Kapitola 10. – PRONÁSLEDOVÁNÍ A ROZUZLENÍ
Když se pan Bowmore vzdaloval od domova v rychlém kočáře taženém čtyřmi koňmi a cítil se bezpečný před jakýmkoli pronásledováním, otrnulo mu a začal kritizovat Percyho chování ze svého egoistického stanoviska.
„Kdybyste poslechl mou radu, nebo kdybyste si alespoň dal říct od mé dcery, která zdědila můj neomylný instinkt, jednal byste s tím Berviem jako s pokrytcem a neotesancem, jakým ve skutečnosti je. Ale to ne! Musel jste prosazovat svůj názor. Po souboji jste mu podal ruku — já bych na něj vystřílel všechno olovo z pistole — a nechal jste mu ji, když se ten nactiutrhač dovolával vašeho přátelství, místo abyste ho od sebe odehnal. Teď vidíte, kam to vedlo!“
„Počkejte, až budeme v Paříži!“
Přes veškerou snahu nedostal pan Bowmore ze spolucestujícího jinou odpověď.
Po tomto nezdaru začal Percyho vyslýchat, jestli na nic nezapomněl.
Mají dost peněz na cestu? Percy si plácl na kapsu a odpověděl stručně: „Víc než dost.“
Jak to je s cestovními pasy? Percy mu rozmrzele ukázal doporučující dopis.
„Pasy nám vystaví konzul v Doveru. Ale pamatujte si,“ dodal varovně, „dal jsem soudci Berviemu čestné slovo, že naše cesta do Francie nesleduje politické cíle. Vystříhejte se proto, až budeme na druhé straně průlivu, všech politických řečí.“
Pan Bowmore byl údivem bez sebe. Charlottin milý se vybarvil jako samolibý mládenec, bez jakékoliv úcty k budoucímu tchánovi! Nemělo zřejmě cenu se s ním pouštět do dalších debat.
Upustil se značným sebezapřením od dalších pokusů, zvrátil hlavu na opěradlo a zavřel oči. Ve skutečnosti si sám pan Bowmore zavinil jalovými řečmi a sobeckým chováním, že si o něm Percy — téměř aniž si toho byl vědom — utvořil správný obraz, k němuž se ho Bervie marně snažil přivést v minulých dnech, kdy musel bojovat proti Charlottinu vlivu.
Během cesty se Percy zachoval přesně tak, jak mu to před časem kapitán důtklivě doporučoval, — udržoval od pana Bowmora náležitý odstup.
Na každé stanici se vyptávali na uprchlíky. A na každé stanici jim lidé popsali kapitána, Charlottu i dámu v jejich doprovodu. Zřejmě se pronásledovaní nesnažili, za sebou zahladit stopy. Ani v jediném případě nikoho nepodplatili, aby zatajili pronásledovatelům pravdu.
Když se Percyho mysl po prvních vzrušujících hodinách poněkud uklidnila, začal uvažovat o tomto naprostém nedostatku opatrnosti ze strany uprchlíků, a vzpomněl si přitom na stejně nevysvětlitelné chování soudce Bervieho po jeho příchodu do Manor Housu. Starý pán přijal návštěvníka v předpokoji a nedal najevo — a zřejmě ani necítil — nejmenší rozhořčení nad synovou proradností. Marně se Percy vyptával, jak to vlastně bylo.
Řekl jen: „Arthur se mi s ničím nesvěřuje. Je dospělý, a rovněž má dcera je dospělá. Nemám právo na ně dohlížet. Myslím, že odjeli se slečnou Bowmorovou do Paříže. To je všechno, co vím.“
Se stejně neproniknutelnou tváří usedl ke stolu a napsal úřední doporučení žádající konzula v Doveru, aby vystavil oběma pánům cestovní průkazy. Percy mu jen musel slíbit, že nejde o politickou záležitost. Pak mu soudce s naprostou samozřejmostí podal dopis.
