3.Kapitola
Z ateliéru šel Otec Rocco přímo do svého bytu vedle kostela, o který se staral. V pracovně otevřel skříň a vyňal z jedné zásuvky hrst stříbrných mincí. Pak se chvíli zadíval na břidlicovou destičku, na které bylo napsáno několik jmen a adres, vložil do kapsy přenosný kalamář a několik lístků papíru a vyšel z domu.
Zamířil k nejchudším ulicím v sousedství. Vcházel do omšelých domků a všude ho lidé vítali s velkou úctou a láskou. Zvláště ženy mu líbaly ruce s větší pokorou, než mohly projevit nejvyšší korunované hlavě v Evropě. A on s nimi hovořil laskavě a nenuceně, jako by mu byli rovni. Bodře usedal na špinavé postele a rozvrzané lavice a rozdával dárky ne jako by prokazoval dobrodiní, ale spíše jako by splácel dluh.
Vešel-li do příbytku, kde ležel nemocný, vyndával kalamář a lístek papíru a předepisoval léky, které si mohl pacient vyzvednout v lékárničce nejbližšího kláštera. Tehdejší kláštery sloužily tomuto lidumilnému cíli jako dnešní nemocnice. Když rozdal všechny peníze a ukončil návštěvy, provázel ho z chudé čtvrti celý zástup nadšených přívrženců. Ženy mu znovu líbaly ruce a muži smekali, když se obrátil a přátelsky jim kynul na rozloučenou.
Když byl opět sám, zamířil ke hřbitovu. V uličce, kde bydlila Nanina, chodil několik minut zamyšleně sem a tam před domem. Když konečně vystoupil po několika schůdcích, vedoucích k pokojíku obou sester, našel pootevřené dveře. Zlehka je otevřel dokořán a spatřil Biondellu, jak sedí k němu z jemného profilu a pojídá své večerní jídlo, chleba a hrozny.
Na druhém konci pokoje seděl v rohu Scarammuccia s tlamou doširoka otevřenou a zřejmě čekal, že mu děcko hodí pár drobků. Co dělala starší sestra, nemohl kněz v té chvíli zjistit, protože při jeho příchodu pes zaštěkal a Nanina spěchala ke dveřím podívat se, kdo to přichází. Jenom si všiml, že když ho spatřila, byla příliš zmatena, než aby se zmohla na jediné slovo. První promluvila Biondella.
„Děkuju vám, Otče Rocco,“ zvolala dívenka a vyskočila ze stoličky, v jedné ruce krajíc chleba, v druhé hrozen vína. „Děkuju vám, že jste mi poslal za moje dečky tolik peněz. Svázala jsem je všechny do jednoho balíku, tam v rohu pokoje. Nanina řekla, že by to byla hanba, kdybyste si je musel odnést sám. Řekla jsem jí, že k vám moc dobře trefím. Tak mi dovolte, abych vám je odnesla do bytu.“
„Myslíš, miláčku, že na to sama stačíš?“ prohodil kněz.
Biondella si nacpala krajíc do kapsy u zástěrky, hrozen vzala stopkou mezi zuby a jediným rozmachem si hodila balík s dečkami na hlavu. „Podívejte se, jsem dost silná, že bych unesla dvakrát tolik.“
Otec Rocco se zeptal Naniny:
„Myslíte, že mi je může odnést domů? Rád bych s vámi mluvil o samotě a její nepřítomnost by mi přišla vhod. Jde jen o to, jestli smí sama ven.“
„Chodí často sama ven, Otče Rocco.“ Nanina pronesla tuto odpověď tichým, chvějícím se hlasem a s pohledem sklopeným k podlaze.
„Tak tedy jdi, drahoušku,“ pobídl Otec Rocco holčičku a poklepal jí na rameno. „A jakmile složíš balík, vrať se domů k sestřičce.“
Biondella vyběhla vítězoslavně na ulici a vedle ní klusal Scarammuccia s čenichem v podezřelé blízkosti u kapsy, kam zastrčila chleba. Otec Rocco za nimi zavřel dveře. Pak se uvelebil na jediné židli v pokoji a pokynul Nanině, aby přisedla k němu na stoličku.
