19.kapitola- Otec jede za neposlušným synem
Teď, když bylo všechno vyřešeno, si Erik přál skončit s učením a vrátit se do svého domova. Pravda, měl “podepsané papíry”, že bude rok učit ve škole, ale věděl, že ho správce propustí, pokud si sežene vhodného náhradníka. Rozhodl se učit do podzimních prázdnin, které nastaly v říjnu, a pak odejít. Kilmeny plánovala, že se jejich svatba uskuteční na jaře příštího roku. Erik prosil o dřívější termín, ale Kilmeny byla sladce rozhodnutá a Thomas s Janet s ní souhlasili.
„Ještě se musím naučit spoustu věcí, než budu připravená se vdát,“ usmála se Kilmeny. „A chci si zvyknout vídat se s lidmi. Zatím se trochu bojím, kdykoli vidím někoho, koho neznám, i když si myslím, že to nedávám najevo. Potom půjdu se strýcem a tetou do kostela a na schůzky Misijní společnosti. A strýc Thomas říká, že mě v zimě pošle do internátní školy ve městě, pokud to uznáš za vhodné.“
Erik to okamžitě vetoval. Představa Kilmeny v internátní škole bylo něco, na co se nedalo myslet bez rozhořčení.
„Nechápu, proč by se nemohla naučit všechno, co potřebuje, až se za mě provdá, stejně dobře jako předtím,“ zabručel Erik na strýce a tetu.
„Ale my si ji chceme tady nechat ještě na jednu zimu,“ vysvětlil Thomas Gordon trpělivě. „Až odejde, bude nám strašně chybět, pane. Nikdy od nás nebyla pryč ani na den – je to jediné světlo v našem životě. Je od vás moc hezké, že říkáte, že se může vrátit domů, kdykoli se jí zachce, ale bude to velký rozdíl. Bude patřit do vašeho světa, a ne do našeho. Jsme sice rádi, že ve vás našla přítele a ochránce, protože nebudeme žít věčně. Ale nechte nám ji tady pro tuto jedinou zimu ještě jako vlastní dceru.“
Erik se podvolil s tou nejlepší grácií, jaké byl schopen. Koneckonců, uvažoval, Lindsay není od Queenslea tak daleko a existují takové věci jako lodě a vlaky.
„Už jste o tom všem řekl otci?“ zeptala se Janet znepokojeně.
„Ne, neřekl, ale chystám se na to.“
Hned, jak se vrátil domů ještě ten večer napsal starému panu Marshallovi celý popis svého léta.
Pan Marshall starší na dopis zareagoval velmi rychle. O několik dní později našel Erik, když se vracel ze školy, svého otce sedět v obývacím pokoji paní Williamsonové. O Erikově dopise se však až do odpoledne u čaje nic neřeklo.
Když se ocitli o samotě, pan Marshall náhle řekl: „Eriku, co je s tou dívkou? Doufám, že jsi neodešel a neudělal ze sebe hlupáka. Zní to totiž pozoruhodně. Dívka, která byla celý život němá – dívka, která nemá právo na otcovo jméno – venkovská dívka vychovaná v místě, jako je Lindsay! Tvoje žena bude muset nahradit tvou matku, a tvoje matka byla perlou mezi ženami.
Myslíš si, že je toho tato dívka hodna? To určitě není! Nechal ses tak rychle unést hezkou tváří a mladistvou svěžestí. Čekal jsem, že budou nějaké potíže, když ses nechtěl vrátit domů.“
„Počkej, až uvidíš Kilmeny, otče,“ řekl Erik s úsměvem.
„Hm! Přesně to říkal David Baker. Šel jsem hned za ním, když jsem dostal tvůj dopis, protože jsem věděl, že je mezi ním a tou jeho záhadnou návštěvou tady nějaká souvislost, o které jsem z něj nikdy nemohl dostat ani slovo. A on řekl jen: “Počkejte, až uvidíte Kilmeny Gordonamovou, pane. No, počkám, až ji uvidím, ale budu se na ni dívat očima pětašedesátiletého, a ne čtyřiadvacetiletého. A jestli není taková, jaká by tvoje žena měla být, mladíku, vzdáš se jí, nebo si pádluj na vlastní kánoi. Nebudu ti pomáhat ani tě podporovat v tom, abys ze sebe dělal hlupáka a kazil si život.“
Erik se kousl do rtu, ale řekl jen tiše: „Pojď se mnou, otče. Půjdeme se na ni podívat.“
Když dorazili do domu Gordona, Kilmeny tam nebyla.
„Je nahoře ve starém sadu, pane,“ řekla Janet. „Má to místo tak ráda, že tam tráví veškerý volný čas. Ráda se tam chodí učit.“
Posadili se a chvíli si s Thomasem a Janet povídali. Když odcházeli, pan Marshall řekl: „Příjemní lidé. Kdyby byl Thomas Gordon člověk jako Robert Williamson, nečekal bych, až uvidím tvou Kilmeny. Ale oni jsou všichni správní – drsní a zachmuření, ale z dobrého rodu a pitoreskní noblesy se silným charakterem. Ale musím upřímně říct, že doufám, že tvá mladá dáma nemá ústa po své tetě.“
„Ústa Kilmeny jsou jako milostná píseň vtělená do sladkého těla,“ řekl Erik nadšeně.
„Hm, to se uvidí!“ řekl pan Marshall zachmuřeně. „No,“ dodal o chvíli později už smířlivěji, „já byl taky básník, a to šest měsíců v životě, když jsem se dvořil tvoji matce.“
Při té představě se Erik rozesmál a jeho otec se na něho nevrle podíval, neboť nechápal, co je na tom k smíchu.
Když došli do sadu, Kilmeny si četla na lavičce pod šeříkem. Vstala a nesměle jim vyšla vstříc, hádajíc, kdo musí být ten vysoký bělovlasý starý pán s Erikem. Když se k ním přiblížila, Erik si s nadšením všiml, že nikdy nevypadala krásněji. Měla na sobě své oblíbené modré šaty, jednoduše a zvláštně ušité, jako všechny její šaty, které odhalovaly dokonalé linie její štíhlé postavy. Lesklé tmavé vlasy měla kolem hlavy spletené do korunky, na níž jako bledě fialové hvězdy zářily divoké astry. Její tvář byla jemně zarudlá vzrušením. Vypadala jako mladá princezna, korunovaná narudlými paprsky slunce, které dopadaly skrz staré stromy.
„Otče, tohle je Kilmeny,“ řekl Erik pyšně.
Kilmeny natáhla ruku s nesměle zamumlaným pozdravem. Pan Marshall ji přijal, podržel ji ve své a díval se jí do tváře tak dlouze a pronikavě, že i její upřímný pohled se zachvěl před intenzitou jeho bystrých starých očí. Pak si ji přitáhl k sobě a vážně a něžně ji políbil na bílé čelo.
„Má drahá, jsem rád, že jste souhlasila stát se ženou mého syna – a mou velmi drahou dcerou, na kterou už jsem nyní moc hrdý.“
Erik se prudce odvrátil, aby skryl své dojetí, a na jeho tváři se objevilo světlo jako u člověka, který vidí velkou slávu rozšiřující a prohlubující se v průzoru své budoucnosti.
překlad a úprava: Nikola Valerová
Přidejte odpověď