Pan Bervie starší se tvářil jako kdyby se nic nestalo, a se stejně pohoršující lehkovážností se nyní chová i pan Bervie mladší. Co to znamená? Percy se znovu a znovu pokoušel nalézt odpověď na tuto otázku, ale znovu a znovu zjišťoval, že tyto pokusy nikam nevedou.
Do Doveru přijeli dvě hodiny po půlnoci.
Na přístavní hrázi zastihli důstojníka pobřežní policie a dověděli se další novinky. V roce 1817 obstarávaly ještě spojení s Francií plachetní lodi. Bervie dorazil do Doveru dávno po odjezdu pravidelné poštovní plachetnice, najal rybářský kutr a odplul za příznivého větru s oběma dámami do Calais. Percy by se v prvním návalu hněvu nejraději pustil okamžitě za nimi. Ale v příštím okamžiku si uvědomil, že ještě nemají pasy. Konzul jim jistě nevystaví tyto nezbytné doklady ve dvě hodiny v noci! Nezbývalo než použít další pravidelnou loď, která měla opustit přístav o několik hodin později, mezi osmou a devátou ráno. V tom případě se jim patrně podaří opatřit si pasy ještě před začátkem úředních hodin, až vysvětlí všechny okolnosti a předloží doporučení vysokého úředníka.
Pan Bowmore následoval Percyho do nejbližšího hostince, kde bylo dosud otevřeno, vznešeně nevšímavý ke všem průtahům a nesnázím cesty. Když si objednával jídlo, tvářil se, jako by splňoval tuto malichernou povinnost vůči sobě v zájmu celého lidstva.
„Když si vzpomenu na svou řeč,“ řekl při zákusku, „krvácí mi srdce. Za několik hodin se sejde tisícihlavý zástup lidu nedočkavý na má slova. A kdo před ně předstoupí? Ne já, ale Joskin! Joskin s mým proslovem v rukou. Joskin, který spolkne konec každé druhé věty! Nikdy to Charlottě neodpustím. Číšníku, ještě jednu sklenici pálenky s vodou!“
Pasy byly vystaveny podle přání a cestující se nesetkali s dalšími obtížemi. Poměrně brzy přepluli průliv, pokračovali v cestě po silnici do Amiensu a přijeli do tohoto města právě včas, aby stihli dostavník do Paříže.
Když 3.dubna dorazili do francouzského hlavního města, dostalo se jim dalšího důkazu nepochopitelné kapitánovy lehkovážnosti. Mezi lidmi, kteří se shromáždili na dvoře poštovní stanice, aby přihlíželi příjezdu dostavníku, spatřili muže s listem papíru v ruce. Zřejmě tu na někoho čekal. Když všichni cestující vystoupili z vozu, zahleděl se muž pozorně na Percyho a pana Bowmora, pak sklouzl znovu zrakem ke svým poznámkám, a vykročil přímo k nim.
„Jestli vy přát vidět kapitán,“ řekl lámanou angličtinou, „vy najít v tom hotelu.“
Podal Percymu tištěnou cedulku a zmizel v davu dřív, než se ho mohli na cokoli zeptat.
I pan Bowmore dal tentokrát průchod lidské slabosti a přiznal se, že ho tato příhoda neobyčejně udivila. „Co teď?“ zvolal.
„Počkejte, až přijdeme do hotelu,“ odpověděl Percy.
Za půl hodiny byli v hotelu. Vešli do vestibulu, Percy odstrčil číšníka a vpadl do jídelny.
Kapitán seděl sám u okna a četl noviny. Dřív než mohl Percy popustit uzdu svého hněvu, umlčel ho Bervie posunkem a ukázal na dveře po pravé straně krbu.
