Všude je jí plno, miluje lidi a když vidí otevřené dveře, bere to jako pozvání k návštěvě. Fenka zlatého retrívra Lotty se svou majitelkou Hanou Urbancovou pravidelně navštěvuje ve školách děti s handicapem i pacienty v Baťovce.
Dvojce je zkušenými parťáky v canisterapii, podpůrné metodě využívající pozitivní vliv speciálně vycvičeného psa k léčbě a rehabilitaci lidí s fyzickými, psychickými nebo sociálními problémy. Hana Urbancová se jí věnuje ve Zlíně už deset let.
Jak jste se ke canisterapii vlastně dostala?
Vždycky jsem milovala psy. A když se nám narodilo dítě s handicapem, začala jsem hledat cestu, která by dávala smysl mně i ostatním. Tou cestou se stala canisterapie. Se svou první fenkou, zlatým retrívrem Amálkou, jsme začaly docházet do speciální školy a do střediska rané péče. Když vidíte rozzářené dětské tváře, víte, že jste našli něco správného.
Dnes už máte druhého psa…
Ano, Amálku vystřídala Lotty. Pochází z chovu canisterapeutického sdružení Jižní Morava, které oslavilo loni 25 let, pod které patříme. Lottka se pro tuto práci doslova narodila. Od mala byla klidná a přítulná k lidem. Už od osmi měsíců, což rozhodně není u psů běžné, nosila vestu psa ve výcviku a trénovala se v canisterapii. Pes na lůžku musí zůstat v klidu, což pro něj není úplně přirozený stav. V nemocnici jsou různé pachy, spousta lidí, vzruchů, pomůcky jako berle, kolečková křesla, velké gymnastické balony, na které si musí zvyknout. To vše jsou pro psy jiné věci. V roce a půl složila Lotty standardní zkoušky, po kterých přibyly pravidelné návštěvy v krajské nemocnici i ve školách.
Kolik let se canisterapii věnujete?
Zhruba deset let. Zpočátku spíš nárazově, ale s Lotty už jsme šly cíleně. Absolvovaly jsme semináře, vzdělávání, zkoušky. Canisterapie není jen o tom přijít s pejskem, je to obor, ve kterém se pořád učíte. Navíc nemocnice i škola, každé zařízení chce úplně jiný přístup. Pro děti musím připravit pomůcky, hry a program, v nemocnici je kontakt s pacientem většinou bližší a klidnější.
Kolik času vám to zabere?
Samotná terapie trvá maximálně hodinu, víc by pes nezvládl. Ale předchází jí příprava, plánování aktivit, a po ní musí mít pes prostor na odpočinek a „normální psí život“. Pro Lotty je to práce, náročná práce a to musíme respektovat.
Jak konkrétně probíhá návštěva v nemocnici?
Docházíme na dvě oddělení – DIOP (jednotka dlouhodobé intenzivní ošetřovatelské péče) a lůžkovou rehabilitaci. Zdravotníci předem vytipují pacienty, u kterých je kontakt se psem vhodný. Lotty si lehá k pacientům do postele, zahřívá je, umožňuje dotek. Hlazení srsti dokáže uvolnit ruce, mysl i emoce. Někdy stačí pár minut a vidíte změnu.
Kromě pacientů se taky zastavíme za sestřičkami a dalším personálem, i oni mají někdy těžké dny a uvítají rozptýlení v podobě Lottky.
Zažila jste moment, kdy vás terapie opravdu dojala?
Mnohokrát. Například u pána po mrtvici, který měl sevřenou ruku. Díky tomu, že se Lotty snažila z dlaně získat pamlsek, se mu podařilo ruku rozevřít. Nebo pacientka také po mrtvici, která měla problém s řečí a při naší návštěvě se jí podařilo vyslovila jméno Lottky. To jsou chvíle, kdy si řeknete, má to smysl.
Stane se někdy, že pes k pacientovi nechce?
Ano. A musíme to respektovat. Pes cítí věci, které my ne. Když nechce, nejde to. Canisterapie je o důvěře, jsme tým. Já bez psa nejsem nic a pes beze mě také ne.
Návštěvy nemocnice musí být často náročné….
Vždycky říkám, že do nemocnice jdu já a pes a odcházím zase já a pes. Všechny moje starosti zůstávají venku a zážitky s pacienty zase v nemocnici. Nemůžeme si to odnášet. To nejde, to bych nezvládla ani já ani Lotty.
Kromě nemocnice docházíte i za dětmi…
Navštěvujeme školy, středisko rané péče. Pro některé děti je Lotty světlým bodem týdne. Pomáhá jim překonávat strach, rozvíjet motoriku, soustředění. Vše hravou a přirozenou formou.
Jaký pes je pro canisterapii vhodný?
Nezáleží na plemeni, ale na povaze. Pes musí být klidný, vstřícný, nebojácný. Může to být i kříženec. Canisterapie je hlavně o charakteru, stejně jako práce v sociálních službách není pro každého člověka. Málo kdo si ale uvědomuje jak je to pro psa náročná práce. My jsme dobrovolníci a děláme to zadarmo. Ale mrzí mě, že chybí ocenění těch zvířat, ať už formou dárcovství nebo určité finanční kompenzace.
Co dává canisterapie pacientům nebo dětem jsme si řekly. Co dává vám?
Pocit smyslu. Uvědomění, že to, co řešíme v běžném životě, jsou často maličkosti. Když vidíte, že dokážete někomu pomoci, byť jen úsměvem nebo dotekem psa, je to k nezaplacení.
Často říkám, dobrovolník nepracuje zadarmo proto, že by jeho práce neměla cenu, ale proto, že je nevyčíslitelná.
Iva Nedavašková
Zlínský deník
Přidejte odpověď