V Domově pro osoby se zdravotním postižením ve Starém Městě ve Zlínském kraji se podařilo vytvořit prostředí, kde si i lidé s náročnými diagnózami mohou dopřát co nejběžnější život v takzvaných domácnostech. Díky individuálnímu přístupu a transformaci sociálních služeb se zdejší klienti učí zvládat své chování a komunikovat své potřeby. Vratislav Kytlica, oceněný jako Pečovatel roku, ukazuje, jak důležité jsou empatie a porozumění.
„Ahoj Michale, můžeme dál?“ ptá se pečovatel Vratislav Kytlica a vchází do malé místnosti, kde sedí za počítačem urostlý mladík a sleduje animovanou grotesku Tom a Jerry. Michal se beze slova zvedne a zamíří za námi. Dvěma prsty se zprudka dotkne mé tváře a pak mě silně stiskne. „Vím, že se ti paní líbí, ale toto nesmíš, Michale, ano?“ zasáhne klidným, ale důrazným hlasem Kytlica, letošní vítěz celostátní soutěže Pečovatel roku, v kategorii pobytových služeb. Vysvětluje, že dlouho hledali způsob, jak Michala uklidnit a zabavit, a pak zjistili, že na něj nejlépe zabírá, když chvilku surfuje na YouTube.
Pokračujeme v prohlídce Domova pro osoby se zdravotním postižením ve Starém Městě, jenž spadá pod Sociální služby Uherské Hradiště. Toto je domácnost pro osm lidí s náročným přístupem na péči, kteří mají kromě jiných handicapů i poruchu autistického spektra. Když Kytlica před patnácti lety do domova nastoupil, pobývalo na jednom oddělení šestnáct klientů většinou jen s jedním zaměstnancem. Postupně ale domov prošel velkou proměnou a dostal podobu několika domácností s jednolůžkovými pokoji. Těchto osm nejnáročnějších lidí mají na starosti hned tři ošetřovatelé.
„Jaké jste tehdy měli možnosti? Žádné. Mohli jste obsloužit pouze základní potřeby. Ale co ty další? A co duše?“ ptá se pečovatel. Dnes se Domov snaží klientům dopřát co nejnaplněnější život navzdory složitému a často kombinovanému handicapu. Ptám se ho, zda je jeho výhodou, že je urostlý a svalnatý muž.
Usměje se, prozradí, že dvacet let dělal bojové sporty, ale že ty tu opravdu nevyužívá. „Ostatně i zklidňující úchopy jsou spíše výjimkou a na žebříčku metod se nachází až hodně dole. Ale lepší je mít a nepoužít než nemít a potřebovat,“ vysvětluje.
Stačí prý klienta dobře navnímat, rozklíčovat jeho chování a vymyslet s ním alternativní komunikaci, pakliže nemluví. „Musíte se dostat na jejich vlnu, protože oni nám musí rozumět. Pokud si nebudeme rozumět, začne to jiskřit a pak to může i bouchnout, a tomu se musí předcházet,“ líčí.
Hospitalizace na psychiatrii už nejsou nutné
Vedoucí Domova pro osoby se zdravotním postižením ve Starém Městě Pavlína Vavřiníková vysvětluje, jak se jim v rámci transformace sociálních služeb podařilo vytvořit domácnost pro osoby s náročným přístupem na péči. Klienti s nízkou a střední mírou podpory přecházeli do komunitního chráněného bydlení anebo do podpory samostatného bydlení. Tímto se zároveň snížila kapacita domova a právě to umožnilo vytvořit jednu domácnost pro lidi s náročným přístupem na péči a ubytovat je do jednolůžkových pokojů.
Pro těchto osm jedinců vyčlenili devět pracovníků v přímé péči, na každé směně bývají tři. Výsledky se brzy dostavily. „Tito klienti nenarušovali chod dalších domácností. Navíc díky individuální péči přestali jezdit do psychiatrické nemocnice na delší hospitalizace. Dříve to bývalo běžné, dnes se nám to nestalo již tři roky. Naučili jsme se odstraňovat spouštěče jejich náročného chování tím, že jim co nejvíce vycházíme vstříc v jejich potřebách, “ popisuje Vavřiníková.