„Je tam,“ pravil. „Mluvte klidně, abyste ji nevyděsil. Vím, co mi chcete říci,“ dodal, když Percy postoupil o několik kroků s úmyslem vynutit si, aby ho kapitán vyslechl. „Dovolte mi, abych řekl pár slov na svou obranu, a pak rozhodněte sám, jestli jsem největší bídák pod sluncem nebo naopak nejlepší přítel, jakého jste kdy měl.“
Mluvil klidně a zdvořile a v celém jeho vzezření bylo cosi slavnostního a současně lidsky prostého. Toto neobvyklé chování a umírněná slova působily na Percyho uklidňujícím dojmem. Až se sám divil, že kapitánovi ustupuje a nechává ho mluvit.
„Nejprve vám řeknu, co jsem udělal,“ pokračoval Bervie, „a pak proč jsem to udělal. Z důvodů, které brzy vysvětlím, jsem si dovolil, pane Linwoode, pozměnit vaše dispozice ohledně sňatku. Místo faráře v dartfordském kostele oddá vás, nemáte-li proti tomu námitky, v kapli našeho pařížského velvyslanectví kněz, kterého dobře znám.“
To už bylo trochu moc pro Percyho sebevládu. „Vaše troufalost je neslýchaná,“ pravil. „I kdybych připustil, že mluvíte pravdu, jakým právem zasahujete do mých záležitostí?“
Bervie zvedl ruku, aby naznačil, že ještě nedomluvil. „Žádám další minutu strpení,“ řekl. „Vezměte tu hůl, co stojí v koutě, a spráskejte mě jako psa, jestliže se mi během této minuty nepodaří změnit váš názor.“
Percy zaváhal. Pan Bowmore využil příležitosti a dal se slyšet.
„To je všechno moc hezké, kapitáne Bervie,“ začal. „Ale já za prvé rozhodně nemíním připustit, abych se stal obětí nějakých intrik…“
„Jste obětí vlastní zatvrzelosti, s níž jste odmítal uposlechnout vážné výstrahy,“ přerušil ho Bervie. „V jedenácté hodině jsem zapřísahal vás i pana Linwooda, abyste se postarali o svou bezpečnost. Házel jsem hrách na zeď.“
Percy znovu ztratil trpělivost. „Vaše lhůta běží,“ připomněl, „a dosud jste nám neprozradil nic, co by vás omlouvalo.“
„Velmi správná poznámka,“ přizvukoval pan Bowmore. „K věci, pane! Jde o dobrou pověst mé dcery.“
„Dobrá pověst slečny Bowmorové není ani v nejmenším ohrožena,“ odpověděl Bervie. „Od začátku výletu až do konce byla v její společnosti moje sestra.“
„Výletu!“ opakoval rozhořčeně pan Bowmore. „Chci vědět, pane, čemu říkáte výlet. Jako uražený otec žádám jasné vysvětlení. Proč jste utekl s mou dcerou?“
Bervie však neodpověděl „uraženému otci“, nýbrž z kapsy vytáhl dvě listiny a podal je s úsměvem Percymu. „Utekl jsem s nevěstou,“ řekl střízlivě, „v pevné víře, že si vy a pan Bowmore pospíšíte za námi. Kdybych vás 1.dubna oba dva nedonutil pronásledovat mě z Anglie do ciziny, byli byste 2.dubna státními vězni.
Zde jsou kopie zatykačů, které musel můj otec ve shodě se svými povinnostmi vystavit k zadržení Percy Linwooda a Orlanda Bowmora! Teď už smím prozradit tajemství — v této zemi nemají tyto zatýkací listy větší cenu, než cár papíru. Ještě pár slov, Percy! Odpovězte mi na jedinou otázku a tím má obhajoba skončí.
Ten den, kdy jste mi daroval život, jsem vyslovil přání, abych se ukázal být hoden vaší velkodušnosti. Dodržel jsem slovo nebo ne?“
Opět jednou se nalezl Angličan, kterému nestačí tlumočit nejušlechtilejší lidské city jen studeným stiskem ruky. Percyho srdce překypovalo. V návalu nevyslovitelné vděčnosti přitiskl kapitána k hrudi. Oba muži se objali jako bratři. A jako bratři se od té chvíle měli rádi a důvěřovali si navzájem.
Dveře po pravé straně se zlehka otevřely. