Kapitola 7. – VÝSTRAHA
„Doufám, že se vám otec zamlouvá,“ pravila Charlotta, když se spolu s Percym vracela k vile. „Je tak obratný politik, tolik ho máme rádi a jsme na něj tak pyšní! Všichni naši známí soudí, že by měl být v parlamentu. Dvakrát se o to pokoušel. Výlohy byly strašlivé. A pokaždé nad ním zvítězil jiný kandidát. Jednatel klubu tvrdí, že by ho určitě zvolili, kdyby to zkusil potřetí. Ale na to není pomyšlení, protože už nemáme peníze.“
Méně bezelstný člověk, než byl pan Percy Linwood, by nepochybně z těchto nelíčených slov uhodl tajemství, proč má pan Bowmore tak velký zájem, aby nároky jeho mladého přítele vůči vládě měly úspěch. Britský občan vlastnící slušnou částku na hotovosti, může být neocenitelně prospěšný jinému britskému občanovi — bez hotových peněz —, kterému se nesedí pohodlně, dokud nesedí ve sněmovně! Ale poctivý Percy byl až příliš bezelstný. Jen souhlasně přikyvoval, když Charlotta velebila svého otce. Odměnila ho za to několika úsměvy a pohledy.
Když už byli blízko u dveří, vyšel jim vstříc sluha v obnošené livreji se zcela neočekávaným vzkazem pro ně oba. „Pan kapitán Bervie se přišel rozloučit, slečno, a milostivá paní si přeje, abyste se dostavila do haly.“
Sluha vyřídil pečlivě naučený vzkaz, úkosem vrhl zvědavý pohled na Percyho a vrátil se do vily. Charlotta se s rozhořčeným pohledem obrátila k milenci a zrudlá v tváři při pouhém pomyšlení, že by se měla ještě jednou setkat s kapitánem.
„Bídák!“ zvolala. „Domnívá se, že mohu dýchat stejný vzduch s někým, kdo se vás pokoušel připravit o život?“
Percy se snažil zmírnit její hněv. Vzal ji za ruku a vážně se jí zadíval do očí.
„Velice se mýlíte,“ řekl, „a jsem rád, že mám příležitost vás na to upozornit. Kapitán Bervie se při souboji vystavoval stejnému nebezpečí jako já. Když jsem vystřelil z pistole do vzduchu, byl první, kdo ke mně přispěchal a vyptával se, je-li mé zranění vážné. Ujistili ho, že rána není nebezpečná. Klesl na kolena a děkoval Bohu, že mi zachránil život před jeho provinilou a zlovolnou rukou. Na vlastní oči jsem viděl tekoucí slzy po jeho lících. Řekl mi: Ukázal jste mi mou bídnou povahu v pravém světle, v jakém jsem ji dosud neviděl. Ale ponaučil jsem se — dobrovolně odejdu a nevrátím se, dokud se moje duše zcela neočistí od pocitu nenávisti a žárlivosti vůči muži, který mi odpustil a ušetřil můj život. Nespokojil se jen tímto slibem a nabídl mi ruku. Nejsem už váš sok, který vás nenávidí, dodal. Popřejte mi krátký čas a budu bratrem jak vám tak i jí. Zasluhuji si, abyste mi stiskl ruku?“ Potřásli jsme si rukama — uzavřeli jsme přátelství. Ať už jsou jeho chyby jakékoliv, Charlotto, kapitán Bervie má šlechetné srdce. Jděte do haly, snažně vás o to prosím, a chovejte se k němu přátelsky jako já.“
Charlotta naslouchala se sklopeným zrakem a zrůžovělou tváří.
„Věříte mu?“ zeptala se tichým, rozechvělým hlasem.
„Věřím mu stejně jako věřím vám,“ odpověděl Percy. Srovnání dívku příliš nepotěšilo. Nenáviděla kapitána tak jako dřív.
„Půjdu se s ním rozloučit, přejete-li si to,“ řekla smutně a odevzdaně. „Ale ne sama. Chci, abyste šel se mnou.“
„Proč?“ otázal se Percy.
„Chci vidět, jak se bude tvářit, až se vy dva setkáte.“
„Stále ještě o něm pochybujete, Charlotto?“
Náhle k němu vzhlédla s touto podivnou odpovědí:
„Vy ho v duchu vidíte, jak klečí vedle vás a projevuje lítost. Já ho vidím, jak míří pistolí a chce vás zabít.“
Vešli společně do vily. Charlotta se pozorně dívala do kapitánovy tváře a všimla si, jak smrtelně zbledl, když za ní Percy vstoupil do haly. Oba muži se srdečně pozdravili. Charlotta usedla vedle matky.