Při nastavování nové podoby péče jim pomohl načerpat praktické znalosti zakladatel Národního ústavu pro autismus Hynek Jůn. „Naučil nás dorozumět se s těmito klienty, číst v jejich potřebách a nastavovat jasná pravidla,“ říká Kytlica.
Zvládne to i drobná pečovatelka
Když se pečovatele zeptám, jak mohou zdejší práci zvládat drobné křehké pracovnice, kterých bývá v sociálních a zdravotních službách spousta, odpovídá: „Pojďte za mnou, někoho vám představím.“
Míříme na aktivizační úsek. Vítá nás malá drobounká pečovatelka. „Paní redaktorka chtěla vidět nějakého stopadesáticentimetrového člověka, jestli tu pracuje,“ směje se Vratislav Kytlica. „Toto je moje manželka a tady je její království,“ dodává.
Na dotaz, jak tuto náročnou práci mohou zvládat i malé křehké ženy, se Jana Kytlicová usmívá a vysvětluje, že tady se klienti chovají jinak než na domácnosti, protože se jim věnuje individuálně a absolvují zde aktivizační činnosti, které je baví. Provádí nás po místnosti Snoezelen, což je osvědčená metoda, jak působit na různé smysly klientů s mentálním či kombinovaným znevýhodněním. Lehkému přítmí vévodí průhledný sloup, jenž bliká, hraje a kolují v něm částečky, kolem něj se nacházejí vaky na sezení a další stimulační pomůcky včetně písčité minipláže s lasturami. „Kdo má rád moře, pouštíme mu video a zvuk moře a necháme ho hrát si s pískem,“ přibližuje Kytlicová.
Žena nás vede do místnosti pro muzikoterapii s různými exotickými nástroji, které mají uklidňující účinky. Poté již míříme do největšího prostoru – kavárny. Sedí zde na kávě dvě starší klientky, vybarvují velikonoční obrázky, poslouchají country písně a usmívají se.
Do kavárny i přilehlé kuchyňky mohou klienti ze svých domácností chodit, musí však respektovat nastavená pravidla provozu a neodnášet si vybavení. „Největší topovka je káva, tu si tu dávají nejraději,“ říká paní Kytlicová a ukazuje nástěnku, kde mají fotkami vizualizovanou nabídku občerstvení.
Raději gumové než betonové mantinely
Vratislav Kytlica vysvětluje, že i lidé se složitými diagnózami mohou zažívat volnost a svobodu, když jsou jasně nastavená pravidla. Jak popisuje, vyznává gumové, nikoli betonové mantinely. „Když mantinely obrazně řečeno uděláme betonové a člověk do nich narazí, tak si ublíží. Ale když budou gumové, tak se od nich odrazí a zjistí, že musí ubrat, aby to nebyl takový náraz.“
Místo zákazů dává klientům možnost volby – nabízí jim různé varianty, ze kterých si mohou vybrat. A funguje to. I jedince, které krůček po krůčku učil základní sociální návyky, se dnes nebojí vzít do restaurace na oběd nebo na cestu vlakem. „Asi mám posunout hranici, kde leží přiměřené riziko, a opatrně zkouším spoustu věcí. Mnohokrát se samozřejmě zmýlím, tak to zkouším jinak,“ popisuje.
Jde za námi drobná mladá žena s chodítkem s kombinovaným handicapem: „Ahoj! Kam jdete? Můžu jít s vámi? Já půjdu s vámi!“ „Lucko, hned se ti budeme věnovat, ale počkej na nás v relaxační místnosti, ano?“ opáčí jí Kytlica. Žena s úsměvem přikývne a odejde. O pár minut později se s ní skutečně setkáváme v relaxační místnosti. V ní sedí i Lukáš a pečovatel oba vezme k počítači, kde chce ukázat, jak Lukáš dokáže bleskurychle složit pexeso nebo i puzzle s tisíci dílky. Lucce se musí ukázat, jak se dají složit tři puclíky, čtvrtý pak ale neomylně přiřadí. Počítač je ale zaseklý a program se nedaří spustit. Lukáš chvíli zklamaně sedí, pak si jde udělat kávu. Lucie vypadá naštvaněji.
