Kapitola 4. – HLEDANÝ MUŽ
„Ostatní tři páni odešli, madam,“ vysvětloval sluha paní Lagardové. „Nechtěli už čekat. Tohoto gentlemana jsem zastihl v hlubokém spánku. Asi se na mě zlobí, že jsem si dovolil ho probudit.“
„Obyčejný spánek se patrně v tomhle bytě netrpí,“ prohodil gentleman ode dveří. „Není to doufám moje vina, že nedovedu spát magneticky.“
Muž vešel do místnosti. Byl to původní držitel cedulky s číslem čtrnáct. V jasném světle lampy v pracovně bylo možno si ho lépe prohlédnout. Byl vysoké postavy, příjemné, kvetoucí tváře, v nejlepších letech, se zlatohnědými vlasy a jiskrnýma modrýma očima. Když zahlédl paní Lagardovou, okamžitě změnil ironický tón svých poznámek s pohotovostí svědčící o dobrém vychování.
„Prosím za prominutí,“ řekl. „Mám spoustu zlozvyků a jedním z nich je, že si rád dělám ze všeho švandu. Mluvil sluha pravdu, když tvrdil, že jste vyslovila přání, abych se dostavil do této místnosti?“
Paní Lagardová mu stručně vysvětlila, oč jde. Kvetoucí gentleman — i když patrně i nadále považoval všechno za „humbuk“ — odpověděl, že ho jen těší, může-li být v něčem užitečný. „Blahopřeji vám,“ prohodil svým rozmarným způsobem, když šel kolem návštěvníka, který dostal jeho cedulku. „Ve vašich rukou je čtrnáctka nepochybně šťastnějším číslem než v mých.“
Za řeči uchopil volnou ruku dr. Lagarda. Při jeho dotyku se jasnovidec vzrušeně pohnul. Jeho hlas zesílil, tváře se zbarvily do červena. „Vy jste ten hledaný muž!“ zvolal. „Vidím vás docela zřetelně.“
„Co dělám?“
„Stojíte naproti mladému muži, který mě drží za ruku. Zvedáte pistoli a míříte na jeho hruď.“
Nevěřící host vrhl rychlý pohled na svého společníka. Smysl pro humor v něm opět jednou nabyl vrchu.
„Vzhledem k tomu, že vy a já jsme zapřisáhlí nepřátelé,“ pravil, „nemyslíte, že by nás měl dr. Lagarde navzájem představit, nežli bude pokračovat ve věštbě? Máme se utkat v souboji a slušelo by se, aby každý z nás věděl, na koho to vlastně střílí.“ Obrátil se k dr. Lagardovi. „Dramatické situace mě baví leda na divadle,“ pokračoval. „Dovolte, abych vás podrobil docela střízlivé zkoušce. Přál bych si, abyste mě představil tomuto pánovi. Řekl vám své jméno?“
„Nikoliv.“
„Ale přesto je asi znáte?“
„Zajisté. Stačí, abych ve stavu transu, když mě držíte za ruce, nahlédl do vašeho vědomí a znám vaše jména stejně dobře jako vy sami.“
„Tak nás tedy představte,“ trval na svém žertumilovný gentleman. „A začněte s mým jménem.“
„Pane Percy Linwoode,“ řekl lékař, „dovolte, abych vám představil kapitána Bervieho od dělostřelectva.“
Oba páni, jako by se dohodli, pustili ruku dr. Lagarda a dokonale zmateni pohlédli jeden na druhého.
„Zřejmě si někde zjistil naše jména,“ prohodil pan Percy Linwood a rozetnul tak gordický uzel k své naprosté spokojenosti.
Kapitán Bervie však nezapomněl, co mu odpověděla paní Lagardová, když před chvílí vyslovil také on podezření, že jde o nějaký obratný trik. S pochybným úspěchem opakoval její slova panu Linwoodovi.
„Je možné, že vás tyto důvody nepřesvědčují tak, jako přesvědčily mě,“ dodal, „ale prokázal byste mi laskavost, kdybyste neměl námitek proti tomu, abychom opět vzali doktora každý za jednu ruku a poslechli si, co nám ještě může ve svém magnetickém spánku vyjevit.“
„S největší radostí,“ odpověděl pan Linwood bodře. „Náš přítel mě začíná bavit. Jsem stejně zvědav jako vy, co všechno ještě uvidí.“
Další otázku položil kapitán Bervie.
„Viděl jste náš souboj. Můžete nám prozradit, jak dopadl?“
„Nemohu vám říci nic jiného, nežli co jsem vám už řekl. Postavy obou duelantů se rozplynuly stejně jako ty, které jsem viděl předtím. Co teď vidím, vypadá jako zákrut zahradní cesty posypané štěrkem. Směrem ke mně přicházejí muž a žena. Muž se zastavuje, navléká ženě na ruku prsten a líbá ji.“
Kapitán Bervie se zachmuřil a umlkl. Zato pan Linwood se zeptal trochu uštěpačně:
„Kdo je ten šťastný muž?“
„Ten šťastný muž jste vy,“ zněla pohotová odpověď.
„A kdo je ta žena?“ zvolal kapitán Bervie, nežli mohl pan Linwood pokračovat.
„Je to táž žena, kterou jsem viděl dřív. Má na sobě stejný bleděmodrý oblek.“
S tím se však kapitán nespokojil. Přál si vědět víc. „Ale jak vypadá?“ zeptal se ostře. „Musíte přece vidět alespoň něco!“
„Má dlouhé tmavě kaštanové vlasy splývající až k pasu. Má vlídné tmavohnědé oči. Její pleť má jemný nazlátlý odstín. Působí dojmem citlivé, nervózní ženy. Je dosud zcela mladá. Víc nevidím.“
„Je v zahradě nějaký jiný muž?“
„Nevidím žádného jiného muže.“
„Prohlédněte si znovu muže, který navléká dívce na ruku prsten. Jste si jist, že je to pan Percy Linwood?“
„Jsem si naprosto jist.“
Kapitán Bervie vstal z křesla.
„Děkuji vám, dr. Lagarde, slyšel jsem dost.“
Šel ke dveřím. Pan Percy Linwood pustil lékařovu ruku, pohlédl s úžasem na odcházejícího kapitána a zvolal:
„Vy tomu opravdu věříte?“
„Řekl jsem jen, že jsem slyšel dost,“ odpověděl kapitán Bervie podrážděně.
Pan Linwood jasně nahlédl, že každý další pokus obrátit celou věc v žert by mohl mít nežádoucí následky. „Nelze přece brát vážně seanci tohoto druhu,“ prohodil klidně. „Domnívám se, že mohu mluvit o holých faktech, aniž bych si přál kohokoliv urazit. Mohu se vší určitostí prohlásit, že popis té dámy se nehodí na žádnou z žen, které osobně znám.“
Kapitán Bervie se odměřeně ohlédl od dveří. Bylo zřejmé, že jeho trpělivost byla podrobena těžké zkoušce. Ale zdálo se, že nevzrušená tvář pana Linwooda a přítomnost paní Lagardové mu připomněly povinnosti slušně vychovaného muže. Potlačil prudká slova, která se chystal pronést. „Není vyloučeno, že poznáte ještě jiné ženy,“ bylo vše, co řekl. „Máte přece budoucnost před sebou.“
S těmi slovy odešel. Percy Linwood chvíli uvažoval, proč se asi kapitán takto chová. Hodil se snad popis dámy, jak ji vylíčil dr. Lagarde, na nějakou dívku, kterou znal? Nebo dokonce, kterou měl rád? A jasnovidec mu bezděčně připomněl, že jeho láska není opětována? Zdálo se to pravděpodobné. Ale v tom případě snad také věřil, že opravdu dojde k souboji, který dr. Lagarde ve spánku viděl? Podle lékařových slov nebyl přítomen v zahradě při milostné scéně. Vyvozoval snad z toho, že je mu touto věštbou souzeno padnout v souboji? Jen blázen by mohl jít v úvahách tak daleko. Kapitánovo chování bylo prostě nepochopitelné.
Percy opravdu nevěděl, co si o tom má myslet. Rozhodl se, že se vrátí na své místo naproti lékařově lenošce. „Jedno aspoň vím zcela určitě,“ pomyslel si. „Musím stůj co stůj přijít na kloub celému podvodu, nežli opustím tenhle dům!“
Vzal opět dr. Lagarda za ruku. „Nuže, jaký objev přijde nyní?“ otázal se úsečně. „Další podrobnosti o dámě a pánovi v zahradě?“
Jasnovidec odpovídal nyní tichým, malátným hlasem. Bylo zřejmé, že začíná pociťovat únavu.
„Nevidím už zahradu,“ řekl, „ani osoby, které tam byly. Vidím nyní světnici, vypadá jako hala venkovské vily. Je tam žena, kterou jsem spatřil předtím, ale tentokráte není v její společnosti pan Percy Linwood, ale kapitán Bervie.“
Percy se ušklíbl. „Dobré zprávy pro kapitána,“ řekl. „Věčná škoda, že odešel. Kdyby počkal, mohl se dovědět leccos zajímavého. Smím se zeptat, dr. Lagarde, co kapitán a jeho dáma ve světnici dělají?“
Nebylo zřejmě snadné odpovědět na tuto otázku.
