Wilkie Collins – Žlutá Maska

2.POVÍDKA
ZESNULÁ MARY HOLLINGFORDOVÁ

1.Kapitola

Tento příběh nám vyprávěla po večerech, v pokročilém podzimu, naše milá stařenka.

Sklizeň je ve stodolách, vysoké kupy sena zastiňují lomenicový štít, med je scezen a uložen v džbánech, jablka dozrála a odpočívají na ošatkách, ve velkém obývacím pokoji praskají a zpívají polena v krbu, z horkých koláčů na stole se kouří, začínají příjemné večery při lampě. Místnost tone v dráždivém přítmí, tělo odpočívá, obrazotvornost začíná pracovat. Soumrak propůjčuje blatům za okny přízračný vzhled, večerní stíny se tajemně kladou do jejich prohlubní. Děvečky v kuchyni zpívají zbojnické balady u plápolajícího ohně, a když jedna z nás malých dívek musí projít bludištěm chodeb v horním patře, aby přinesla náprstek zapomenutý v některé z ložnic vonících levandulí, vrací se úprkem dolů po pustém schodišti, jako by ji pronásledovala celá smečka duchů. Je to chvíle, kdy rádi vyslechneme příběh, pravdivý příběh ze skutečného života. Zde je — tak, jak nám ho babička vyprávěla.

Když jsem se, děti, poprvé dověděla, že mou poručnicí bude dávná přítelkyně mé matky paní Hollingfordová a že po odchodu ze školy budu žít pod její střechou, ani ve snu mě nenapadlo, že jednou bude mým domovem statek v Hillsbro. Byla jsem domýšlivé děvče a ráda jsem se vyvyšovala nad ostatní. Otec byl plukovník a myslela jsem si, že mohu shlížet spatra na Lydii Brownovou, jejíž otec byl obchodník, i když její šaty lemovala tři palce široká sametová obruba , kdežto mé jen uzoučká vlněná stužka. Strávila jsem ve škole celé mládí od chvíle, kdy mě otec a matka naposled políbili v salónku slečen Sweethamových. Dosud si vzpomínám na hezkou, bledou, uslzenou matčinu tvář, jak se za mnou dívá z okna kočáru, a na své zoufalé slzy velké jako hrách, jež se mi řinuly z očí na ubrus, když jsem po jejím odchodu usedla za stůl.
Ale jinak byl můj život celkem příjemný. Ve škole jsem byla oblíbená, protože bylo v mé povaze žít co nejradostněji a poskytovat radost i jiným. Měla jsem dost zlozvyků, ale celkem vzato jsem myslím nebyla nejhorší děvče.

Dopisy od rodičů z Indie obsahovaly různé novinky, které bavily moje spolužačky, tu a tam mě přišel navštívit v salónu sester Sweethamových některý kapitán nebo námořní praporčík a přinesl exotické dárky určené pro mne, pro učitelky nebo pro některou z mých oblíbených přítelkyň. Pamatuji se dobře na ten den, kdy přišel major Guthrie s krabicí vycpaných ptáků. Slečna Kitty Sweethamová, nejmladší a nejmilejší z učitelek, byla poslána přede mnou do salónu, aby náležitě uvítala hosta a ohlásila můj příchod.

Slečna Kitty byla jakýmsi školním otrokem, nejroztomilejším otrokem na světě. Nebyla tak vzdělaná jako její sestry a musela nedostatek kvality svých vyučovacích hodin nahrazovat jejich počtem, uštvaná, unavená, od rána do večera obklopena malými školačkami. Byla by veselá, kdyby na to měla čas, a projevovala značně vtipu, kdykoliv jí bylo dopřáno být něčím víc, než poslušným strojem. Ale nebyla vždy šťastná. Spala jsem v jejím pokoji a často jsem ji v noci slyšela plakat. Zpočátku, jak si pamatuji, byla mladá a hezká, ale jak plynul čas, vypadala stále znaveněji a ustaraněji. Ale v mých očích neztrácela nic ze svého vlídného půvabu.