„Lucko, tebe to mrzí, viď? Ty jsi zklamaná, vidím to na tobě,“ promlouvá s ní Kytlica. Lucka přikývne a dál sedí v místnosti. „Neboj, zavoláme ajťákům a oni počítač zprovozní a zahraješ si,“ uklidňuje ji pečovatel a odchází.
Prozrazuje, že Lucie je celkem klidná, ale někdy to v ní vře a pak dokáže škrábat, kousat či štípat. Vyhroceným situacím se tu ale úspěšně snaží předcházet. „Každý klient nicméně reaguje jinak a občas je to zničehonic z nuly na sto. A to pak třeba letí stůl a za ním židle. Jedná se však spíše o výjimečné případy,“ konstatuje. Na dotaz, jak v takové situaci reaguje, líčí: „Prostě toho člověka pevně obejmu a klidně se ho zeptám: ‚Co děláš?‘ V pevném objetí ze sebe vše dostane, prodýchá to a pak se v rámci naší komunikace omluví,“ líčí. I když jde o výjimky, oceněný pečovatel vždy dodržuje základní pravidlo: „Ke svým klientům se nikdy neotáčím zády a stále je mám v zorném poli.“
Když nic nepomáhá, jdeme jezdit autem
Když na někom vidí, že se dostává do nepohody a nepomáhají běžné postupy, nabídne mu, zda se nechce projet autem. Klienti se většinou jdou převléct a radostně nasedají do auta. Relaxační jízda bez konkrétního cíle patří mezi oblíbené aktivizační činnosti. Pomáhá klientům zklidnit se, změnit prostředí a odpoutat pozornost od situace, která v nich vyvolala napětí. „Jiskření zmizí a oni se vrací již zcela v klidu,“ popisuje Kytlica.
Směřujeme zpět na domácnost pro klienty s náročným chováním. Vstoupí mi do cesty muž s igelitkou plnou letáků a náruživě mi je ukazuje: „Teda! To je sbírečka, paráda!“ kývám uznale hlavou. Muž dál ukazuje na letáky v igelitce a ťuká mi na rameno. „Aha, mám si nějaký z těch letáků vzít?“ obracím se nejistě na pečovatele. „Tak to rozhodně ne, Jirka rád sbírá, ale nerad se dělí,“ odpovídá s úsměvem.
Pak Jirku požádá, zda by nám mohl ukázat svůj velikonočně vyzdobený pokoj. Jirka přisvědčí a nadšeně ukazuje dekoraci s vajíčky na jedné straně pokoje a téměř láskyplně říká: „Pav-la!“ Pospíchá na druhou stranu pokoje a gestikuluje k dekoraci z větviček: „Pav-la!“ Zmíněná Pavla vysvětluje, že je jeho klíčovou pracovnicí a dekorace spolu vyráběli. Pak ještě Jirku upozorní, aby si ze své nástěnky sundal kartičky s obrázky činností, které již dnes proběhly, a vyjmenuje, které to jsou.
Oproti tomu vedlejší pokoj je zcela holý, bez ozdob i nábytku kromě postele. „Zdejší klientka tu nic nesnese. Všechno vybavení jí přišlo nadbytečné, že tu nemá co dělat a bylo spouštěčem náročného chování. Vše zdevastovala a odloupala i lino, tak jsme sem dali dlaždice a je spokojená, navíc má ráda jejich přímé linie,“ vysvětluje Kytlica.
Když to jde, snaží se tu respektovat individuální potřeby zdejších obyvatel. „Jsou to dennodenní malinké krůčky. Ale každý ten malinký krůček je nesmírně důležitý, protože přispěje k velkému kroku,“ shrnuje Vratislav Kytlica.
Vedoucí Pavlína Vavřiníková vyjmenovává další důkazy, že takovýto lidský a domácký přístup zabírá i na ty nejnáročnější jedince: klienti, kteří docházejí na celoživotní vzdělávání, muž, jenž jezdí pracovat do sociálně terapeutické dílny. „Když se ohlédnu na začátek, vidím, že jsme ušli opravdu velký kus cesty. Ocenění pana Kytlici je toho důkazem. Ale je to také velký závazek pro něj i pro nás, abychom se na té vytyčené cestě dokázali udržet.“
Zuzana Hronová
Deník.cz
Přidejte odpověď