„Slyšela jsem, že jste se s námi přišel rozloučit. Budete dlouho pryč?“
„Dostal jsem dvouměsíční dovolenou,“ odpověděl Bervie, aniž na ni za řeči pohlédl.
„Odjedete do ciziny?“
„Myslím, že ano.“
Po jeho odpovědi bylo chvíli ticho. Pak začal s kapitánem hovořit Percy.
Charlotta využila té příležitosti a zašeptala matce: „Zařiď to nějak, aby tu kapitán Bervie nezůstal dlouho. Je mi protivnější, než kdy jindy.“
Paní Bowmorová, která se narodila a vyrůstala v ovzduší shovívavé zdvořilosti, patřící odedávna k dobré společenské výchově, byla značně udivena dceřinou málo pohostinnou výzvou. V okamžitém zmatku ta dobrá dáma opravdu přerušila rozhovor mezi oběma mladými muži a zeptala se kapitána, nepřeje-li si šálek čaje. Vstal a poděkoval jí s konvenční omluvou, že nemíní déle obtěžovat. K Charlottině překvapení se zvedl k odchodu také Percy. Vysvětlil, že na něj venku čeká kočár, a nabídl prý kapitánovi, že ho sveze zpátky do Londýna. Jeho slova vzbudila okamžitě dívčino podezření, že jsou oba muži domluveni a že si chtějí důvěrně pohovořit. Její zatvrzelá nedůvěra ke kapitánovi ještě desetkrát vzrostla. Váhavě mu podala ruku, když se s ní loučil u dveří haly. Líce se jí zarděly úsilím, s nímž se snažila zastřít skutečné city vůči němu, což jen zvýšilo její krásu.
Bervie na ni pohlédl s neskonalým zármutkem v očích. „Až se opět sejdeme,“ řekl, „přesvědčíte se, že jsem jiný, než jsem býval.“ Aniž čekal na odpověď, spěchal ven z vily, jako by se bál, že se v její přítomnosti už nebude umět déle ovládat.
Také Percy se rozloučil. Charlotta ho vyprovodila do chodby. „Budu zde opět zítra, drahoušku!“ řekl Percy a chtěl jí políbit ruku. „Tu druhou,“ odpověděla. „Téhle se dotkl kapitán Bervie.“
„Ještě stále mu nevěříte?“ prohodil Percy pobaven její neústupností.
Objala ho paží kolem ramen a jemně se dotkla prsty černé náplasti. „Věřím jen tomu, že tohle je jeho dílo!“
Percy ji opustil s úsměvem. Byl v té chvíli příliš šťasten, než aby jí vážně odporoval. Před domem zastihl kapitána, jak hovoří s týmž ošuměle oblečeným sluhou, který Charlottě ohlásil kapitánovu návštěvu.
„Co se stalo s bývalým komorníkem?“ zeptal se Bervie. „Mám na mysli toho starého muže, co byl u pana Bowmora tolik let.“
„Dostal výpověď, pane kapitáne.“
„Proč?“
„Pokud jsem vyrozuměl, dovolil si k pánovi neuctivou poznámku.“
„A jak se pan Bowmore dověděl o vás?“
„Dal jsem si inzerát do novin a pan Bowmore mi na něj odpověděl.“
Bervie se na něj chvíli ostře zahleděl, pak šel za Percym ke kočáru. Oba muži se vydali na cestu do Londýna.
„Všiml jste si nového sluhy pana Bowmora?“ zeptal se kapitán, když vila zůstala za jejich zády.
„Nevěnoval jsem mu pozornost,“ odpověděl Percy.
Chvíli bylo ticho. Když se hovor opět rozproudil, týkal se jen zcela všedních věcí. Kapitán se díval stísněně z okna kočáru. Percy se díval stísněně na kapitána.
Asi dvě míle za Dartfordem spatřil Percy na návrší opodál silnice úhledný dům s lomenicovou střechou, zastíněný nádherným stromovím. Na štěrkované cestě před domem bylo vidět kočáry a osedlané koně, na stožáru uprostřed trávníku vlál prapor.
