18.kapitola- Neil Gordon
„To je zázrak!“ řekl Thomas Gordon ohromeným hlasem.
Bylo to poprvé, co promluvil od chvíle, kdy Erik a Kilmeny vpadli dovnitř, ruku v ruce, jako dvě děti opojené radostí a úžasem, a společně na Janet a Gordona vydechli svůj příběh.
„Ano, je to velmi úžasné, ale není to zázrak,“ řekl Erik. „David mi řekl, že se to může stát. Nedoufal jsem, že se to stane. Kdyby tu byl, mohl by vám to všechno vysvětlit.“
Thomas Gordon zavrtěl hlavou. „Pochybuji, že by to dokázal – on nebo kdokoli jiný. Pro mě je to dost blízko zázraku. Děkujme Bohu s úctou a pokorou, že uznal za vhodné sejmout z nevinné své prokletí. Vaši lékaři si to mohou vysvětlovat, jak chtějí, chlapče, ale myslím, že se k tomu o moc blíž nedostanou. Je to úžasné, tak to je. Janet, sestro, připadám si jako ve snu. Může Kilmeny opravdu mluvit?“
„Vskutku mohu, strýčku,“ zaštěbetala radostně Kilmeny a nadšeně pohlédla na Erika. „Ach, nevím, jak mě to napadlo – cítila jsem, že musím mluvit – a mluvila jsem. A teď je to tak snadné – připadá mi, jako bych to dokázala vždycky.“
Mluvila přirozeně a lehce. Zdálo se, že jedinou obtíží, kterou pociťuje, je správná modulace hlasu. Občas její hlas zněl příliš vysoko, jindy zase příliš nízko. Bylo však zřejmé, že ho brzy dokonale ovládne. Byl to krásný hlas – velmi čistý, jemný a muzikální.
„Jsem tak ráda, že první slovo, které jsem řekla, bylo tvé jméno, drahý,“ zašeptala Erikovi.
„A co Neil?“ zeptal se Thomas Gordon vážně a s námahou se probral z úžasu. „Co s ním budeme dělat, až se vrátí? Na jednu stranu je to smutná záležitost.“
Erik ve své ohromující radosti na Neila téměř zapomněl. Vědomí, že unikl náhlé a násilné smrti, ještě nemělo příležitost ovládnout jeho myšlenky.
„Musíme mu odpustit, pane Gordone. Vím, co cítil, když jsem mu vzal Kilmeny, do které je zamilovaný. Byl to zlý pud, kterému ve svém utrpení podlehl – a pomyslete na dobro, které z toho vzešlo.“
„To je pravda, pane, ale nic to nemění na strašlivé skutečnosti, že ten chlapec měl v srdci chuť zabíjet – a že by vás skutečně zabil, kdyby se nevyděsil křiku Kilmeny. Vládnoucí Prozřetelnost ho zachránila před skutečným spácháním zločinu a ze zla vyvodila dobro; ale v myšlenkách a úmyslech se provinil. A my jsme se o něj starali a vychovávali ho jako vlastního – se všemi jeho chybami jsme ho milovali! Je to těžká věc a nevím, co máme dělat. Nemůžeme se chovat, jako by se nic nestalo. Už mu nikdy nemůžeme věřit.“
Neil Gordon však problém vyřešil sám. Když se Erik té noci vrátil, našel starého Roberta Williamsona ve spíži, jak se láduje večeří složenou z chleba a sýra. Timothy seděl na komodě a vážně se věnoval likvidaci různých pamlsků, které mu přišly pod nos.
„Dobrou noc, pane. Rád vidím, že vypadáte zase jako, když jste k nám přišel poprvé. Řekl jsem ženě, že to byla jen milenecká hádka. Dělala si o vás starosti, ale nechtěla se vás zeptat, v čem je problém. Nepatří k těm lidem, kteří nedokážou být šťastní, pokud se věčně nepletou do cizích věcí. Ale co se to dneska v noci u Gordonů strhlo za hádku, pane?“
Erik se zatvářil ohromeně. Co mohl Robert Williamson tak brzy slyšet?
