5.NOVELA
Doslov
I.
Dopis zaslaný Charlottou matce v den, kdy Percy přijel do Paříže, obsahuje určitá fakta, která stojí za to, abychom je uvedli ke konci našeho příběhu.
Jelikož se kapitánovi nepodařilo jinými důvody přimět Charlottu, aby souhlasila s jeho plánem, zavedl ji k otci a uprosil ho, aby jí ukázal tajný příkaz k zatčení. Musela slíbit, že nezklame projevenou důvěru a neprozradí nejméně do půlnoci dne 2. dubna ani slovo o tom, co se dozvěděla. Neměla proto večer prvního dubna jiné volby, než buď přihlížet uvěznění milence a otce, nebo nasednout do kočáru vedle kapitána a jeho sestry.
Muž, který měl dost odvahy a obratnosti, aby svedl zvěda na nepravou stopu právě ve chvíli, kdy bylo nejvíce žádoucí odstranit ho z domu, nebyl nikdo jiný než major Much. Tento dávný rodinný přítel byl při Charlottině příchodu na návštěvě v Manor Housu a když slyšel, že nepravý komorník je jedinou překážkou úspěšnému provedení záměru jeho drahého Arthura, rozhodl se, přestrojit se za pana Bowmora. Měli oba přibližně stejnou postavu, a když si oblékl vlastencův cestovní plášť a čepici, nebyl při pohledu zezadu, jak ho zahlédl Petr vylákaný úmyslným hlukem z kuchyně do předsíně, od pana Bowmora k rozeznání.
Cestou do Londýna major Much na každé stanici opřel hlavu o opěradlo, zakryl si tvář šátkem a tvářil se, jako by spal, neboť správně předpokládal, že Petr nakoukne okénkem do vozu, aby se přesvědčil, že uprchlík dosud sedí uvnitř. Když vystoupil v Londýně u svého bytu, spěchal starý voják co nejrychleji ve tmě ke dveřím, přičemž obdivuhodně napodobil chování muže, který si nepřeje být spatřen. Petr zůstal na stráži před domem a přemluvil prvního náhodného chodce, aby zanesl do kanceláře policejního náčelníka jeho dopis, v němž žádal o posilu. Jakmile hodiny na kostelní věži odbily půlnoc a ohlásily tak úředně začátek nového dne — 2. dubna — vstoupil s pomocníky do domu se zatykačem v ruce bez jakéhokoliv odporu ze strany sloužícího, který jim přišel otevřít.
První, koho spatřili, byl major Much kouřící dýmku s bohorovným klidem. Popíral, že by cokoli věděl o panu Bowmorovi, s tváří, ze soudního hlediska, tak podezřelou, že Petr a jeho muži vyplýtvali několik hodin na prohlídku domu a výslech všech přítomných osob od kuchyně až po podkroví. Teprve tehdy začalo špiclovi svítat a pochopil, že byl přelstěn. Rozjel se prvním dostavníkem zpátky do Dartfordu, ale tou dobou už Percy a pan Bowmore objednávali přesnídávku v Desseinově hotelu v Calais.
Když Charlotta uklidnila matku vylíčením těchto událostí, vrátila se k záležitosti brzkého sňatku.
„Mou družičkou bude slečna Bervieová,“ psala, „a náš drahý kapitán půjde za svědka Percymu. Tatínek nám jistě dá požehnání. Ale svatba se neobejde bez tebe. Percy pověřil spolehlivého posla, aby tě doprovodil do Paříže. Musíš přijet, drahá maminko, nejen kvůli mně, ale také ve vlastním zájmu. Ani Percy ani tatínek se nemohou vrátit do Anglie a nedovedu si představit, že bys zůstala v Dartfordu sama. Snad mi kromě toho pomůžeš uklidnit otce. Pořád se ještě zlobí na kapitána a nedá si to ničím vymluvit. Když mu připomínám, že nebýt Bervieho, touhle dobou by seděl ve vězení, jen se smutně usmívá. „S vězením bych se už nějak smířil,“ říká, „ale nikdy se nesmířím s myšlenkou, že jsem se stal obětí intrik.“
Touto rodinnou historkou a kopou rad, co všechno si má vzít s sebou do zavazadla, dopis matce končil.
Svatba se slavila za čtrnáct dní v nejužším rodinném kruhu. Při skromné hostině, jež následovala, trval pan Bowmore na tom, že pronese řeč k vybrané společnosti pěti přítomných osob — což byli ženich a nevěsta, kaplan, kapitán Bervie a paní Bowmorová. Nebyl to trochu příliš úzký okruh posluchačů? Taková maličkost nemůže zchladit řečnickou vášeň pravého Angličana. Až nastane konec světa, zaslechnou dohasínající síly Přírody burácející hlas — hlas posledního Angličana pronášejícího svou poslední řeč!
Pan Bowmore mluvil půl hodiny. Náplň projevu: Jak mohu být nejlépe užitečný vlasti v dnešních kritických dnech? Jako psanec v cizí zemi nebo jako mučedník v britském žaláři? Odpověď na shora uvedenou otázku: Přátelé, ponechme rozhodnutí času.