Slečna Kitty šla tedy dolů k majorovi a já v patách za ní. Když jsem se zastavila u dveří salónu, zaslechla jsem slabý výkřik. Vešla jsem a spatřila opáleného muže, jak drží obě Kyttiny ruce ve svých a dívá se jí do očí. Tolik jsem o tom přemýšlela, že jsem se ani pořádně nepodívala na vycpané ptáky, a když jsme večer přišly nahoru do ložnice, vyprávěla mi slečna Kitty, že major Guthrie je starý přítel jejich rodiny a že slíbil, že opět přijde. A opravdu přišel ještě jednou a pozval všechny tři slečny Sweethamovy do večerní společnosti, což pro ně byla velká událost. Tušila jsem, že to má jistě zvláštní význam, a nabídla jsem se, že pomohu slečně Kitty při oblékání. Vzala si prosté bílé šaty, a trvala jsem na tom, že jí k nim půjčím svou modrou šerpu a korálový náhrdelník. Když byla hotova, vložila si prst do úst a se smíchem se zeptala, jestli ji snad nechci ověsit ještě nějakými korálky a zvonečky. Vypadala velmi mladě, ale tropila si smích sama ze sebe. Když se v noci vrátila a viděla, že nespím a čekám na ni, sedla si na postel vedle mě, dala se do pláče a řekla mi, že ji major Guthrie požádal o ruku a že s ním odjede do Indie jako jeho manželka. Pak mi vyprávěla, že ji už dávno miloval, ale její příbuzní ho odmítli, protože byl příliš chudý a ona příliš mladá. A když pak rozzloben odjel, rodina se octla v peněžní tísni a sestry byly nuceny si otevřít školu.

A tak slečna Kitty odjela do Indie a jediné, co mě smiřovalo s její ztrátou, bylo, že s sebou mohla vzít vyšívaný šátek pro matku a tepanou krabici na doutníky pro otce, dárky, na nichž jsem při své lenosti pracovala celý rok. Běda, mé oči už nespatřily nikoho z nich, přítelkyni, otce ani matku.
Mé nejranější vzpomínky na paní Hollingfordovou jsou spojeny s představou hrozinkového dortu, narozenin a bonbonů. V duchu ji vidím — vzpřímenou, ctihodně vyhlížející dámu v dlouhém sametovém plášti, se sebevědomou, zpola přísnou a zpola dobrotivou tváří. Kdykoliv jsem s ní mluvila, byla jsem vždycky trochu nesvá. Ale ráda jsem sedala opodál a pozorovala ji. Pověrčivě jsem se domnívala, že je to nejmocnější osoba na světě, že stačí, aby řekla: „Ať je tu hrozinkový dort!“ a okamžitě se dort objeví na stole, nebo: „Tohle děvčátko potřebuje novou panenku,“ a vzápětí budu chovat na rukou voskového andílka.

Slečny Sweethamovy si jí nesmírně vážily a dívky pokukovaly skrze žaluzie ve školní světnici na její pěkný kočár a sluhy s napudrovanými parukami. Pamatuji si, jak jsem jednou jako malá holčička šla za slečnou Sweethamovou a zatřepala jsem rukou na znamení, že se chci na něco zeptat. „Čím to je, slečno Sweethamová,“ řekla jsem, „že mi paní Hollingfordová připomíná statečnou ženu Juditu, o které jsme včera četli v bibli?“ Ale slečna Sweethamová měla mnoho práce, stáhla jen rty a nařídila mi, abych se vrátila na své místo.

Paní Hollingfordová mě brala na klín a vyprávěla mi o své malé dcerušce, která byla ve škole ve Francii a s níž mě jednou seznámí. A vytáhlý chlapec, její syn, přišel čas od času s kyticí pro slečnu Sweethamovou nebo s krabicí bonbonů pro mě. Ale nikdy jsem nenavštívila její dům — nepochybně nádherný palác, jak jsem věřila — ani jsem nikdy nepoznala pana Hollingforda, majitele bankovního závodu v obchodní čtvrti.

Po svých dvanáctých narozeninách jsem ji už nespatřila. Stýskalo se mi po té vznešené tváři, kterou jsem dříve pravidelně vídala v salónu. Slečna Sweethamová mi s ustaranou tváří vyprávěla něco o úpadku banky, zkáze a chudobě. Bylo mi to velmi líto, ale byla jsem příliš mladá, než abych tomu věnovala více pozornosti. Věřila jsem, že paní Hollingfordová, i když se octla v nesnázích a nemohu ji bohužel už vídat, si nadále vykračuje světem v dlouhém sametovém plášti a v rukou nese velikánský dort s hrozinkami.