„Jak to myslíte?“ zeptal se.
„Vždyť my na stanici jsme věděli, že tam muselo dojít k nějakému rozruchu, když se Neil Gordon vydal tak rychle na výlet, jak se vydal.“
„Neil odjel?“ vykřikl překvapeně Erik.
„Ano, pane. Víte, že to bylo v noci, kdy odjížděl výletní vlak.
Dneska v noci přejedou na lodi – zvláštní výlet. Jelo tam asi tucet chlapů odsud. Všichni jsme stáli kolem a povídali si, když Lincoln Frame přijel plnou rychlostí a Neil vyskočil z jeho soupravy. Jen vběhl do kanceláře, vzal si lístek a zase ven, a beze slova nastoupil do vlaku, a vypadal stejně černě jako sám Starý Dráp. Všichni jsme byli příliš překvapeni, než abychom promluvili, dokud nebyl pryč. Lincoln nám nemohl poskytnout mnoho informací. Říkal, že Neil k nim kolem setmění přiběhl, vypadal, jako by po něm šel strážník, a nabídl Lincolnovi, že mu tu svou černou klisnu prodá za šedesát dolarů, když ho odveze na nádraží včas, aby stihl výletní vlak. Klisna patřila Neilovi a Lincoln ji chtěl koupit, ale Neil o tom nikdy nechtěl ani slyšet. Lincoln se chopil příležitosti. Neil klisničku přivezl s sebou, Lincoln hned zapřáhl a odvezl ji na nádraží. Neil neměl žádné zavazadlo a celou cestu nahoru nechtěl otevřít pusu, říkal Lincoln. Došli jsme k závěru, že se se starým Thomasem museli pohádat. Víte o tom něco? Nebo jste byl tak zalaskovaný, že jste nic jiného neslyšel ani neviděl?“
Erik se rychle zamyslel. Velmi se mu ulevilo, když zjistil, že Neil ze strachu odjel. Už se nikdy nevrátí a to bylo pro všechny zúčastněné nejlepší. Starému Robertovi musel říct alespoň část pravdy, protože by se brzy ukázalo, že Kilmeny umí mluvit.
„Dnes v noci došlo u Gordonů k nějakým potížím, pane Williamsone,“ řekl tiše. „Neil Gordon se choval dost ošklivě a Kilmeny strašně vyděsil, tak strašně, že se stala velmi překvapivá věc. Zjistila, že je schopná mluvit, a dokáže mluvit dokonale.“
Starý Robert položil na špičku nože kus sýra, který si přenášel k ústům, a upřel na Erika nechápavý pohled.
„Bůh žehnej mé duši, pane, jaká to neobyčejná věc!“ vyhrkl. „To myslíte vážně? Nebo zkoušíte, jak velkého hlupáka dokážete ze mě ze starého muže udělat?“
„Ne, pane Williamsone, ujišťuji vás, že to není nic jiného než prostá pravda. Doktor Baker mi řekl, že ji šok může vyléčit – a to se také stalo. Co se týče Neila, ten už je nepochybně nadobro pryč a myslím, že je dobře, že se tak stalo.“
Erik neměl zájem o další diskusi a odešel z kuchyně. Když však stoupal po schodech do svého pokoje, zaslechl, jak starý Robert mumlá jako člověk v beznadějném zmatku,
„No, něco takového jsem neslyšel za celý svůj život, co jsem se narodil – nikdy. Timothy, slyšel jsi někdy něco podobného? Ti Gordonovi jsou nevypočitatelná cháska. Nemohli by se chovat jako ostatní lidé, ani kdyby se snažili. Musím vzbudit matku a říct jí o tom, jinak už nikdy neusnu.“
překlad a úprava: Nikola Valerová
Přidejte odpověď