Percy se moudře rozhodl, že zůstanou na svatební cestě co nejdéle. Chtěl si být dokonale jist svým vlivem na manželku, nežli se opět octne v otcově dosahu. Pán a paní Bowmorovi doprovodili kapitána Bervieho na zpáteční cestě do Anglie pouze do Boulogne. V tomto půvabném městečku rozbil vlastenec svůj stan. Žilo se v něm levněji než v Paříži, a kromě toho leželo blízko anglických břehů, což mohlo panu Bowmorovi přijít vhod, kdyby ho napadlo znovu řešit problém, zda je pro něj důstojnější úděl psance nebo mučedníka. Nakonec mu vývoj událostí usnadnil volbu. Pan Bowmore se vrátil do Anglie, když znovu vstoupil v platnost zákon Habeas corpus.
II.
Uplynulo několik let. Z Percyho a Charlotty se stala z romantického hlediska, zcela nezajímavá manželská dvojice, Bervie, dosud starý mládenec, stoupal v povolání stále výš po žebříčku vojenských hodností. Panu Bowmorovi nová vláda shovívavě trpěla, aby se dál věnoval malichernému politikaření. Zkušení ministři správně uhodli, že to nikdy nikam nepřivede.
Zbývá zmínit se o poslední zajímavé postavě mezi osobami našeho malého dramatu — o dr. Lagardovi. Ani ve Francii se nepodařilo nalézt stopu po francouzském lékaři, jež tak podivně svými vidinami zasáhnul v magnetickém spánku do osudu dvou mužů, kteří vyhledali jeho služby.
Kapitán Bervie si houževnatě uchovával vlastní názor na proroctví a jeho vyplnění a pevně věřil, že osud svede ještě jednou buď jeho nebo Percyho s dr. Lagardem, aby pokračovali v seanci tam, kde ji před léty přerušili. Ale i ti, kdo měli to štěstí a měli „zdravý rozum“, podle něhož předvídat budoucnost znamená nazdařbůh hádat, a splní-li se předpověď, je to pouhá náhoda, i ti, kdo volí mezi mystickým a rozumovým výkladem střední cestu a věří, že celou záhadu lze vysvětlit „čtením myšlenek“ — shodně usoudili, že chtít najít dr. Lagarda je stejně směšný nápad, jako hledat proslulou jehlu v kupce sena. Ale Bervieho tvrdohlavost byla pověstná. Nic nemohlo zviklat jeho přesvědčení.
Uplynulo víc než třináct let od konzultace v lékařově bytě, když Bervie přijel do Paříže, aby strávil letní dovolenou ve společnosti přítele kaplana z pařížského velvyslanectví. Když se loučil s Percym a Charlottou, byla jeho poslední slova: „Co kdybych se přece jen setkal s dr. Lagardem?“
Psal se rok 1830. Bervie zazvonil u přítelových dveří 24. července. Dne 27. července vypukla známá revoluce, která ve třech dnech svrhla z trůnu Karla X.
Druhý den povstání se Bervie a jeho přítel odvážili do ulic, ostatně jako mnoho jiných lehkomyslných Angličanů, aby si prohlédli revoluci zblízka, třebaže dávali v sázku život. Ve všeobecném zmatku byli od sebe odtrženi. Bervie hledal svého společníka a dostal se až k barikádě, která předtím byla několikrát zoufale napadena a stejně zoufale bráněna. Mrtví a umírající muži v dělnických halenách i vojenských uniformách leželi na dlažbě vedle sebe. Trikolóra vlající nad zátarasem dokazovala, že z boje vyšel vítězně lid.
Bervie právě osvěžil jednoho ze zraněných douškem z převrženého džbánu, na jehož dně zůstalo pár kapek vody, když mu kdosi položil ruku na rameno. Ohlédl se a spatřil příslušníka Národní gardy, který byl svědkem jeho milosrdného skutku.
„Pomozte tam tomu nebožákovi,“ řekl občan. „Potřebuje pár silných paží.“
Při řeči ukázal na nedaleko stojícího dělníka v kazajce zašpiněné krví a střelným prachem. Po mužově tváři se řinuly slzy.
„Pro pláč nevidím na cestu, pane,“ řekl. „Pomozte mi odnést toto žalostné břemeno do vedlejší ulice.“
Ukázal na hrubě přibitá dřevěná nosítka, na nichž ležel mrtvý nebo zraněný muž s tváří a hrudí přikrytou starým pláštěm.
„Je to nejvěrnější přítel, jakého kdy lid měl. Pečoval o nás, dodával nám útěchu, vážil si nás a měl nás rád. Teď tady leží mrtev. Zastřelili ho, když ovazoval rány zraněným přátelům i nepřátelům!“
„Ať je to kdokoliv, zemřel slavně,“ poznamenal Bervie. „Mohu se na něj podívat?“
Dělník přikývl na souhlas.
Bervie nadzvedl plášť — a tak se ještě jednou setkal s dr. Lagardem!
překlad a úprava: Nikola Valerová
Přidejte odpověď