- 2.ČÁST: PŘEDPOVĚĎ SE SPLŇUJE
Kapitola 5. – PLES
Zatímco byla seance v pracovně dr. Lagarda dosud v čerstvé paměti zúčastněných svědků, si Osud nalezl vhodný nástroj v osobě majora na odpočinku jménem Much.
Major byl bystrý muž drobné postavy, který se rád choval jako mladík, aby zastřel skutečnost, že bude mít co nevidět pět křížků na krku. Měl za sebou mnoho let svědomité služby v různých částech světa, a když později zdědil výnosné panství v jednom z jižních hrabství, mohl žít jako nezávislý člověk. Byl to starý mládenec, dovedl se přizpůsobit každé společnosti a u žen se těšil značné oblibě. Zejména v tanečních síních býval vítaným společníkem. Německý tanec valčík pronikl do Anglie necelé tři roky předtím a pokřik, který spustili proti tomuto tanci puncovaní mravokárci, hledající ve všem chlup, měl v určitých kruzích nezasloužený ohlas. Mužů, kteří uměli valčík, nebylo mnoho. Major Much se pustil úspěšně do křížku s nesnadným úkolem zvládnout ve zralém věku nový tanec, a mladé dámy, aby odměnily jeho snahu, velkomyslně přehlížely skutečnost, že se jejich přičinlivý kavalír, který tolik touží, aby vypadal mladě, nezadržitelně blíží k padesátce.
Major Much znal kdekoho, byl všude vítán, hrál znamenitě whist, měl nevyčerpatelnou fantazii, šlo-li o to, uspořádat příležitostnou hostinu, a byl přirozeně členem všech proslulých klubů své doby, Percy Linwood se s ním velmi často setkával v kulečníkové síni nebo u večeře. Major dobře vycházel s tímto veselým, hezkým a roztomilým mladým mužem. „Nejkrásnější věk mám za sebou,“ říkával o sobě skromně, „a při pohledu na Percyho ve mně ožívají vzpomínky na vlastní mládí.
Mám Percyho rád.“ Asi tři neděle po pamětihodném večeru u dr. Lagarda se oba přátelé setkali na klubovém schodišti.
„Jste zadán na dnešní večer?“ zeptal se major.
„Pokud vím, nejsem,“ odpověděl Percy. „Leda bych šel do divadla.“
„Divadlo počká, chlapče. Můj pluk pořádá dnes večer ples ve Woolwichi. Mám jednu volnou vstupenku. Znám několik půvabných děvčat, která tam určitě budou. Některé z nich dovedou valčík, Percy! Trhejte růžová poupata, dokud můžete. Pojďte se mnou.“
Pozvání bylo přijato stejně srdečně, jako bylo vysloveno. Major obstaral kočár a Percy zaplatil za poštovní koně. Vešli do taneční dvorany jako jedni z prvých. A hned u dveří se setkali — s kapitánem Berviem.
Percy se uklonil trochu rozpačitě. „Nejsem si tak docela jist, jestli jsme byli řádně představeni nebo ne.“
„Jakže, nebyli jste řádně představeni?“ zvolal major Much. „Okamžitě to napravím. Můj drahý přítel Percy Linwood — můj neméně drahý přítel Arthur Bervie. Teď se znáte a važte si jeden druhého!“
Kapitán se při představování jen chladně uklonil. Percy povolil okamžitému nápadu a začal bezstarostně mluvit o seanci u jasnovidce.
„Propásl jste pozoruhodné informace, když jste tehdy večer odešel od lékaře,“ pravil. „Pokračovali jsme v pokusu a mezi osobami doktorova dramatu jste se znovu vynořil vy, a to ve zbrusu nové úloze. Představte si, že stojíte v hale venkovské vily…“
„Promiňte, že přerušuji,“ řekl kapitán Bervie. „Jsem členem výboru, který pořádá ples, a musím se opravdu věnovat svým povinnostem.“
Odešel od nich, aniž vyčkal odpovědi. Percy pohlédl užasle na majora Mucha. „Podivné!“ prohodil. „Kapitán Bervie je mi docela sympatický. Kdežto on o mě stojí, jak se zdá, tak málo, že v hovoru se mnou nedodržuje ani základní pravidla zdvořilosti. Čím to asi je?“
„Vysvětlím vám to,“ podotkl důvěrně major. „Arthur Bervie je bláznivě zamilován do jisté slečny Bowmorové. Kdežto ta mladá dáma, mezi námi, neopětuje jeho city se stejným zápalem. Sladké děvče! Často jsem ji choval na klíně, když byla ještě malá holčička. Jejího otce a matku znám velmi dlouho. Přijde dnes na ples. To je skutečný důvod, proč od nás Arthur odešel. Podívejte se na něj — čeká už zase u dveří, aby byl první, kdo ji osloví. Kdyby mělo být po jeho, nedovolil by nikomu jinému, aby se k ní za celý večer přiblížil. Doslova ji pronásleduje. Představím vás, Percy, a uvidíte, jak se bude tvářit při pomyšlení, že se jí chceme dvořit. Je to velká škoda. Nikdy se za něj neprovdá. Arthur Bervie je hrdý, poctivý chlapík, jakých je málo. Ale je-li špatně naložen, chová se doslova hrubě. Ale co je s vámi? Zdá se, že mě neposloucháte?“
Připomínka byla zcela na místě. Zatímco major Much hovořil o kapitánových milostných citech, jeho mladý přítel myslel na dámu v modrém obleku, kterou dr. Lagarde několikrát spatřil ve svých mesmerických vidinách. „Řekněte mi,“ pravil Percy, „jak vypadá slečna Bowmorová? Je v jejím osobním zjevu něco nápadného? Mám důvod pro svou otázku.“
Při jeho slovech mezi hosty bylo slyšet v sále, který se rychle zalidňoval, tlumený šepot překvapení a obdivu. Major položil Percymu ruku na rameno a druhou rukou ukázal ke dveřím.
