5.Kapitola
Ve chvíli, kdy se markýza Melaniová poptávala po hraběnčině zdraví, seděl Fabio sám v pokoji, kam se jeho manželka obvykle uchylovala, nežli byla nucena ulehnout. Byl to její oblíbený salón, vyzdobený podle jejích vlastních návrhů, s čalouněním ze žlutého saténu a nábytkem téže barvy. Fabio zde čekal na zprávu lékařů o výsledku jejich večerní návštěvy.
Třebaže Magdaléna Lomiová nebyla jeho první láska a třebaže se s ní oženil za okolností, které podle všech známek neposkytovaly příliš spolehlivou záruku trvale šťastného manželství, žili spolu po celý první rok v souladu, i když ne přímo zamilovaně. Magdaléna se moudře přizpůsobovala jeho podivným rozmarům, snažila se ho udržovat v dobré náladě a i když někdy povolila své prudké povaze, v střízlivějších okamžicích ochotně přiznávala, že se dopustila chyby.
Také ona měla bezesporu své vrtochy, popouzela například manžela výbuchy neodůvodněné žárlivosti. Ale na tyto její chyby teď Fabio nemyslel. Připomínal si jen, že je matkou jeho dítěte a že leží nemocná v jedné ze sousedních komnat, — vážně nemocná, jak lékaři byli nuceni připustit ještě týž den.
Tma kolem něho houstla. Vzal do ruky zvonek a zazvonil na sluhu, aby přinesl světlo. Když muž vešel, zeptal se ho Fabio se starostlivým výrazem v tváři a úzkostí v hlase, jaké jsou poslední zprávy z ložnice nemocné manželky. Muž odpověděl pouze, že paní hraběnka právě usnula. Pak položil na stůl vedle svého pána zapečetěný dopis a vzdálil se. Fabio ho zavolal zpátky a zeptal se, kdy dopis přišel. Sloužící odpověděl, že dopis byl doručen do paláce už před dvěma dny a že ho zahlédl neotevřený na psacím stole v pánově pracovně.
Když byl opět sám, Fabio si vzpomněl, že psaní přišlo ve chvíli, kdy se hlásily první vážné příznaky v chorobě jeho ženy. Odložil jej tehdy stranou, když si všiml, že adresa je psána neznámým rukopisem. V napětí, které nyní prožíval, bylo každé zaneprázdnění lepší než čekání s rukama v klíně. S povzdechem zvedl dopis, zlomil pečeť a pohlédl na podpis za posledním řádkem.
Zněl „Nanina“.
Trhl sebou a prudce vydechl. „Dopis od ní,“ zašeptal. „Proč přichází právě v této chvíli?“
Tváře mu zbělely a prsty se roztřásly. Zdálo se, že znovu propadá pověrčivým představám, které mu vštípila chůva v dětských létech, jak před časem tvrdil v ateliéru Otci Roccovi, když si jich kněz povšiml. Nežli začal číst, seděl chvíli nehybně a s úzkostí poslouchal, zda se neozývá nějaký hluk z manželčiny ložnice.
Přináší mu dopis dobré či neblahé poselství? S tou myšlenkou přitáhl lampu blíž k sobě a pohlédl na první řádky.
„Je to ode mě chyba, že Vám píši?“ (začínal dopis přímo k věci.) „Jestliže ano, můžete hodit dopis do ohně a nemyslet už na mě, až shoří a promění se v popel. Nikdy Vám nebudu vyčítat, že jste s ním takto naložil, protože se asi už nikdy nesetkáme.
Proč jsem odešla? Jen proto, abych Vás zachránila před následky, které by pro Vás měl sňatek s chudou dívkou, jež nebyla hodna stát se Vaší ženou. Opustila jsem Vás se srdcem téměř zlomeným. Neměla jsem nic, co by mi dodávalo odvahu, kromě pomyšlení, že můj odchod byl pro Vás dobrodiním. Musela jsem si to opakovat ráno i večer, připomínat si to znovu a znovu, jinak bych nesetrvala při svém odhodlání a vrátila se do Pisy. Tolik jsem si v prvních dnech přála setkat se s Vámi ještě jednou, jen proto, abych Vás mohla ujistit, že Nanina není bezcitná ani nevděčná, a požádat Vás, abyste s ní měl slitování a myslel na ni v dobrém, i když jí už nemůžete mít rád.
Jen proto, abych Vám tohle řekla!
Kdybych byla dáma, sdělila bych Vám to v dopise. Ale nikdy jsem se neučila psát a netroufala jsem si požádat jiné, aby to dělali za mě. Nezbývalo mi, nežli se tajně učit, jak psát dopisy vlastní rukou. Byla to dlouhá, předlouhá práce. Ale mou trpělivost a vytrvalost poháněla myšlenka, že se jednou budu moci ospravedlnit ve Vašich očích. Konečně jsem uměla psát aspoň tak, abych se nemusela před Vámi stydět a abyste se Vy nemusel stydět za mě. Začala jsem psát psaní, své první psaní pro Vás, ale nežli jsem skončila, donesla se mi zpráva o vašem sňatku. A tak mi nezbývalo, než opět zmačkat list papíru a odložit pero.
