Kapitola 6. – LÁSKA A POLITIKA
Byl čtvrtý den po plesu. Přestože byl únor, na obloze svítilo zářivé slunce a vzduch byl vlahý jako na jaře. Percy a Charlotta se procházeli v malé zahradě za vilou pana Bowmora na okraji města Dartforu v Kentském hrabství.
„Pane Linwoode,“ řekla Charlotta, „slíbil jste nám návštěvu hned den po plese. Proč jste nás nechal čekat? Byl jste tolik zaneprázdněn, že jste zapomněl na nové přátele?“
„Počítal jsem hodiny od chvíle, kdy jsme se rozloučili, slečno Charlotto. Kdyby mě nezdržela práce…“
„Rozumím. Po tři dny jste byl otrokem práce. Čtvrtý den jste zpřetrhal okovy a rozjel jste se k nám.“
„Vystihla jste to naprosto správně, slečno Charlotto.“
„Jenomže z toho nevěřím ani slovu, pane Percy.“
Na tak rezolutní prohlášení nenalezl Percy odpověď. S provinilým vědomím, že Charlotta právem odmítá otřepanou výmluvu, snažil se změnit předmět hovoru. Octli se v té chvíli poblíž malého skleníku na konci zahrady. Skleněné dveře byly zavřené, květiny a keříky uvnitř vypadaly zanedbaně.
„Copak nikdo nechodí sem do toho ztraceného kouta?“ zeptal se Percy rozmarně. „Nebo se tu květiny pěstují podle nějakého nového vynálezu, který musí zůstat utajen před cizími návštěvníky?“
„Můžete se docela snadno přesvědčit sám, pane Linwoode,“ odpověděla dívka stejným tónem. „Otevřte dveře a půjdu za vámi. Myslím, že tam dosud stojí lavička. Pět minut odpočinku mi stejně přijde vhod.“
Percy poslechl. Když procházel dveřmi, překáželo mu několik volně visících větviček jakési popínavé rostliny, která se patrně už dávno vysmekla ze skoby na střešním trámu. Odhrnul větve, aby mohla Charlotta snadněji vejít dovnitř, a nevšiml si, že mu rozkošatělé větvičky posunuly do strany pečlivě uvázaný uzel sněhobílého batistového šátku, jaký v té době nosili mladí šviháci kolem krku. Charlotta usedla na lavici a s trpkým úsměvem ukázala na zanedbané záhonky skleníku.
„Tajemství, které podle vaší bujné fantazie obklopuje toto místo, spočívá v tom, že jsme příliš chudí, než abychom zaměstnávali zahradníka. Smiřte se s tímto zklamáním, jak nejlépe dovedete, a posaďte se vedle mě. Nemohou nás tady slyšet ani vidět ostatní matčini hosté. Nemáte proto žádnou výmluvu, proč byste nemohl uspokojit mou zvědavost a vysvětlit mi, co vás tak dlouho zdržovalo ve městě.“
Při těch slovech mu pohlédla do tváře. Nežli si mohl vymyslet novou výmluvu, sklouzl její pátravý pohled k uvolněnému batistovému šátku, nad nímž bylo vidět na nahé šíji horní okraj černé náplasti!
„Jste poraněn na krku!“ zvolala. „Proto jste k nám celé ty tři dny nepřijel.“
„Pouhá maličkost,“ řekl Percy očividně zmaten. „Toho si, prosím, nevšímejte.“
Ale dívka ho neposlouchala. Dosud se dívala na něj, ale v očích se jí zrcadlilo zneklidňující podezření, které si Percy nedovedl nijak vyložit. Náhle vstala, jako by jí cosi napadlo. „Zůstaňte tady, dokud se nevrátím,“ pravila zardívajíc se vzrušením. „Výslovně si to přeji.“
Nežli ji mohl Percy požádat o vysvětlení, vyběhla ze skleníku. Za malou chvilku byla zpátky a držela v ruce noviny. „Přečtěte si to,“ vybídla ho a prstem ukázala na krátký odstavec orámovaný inkoustovou čarou.
