17.kapitola- Záblesk hrůzy
Erik se vracel domů s bílou, strhanou tváří. Nikdy si nemyslel, že je možné, aby člověk trpěl tak, jako tehdy trpěl on. Co měl dělat? Zdálo se nemožné pokračovat v životě – kromě Kilmeny žádný život neexistoval. Úzkost mu svírala duši, až ho opouštěla síla a mládí a naděje se v jeho srdci měnily v žluč a hořkost.
Nikdy potom už nedokázal říct, jak přežil následující neděli a jak v pondělí učil ve škole jako obvykle. Zjistil, jak moc může člověk trpět, a přesto dál žít a pracovat. Jeho tělo mu připadalo jako automat, který se mechanicky pohybuje a mluví, zatímco jeho zmučený duch, který se v něm dusil, snášel bolest, jež v něm navždy zanechala svůj otisk. Z té ohnivé výhně agónie měl Erik Marshall vyjít jako muž, který navždy zapomněl na chlapectví a díval se na život očima, které viděly do něj i za něj.
V úterý odpoledne se v okrese konal pohřeb a škola byla podle zvyku uzavřena. Erik se znovu vydal do starého sadu. Nečekal, že tam Kilmeny uvidí, protože si myslel, že se tomu místu vyhne, aby ho nepotkala. Ale nemohl se od ní odtrhnout, i když ho myšlenka na ni ještě víc trápila a on se zmítal mezi divokým přáním, aby ji už nikdy nespatřil, a chorobnou představou, jak by mohl odejít a opustit ji – ten zvláštní starý sad, kde potkal a dvořil se své milé a sledoval, jak se mu pod očima vyvíjí a rozkvétá jako nějaká vzácná květina, až během tří krátkých měsíců přešla z nádherného dětství v ještě nádhernější ženství.
Když přecházel přes pastvinu před smrkovým lesem, narazil na Neila Gordona, který stavěl delší plot. Neil ani nevzhlédl, když ho Erik míjel, ale zamračeně pokračoval v zatloukání kůlů. Předtím Erik Neila litoval, teď si uvědomoval, že s ním soucítí. Trpěl Neil stejně jako on? Erik vstoupil do nového společenství, jehož pasem byla bolest.
Sad byl velmi tichý a zasněný v hustém, hluboce zabarveném slunečním svitu zářijového odpoledne, který jako by měl schopnost vyčerpat samotnou podstatu všech vůní, které léto v lese a na poli uchovává. Květů teď bylo málo; většina lilií, které před několika dny tak statečně kralovaly podél ústřední cesty, byla uschlá. Tráva byla otrhaná, sychravá a neudržovaná. V rozích však plápolaly pochodně zlatobýlu a tu a tam kývalo několik mlhavě fialových aster. Sad si uchovával svou zvláštní přitažlivost, jako si některé ženy s dávno uplynulým mládím stále uchovávají zbytek své krásy a vrozeného, nezničitelného půvabu.
Erik po sadu chodil zasněně, a nakonec se posadil na napůl spadlou plotovou desku ve stínu převislých smrkových větví. Tam se oddal dojemnému a hořkosladkému snění, v němž znovu prožíval vše, co se v sadu událo od jeho prvního setkání s Kilmeny.
Byl tak hluboce zahloubaný, že nevnímal nic kolem sebe. Neslyšel za sebou kradmé kroky v šeru smrkového lesa. Dokonce ani neviděl Kilmeny, jak pomalu přichází za zatáčku aleje divokých třešní.
Kilmeny hledala ve starém sadu uzdravení svého zlomeného srdce, pokud pro ni bylo uzdravení možné. Neměla strach, že by tam v tu denní dobu narazila na Erika, protože nevěděla, že je v okrese zvykem zavírat školu kvůli pohřbu. Nikdy by do sadu večer nešla, ale neustále po něm toužila; její vzpomínky byly to jediné, co jí teď zbývalo.
Zdálo se, že za těch pár dní uběhly dívce roky. Pila bolest a lámala chleba smutkem. Její tvář byla bledá a napjatá, s namodralými, průhlednými stíny pod velkýma tesknýma očima, z nichž se vytratil sen a smích dívčího věku, ale do nichž vstoupilo mocné kouzlo smutku. Když se na ni Thomas Gordon toho rána u snídaně podíval, zachvěl se. “Ona to nevydrží,” pomyslel si. “Není jí souzeno žít na tomto světě. Možná je to tak lepší, chudák holka. Ale přál bych si, aby ten mladý pán nikdy nevkročil do Connorova sadu ani do tohoto domu. Margaret, Margaret, je to hrozné, že tvé dítě musí platit odplatu za hřích, kterého se samo nedopustilo a to ještě před svým narozením.”
Kilmeny kráčela uličkou pomalu a nepřítomně jako žena ve snu. Když došla k mezeře v plotě, kde ulička vybíhala do sadu, zvedla svou povadlou, skleslou tvář a uviděla Erika, jak sedí ve stínu lesa na druhé straně sadu se skloněnou hlavou v dlaních. Rychle se zastavila a krev se jí divoce rozproudila po tváři.
V příštím okamžiku odezněla a zanechala ji bílou jako mramor. Oči jí naplnila prázdná, smrtelná hrůza, jako by živoucí stín mraku vyplnil dvě modré tůně.
Za Erikem stál Neil Gordon, napjatě, přikrčeně, vražedně. I na tu vzdálenost Kilmeny viděla výraz jeho tváře, viděla, co drží v ruce, a v jediném mučivém záblesku pochopila, co to znamená.
To všechno se jí v mozku vyfotografovalo v jediném okamžiku. Věděla, že než se jí podaří přeběhnout sad, aby Erika varovala dotykem, bude už pozdě. Přesto ho musí varovat – MUSÍ – MUSÍ! Zdálo se, že se v ní zvedá mohutná vlna touhy a zaplavuje ji jako mořská vlna, která v neodolatelné záplavě smete všechno před sebou. Když Neil Gordon rychle a pomstychtivě, s tváří démona, zvedl sekeru, kterou držel v ruce, Kilmeny zakřičela v plné hrůze.
„ERIKU! ERIKU! PODÍVEJ SE ZA SEBE – PODÍVEJ SE ZA SEBE!“
Erik vstal, zmatený, ohromený, když se hlas s jekotem rozlehl sadem. Ani v nejmenším si neuvědomil, že to na něj volá Kilmeny, ale instinktivně uposlechl příkazu.
Otočil se a spatřil Neila Gordona, který se díval ne na něj, ale za ním na Kilmeny. Italův obličej byl celý popelavý a v očích měl hrůzu a nedůvěru, jako by ho v jeho vražedném úmyslu zastavil nějaký nadpřirozený zásah. Sekera, která mu ležela u nohou, kam ji upustil v nevýslovném zděšení, když uslyšel výkřik Kilmeny, vypovídala o všem. Než však Erik stačil vyřknout jediné slovo, Neil s výkřikem podobným spíše výkřiku zvířete než člověka se otočil a utekl jako štvaná zvěř do stínu smrkového lesa.
O chvíli později se Kilmeny s krásnou tváří orosenou slzami a zalitou úsměvy vrhla Erikovi na prsa.
„Ach, Eriku, já umím mluvit, už mluvím! Ach, to je tak úžasné! Eriku, miluji tě – moc tě miluji!“
překlad a úprava: Nikola Valerová
Přidejte odpověď