Nemám právo rušit klid mezi Vámi a Vaší ženou ani takovou maličkostí, jako je dopis. Nemám vůbec žádné právo, leda doufat, že se máte dobře, a modlit se za Vás. Jste šťasten? Jsem přesvědčena, že určitě jste, protože Vaše manželka Vás nemůže nemilovat.
Sotva bych dovedla vysvětlit, proč Vám píšu právě nyní. A přece se mi nechce věřit, že bych dělala něco špatného. Slyšela jsem před několika dny (neboť mám v Pise přítele, který mi na mé přání posílá zprávy o všech radostných změnách ve Vašem životě) — že se Vám narodilo děcko. A právě proto se domnívám, že Vám v této chvíli mohu s klidným svědomím napsat.
Moje psaní nemůže odvést Vaše myšlenky od matky Vašeho dítěte. Tak to alespoň cítím. Přeju Vašemu dítěti ze srdce všechno nejlepší, a proto v tom jistě není nic špatného, že Vám posílám tyto řádky.
Řekla jsem nyní všechno, co jsem chtěla, co jsem po celý ten rok toužila říci. Vysvětlila jsem Vám, proč jsem opustila Pisu, a snad jsem Vás přesvědčila, že mě pro Vás trochu bolelo srdce. Co ještě zbývá povědět? Snad jen několik slov o tom, že si vydělávám na živobytí v klidu doma, jak jsem si to vždycky přála, — pokud mohu nazývat domovem místo, kde se nyní zdržuji.
Žiju u slušných lidí a nic mi nechybí. Biondella hodně vyrostla, už by Vám nemusela lézt na klín, kdyby Vám chtěla dát hubičku. A plete své dečky rychleji a lépe než kdy jindy. Náš starý pes žije s námi a naučil se dvěma novým chytráctvím. Ale Vy si na něj patrně sotva vzpomínáte, třebaže jste byl pokud vím jediný cizí člověk, ke komu se choval hned od začátku přátelsky.
Je na čase, abych skončila. Přečtete-li si dopis až do konce, věřím, že mi odpustíte, jak neobratně jsem ho napsala. Není v něm zpáteční adresa, protože si myslím, že bude lepší pro nás oba, když nebudete vědět, kde bydlím. Žijte blaze. Modlím se za Vás a upřímně se s Vámi loučím. Můžete-li na mě myslet jako na sestru, vzpomeňte si někdy na mě.“
Když přečetl psaní, Fabio si trpce povzdechl. „Proč píše právě teď?“ řekl si tiše. „Právě ve chvíli, kdy nemohu a nesmím na ni myslet?“ Když zvolna skládal list, stály mu v očích slzy.
Zvedl ruku, jako by jej chtěl přitisknout ke rtům. Ale v téže chvíli zaklepal kdosi na dveře. Poněkud zahanbeně vstal od stolu, když do pokoje vešel komorník.
„Paní hraběnka je vzhůru,“ řekl muž velmi vážně, s velmi strnulým výrazem v tváři, „a páni doktoři si přáli, abych vám vyřídil…“
Nežli mohl dokončit vzkaz, přerušil ho jeden z lékařů, který vstoupil za ním do pokoje.
„Přál bych si, abych vám mohl podat příznivější zprávy,“ začal zdvořile.
„Je jí tedy hůř?“ pravil Fabio a klesl zpět do křesla, z něhož krátce předtím vstal.
„Probudila se slabší než dřív, spánek ji neposílil,“ odpověděl lékař vyhýbavě. „Nerad se vzdávám naděje, dokud to není naprosto nutné, ale v tomto případě…“
„Bylo by kruté zatajit mu pravdu,“ vmísil se do hovoru další hlas, — hlas doktora z Florencie, který právě vešel do místnosti: „Připravte se na nejhorší,“ pokračoval obrácen k Fabiovi, „vaše choť umírá. Jste dostatečně klidný, abyste mohl jít k jejímu lůžku?“
Fabio zbledl, vstal beze slova z křesla a jen přikývl hlavou na souhlas. Třásl se tak, že lékař, který promluvil první, ho musel podepřít a doprovodit z pokoje.
„V Pise žijí blízcí příbuzní paní hraběnky, že ano?“ zeptal se lékař z Florencie komorníka stojícího poblíž.
„Její otec, pane, signor Lukáš Lomi a její strýc Otec Rocco,“ odpověděl muž. „Byli tady skoro do večera, dokud milostivá paní neusnula.“
„Víte, kde se v této chvíli zdržují?“
„Pan Lukáš říkal, že bude v ateliéru. A Otec Rocco prý bude k zastižení ve svém bytě.“
„Pošlete pro ně. A ještě něco. Kdo je zpovědníkem vaší paní?“
„Zpovědníkem paní hraběnky je Otec Rocco, pane.“
„Dobře. Pošlete pro něj, nebo jděte sám. Záleží nyní na každé minutě.“
Po těch slovech se lékař obrátil a usedl do křesla, z něhož právě vstal Fabio, aby tu počkal, kdyby bylo třeba jeho dalších služeb.
překlad a úprava: Nikola Valerová
Přidejte odpověď