„Věříte mi, drahé dítě, že jsem váš přítel a že jsem to vždycky s vámi myslel upřímně?“ začal.
„Nejlepší a nejlaskavější přítel,“ řekla Nanina.
„Pak mě tedy trpělivě vyslechněte. Uvěříte mi, že mluvím ve vašem zájmu, i když vás má slova zarmoutí?“
(Nanina odvrátila tvář.)
„Řekněte mi nejprve: Mám pravdu, domnívám-li se, že žák mého bratra, mladý šlechtic, kterému říkáme signor Fabio, byl tady dnes na návštěvě?“
(Nanina ustrašeně vstala ze stoličky.)
„Zůstaňte sedět, mé dítě. Nechci vám nic vyčítat. Chci vám jen poradit, jak se máte v příštích dnech zachovat.“
Vzal ji za ruku; byla studená a silně se chvěla v jeho dlaních.
„Neptám se, co všechno vám říkal,“ pokračoval kněz. „Patrně by vás bolelo, kdybyste na tuto otázku odpovídala. Je mi ostatně známo, že vaše krása a mládí na něj silně zapůsobily. Nesejde tedy vůbec na tom, co říkal. Povím vám raději rovnou, proč jsem za vámi přišel. Nanino, milé dítě, ozbrojte se veškerou svou odvahou a slibte mi, ještě než se dnes rozejdeme, že už pana Fabia nikdy nespatříte.“
Nanina prudce zvedla hlavu a podívala se zděšeně na kněze, jako by nemohla uvěřit jeho slovům. „Už nikdy?“
„Jste sice velmi mladá a neznalá světa,“ pokračoval Otec Rocco, „ale jistě jste se už někdy zamyslela nad tím, jaký je mezi panem Fabiem a vámi rozdíl. Jistě vás nejednou napadlo, že patříte k chudině a že on, jako bohatý muž urozeného původu, stojí vysoko nad vámi.“
Nanina položila ruce knězi na kolena, sklonila hlavu a propukla v hořký pláč.
„Určitě jste o tom přemýšlela,“ naléhal Otec Rocco.
„Často, velmi často jsem na to myslela,“ zašeptala dívka. „Truchlila jsem nad tím a potají jsem proplakala mnoho nocí. Říkal, že dnes vypadám nemocná, bledá a nesvá. A já odpověděla, že je to tím, jak na to myslím.“
„A co na to řekl on?“
Otec Rocco se však nedočkal odpovědi. Sklonil zrak k dívce. Zvedla hlavu z jeho kolenou a chtěla opět vstát. Kněz ji uchopil za ruku a zadržel ji.
„Mluvte se mnou upřímně,“ pravil. „Odpovězte mi tak, jako byste odpověděla otci nebo přítelkyni. Co řekl, když jste mu připomněla, jaký je mezi vámi rozdíl?“
„Řekl, že jsem se narodila, aby ze mne byla dáma,“ odpověděla dívka zajíkavě stále s odvrácenou tváří, „a že by ze mne také mohla být, kdybych se chtěla učit a měla trpělivost. Řekl, že kdyby měl na jedné straně volit mezi všemi urozenými dívkami v Pise a kdyby na druhé straně stála jenom Nanina, ukázal by na mě a řekl by jim: Tohle bude moje žena. A dodal, že láska nezná rozdíly mezi bohatstvím a chudobou. A jestli je šlechtic a boháč, tím spíš prý si chce vyvolit manželku podle svého přání. Byl tak roztomilý, až se mi zdálo, že mi za jeho řeči pukne srdce. Malé sestřičce se líbil tak, že si mu vlezla na klín a dala mu hubičku. I pes, který na jiné cizí lidi vrčí, se k němu přikradl a lízal mu ruku. Ach, Otče Rocco! Otče Rocco!“ Znovu se zalykala slzami a její roztomilá hlavička znovu klesla bezmocně na jeho kolena.
Otec Rocco se sám pro sebe usmál a počkal, až se uklidní, než opět promluvil.
„Dejme tomu,“ pokračoval po chvilce ticha, „dejme tomu, že pan Fabio myslel vážně všechno, co říkal…“
Nanina vyskočila jako uštknutá a poprvé od chvíle, co kněz vstoupil do místnosti, pohlédla mu vyzývavě do očí.
„Dejme tomu!“ zvolala, tváře jí zvolna zčervenaly a tmavé oči se náhle zaleskly v uslzené tváři. „Říkáte dejme tomu! Fabio by mě nikdy neoklamal, Otče Rocco. Radši bych umřela tady u vašich nohou, než bych pochybovala o jediném jeho slově.“
Kněz jí klidně pokynul, aby opět usedla na stoličku. „Nikdy bych neřekl, že to děcko má v sobě tolik ohně,“ pomyslel si.
„Radši umřu,“ pokračovala Nanina a hlas jí začal selhávat, „radši umřu, než bych o něm pochybovala.“
„Nechci od vás, abyste o něm pochybovala,“ řekl Otec Rocco vlídně. „Věřím jeho slovům tak upřímně jako vy. Ale připusťme, že budete mít dost trpělivosti a naučíte se té spoustě věcí, které nyní neznáte a které musí nutně znát každá dáma. Připusťme, že pan Fabio opravdu poruší všechna pravidla, kterými se řídí lidé urozeného původu, a vezme si vás veřejně za ženu. Byla byste šťastná, Nanino, že ano? Ale byl by šťastný on?
Je pravda, že nemá otce ani matku a nemusí nikoho poslouchat. Ale má přátele, mnoho dobrých a důvěrných přátel z téže společenské třídy, hrdých a necitelných přátel, a ti neznají vaši cenu a vaše dobré srdce. Až se dovědí o vašem nízkém původu, budou vámi opovrhovat. A nejen vámi, milé dítě, ale také vaším manželem. Není tak trpělivý a vytrvalý jako vy. Představte si, jak pro něj bude trpké čelit všeobecnému opovržení, dívat se, jak se vám pyšné ženy vyhýbají, jak se k vám domýšliví muži chovají přezíravě a povýšeně. To všechno, a snad ještě víc, bude muset snášet, nebo se bude muset rozloučit se světem, v němž od dětství žije, se světem, který mu byl od kolébky přisouzen. Máte ho ráda, vím…“
Nanina se znovu rozplakala. „Z celého srdce,“ zašeptala.
„Ano, máte ho ráda z celého srdce,“ pokračoval kněz.
„Ale vynahradí mu vaše velká láska všechno to, co zcela určitě ztratí? Zpočátku snad ano. Ale přijde doba, kdy u něj vliv okolního světa nabude vrch, kdy zatouží po tom, co vy mu nemůžete dát, kdy propadne zármutku, který vy nebudete s to rozptýlit. Uvažte, jaký to bude život pro něj i pro vás. Myslete na ten den, kdy se do jeho duše vloudí první pochyby, zda udělal dobře, že si vás vzal. Nedovedeme poroučet svým náladám. I nejveselejší člověk má okamžiky nepřekonatelné deprese, i nejzmužilejší srdce někdy zakolísá. Svět nezná slitování, drahé dítě, třídní pýcha má velmi hluboké kořeny a lidská vůle je přinejmenším křehká. Rozmyslete si to. Ve vlastním i Fabiově zájmu si to rozmyslete, dokud je čas!“
Nanina k němu zoufale vztáhla paže.
„Ach, Otče Rocco! Otče Rocco! Proč jste mi to neřekl dříve?“
„Protože jsem si teprve dneska uvědomil, že vám to musím říct. Ještě není pozdě, — nikdy není pozdě na šlechetný čin. Máte ráda Fabia, Nanino? Jste ochotna z lásky k němu podstoupit nesmírnou oběť pro jeho dobro?“
„Pro jeho dobro jsem ochotna zemřít!“
„Dokažte, že jste velkomyslná, vylečte ho z vášně, která zničí, když ne vás, tedy určitě jeho, a opusťte zítra Pisu.“
„Opustit Pisu?“ vykřikla Nanina a tváře jí smrtelně zbledly. Vstala a odstoupila několik kroků od kněze.
„Vyslechněte mě,“ pokračoval Otec Rocco. „Často jste si stěžovala, že nemůžete sehnat stálé zaměstnání jako švadlena. Opatřím vám takovou práci, odjedete-li zítra se mnou do Florencie, — samozřejmě vy i vaše sestřička.“
„Slíbila jsem Fabiovi, že přijdu do ateliéru,“ začala Nanina bázlivě. „Řekla jsem, že přijdu v deset hodin. Jak bych mohla…“
Přestala, jako by jí docházel dech.
„Odvezu vás i sestřičku do Florencie,“ pokračoval Otec Rocco, jako by neslyšel její námitku. „Svěřím vás do péče jisté dámy, která se k vám oběma bude chovat laskavě jako matka. Zaručuji se vám, že budete mít dost práce, abyste mohla žít poctivě a bez cizí pomoci. A slibuji, že vás za tři měsíce doprovodím zpátky do Pisy, když se vám život ve Florencii nebude líbit. Pouhé tři měsíce, Nanino. To není tak dlouhé vyhnanství.“
„Fabio! Fabio!“ zvolala dívka, znovu klesla na stoličku a skryla tvář v dlaních.
„Je to pro Fabiovo dobro,“ připomněl jí kněz klidným hlasem. „Nezapomínejte, pro Fabiovo dobro!“
„Co si o mně pomyslí, když odjedu pryč? Kdybych alespoň uměla psát! Kdybych mohla poslat Fabiovi dopis!“
„Můžete se spolehnout, že mu vysvětlím všechno, co je třeba.“
„Jak od něj mohu odejít? Ach, Otče Rocco, jak po mně můžete žádat, abych od něho odešla?“
„Nechci na vás naléhat. Ponechám vám čas do rána, abyste se rozhodla. V devět hodin zajdu do vaší ulice, ale nevstoupím do domu, dokud si nebudu jist, že jste ochotna se řídit mou radou. Dejte mi znamení. Zamáváte-li z okna vaší bílou mantilou, bude to pro mě důkaz, že se vaše šlechetné srdce rozhodlo zachránit Fabia i sebe. Nebudeme už o tom dál hovořit, milé dítě. Věřím, že postačí, co jsem vám řekl, leda bych se ve vás vážně mýlil.“
Vyšel z pokoje a zanechal dívku v hořkých slzách.
Nedaleko od domu potkal vracející se Biondellu a psa. Holčička se zastavila, aby mu podala zprávu, že bezpečně dopravila talířové podložky do jeho bytu. Ale kněz šel rychle dál, jenom jí pokynul rukou a usmál se na ni. Rozhovor s Naninou v něm zanechal tísnivý dojem a nebyl v náladě, žertovat s děckem.
Kolem půl deváté příštího jitra opustil Otec Rocco svůj příbytek a zamířil k ulici, kde bydlela Nanina. Cestou zahlédl psa loudajícího se před ním. Současně spatřil elegantně oblečenou dámu, kráčející proti němu. Když se přiblížila, pes se podezíravě zastavil, a když šla kolem něho, zavrčel a vycenil tesáky. Dáma ho zlostně okřikla. Hrozivé chování psa ji jak se zdálo ani nepřekvapilo, ani nepostrašilo.
Když minula Otce Rocca, kněz se za ní trochu překvapeně ohlédl. Byla hezká, a obdivoval její odvahu. „Tu vrčící nestvůru dobře znám,“ řekl sám k sobě, „ale kdo asi je ta dáma?“
Pes byl Scarammuccia vracející se z obvyklé loupežné výpravy. Dívka pak byla Brigida, ubírající se do ateliéru Lukáše Lomiho.
Několik minut před devátou zaujal kněz místo nedaleko Naninina okna. Bylo otevřené, ale neukázala se ani ona ani její malá sestřička. Když hodiny na kostelní věži odbily devátou, kněz se úzkostlivě zahleděl k domku. Uplynulo několik dalších minut, ale nespatřil smluvené znamení.
„Patrně se dosud nerozhodla,“ pomyslel si.
Ale v téže chvíli zavlála z okna bílá mantila.
překlad a úprava: Nikola Valerová
Přidejte odpověď