4.Kapitola
Ani mistrovský tah slečny Grifoniové, když získala přímo z Paříže francouzskou návrhářku jako náhradu za zrádnou italskou dílovedoucí, nestačil, aby uchránil její velký závod od drobných nesnází.
Mademoiselle Virginie pracovala na novém místě v Pise necelý týden a onemocněla. O příčinách její choroby panovaly nejrůznější domněnky. Demoiselle Grifoni dokonce podezírala konkurentku, že úmyslně podlomila zdraví nové dílovedoucí nějakým špinavým trikem s chemickými látkami. Ale ať již k neštěstí došlo tak či onak, bylo jisté, že slečna Virginie doopravdy churaví a lékař naléhavě doporučil, aby odjela, jakmile bude s to vstát z lůžka, do lázní v městě Lucca.
Bylo štěstím pro slečnu Grifoniovou, že Francouzka ještě předtím, než ulehla, zhotovila tři ukázky svého umění. Byly to jednak večerní šaty ze žlutého brokátu, na nichž začla pracovat hned první den, kdy nastoupila místo v Pise, dále černý plášť s kapucí zcela moderního tvaru a konečně neobyčejně slušivý župan, jehož první model prý měla na těle princezna z královského francouzského rodu. Všechny tři kreace byly vystaveny ve výloze a vzbudily nadšení pisánských dam. O objednávky neměla slečna Grifoniová nouzi.
Šičky v dílně pracovaly bez obtíží podle střihů francouzské švadleny. A tak i když nemoc slečny Virginie přinesla majitelce závodu nemalé dočasné starosti, neměla za následek žádné významné ztráty.
Po dvouměsíčním pobytu v lázních Lucca se nová dílovedoucí zcela zotavila. Vrátila se do Pisy a ujala se opět práce ve své zvláštní místnosti. Po návratu zjistila, že se tu udála za její nepřítomnosti důležitá změna. Její přítelkyně a pomocnice Brigida opustila zaměstnání. Na všechny otázky měla slečna Grifoniová jen jednu odpověď: že totiž dívka jednoho dne bez výpovědi odešla z dílny a nikomu neřekla, co hodlá dělat, ani jestli má v úmyslu se opět vrátit.
Uplynulo několik měsíců, psal se nový rok, ale od Brigidy nepřišel žádný dopis na vysvětlenou. Nastalo jaro, v salónu Grifoni se pilně šily a prodávaly obleky, ale po Brigidě jako by se byla slehla zem. Mademoiselle Virginie oslavila první výročí ve službách slečny Grifoniové. A tehdy konečně přišla zpráva, že se Brigida vrátila do Pisy a že navštíví ještě ten večer po pracovních hodinách francouzskou dílovedoucí, jestli jí kamarádka pošle odpověď a sdělí jí svou soukromou adresu. Žádaná informace byla zaslána a přesně ve stanovenou hodinu se Brigida objevila v malém salónku slečny Virginie.
Italka vešla do dveří obvyklým nedbalým krokem s hlavou vyzývavě vztyčenou. Zeptala se zcela lhostejně přítelkyně, jak se jí vede, a usedla do nejbližšího křesla tak nenuceně, jako by se rozešly teprve před několika dny. Mademoiselle Virginie se pobaveně zasmála a v jejích živých francouzských očích se objevil údiv.
„Brigido!“ zvolala. „Opravdu ti děvčata ve staré dílně slečny Grifoniové nekřivdila, když ti říkala Třeštidlo. Kde ses toulala? Proč jsi mi nikdy nenapsala?“
„Nestalo se nic zvláštního, o čem bych ti měla psát. Ostatně měla jsem celou tu dobu v úmyslu vrátit se do Pisy a navštívit tě,“ odpověděla Brigida a líně se protáhla v křesle.
