Makulární degenerace jí od dětství bere zrak, humor ale ne. Ivana Valecká z Vratislavic pracuje v TyfloCentru Liberec, pomáhá lidem se zrakovým postižením a ve volném čase maluje obrazy nebo vyrábí šperky. Jak se žije člověku, který vidí svět „jako přes igelitový pytlík“?
Vše začalo nevinně. V jedenácti letech ji táta vyfotil, jak kouká na televizi. „Asi chtěl zachytit rodinný moment. A na té fotce bylo vidět, že na televizi divně mžourám,“ vzpomíná. To odstartovalo sérii vyšetření, na jejímž konci byla nemilosrdná diagnóza – makulární degenerace, suchá forma. Nemoc zraku, která se postupně zhoršuje a nedá se léčit.
„Mamce tenkrát řekli, že úplně oslepnu,“ vzpomíná dnes Ivana Valecká (36), která je sama maminkou tří dětí. To se naštěstí nestalo, přesto se jí zrak rok od roku zhoršuje.
„Je to, jako když si zdravý člověk navlékne přes hlavu igelitový pytlík. Vidím všechno, ale rozmazaně,“ popisuje.
Trable s barvami i bloudění v lese
K tomu se přidává porucha barvocitu. Některé kombinace barev splývají natolik, že je nedokáže rozlišit.
„Nejhorší jsou obecně vedle sebe dvě světlé nebo dvě tmavé barvy. Třeba ty modrobílé cedule na nádraží. Vůbec nechápu, proč to dělají,“ směje se. S podobnými situacemi bojuje od dětství. „Když jsem byla jako náctiletá na branném běhu, kde byly červené fáborky v zeleném lese, tak jsem se prostě ztratila. Vůbec jsem je neviděla.“
Řízení auta pro ni logicky nikdy nepřicházelo v úvahu, dnes si netroufne ani na jízdu na kole. „Když vidím tmavší flek na cestě, nepoznám, jestli je to kámen, pařez nebo jen stín. Navíc v lese je hlavně zelená a hnědá, což je dost problém.“
Přesto působí neustále usměvavě a optimisticky. Smích provází celý rozhovor, i když jí lékaři každoročně potvrzují další zhoršení zraku.
„Pro nás, kteří s tím žijeme od malička, to není tak těžké. Horší je, když někdo o zrak přijde v průběhu života,“ myslí si.
Handicap může být i výhodou
Pracuje v libereckém TyfloCentru, které pomáhá lidem se zrakovým postižením být samostatnějšími v každodenním životě. „Jak se říká, mezi slepými je jednooký králem,“ směje se. „Ale s těmi vtípky jsem opatrná. Pro lidi, kteří o zrak přišli nedávno, je to pořád hodně bolavé.“
Momentálně působí jako lektorka kompenzačních pomůcek a asistivních technologií.
„Učím lidi používat technologie tak, aby nebyli tolik závislí na pomoci druhých. Aby si mohli zavolat, napsat zprávu, přečíst e-mail nebo si najít dopravní spojení.“
Právě vlastní zkušenost jí podle všeho pomáhá nejvíc. „Myslím, že je to velká výhoda.“
Děti v reflexním oblečení a neviditelná dcera
Ačkoli sama pomáhá druhým, s handicapem se potýká i v roli matky. I o tom však dokáže mluvit s humorem.
„Když byly děti menší, nutila jsem je nosit reflexní oblečení, hlavně žlutá nebo oranžová trička, abych je venku viděla. Takže jsem jim dost zasahovala do módy,“ směje se.
Dnes už je to složitější. Nejstarší dceři je deset let a chce nosit hlavně černou.
„Takže mi trochu zmizela ze života, ale naštěstí na mě občas promluví,“ dodává se smíchem.
Ivana patří k lidem, na kterých není zrakový handicap na první pohled znát. Právě to ale někdy přináší nečekané situace. „Lidi si občas myslí, že jsem namyšlená, protože je nepozdravím nebo se neusměju. Jenže já je kolikrát prostě nevidím.“ Mívám při sobě bílou signalizační hůl, kterou světu říkám, že můj zrak není úplně OK.
Špatný zrak jí paradoxně přinesl i několik výhod. „Třeba ve škole při referátech nebo později na vysoké. Spolužáci se báli, že se jim někdo bude smát. Já vůbec nevěděla, co se v publiku děje. Tak jsem to odříkala, dostala jedničku a šla si sednout.“
Obrazy a umění pro nevidomé
Možná nejvíc překvapí, že se věnuje výtvarné tvorbě. Maluje obrazy, vyrábí šperky, drátkuje i korálkuje.
„Mohla bych si nechat přečíst názvy barev nebo použít aplikaci, ale ne vždy se mi chce, nebo to prostě risknu. Někdy je výtvor dost punkový,“ směje se.
Některé obrazy navíc upravuje tak, aby si je mohli prohlédnout i nevidomí. „Přidávám korálky, větvičky nebo jiné prvky, které se dají osahat. Když už člověk nevidí obraz očima, může ho vnímat rukama.“
Své výrobky představí společně s kolegy z TyfloCentra na říjnové akci OpenMarket – Spojme světy: Design bez bariér v Liberci
„Budeme tam mít tyflocentří stánek. Lidé si budou moci prohlédnout výrobky z keramické dílny i věci, které tvoříme doma sami,“ zve.
A možná zjistí i to, co Ivana pochopila už dávno: že i když člověk nevidí svět úplně ostře, může se mu na něm pořád líbit.
Zuzana Vykoukalová
Jablonecký deník
Přidejte odpověď