„Zdá se, že se tu cosi děje,“ poznamenal Percy. „Pěkný starý dům! Komu patří?“
Bervie se usmál. „Patří mému otci,“ řekl prostě. „Je předsedou místního spolku soudních úředníků. Pořádá dnes pro kolegy hostinu na oslavu začátku nového soudního období.“ Ustal a zahleděl se na Percyho s určitými rozpaky. „Obávám se, že jsem vás překvapil a zklamal,“ dodal a náhle změnil předmět rozhovoru.
„Když jsme se setkali u Bowmorů, naznačil jsem, že vám chci sdělit něco důležitého. A dosud jsem vám neřekl nic. Mám-li mluvit otevřeně, nejsem si tak docela jist, zda se známe dost dlouho, abych vám směl radit.“
„Chováte se ke mně přátelsky,“ odpověděl Percy s obvyklou srdečností, „a věřte mi, že stejně přátelsky vyslechnu jakoukoli vaši radu.“
Po tomto ujištění se kapitán rozhovořil.
„Řekl jste mi, že jste byl dnes představen panu Bowmorovi,“ začal, „a dodal jste, že projevil značný zájem o to, zda vláda splní vaše požadavky. Budete patrně často navštěvovat vilu v Dartfordu a strávíte hodně času ve společnosti pana Bowmora. Znám ho už řadu let. Na základě svých zkušeností s ním vás vážně varuji před tímto velmi nesvědomitým a velmi nebezpečným mužem. Nemluvím o jeho politických názorech, ale mohu vás ujistit, že za vším, co říká a dělá, nutno spatřovat jen a jen ctižádostivost — nezřízenou a pošetilou ctižádostivost. Této vášni je ochoten obětovat bez váhání a bez výčitky stejně mě jako vás, stejně manželku jako dceru. Jeho jedinou touhou je křeslo v parlamentě. Jste zámožný, a mohl byste mu pomoci. Bude se všemi prostředky snažit vás k tomu donutit. Zaplete-li vás přitom do politických nesnází, ponechá vás klidně vašemu osudu. Vidím, že vás moje slova překvapují a snad i pohoršují. Domníváte-li se, že jsem vůči němu předpojatý, napište mému otci. Jako vysoký úředník zná velmi dobře choulostivé postavení, ve kterém se tento pán nachází. Odevzdám mu váš dopis a zaručím se, že jste gentleman a že si případné soukromé informace ponecháte pro sebe. Otec jistě potvrdí, co vám říkám, že totiž pan Bowmore je členem několika nejrevolučnějších klubů v Anglii a že jeho jméno je zapsáno v černé knize ministerstva vnitra. Je-li pravdivá pověst, že se kabinet chystá z obavy před podvratnými výtržnostmi zrušit zákon Habeas corpus, hrozí panu Bowmorovi vážné nebezpečí. A můj otec bude povinen dát souhlas, aby na něj byla vystavena zatýkací listina. Ve vlastním zájmu rozhodně odmítněte pouštět se s ním do politických debat, a nepřijímejte ani jeho podporu pro svou petici v parlamentě. A především ho odkažte do patřičných mezí, pokusí-li se vetřít do vaší důvěry. Nemusím vám jistě připomínat, abyste proti němu neříkal nic před jeho ženou a dcerou. Pro ně je vzorem dokonalosti. Odjakživa je klame nabubřelými frázemi. Nedopusťte, aby oklamal i vás! Nemohl bych vám dát lepší a prospěšnější radu, ani kdybych byl vaším bratrem. Přemýšlejte o tom, co jsem vám svěřil, až budete mít kdy. Ale mluvme raději o zajímavějších věcech. Vzpomněl jste si ještě někdy na ten večer v pracovně dr. Lagarda?“
„Ani nevím,“ řekl Percy dosud pod dojmem omračující výstrahy, které se mu dostalo. „Dal jste mi látku k úvahám o důležitějších věcech, nežli je mesmerismus.“
„Dovolte, abych osvěžil vaši paměť,“ poznamenal jeho společník. „Pokračoval jste sám v seanci, když jsem opustil lékařův byt. Prokázal byste mi opravdu laskavost, kdybyste se rozpomněl, co viděl dr. Lagarde ve spánku za mé nepřítomnosti.“
Po této naléhavé žádosti se Percy vzchopil. Nepodařilo se mu sice vylíčit své dojmy písemně, ale měl je dosud v dostatečně dobré paměti, aby si je mohl kdykoliv oživit. Opakoval v podstatě doktorův popis prvního z obou výjevů, které spatřil v transu po kapitánově odchodu.