Tak plynula má mladá léta, až mi bylo šestnáct. Byla jsem na svůj věk vyspělá, trochu drzá, trochu domýšlivá, trochu zamilovaná do různých cetek, trochu příliš ochotná dělat si šprýmy z lidí a myslet si, že slunce je tu jen proto, aby svítilo na mě, ale přesto oblíbená a dost dobrosrdečná, když jsem byla ve své kůži, a jak jsem řekla, ne tak docela špatná. Počítala jsem už měsíce zbývající do šťastné chvíle, jež se měla dostavit za dva roky, kdy moje výchova bude u konce a kdy konečně pojedu do Indie za rodiči, a ráda jsem vypočítávala krásné věci, které odtud pošlu jako dárky všem přátelům, kteří ke mně byli v Anglii laskaví. A pak jednoho neblahého dne přišlo černě orámované psaní se strašnou zprávou, která mě srazila do prachu, zničila mou dívčí pýchu a změnila celý můj osud. Všichni v domě se tu zprávu dověděli dřív než já. Viděla jsem všude kolem sebe rozpačité tváře a jen jsem se mohla dohadovat příčiny. Tak úzkostlivě se snažily mě s ní seznámit co nejšetrněji. Po dva strašné dny mě udržovali v napětí a nevěděla jsem, zemřel-li otec nebo matka, nebo zda byli oba nemocní, nebo pouze jeden z nich. Ale až příliš záhy jsem se dověděla všechno. Dostali horečku a oba zemřeli. Byla jsem sirotek, zcela sama na světě.

Zůstala jsem u Sweethamových ještě tři roky a pomalu se mi vracela dřívější veselá nálada a s ní též trochu přirozené pýchy a rozpustilosti. Dříve jsem na rodiče myslela s nadějemi, teď zbyly jen vzpomínky. Když pominul zármutek a zoufalství, plynuly mé dny stejně jako dřív. Nepostrádala jsem otce a matku tak bolestně, jako kdybych žila pod jejich střechou a denně vídala jejich tváře. Ale nadějné vidiny mládí se rozplynuly a v skrytu jsem dychtila po lásce, kterou jsem teď již neměla od nikoho právo požadovat. Blížila se chvíle, kdy sejmu z regálů slečny Sweethamové své učebnice, sbalím si zavazadla a odejdu mezi cizí lidi.

Patřil mi nějaký majetek, víc než dost pro moje potřeby, a měla jsem žít v domě své pěstounky paní Hollingfordové. Mezitím jsem často navštěvovala jednu svou zámožnou spolužačku, která se pohybovala ve vznešené společnosti a chtěla mi poskytnout trochu zábavy, nežli půjdu cestou, jež mi osud určil. Naučila jsem se vkusně oblékat, upravovat si účes podle nejnovější módy a dokonale tančit valčík. Ale návštěvy nemohly trvat věčně a přišel čas, kdy jsem musela zanechat radovánek a připravit se na neutěšený život v Hillsbro.

Byla to vzdálená obec na severu země, odkud přicházely všechny dopisy, jež mi paní Hollingfordová posílala od té doby, co se stala mou poručnicí.
Už před odchodem na hillsbroskou farmu jsem věděla, jak na tom jsou její majitelé. Má spolužačka Grace Tyrrellová se postarala, abych se dověděla, jak hluboko klesla tato dáma a tito kdysi zámožní přátelé naší rodiny. Myšlenka, že budu žít v takové rodině, se jí zdála směšná. Měla jsem zlost, ale nepociťovala jsem hanbu.

„Ti ubozí Hollingfordovi!“ podotkla jedna dáma. „Je to od vás jistě velmi milé, slečno Dacrová, že je chcete navštívit. Ale žít u nich! Má drahá, přece se nechcete ztotožňovat s takovými lidmi. Víte, že jejich otec zničil spoustu lidí, utekl s jejich penězi před soudním stíháním a od té doby o něm nikdo neslyšel?“

„Vím to,“ řekla jsem, „ale s panem Hollingfordem nemám nic společného. A kdyby si paní Hollingfordová s sebou odnesla do Hillsbro nějaké podvodně získané bohatství, myslím, že by ji už dávno stíhala policie, protože udává svou adresu docela otevřeně.“

Později jsem se dověděla, že ta dáma řekla Grace, že její spolužačka je velmi drzá mladá osoba. Bylo mi to jedno. Čím důrazněji jsem hájila paní Hollingfordovou, tím dražší mi byla vzpomínka na ni. A dělala jsem to také s ohledem na matku. Ta první vzpomínka mi byla drahá pro onu druhou, ještě dražší. Při veškeré drzosti, domýšlivosti a lehkomyslnosti jsem měla dost citu i odvahy, abych si přála odejít k matčině přítelkyni, kde by si mě ona sama jistě přála vidět. A měla jsem nejasný pocit, že žena, jež kdysi mé dětské fantazii připomínala statečnou ženu z evangelia, si ode mě zasluhuje větší důvěry, více lásky a více příchylnosti, než kdokoliv jiný, s nímž jsem se až dosud ve svém bezstarostném životě setkala.