„Ale kdes byla celý minulý rok? V Itálii?“
„Ne, v Paříži. Víš, že dovedu zpívat? Nijak zvlášť, ale mám aspoň hlas, kdežto většina Francouzek (promiň mi tu drzost) nemá žádný. Potkala jsem známého, který mě představil divadelnímu řediteli. Zaměstnal mě jako zpěvačku. Nevystupovala jsem v hlavních úlohách, jen v menších. Tvé roztomilé krajanky mě sice nemohly vypískat přímo na scéně, ale intrikovaly proti mně ostošest za kulisami. Zkrátka pohádala jsem se s primadonou, s ředitelem, a také s tím známým, a tak jsem se octla zpátky v Pise s velmi malými úsporami v kapse a s velmi mlhavou představou o tom, co budu dělat dál.“
„Zpátky v Pise! A proč jsi vlastně odjížděla?“
Netečný výraz se vytratil z Brigidiných očí. Vzpřímila se prudce v křesle a opřela se rázně jednou rukou o desku malého stolku, stojícího vedle ní.
„Proč?“ opakovala. „Když to s mými plány začlo jít z kopce, radši jsem se jich zavčas vzdala, než bych čekala na úplnou prohru.“
„Narážíš na ten svůj loňský plán, udělat štěstí mezi sochaři? Ráda bych věděla, jak se vlastně stalo, že ti to s tím bohatým mládencem nevyšlo. Vzpomínáš si, onemocněla jsem dřív, než jsi mi to mohla povědět. Když jsem se vrátila z Lukky, byla jsi pryč, a potom se ten tvůj ideál oženil se sochařovou dcerou. Bylo mi samozřejmě jasné, že jsi pohořela. Ale nikdy jsem se nedověděla, jak a proč. Věděla jsem tehdy jen jedno, že ti totiž Magdaléna Lomiová vypálila rybník.“
„Napřed mi řekni, jestli jsou spolu šťastní.“
„Neslyšela jsem, že by to mezi nimi neklapalo. Má spoustu šatů, koně, kočáry, černouška jako páže a nejmenšího mopslíka v celé Itálii. Zkrátka všechen luxus, jaký si jen ženská může přát. A k tomu nádavkem děcko.“
„Děcko?“
„Narodilo se asi před týdnem.“
„Doufám, že to není kluk?“
„Ne, holka.“
„To jsem ráda. V zazobaných rodinách vždycky chtějí, aby první dítě bylo dědic. Je to asi pro oba zklamání. To jsem tedy opravdu hrozně ráda!“
„Vypadáš pěkně navztekaná.“
„Opravdu? To je docela možné. Nenávidím Fabia d’Ascoliho i Magdalénu Lomiovou jednak jako muže a jako ženu a dvojnásobně jako manžele. Povím ti sama, co chceš slyšet. Napřed mi ale odpověz na pár otázek. Neslyšela jsi nic, jak je na tom se zdravím?“
„Co jsem mohla slyšet? Švadleny nemají čas slídit kolem vrat nóbl rodin.“
„Jasně. A ještě jedna otázka. Co je s tou husičkou Naninou?“
„ O té nevím docela nic. Asi není v Pise, jinak by se u nás ucházela o práci.“
„Ani jsem se nemusela ptát, kdybych si to trochu rozmyslela. Otec Rocco se jistě postaral, už kvůli neteři, aby nepřišla Fabiovi na oči.“
„Copak se zamiloval opravdu do té pápěrky, jak jsi jí říkala?“
„Padesátkrát víc nežli do té, co ho má teď. Byla jsem v ateliéru ráno ten den, když se dověděl, že Nanina odjela z Pisy. Dostal dopis a v něm stálo, že dívka opustila město, aby dokázala svou velkomyslnost, aby následkem sňatku s ní neztratil úctu u přátel, a že se skrývá na místě, kde ji nikdy nenajde. Samozřejmě nevěřil, že by tohle měla z vlastní hlavy. A samozřejmě se dovtípil, že za tím vězí Otec Rocco, tím spíš, že když pro kněze vzkázal, nebyl k nalezení. Ještě nikdy jsem neviděla mužského, aby ze zoufalství a zlosti vyváděl tak, jako on. Přísahal, že obrátí celou Itálii naruby, dokud holku nenajde, že kněze zavraždí a že už nikdy ani na krok nevstoupí do ateliéru Lukáše Lomiho.“