Bervie se zarazil „Hala ve vile?“ zvolal. „Právě jsme opustili halu ve vile! Muž vyhlížející jako já se snažil přemluvit dívku vyhlížející jako…“ přerušil se, váhaje vyslovit Charlottino jméno. „Pokoušel se přimět dívku, aby odešla společně s ním,“ pokračoval. „A nakonec ji přesvědčil bez ohledu na její slzy? Pokračujte, prosím. Co viděl Lagarde dál?“
„Viděl vnitřek kočáru,“ odpověděl Percy. „Seděla v něm ta dáma. Byl s ní nějaký muž. A bylo tu ještě něco, jenomže to doktor už nestačil zahlédnout.“
„Řekl vám, kdo byl ten muž?“
„Ne. Stěžoval si, že je příliš vyčerpán a že už nic nevidí.“
„Šel jste k němu jistě ještě jednou na poradu?“
„Ne. Měl jsem toho dost.“
„Až budeme v Londýně, pojedeme cestou k vašemu bytu po Strandu. Vysadíte mě laskavě na rohu uličky, kde bydlí dr. Lagarde?“
Percy se na něj zahleděl s úžasem. „Ještě stále to berete vážně?“ řekl.
„A není to snad vážné?“ namítl Bervie s důrazem. „Copak jsme si vy a já nepočínali přesně tak, jak to jasnovidec vylíčil? Neproléval jsem hořké slzy zklamání? A nebyla toho příčinou žena, kterou spatřil po mém boku? Neutkali jsme se ve dnech, kdy jsme byli soupeři, v souboji na pistole právě tak, jak to Lagarde viděl v transu? Nepoznal jste podle jeho popisu tu dámu, když jste se s ní setkal na plese, stejně jako jsem ji poznal já ještě dřív než vy?“
„Pouhé náhody!“ odpověděl Percy a opakoval jen, ovšem aniž to prozradil, co řekla Charlotta, když spolu hovořili o dr. Lagardovi. „Tisíce mužů se dožilo zklamání v lásce. Tisíce mužů vybojovalo pro lásku souboj. Tisíce žen má v oblibě modrou barvu a odpovídá popisu dámy, kterou doktor podle vlastního tvrzení spatřil.“
„Připusťme, že je tomu tak,“ podotkl Bervie. „Ale ta věc je pozoruhodná i z vašeho hlediska. A vyskytnou-li se další náhody, bude výsledek ještě pozoruhodnější.“
První z těchto náhod, dojde-li k ní, mělo být uskutečnění milostné scény s prstenem, přemýšlel Percy. Ale bylo by něčím výjimečným — a bylo by vůbec možno v tom spatřovat shodu okolností — kdyby navlékl prsten na ruku milované dívky a kdyby ji potom políbil?
Ale tentokrát své myšlenky ohleduplně zatajil před kapitánem.
„Mne překvapilo ze všech lékařových odpovědí jedině to, jak si dovedl osvojit naše myšlenky a uhodnout naše jména.“
Kapitán Bervie potřásl hlavou. „Je to prostě věc nervového spojení a pohledu do cizí duše,“ odpověděl. „S podobnými případy se lékaři setkávají u kataleptických pacientů. Četl jsem o tom v lékařských knihách.“
Percy se však nemínil rozhovořit s přítelem o záhadách lékařské literatury. Když jeli po Strandu, vysadil kapitána na nároží poblíž doktorova bytu.
„Navštivte mě nebo mi napište, stane-li se něco mimořádného,“ řekl.
„Určitě ještě o mně uslyšíte,“ odpověděl Bervie.
Kapitánovo pero se postaralo o splnění slibu ještě týž večer několika stručnými a překvapivými slovy.
„Smutné zprávy! Paní Lagardová je mrtva. O jejím synu je známo jen to, že opustil Anglii. Jestliže si troufal zpátky do Francie, není vyloučeno, že se o něm něco dozvím. Mám na britském velvyslanectví v Paříži známé, kteří mi pomohou v pátrání. Odjíždím na pevninu zítra. Pište mi v mé nepřítomnosti prostřednictvím mého otce na adresu Manor House u Dartfordu. Bude vědět, kde se zdržuji, a pošle mi vaše dopisy. Ve vlastním zájmu nezapomeňte na mou dnešní odpolední výstrahu.
Váš upřímný přítel A. B.“
překlad a úprava: Nikola Valerová
Přidejte odpověď