„Není vůbec nutné žít společně s pěstounkou,“ řekla mi Grace.

„Paní Hollingfordová prý tluče máslo a prodává ho na trhu. A Frederick mi vyprávěl, že její syn je obyčejný oráč. Dělá šafáře panu Hillovi. Frederick se s ním nedávno náhodou setkal, když byl v Hillsbro na honu.“

„Dělá šafáře?“ řekla jsem uličnicky. „V tom případě bych řekla, že musí aspoň umět číst a psát. To není tak špatné.“

„Nic s ní nepořídíš, Grace,“ prohodil Frederick naslouchající našemu rozhovoru. „Šťastný chlapík, ten Hollingford, že má takovou zastánkyni.“

Musím vám, děti, na tomto místě vysvětlit, že kapitán Frederick Tyrrell byl v té době můj velký ctitel, že byl rád, mohl-li se točit kolem mých sukní nebo mi zvednout ze země vějíř. O tom ale nebudu ztrácet další slova. Jste-li zvědavé, jak vypadal, prohlédněte si akvarelovou skicu dobře živeného, vymydleného mladíka hezkých rysů, v kabátu s vysokým límcem, kterou najdete ve starých deskách v horní přihrádce šatníku v komoře pro staré haraburdí. Je to jeho portrét, který vlastnoručně malovala jeho sestra Grace a který mi tehdy věnovala. Od té doby tam leží v deskách.

I když jsem hájila Hollingfordovy a nechtěla jsem proti nim slyšet jediné slovo, musím se přiznat, že mi působilo značné obavy, zda si vůbec někdy zvyknu na život, který mě čekal na statku v Hillsbro. Například zmínka o tlučení másla dala mým myšlenkám nový směr. Z představ o paní Hollingfordové, na kterých jsem tak dlouho lpěla, se začal postupně vytrácet dlouhý sametový plášť i vznešené vzezření. Ptala jsem se sama sebe, zda snad ode mě nečekají, že budu obědvat v kuchyni s děvečkami nebo pomáhat při dojení krav. Ale dokázala jsem si ponechat pochybnosti pro sebe, balila jsem dál zavazadla a hleděla se utěšit myšlenkou, že v nejhorším případě plním svou povinnost.

A právě tehdy, kdy jsem si už přichystala polovinu věcí, jsem se poprvé setkala s krásnou, podivnou Rachel Leonardovou, která zaujala v mém dalším životě tak významné místo. Byla jsem jí představena náhodou. Nevěděla jsem nic o její minulosti a netušila jsem, že může mít nějaký vztah k lidem, s nimiž jsem se měla později důvěrně seznámit. Mezi všemi ostatními hosty mě upoutala právě její tvář. Měla v sobě půvab působící na mě ne svou novostí, ale spíše tím, že mi byl nějak blízký a povědomý. Ale protože jsem zcela určitě nikdy předtím neviděla tuto dívku ani žádnou jinou, která by jí byla podobná, mohla jsem si tu podivnou přitažlivost vysvětlit jen tím, že její rysy ztělesňovaly nějaký nejasný ideál dřímající po všechna ta léta kdesi v mém nitru.

Setkaly jsme se v malé hudební společnosti, kde jsme měly možnost si popovídat. Měla na sobě šaty z bílého indického mušelínu s kytičkou rudých květů na prsou. Seděly jsme v matně osvětleném rohu pokoje a její oválná snědá tvář neobyčejně měkkých a čistých tahů se zřetelně rýsovala proti karmínové okenní zácloně. V jejím výraze byla současně hloubka i jemnost. Tmavé vlasy měla spleteny do copu a stočeny v korunku podle současné módy. Měla temně šedé, mírné oči, které ve chvílích, kdy tvář byla v klidu, zastíral lehký stín smutku. Ale když se zasmála, rozzářily se tak, jak jsem to dosud u nikoho neviděla.

„Slečno Dacrová, musím vás seznámit se slečnou Leonardovou,“ řekla hostitelka (táž všetečná dáma, jež se tak zvysoka vyjadřovala o Hollingfordovic rodině.) „Chcete strávit zimu v Hillsbro, slečno Leonardová?“

„Ano,“ odpověděla Rachel, „myslím, že se ubytujeme v tamějším zámku ještě před vánocemi.“

„Och, a předtím jste tam nikdy nebyla? Mohu vás ujistit, že je to strašné hnízdo. Naštěstí budete mít v sousedství mladou přítelkyni, právě slečnu Dacrovou. Všichni si ji proto dobíráme. Chystá se do Hillsbro k jisté dámě, která je matkou šafáře pana Hilla.“

„K paní Cowanové?“ zeptala se slečna Leonardová, zdvořile předstírajíc zájem.