„A samozřejmě právě proto, že je to mužský, svoje slovo nedodržel?“
„Uhodla jsi. Hned při první návštěvě v ateliéru jsem zjistila dvě věci. Jednak, jak jsem už řekla, že Fabio měl opravdu to děvče rád, a za druhé, že je Magdaléna opravdu zamilovaná do něj. Umíš si představit, že jsem si ji jaksepatří prohlédla v tom zmatku, kdy si mě nikdo nevšímal. Všechny ženy jsou ješitné, to je stará věc, ale mě ješitnost nikdy nezaslepila. Hned jsem si všimla, že mám proti ní jen jednu výhodu: svou postavu. Byla stejně velká, ale ne tak pěkně rostlá. Měla stejně tmavé a hladké vlasy jako já, stejně černé a lesklé oči jako já, ale jinak byl její obličej hezčí než můj. Mám všední nos a široká ústa, můj horní ret dost přečnívá. Kdežto ona tyhle vady nemá. A pak, bylo vidět, že je mazaná. Sehrála to s tím rozkuráženým mládencem tak, jako bych to na jejím místě udělala já.“
„Jak?“
„Dokud běhal zuřivě sem a tam po dílně, stála tiše jako pytel neštěstí a dívala se do země. Jistě měla na tu holku svrchu a těšilo ji, že je pryč. Ale nedala to najevo. Pomyslela jsem si: ,Dovedla bys být jako sokyně nebezpečná hezčí ženské, nežli jsem já. Ale řekla jsem si, že nezahodím hned flintu do žita, a rozhodla jsem se dál sledovat svoje cíle bez ohledu na rozruch, který vyvolal odchod toho děvčete. Hleděla jsem se zalichotit mistru Lukášovi, zmínila jsem se, jaké má dobré jméno, že jsem už od dětských let zbožňovala jeho sochy, a že jsem slyšela, že hledá model pro dokončení sochy Minervy a jaké s tím má starosti. A nakonec jsem mu řekla, že to bude pro mě čest, — a to slovo jsem obzvlášť zdůraznila, — když mu budu smět sedět (jestli uzná, že se k tomu hodím). Nevím, jestli se nachytal na to, co jsem mu napovídala. Ale v každém případě byl dost chytrý, aby poznal, že bych mu opravdu mohla být užitečná, a přijal mou nabídku s mnoha poklonami. Domluvili jsme se, že přijdu k prvnímu sezení za týden.“
„Proč jsi to odkládala tak dlouho?“
„Aby zatím mohl náš mladý gentleman vystydnout a abych měla jistotu, že už zase bude v dílně. Co by mělo za smysl tam sedět, kdyby byl pryč?“
„Jasně. Zapomněla jsem. A jak dlouho trvalo, nežli se vrátil?“
„Ukázalo se, že nepotřeboval ani tolik času, kolik jsem mu dávala. Hned při prvním sezení jsem ho zahlédla v zadním ateliéru, a prý to bylo už podruhé od té doby, co Nanina zmizela.“
„Nepokoušel se ji najít?“
„Samozřejmě, že pokoušel. Hledal ji jednak sám, jednak poslal jiné, aby ji hledali, ale nevedlo to k ničemu. Stačilo, že čtyři dny marně doufal, aby zas přišel k sobě. Lukáš Lomi mu poslal smířlivý dopis a připomínal mu, že přece on ani jeho dcera neudělali nic špatného (i když pochopitelně tušil, že v tom má prsty Otec Rocco). Magdaléna ho potkala na ulici a schválně se dívala jinam, že jako může jít klidně kolem ní a nevšimnout si jí. Zkrátka hráli na jeho smysl pro spravedlnost a na jeho dobré srdce (aspoň vidíš, že jsem k němu docela nestranná) a dosáhli, že se vrátil. Ze začátku byl hrozně zamlklý a smutný a strašně se mračil na kněze.“