„Vidím jen,“ řekl spící muž, „že je žena neobyčejně rozrušena tím, co jí kapitán Bervie říká. Bere ji v podpaží, snaží se ji podle všeho přemluvit, aby spolu s ním opustila pokoj. Žena váhá, se slzami v očích ho žádá, aby ji pustil. Teď jí něco šeptá do ucha… zdá se, že ji přesvědčil. Dívka přemýšlí, také ona pronáší několik slov. Vyhovuje jeho přání. Muž ji odvádí z místnosti. Za ním se prostírá tma. Namáhám zrak, ale nevidím nic víc.“
„Bude snad lépe udělat kratší přestávku a pak obnovit pokus,“ navrhl Percy.
Dr. Lagarde vzdychl a opřel se zády o lenošku. „Mám těžkou hlavu,“ řekl, „mé smysly jsou otupeny. Ale pokusím se vám vyhovět. Nesmíte mi ovšem mít za zlé, jestliže selžu.“
Po malé chvíli položil Percy další otázku. Spící muž odpovídal mdlým hlasem.
„Teď vidím vnitřek kočáru,“ pravil. „Sedí v něm naše dáma. Vedle ní je muž… muž…“ Ustal a počal těžce dýchat. Jeho ruka byla teď zcela bez vlády.
„Jsem já ten muž?“ zeptal se Percy. „Nebo je to opět kapitán Bervie?“
Dr. Lagarde byl u konce se silami. „Nemohu říci,“ zašeptal sotva slyšitelně. „Bolí mě oči. Všechno je ve tmě… Namáhal jsem se pro vás dost. Pusťte mou ruku a nechte mě odpočinout.“
Paní Lagardová zaslechla synova slova a přistoupila k lenošce.
„Nemělo by smysl, pane Linwoode,- klást mu dnes večer další otázky,“ pravila. „Byl celý den ochablý a nervózní, a úsilí, které právě vynaložil, ho vyčerpalo. Nebudete se zlobit, požádám-li vás, abyste na okamžik odstoupil stranou. Potřebuje klid. Vím, co mu prospěje.“
Položila pravou ruku zlehka na synovo čelo a chvíli ji tam podržela. „Cítíš nyní úlevu?“ zeptala se.
„Ano, cítím,“ odpověděl slabým, ospalým hlasem.
Paní Lagardová se vrátila k Percymu. „Přejete-li si slyšet víc,“ řekla, „bude vám syn zítra večer k službám.“
„Děkuji, milostivá paní. Zbývá poslední otázka, a tu mi patrně můžete zodpovědět vy. Až se váš syn probudí, upamatuje se na to, co řekl kapitánovi Berviemu a mně?“
„O tom, co ve spánku viděl a co vám vyprávěl, bude vědět právě tak málo, jako by byl v této chvíli na druhém konci světa.“
Bylo jasné, že se Percy Linwood s velkým úsilím přemáhá, aby neutrousil opět nějakou neuctivou poznámku. Řekl jen: „Děkuji vám, madam. Přeji vám dobrou noc.“
Když se vrátil do čekárny, zavadil pohledem o pokladničku připevněnou ke stolu. „Jsou to nepochybně chudí lidé,“ pomyslel si, „a vděčím jim za zábavný večer. A pak, mohu si dopřát trochu štědrosti, protože se sem už nikdy nevrátím.“ Vsunul do pokladničky pětilibrovou bankovku a opustil dům.
Cestou do klubu si musel přiznat, že vzpomínka na podivné řeči a chování kapitána Bervieho poněkud porušila jeho přirozenou duševní vyrovnanost. Proti své vůli si připomínal kapitánovy příkré odpovědi i to, co řekl, než vyšel ze dveří. Napadlo ho, že by se vyplatilo napsat na kus papíru to, co viděl dr. Lagarde v hale vily a v kočáře, pro případ, že by se ještě jednou setkal s kapitánem. Bude-li Bervie i nadále brát celou věc vážně, přijdou mu poznámky vhod. V opačném případě, bude-li se na jasnovidcovu předpověď dívat konečně s rozumem, zápis ho jen utvrdí v tomto správném názoru.
Po příchodu do klubu usedl Percy odhodlaně ke stolku ve studovně. Bohužel patřil k té velké skupině lidí, kteří mají v hlavě dokonale prázdno, jakmile vezmou do ruky pero. Nejprve se snažil zaznamenat výpovědi dr. Lagarda věrně slovo za slovem, ale brzy mu paměť selhala a nevěděl, jak dál. Pokusil se proto sestavit stručný souhrn, ale sled myšlenek se zadrhl hned při druhé větě. Vyplýtval několik archů papíru, vyzkoušel kdejaké nové pero a nakonec vzdal boj.
„Nemá to cenu,“ řekl si a vstal od psacího stolu. „Jsem přece starý blázen — a tím pro mě celá věc končí.“
Dosud nikdy v životě se tak důkladně nezmýlil. Celá věc pro něj neskončila ještě hodně dlouho.
překlad a úprava: Nikola Valerová
Přidejte odpověď