„Vůbec ne, má drahá. Cowanovi byli řádná rodina. Ale pan Hill přijal nového šafáře. Neslyšela jste o tom? Zřejmě ne. Ti lidé se jmenují Hollingfordovi. Otec byl bankéř, ohlásil úpadek a utekl s velkou spoustou peněz.“

Měla jsem dojem — byla jsem si tím dokonce téměř jista — že se při zmínce o Hollingfordových slečna Leonardová zarazila. A zdálo se mi také, že zbledla jako stěna. Ale sklonila v té chvíli hlavu ke svým květinám, a světlo bylo příliš tlumené. Nikdo jiný si toho zřejmě nevšiml, a tak bylo možné, že jsem se mýlila.

„Nový šafář pana Hilla je tedy syn pana Hollingforda, bankéře?“ řekla slečna Leonardová po chvíli. „Nevěděla jsem, že žijí v tom kraji.“

„Moc o nich nevím. Slyšela jsem, že tam matka a syn nedávno zakoupili statek, aby se nějak protloukli, ubožáci! Mladý Hollingford prý má jakési donquichotské nápady, že jednou splatí část otcových dluhů. Je-li to pravda, je to od něho jistě velmi šlechetné. Ale já pro svou osobu o tom dost pochybuji. Špatné sklony se obvykle v rodinách dědí.“

„Madam,“ přerušila jsem ji a cítila jsem, jak mi tváře planou, „paní Hollingfordová byla nejmilejší přítelkyní mé matky.“

„To nic neznamená, slečno Dacrová,“ odpověděla dáma. „Nikdy nevíme, co se z našich přátel vyklube. Říkám jen pouhou pravdu. A dovolte mi, abych vás varovala, má drahá. Budete-li chtít stůj co stůj žít mezi takovými lidmi, musíte se připravit na to, že o nich uslyšíte mluvit, jak si zasluhují.“

„Madam,“ řekla jsem znovu a před mýma očima teď křižovaly blesky, „velice lituji, že jsem kdy vstoupila do vašeho domu. A určitě už to nikdy neudělám.“

Nečekala jsem na odpověď a s lehkým úklonem jsem opustila místnost. Šla jsem do haly, kde visel můj plášť, rozhodnuta vrátit se okamžitě domů, seženu-li nějaký kočár. Chvíli jsem čekala před domem. Pak jsem spatřila, jak se otevřely dveře a Rachel Leonardová spěchala ke mně.

„Nemohu vás nechat odejít, aniž bych vám popřála dobrou noc,“ řekla a uchopila mě za obě ruce. „Doufám, že se ještě někdy setkáme. Žijte blaze!“

Hlas se jí chvěl, tváře měla bledé a oči vlhké. Ve dveřích se objevila jedna z dam a zavolala: „Rachel, čekáme na vás!“ Dívka pustila mé ruce a vrátila se do salónu.

„Kdo je to?“ zeptala jsem se Grace, když jsme se opět sešly. „Jak je příbuzná s Hillovými?“

„Vlastně s nimi není příbuzná,“ odpověděla Grace. „Je to jejich adoptivní dcera. Celá věc má nějaké romantické pozadí. Hillovi jsou nejvýstřednější staří manželé na světě. Původně byla Rachel společnicí paní Hillové. Později si ji oba nesmírně oblíbili a přijali ji za vlastní. Myslím, že je sirotek z velmi dobré rodiny. Chovají ji jako v bavlnce a říká se, že ji ustanovili svou dědičkou.“

„Ráda bych věděla, proč se tak divně tvářila při zmínce o Hollingfordových,“ prohodila jsem zamyšleně.

„Milá Markéto,“ řekla Grace a potřásla hlavou, „vůbec tě nechápu. Ti Hollingfordovi ti úplně popletli hlavu. Co si vymyslíš příště?“

„Nezdá se mi, že si něco vymýšlím,“ odpověděla jsem. „Vím určitě, že byla bílá jako tvůj plášť.“

„No dobrá,“ podotkla Grace, „snad je v tom nějaké hluboké tajemství. Možná, že má slečna Leonardová zálibu v sedlačině stejně jako ty. Nebo snad znala mladého pana Hollingforda, než se z něho stal oráč. Doporučuji ti, abys o tom přemýšlela. Může to být v tvém vyhnanství pěkný námět pro román.“

Přemýšlela jsem o tom, ale až mnohem později.

překlad a úprava: Nikola Valerová