokud nás třeba teď poslouchá někdo, kdo je v té situaci, že by občas potřeboval třeba jednou, dvakrát do týdne vypomoct v tom smyslu, že by rád toho svého seniora, když to takhle řeknu, někam, umístil aspoň na těch pár hodin, tak je ta možnost u vás.
Určitě je to, co vlastně vůbec předchází tomu, aby k nám začal ten klient chodit, my vždycky nabízíme zkušební pobyt, to znamená, že na jeden den nám ten potencionální klient může přijít tak říkajíc na zkoušku, kdy on si osahá, jak ta služba vypadá, co se tam děje. Jací lidé tam chodí a zároveň i my zjistíme, jaké má ten člověk potřeby a jak by asi mohla ta služba vypadat. A pokud ten zkušební pobyt v podstatě na obou stranách je dobrý, tak se domlouváme už na pravidelný docházce a vždycky se domlouváme, přesně tak, jak jste říkala, jak často bude chodit a co všechno se čeká, že mu vlastně zajistíme.
Stane se třeba, že někteří řeknou ne, tak tohle mi nevyhovuje nebo do tohohle nejdu sem chodit nechci.
Někomu to občas nesedne. Je pravda, že hodně se vychází z toho životního příběhu. A pokud je někdo celý život jako těžce introvert a nestojí úplně o společnost lidí, tak tam se dá čekat, že ani v tom stáří vlastně o ní stát nebude. Občas se to stane, ale to je fakt minimálně u lidí třeba, kde je nějaká těžká forma demence, kteří v podstatě nejsou schopni se nějakým způsobem zapojit do toho programu, měli by tendence odcházet, tak tam se to většinou potom nepotká. Ale to jsou minimální případy. Vždycky vlastně po tom zkušebním pobytu hovoříme jak s tím klientem, tak ideálně i s tou rodinou, protože to je hrozně užitečný a jsou to lidi, který nám můžou vlastně doplnit veškerý ty informace, takže pracujeme už vlastně od začátku s nějakým životním příběhem a ptáme se, co ten člověk v životě dělal, co měl rád, co naopak rád neměl, co ho bavilo, do čeho by bylo dobrý ho zapojit a tak říkajíc vlastně od začátku už se snažíme šít ten program na míru tomu člověku, aby skutečně tam byly aktivity, který ho nebudou rozčilovat, ale do kterých bude mít chuť se zapojit Protože ono vlastně to souvisí i s tou plasticitou mozku, protože my pracujeme se schopnostma a dovednostma, který ten člověk v životě měl a ještě pořád má. My nedokážeme zastavit to, že je tam nějaká demence, ale dokážeme pracovat s těma schopnostma, aby se alespoň tolik neztrácely, tím procvičováním.
Přidejte odpověď