„Divím se, že si Otec Rocco vůbec troufal do jeho blízkosti.“
„Otec Rocco není z těch, kdo se dají zastrašit nebo odradit. Vrátil se do ateliéru ten samý den co Fabio. Ani necekl o Nanině nebo o tom, kam se poděla. Jen schválně utrousil poznámku, že podle jeho názoru udělala dobře a že se zachovala jako hodná a čestná dívka. Bylo úplně zbytečné se ho na něco vyptávat. Tvrdil, že k tomu nemá nikdo právo. Žádné vyhrůžky, lichotky ani prosby jím nepohnuly. Má zlatá, Otec Rocco je nejchytřejší a nejzdvořilejší člověk v celé Pise, na to můžeš vzít jed. Je stejně nebezpečný jako nepřítel, a stejně roztomilý jako přítel. Když jsem trochu nešikovně odhalila karty, všichni ostatní se ke mě začali chovat strašně zvysoka. Jenom Otec Rocco se mnou jednal od začátku až do konce jako s dámou. Jestli to myslel upřímně nebo ne, to je mi srdečně jedno. Ale je fakt, že se na mě díval jako na dámu, kdežto ostatní jako na…“
„Nech toho, darmo se rozčiluješ. Radši mi řekni, jak jsi to chtěla narafičit s tím Fabiem, o kterém teď mluvíš s takovým pohrdáním?“
„Dneska vidím, že jsem si vybrala ten nejhorší způsob. Hned mě přirozeně napadlo, že ho bude zajímat, když mu řeknu, že jsem Naninu znala. Za druhé jsem se ho snažila přesvědčit, že by nikdy nemohla odejít, kdyby byla měla ráda jen jeho. Že tu musel být nápadník z jejích vlastních kruhů, kterému dala přednost, když předtím vychutnala pocit vítězství, že jí leží u nohou šlechtic. Dovedeš si jistě představit, co mi dalo práce, nežli jsem dokázala, aby si Naninin útěk vykládal v tomhle smyslu. Byl moc hrdý a moc zakoukaný do té holky, než aby připustil, že mám pravdu. Nakonec se mi to podařilo. Zranila jsem jeho pýchu a dotkla se jeho samolibosti. V takovém rozpoložení můžeš nejlíp působit na mužské city. Pošramocená sebeláska, to je ta nejlepší past a každý mužský se ti do ní chytí. Jak říkám, dostala jsem ho, kde jsem ho chtěla mít, a pak se do toho vložila ona a využila všechnu mou námahu pro sebe. Můžeš se mi za těch okolností divit, že mám radost z jejího zklamání? A že bych byla šťastná, kdybych od někoho slyšela, že ji potkalo něco nemilého?“
„A jak to přišlo, že na tebe vyzrála?“
„Kdybych to včas prokoukla, nikdy by se jí to nepodařilo. Měla víc příležitostí, s ním hovořit než já a že toho využívala tak mazaně, že oklamala i mě. Myslela jsem si, že u Fabia získávám půdu, a zatím jsem ji ztrácela. První podezření jsem dostala, když se ke mně Lukáš Lomi začal chovat jinak než dřív. Mluvil se mnou čím dál tím chladněji a odměřeněji, a nakonec už docela hrubě. Rozhodla jsem se, že si toho nebudu všímat. Ale brzy mi určitá příhoda otevřela oči. Jednou dopoledne, když si Fabio a Magdaléna mysleli, že jsem odešla z ateliéru, zaslechla jsem, že hovoří o mně. Nemohu ani opakovat, co říkali, a zvlášť ona. Jen když si na to vzpomenu, hrne se mi krev do hlavy a srdce mám jako kus ledu. Stačí, když ti řeknu, že se mi posmívala a že…“