„Jak vypadá slečna Bowmorová?“ opakoval. „Tady přichází, chlapče. Má odpověď je zbytečná.“
Percy pohlédl na protější stranu sálu. Do dveří vstupovala mladá dáma v toaletě z hladkého hedvábí. Jeho barva byla bleděmodrá! Až na bílou růži na prsou nebyl oblek ničím ozdoben. Dokonale prostý šat a vysoká, pružná, impozantní postava ji okamžitě povýšily na nejpozoruhodnější ženu v celé dvoraně. Mladý Linwood provázený ochotným majorem se protlačil zástupem hostů blíž k dívce a mohl si dobře prohlédnout její vlasy, pleť i barvu očí. Byla v každém ohledu živým obrazem ženy, jak ji vylíčil dr. Lagarde.
Zatímco Percy přemýšlel o té zvláštní náhodě, přiblížil se major na doslech k mladé dámě a její matce rozmlouvající s kapitánem Berviem. „Drahá paní Browmorová, vypadáte znamenitě! Milá slečno Charlotto, vzbudila jste opravdový rozruch!“ zvolal srdečně malý muž. „Vznešená prostota vaší róby, smím-li se tak vyjádřit, je prostě… je opravdu… bože, jak bych to řekl? Myšlenek mám plnou hlavu, ale chybí mi slova.“
Major Much zvedl ruku a roztáhl prsty, jako by se hledaná slova vznášela ve vzduchu kolem něho a jako by je chtěl v letu zachytit. Slečna Charlotta se zvonivě zasmála. Pohled jejích nádherných hnědých očí sklouzl od majorovy tváře k Percymu a spočinul na mladém muži se zdrženlivým chvilkovým zájmem, což neušlo ostražitému a žárlivému kapitánovi.
„Lidé se už řadí k tanci, slečno Bowmorová,“ prohodil netrpělivě. „Jestli nezaujmeme ihned své místo, přijdeme pozdě.“
„Počkejte,“ zvolal major, „všechno má svůj čas. Musím nejprve představit svého drahého přítele pana Percyho Linwooda. Je jako já, slečno Bowmorová — byl také oslněn vaší vznešenou prostotou a stejně se mu nedostává slov.“
Všiml si zlostného výrazu kapitánova obličeje a okamžitě učinil narážku na jeho špatnou náladu. „Poslyšte, Arthure! My všichni se zde dnes chceme dobře pobavit. Co se to stalo s vaším obočím? Vraští se až hrůza. Vůbec vám to nesluší. Pošlete pro obratného kadeřníka a dejte si je uhladit kartáčkem, nebo radši nadobro oholit.“
„Smím se zeptat, slečno Bowmorová, jste-li zadána na příští tanec?“ vyzvídal Percy, jakmile mu hovorný major dal možnost otevřít ústa.
„Slečna Bowmorová je zadána se mnou i na příští tanec,“ řekl pohněvaně kapitán, než mohla mladá dáma odpovědět.
„Tedy na třetí tanec?“ naléhal Percy co nejklidnějším hlasem a s nejnevinnějším úsměvem.
„S radostí, pane Linwoode,“ odpověděla slečna Bowmorová.
Nebyla by ani žena, kdyby nepostřehla názornou ukázku Arthurovy žárlivosti. Jako by si na ni dělal nárok, k němuž ho zhola nic neopravňovalo! Když ji kapitán odváděl k tanci, ještě jednou se podívala na Percyho. Nemohla opravdu krutěji potrestat muže, který ji tak horoucně miloval.