Byla to zpráva o souboji, k němuž v minulých dnech došlo v okolí Londýna. Jména duelantů nebyla uvedena. Naznačovalo se pouze, že jeden z nich byl důstojník a druhý civilista. Pohádali se u karet a utkali se s pistolemi. Civilista jen tak tak vyvázl životem. Protivníkova střela ho zasáhla do krku, pronikla svalstvem a doslova o vlas minula životně důležitou tepnu.
Charlotta se dívala pozorně na Percyho a spatřila, jak jeho tvář náhle zbledla, jakmile nahlédl do novin. Byl to pro ni důkaz.
„V té zprávě se mluví o vás. Jaká hanba!“ zvolala. „Jaká hanba riskovat život pro nicotnou hádku u karet!“
„Riskoval bych ho znovu,“ prohodil Percy, „už jen proto, že vy mu připisujete určitou cenu.“
Beze slova se od něho odvrátila. Zdálo se, že znovu o něčem usilovně přemýšlí. Rozhovoří se ještě jednou o souboji? Nebo se spokojí s tím, co objevila v novinách? S podobnými otázkami si v té chvíli Percy nelámal hlavu. Okouzlen jejím půvabem a povzbuzen slovy, jimiž dala mimoděk najevo, jak jí záleží na jeho životě, otevřel jí celé své srdce tak upřímně, jako by se znali od dětství. Omlouvalo ho jen to, že Charlotta byla jeho první skutečná láska.
„Ani nevíte, jak hluboce jste zasáhla do mého života hned v první chvíli, kdy jsme se setkali na plese,“ pokračoval. „Měl jsem dojem, že ten jediný tanec díky nějaké magické síle, kterou si nedovedu vysvětlit, nás v několika minutách spoutal tak pevně, jako bychom se znali už mnoho let. Má drahá! Zpovídám se vám ze svých citů, jenom se obávám, abych vás náhlým doznáním příliš neurazil. Je tak hrozně obtížné vyznat se v ženách. Jak má muž poznat, kdy mu ohleduplnost káže utajit skutečné city, a kdy naopak ohled k ženě velí, aby své nejtajnější city odhalil? V tomto ohledu by měl platit společenský předpis. Drahá slečno Charlotto, jestliže si vás nějaký ubožák hned na první pohled zamiluje tak, jak nikdy nemiloval žádnou jinou ženu, a jestliže ho mučí obava, abyste nedala přednost jinému nápadníkovi, dokážete mu odpustit, že doznal předčasně pravdu?
“ Při této upřímně míněné otázce se ji odvážil vzít za ruku. „Není to opravdu moje chyba,“ pokračoval prostě. „Podmanila jste si mé srdce tak, že nedovedu mluvit o ničem jiném.“
K jeho překvapení nebyla dívka nikterak dotčena nesmělým stiskem jeho ruky a náhle jej sama opětovala. Znovu se na něj podívala a řekla odhodlaně:
„Prominu vám, pane Linwoode, vaše pošetilá slova. A dokonce vám dovolím, abyste k nám znovu přijel na návštěvu, ale s jednou podmínkou: že mi o tom souboji povíte celou pravdu. Zamlčíte-li jedinou podrobnost, bude konec našemu přátelství.“
„Cožpak jsem se už nepřiznal ke všemu?“ řekl Percy velmi zmaten. „Popřel jsem snad vaši domněnku, že se zpráva v novinách týká mě?“
„Mohl jste to popřít s tou náplastí na krku?“ namítla dívka pohotově. „Chci vědět víc, než co stojí v novinách. Můžete na svou čest prohlásit, že se soubojem neměl co dělat kapitán Bervie? Můžete se mi podívat do očí a trvat na tom, že příčinou sporu bylo nedorozumění při kartách? Když jste se mnou mluvil na plese krátce před mým odchodem a když vás nějaký pán požádal, abyste si zahrál partii whistu, co jste mu odpověděl? Řekl jste, nehraji karty. Myslíte, že jsem na to zapomněla? Nelíbejte mi ruku! Prozraďte mi celou pravdu, nebo si dáme navždy sbohem.“
„Řekněte mi, co si přejete vědět, slečno Charlotto,“ pravil Percy pokorně. „Ptejte se a budu odpovídat, jak nejlépe dovedu.“
Slečna Charlotta přistoupila na tuto podmínku a výslech dopadl takto.
„Byl to kapitán Bervie, který s vámi vyvolal spor?“
„Ano.“
„Kvůli mně?“
„Ano.“
„Jak to odůvodnil?“
„Tvrdil, že ode mě bylo neslušné, vyzvat vás k valčíku.“
„Proč?“
„Protože si prý vaši rodiče nepřejí, abyste tančila valčík na veřejnosti.“
„To není pravda. Co ještě řekl?“
„Že jsem se pak dopustil ještě desetkrát horší urážky a tančil s vámi valčík takovým způsobem, že to vzbudilo pozornost v celém sále.“
„Och, dovolil jste mu tvrdit něco podobného?“
„Ne, okamžitě jsem protestoval. Řekl jsem mu, urážíte paní Bowmorovou, když předpokládáte, že by strpěla jakoukoli nepřístojnost.“
„Velmi správně! Co vám odpověděl?“
„Ztratil nad sebou vládu. Raději nebudu opakovat, co všechno v návalu nesmyslné žárlivosti řekl. Nemohl jsem se opravdu zachovat jinak, než okolnosti vyžadovaly.“
„Než vyžadovaly okolnosti? To znamená, že jste ho vyzval na souboj?“
„Ano.“
„Nechtěli jste, aby se mluvilo o mně, a proto jste použili jako záminku hádku u karet?“
„Ano. Počkali jsme, až ostatní hosté odejdou z herny na večeři. Zůstal tam jen major Much a ještě jeden přítel jako svědkové.“
„Kdy se konal souboj?“
„Příští ráno.“
„Na mě jste podle všeho nemyslel?“
„Právě naopak, myslel. Byl jsem šťasten, že nemáte ani tušení o tom, co se mezi námi stalo.“
„To je vše?“
„Ne. Měl jsem u sebe váš květ, ten, co jste mi věnovala ze své kytice.“
„Co dál?“
„Ach, nic. To nestojí za zmínku.“
„Chci to vědět. Co jste udělal s tím květem?“
„Potají jsem jej políbil, když vyměřovali vzdálenost, a ukryl na srdci, aby mi přinesl štěstí.“
„Bylo to těsně předtím, než na vás vystřelil?“
„Ano.“
„Jak na vás střelil?“
„Postoupil o deset kroků, tak jak to dohodli svědci, pak se zastavil a zvedl pistoli…“
„Neříkejte nic víc! Když si pomyslím, že já jsem byla neblahou příčinou takové hrůzy! Nikdy v životě už nebudu tančit. Domníval jste se, že zemřete, když vás střela zasáhla?“
„Ne. V první chvíli jsem skoro nic necítil.“
„Skoro nic! Můj Bože! A když ten bídák učinil všechno, aby vás zabil, a když byla řada na vás, co jste udělal?“
„Nic.“
„Jakže? Nešel jste také deset kroků kupředu a…“
„Ne.“
„Vůbec jste na něj ani nenamířil?“
„Ne. Nic jsem proti tomu ubožákovi neměl. Zůstal jsem stát na místě a vystřelil jsem do vzduchu.“
Další slova mu zemřela na rtech. Charlotta se zmocnila jeho ruky a než jí v tom mohl zabránit, políbila ji v živelném návalu vřelosti, z níž se mu zatočila hlava.
„Proč bych nemohla políbit ruku hrdiny!“ zvolala a v očích se jí zaleskly slzy nadšeného obdivu. „Jen skutečný hrdina mu mohl darovat život. Jen skutečný hrdina mu mohl odpustit ve chvíli, kdy se mu z rány řinula krev. Ctím a obdivuji vás. Och, nepovažujte to za dotěrnost!“ zvolala náhle a zastřela si dlaněmi tvář.
„Nedovedu se ovládat, když slyším o dobrém a ušlechtilém činu. Prominete mi, že jsem tak zvláštní děvče? Pochopíte mě lépe, až z nás budou dobří přátelé.“
Mluvila tichým, prosebným hlasem. Percy jí položil zlehka paži kolem pasu.
„Nebude mezi námi nikdy vřelejší vztah než mezi dobrými přáteli?“ otázal se šeptem. „Nejsem hrdina. Vaše dobrotivost mě zahanbuje, drahá slečno Charlotto. Jedinou mojí ctižádostí je být šťastlivcem, který je hoden získat vaši náklonnost. Ovšem až to sama uznáte za vhodné. Nechci vás ranit, nechci vás přivádět do rozpaků, za nic na světě nehodlám zneužít projevu uznání, kterého se mi od vás dostalo. Je-li vám to proti mysli, ani se vás nezeptám, smím-li doufat ve vaši přízeň.“
Při jeho posledních slovech si dívka povzdechla, trochu se zachvěla a pak mu pohlédla do tváře. Percy mohl číst odpověď v jejích očích. Oba bezděčně sklonili hlavy blíž k sobě. Jejich tváře — a pak jejich rty se setkaly. Poté se dívka vyvinula z jeho objetí, vstala a chystala se opustit skleník. V téže chvíli bylo slyšet na písčité zahradní stezce zvolna se přibližující kroky. Charlotta spěchala ke dveřím. „To je otec,“ řekla a obrátila se k Percymu. „Pojďte, představím vás.“
Percy vyšel za ní do zahrady.
Charlotta zdědila všechny pozoruhodné rysy svého zevnějšku po matce. Pokud jde o vzrůst, nebyl její otec větší než major Much. Pan Bowmore vyhlížel na první pohled jako muž, který předčasně zestárl a vyčerpal své síly vážnými starostmi o živobytí. Jen v jeho očích se projevovala podoba s dcerou. Tvarem ani barvou se nelišily od Charlottiných, ale jejich výraz byl jiný. Otcův pohled byl obvykle neklidný, pronikavý a nedůvěřivý. Nebylo v něm ani stopy po důvěřivosti a laskavosti, které propůjčovaly tolik kouzla očím jeho dcery. Na první pohled budil dojem muže, jehož srdce se po trpkých životních zkušenostech zatvrdilo a ztratilo důvěru v lidi. Měl-li nějaké dobré vlastnosti, byly ukryty hluboko v jeho duši a mohli je ocenit jen ti, jež se s ním velmi důvěrně stýkali v každodenním životě.
Uvítal Percyho zdvořile, ale s ustaraným výrazem. Jeho nepokojný zrak zabloudil co chvíli od návštěvníkovy tváře k otevřenému dopisu, který držel v ruce.
Charlotta to zpozorovala a ukázala na dopis. „Dostal jsi špatné zprávy, tatínku?“ zeptala se.
„Hrozné zprávy,“ odpověděl pan Bowmore. „Hrozné zprávy, dítě, pro každého Angličana vážícího si svobod, které si vydobyli naši předkové. Píše mi známý, který se důvěrně stýká s ministry,“ pokračoval obraceje se k Percymu. „Co myslíte, pane Linwoode, lze prostředek, kterým se vláda chystá čelit všeobecné nespokojenosti mezi obyvatelstvem, omluvit poukazem na důsledky té hanebné a zbytečné války? Máme dnes 17. února. Do týdne, jak mi sděluje můj známý, předloží vláda návrh zákona, kterým se ruší zásada Habeas corpus!“ Udeřil otevřenou dlaní na obálku. V očích se mu zaleskla zloba, když znovu pohlédl na Percyho.
„Nevím, pane Linwoode, jaké je vaše politické přesvědčení. Ale jako anglickému občanu vám nemůže být lhostejné, chystá-li se anglický parlament nahradit svobodnou vládu této země naprostým absolutismem, a to bez nejmenší známky studu nebo pohoršení!“
Nežli mohl Percy odpovědět, položila Charlotta otci otázku, která ho zřejmě udivila a popudila.
„Co je to Habeas corpus?“ otázala se.
„Dobrý Bože,“ zvolal pan Bowmore, „je možné, že má vlastní dcera, dnes už dospělá žena, nezná toto paladium anglické svobody? Ach, Charlotto, Charlotto!“
„Velice lituji, tati. Ale když mi to řekneš, do smrti to nezapomenu.“
Pan Bowmore uctivě smekl klobouk, vzal s otcovskou vážností dceru za ruku a hlas se mu zachvíval vzrušením, když ji slavnostně poučoval:
„Zákon Habeas corpus, dítě, nedovoluje uvěznit anglického poddaného, dokud to soud neuzná za oprávněné. Ani rozkaz vládnoucího panovníka ani autorita nejvyšších hodnostářů v zemi nám nemůže upřít právo obrátit se k soudu a žádat o jeho výrok, zda je uvěznění legální nebo ne.“
Dal si opět klobouk na hlavu. „Nikdy nezapomeň, Charlotto, co jsem ti právě řekl.
Nesmekl bych, pane Linwoode,“ pokračoval, „ani v přítomnosti nejpyšnějšího samovládce, jaký kdy dosedl na trůn. Ale smekám na počest slavného zákona, který je posvátnou zárukou lidské svobody. Jste patrně příliš mladý, abyste si mohl na základě vlastních zkušeností uvědomit, co by to znamenalo, kdyby parlament schválil ten nestoudný návrh. Ale já bych vám mohl vyprávět, co se odehrávalo v Anglii, když byl Habeas corpus zrušen na konci minulého století. Přátelé svobody byli trestáni žalářem a často i smrtí na popravišti na pouhé nařčení ze strany placených vládních špiónů a donašečů nebo na základě výroků soudců, poslušných lokajů tehdejšího obávaného kabinetu. Stejné hrůzy se budou opakovat za několik neděl, nepodaří-li se národu donutit parlament, aby hájil jeho svobody. Překvapuje vás mé rozhořčení, pane Linwoode? Ponechávají vás dnešní nesnesitelné poměry tak vlažným, že nemáte zájem na nastolení opravdu liberální vlády?“
„Promiňte, pane Bowmore,“ poznamenal Percy, „ale mám naopak velmi pádné důvody podporovat liberální vládu.“
„Jaké důvody?“ zvolal pan Bowmore dychtivě.
„Můj nebožtík otec,“ odpověděl Percy, „měl vůči vládě pohledávku z titulu peněz, které vydal z vlastní kapsy v zahraniční službě. Jako jeho jediný syn jsem zdědil i tento nárok, který ostatně formálně uznal i dnešní kabinet. Žádost o vyřízení této pohledávky, už dávno splatné, předloží na příštím zasedání parlamentu několik mých přátel, kteří mohou hájit mé zájmy přímo v Dolní sněmovně.“
Pan Bowmore uchopil Percyho za ruku a vřele ji stiskl.
„Čím víc budete mít přátel ochotných podporovat vaši záležitost, tím lépe pro vás,“ řekl. „Já sám jako mimoparlamentní představitel veřejného mínění mám rovněž určitý vliv. Jsem vám bez výhrady k službám. Přijďte sem zítra a promluvíme si podrobněji o vašich nárocích u mé skromné večerní tabule. Dnes se musím zúčastnit schůze politického klubu v Hampdenu, jehož jsem místopředsedou a kde musím oznámit poplašnou novinku obsaženou v tomto dopise. Zde ve své malé zahrádce,“ pokračoval pan Bowmore a ukázal rukou na svůj nevelký majetek, „jsem zvyklý promýšlet v dokonalém ústraní nejdůležitější body svých klubovních projevů. Procházky podněcují mou výmluvnost. Proto mě pro dnešek omluvte a poctěte nás svou společností zítra.“
Kdyby nebyl Percy zamilován, možná by se trochu divil, proč se pan Bowmore, třebaže ho znal sotva deset minut, tak horlivě zastává jeho zájmů. Ale navrhovaná schůzka na příští den mu poskytovala možnost znovu spatřit Charlottu. Jedině z toho důvodu přijal okamžitě pozvání. Pan Bowmore ho poctil dalším stiskem své vlastenecké pravice a vzdálil se, aby podnítil svou výmluvnost osamělou zahradní procházkou.
překlad a úprava: Nikola Valerová
Přidejte odpověď