„Tiše, ne tak nahlas. V domě bydlí i jiní lidé. Nemusíš mi vyprávět, co jsi slyšela. Jen si tím zbytečně drásáš srdce. Mohu si domyslet, že někde vyšťárali…“
„Ona, rozumíš. Všechno jenom ona.“
„Já vím. Prostě se o tobě dověděli víc, než ti bylo milé, a hlavně její zásluhou.“
„Kdyby prý neměli ohled na kněze, řekli by mi všechny ty urážky přímo do obličeje a vyhodili mě ze dveří. Ale trval prý na tom, aby se ke mně chovali slušně. Posmívali se mu, že se mě bojí a že by rád, aby se mě báli i oni. To bylo to poslední, co jsem z jejich rozhovoru zaslechla. Přímo jsem se dusila vztekem a tím, jak jsem se musela ovládat. Otočila jsem se, abych odtamtud jednou provždy vypadla. A najednou stál Otec Rocco těsně za mými zády. Musel na mně poznat, že vím všechno, ale tvářil se, jako by nic. Zeptal se mě klidně a zdvořile jako vždy, jestli jsem snad náhodou něco neztratila a jestli by mi nemohl pomoct. Poděkovala jsem mu a zamířila jsem ke dveřím. Uctivě je přede mnou otevřel, uklonil se mi, choval se ke mně jako k dámě až do posledního okamžiku! Druhý den jsem všeho nechala a dala jsem Pise sbohem. Tak, teď víš všechno.“
„Slyšela jsi o jejich sňatku? Nebo jsi jenom soudila z toho, co jsi věděla, že k němu dojde?“
„Slyšela jsem o něm asi před půl rokem. V našem divadle přijali do sboru nějakého člověka, který krátce předtím zpíval na velkém koncertu uspořádaném při té svatbě. Ale teď už o tom nebudeme mluvit. Mám pokaždé zlost, jen když si na to vzpomenu. Nemáš moc pěkný byt, drahoušku. Tady v tom pokoji je dusno jako v peci.“
„Mám otevřít okno?“
„Ne, pojďme radši ven k řece, nadýchat se čerstvého vzduchu. Pojď, vezmi si kapuci a vějíř. Je už tma, nikdo nás neuvidí, a když budeš chtít, můžeme se sem za půl hodiny vrátit.“
Mademoiselle Virginie vyhověla ne příliš nadšeně tomuto přání. Šly k řece. Slunce zapadlo a rychle se snášela náhlá italská noc. Brigida sice nepronesla už ani slovo o Fabiovi a jeho ženě, ale vedla přítelkyni k nábřeží Arna, kde stál palác mladého šlechtice.
Když se blížily k vysokému palácovému portálu, dva lokajové, přicházející z opačné strany, před ním složili krytá nosítka. Jeden z nich se něco zeptal dámy sedící uvnitř a pak šel k vrátnici ve dvoře. Brigida opustila kamarádku, vklouzla otevřenou postranní brankou za lokajem do průjezdu a skryla se ve stínů velkých zavřených vrat.
„Markýza Melaniová se nechá ptát, jak se dnes večer daří hraběnce d’Ascoliové a jejímu děcku,“ řekl sloužící.
„Od rána nenastala u paní hraběnky vůbec žádná změna k lepšímu,“ odpověděl vrátný. „Děcku se vede docela dobře.“
Lokaj šel zpátky k nosítkám, ale pak se opět vrátil do dvora.
„Markýza by ráda věděla, jestli poslali pro další lékaře,“ zeptal se.
„Jeden nový doktor přijel dneska z Florencie,“ odpověděl vrátný.
Mademoiselle Virginie, která ve tmě ztratila přítelkyni z očí, šla blíž k paláci a byla nemálo udivena, když zahlédla, jak se Brigida plíží ven malou brankou. Na ulici před budovou stály na pilířích dvě olejové lampy a v slabé záři, kterou vrhly na Italčinu tvář, když pod nimi procházela, bylo možno spatřit, že se dívka spokojeně usmívá.
překlad a úprava: Nikola Valerová
Přidejte odpověď