Třetím číslem tanečního pořadu byl valčík. Kapitán Bervie žárlící na Percyho vzal kapelníka stranou a jako člen pořadatelského výboru ho požádal, aby zařadil jiný tanec. Ale sotva se otočil zády k orchestru, ke kapelníkovi přistoupila plukovníkova manželka, která zaslechla kapitánova slova a naléhala, aby dodržel původní program. „A kdyby měl kapitán Bervie nějaké námitky,“ řekla dáma, „odvolejte se na plukovníkovu autoritu.“
Zatím kapitána vracejícího se k Charlottě zastavil jeden z jeho kolegů důstojníků a oznámil mu, že pořadatelský výbor právě řeší otázku uspořádání bufetového stolu.
„Mohou se přece obejít beze mne,“ poznamenal Arthur.
„Právě, že ne,“ pravil důstojník. „Plukovník si přeje, aby byli přítomni všichni členové výboru pro případ, že by se vyskytly neshody v názorech.“
Za těchto okolností Arthurovi nezbývalo, než následovat kolegu do kanceláře výboru. Hned potom zaujal kapelník místo za dirigentským pultem a ozvaly se první naříkavé takty předehry k třetímu tanci.
„Percy, chlapče!“ zvolal major, když poznal, co hrají. „Jste dítko štěstěny. Bude to valčík!“
Ještě ani nedomluvil a lkavé tóny předehry přešly po krátkém intermezzu jemných modulací do kouzelné valčíkové melodie. Percy vzal dívku za ruku. Slečna Charlotta zaváhala a pohlédla na matku.
„Jistě tančíte valčík?“ řekl Percy.
„Učila jsem se ho,“ odpověděla dívka skromně. „Ale tady je příliš velký sál a příliš mnoho lidí.“
„Tak tedy jedno kolo,“ zaprosil Percy. „Alespoň jediné kolo.“
Znovu se podívala na matku. Špičkou střevíce pod oblekem vyklepávala takt spolu s hudbou. Srdce jí tlouklo příjemným vzrušením. Laskavá paní Bowmorová se usmála a řekla: „Tak tedy jedno kolo, drahoušku, jak navrhuje pan Linwood.“
V příštím okamžiku položil dívce ruku kolem pasu a vzápětí se vznášeli na křídlech valčíku. Lze vyjádřit slovy nebo postihnout myšlenkou nevšední potěšení z tohoto tance? Potěšení? Bylo to víc — byla to událost v Charlottině životě — poprvé tančila s mužem valčík. Jaký rozdíl to byl mezi teplým stiskem Percyho paže a studeným, obřadným dotekem učitelky tance! Jak zářivě na ni hleděly jeho oči plné něžného a přitom zdrženlivého obdivu! Nebylo na tom jistě nic špatného, že mu tu a tam vrátila pohled. Kroužili sálem ponořeni v hudbu a sami v sebe. Chvílemi se ho zlehka dotkla hrudí, tehdy, když potřebovala oporu. Jindy opět její hlava málem spočinula na jeho rameni, když se před ním snažila utajit úsměv, který jí připadal příliš smělým doznáním, jak jí lichotí jeho obdiv.
„Jedno kolo,“ navrhl Percy. „Jedno kolo,“ souhlasila paní Bowmorová. Ale bylo to dvacet, třicet, čtyřicet kol. Neodpočinuli si ani na chvíli, stejně jako ostatní tanečníci. Aniž si to uvědomili, byli středem pozornosti celé síně — nevyjímaje kapitána Bervieho. Její hebká světlá pleť se zbarvila dorůžova, pečlivě upravený účes se jí při tanci uvolnil, hruď se jí zvedala a klesala stále rychleji, jak se snažila vystačit s dechem, až ji konečně zmohla únava a horko — a nesměle upozornila partnera: „Je mi velice líto, ale už dál nemohu tančit.“
Percy ji zavedl do chladnějšího vzduchu místnosti pro občerstvení a nabídl jí sklenici limonády. Byla do něj dosud zavěšena, stačila mu sotva poděkovat za jeho pozornost, když do bufetu vstoupil kapitán Bervie. Tvářil se nepřirozeně a zlověstně bledý potlačovaným hněvem. Ale když oslovil Percyho, dosud se ovládal a vyjadřoval s vybranou zdvořilostí.
„Paní Bowmorová si přeje, abych vás dovedl zpátky k ní,“ řekl Charlottě.
Pak se obrátil k Percymu a dodal: „Buďte tak laskav a počkejte zde, než odvedu slečnu Bowmorovou do sálu. Rád bych si s vámi promluvil. Vrátím se okamžitě.“
Po jejich odchodu se Percy posadil, aby se osvěžil a odpočinul si. Měl dostatek zkušeností pokud jde o chování mužů a nepřekvapil ho křiklavý rozdíl mezi upjatým výrazem kapitánovy tváře a zdvořilým tónem jeho slov.
„Viděl nás tančit valčík a chce se mnou vyvolat spor.“ Tak si společensky ostřílený pan Linwood vyložil dvojí kapitánovo chování. Za malou chvíli se kapitán Bervie vrátil do bufetu a ukázalo se, že měl Percy pravdu.
překlad a úprava: Nikola Valerová
Přidejte odpověď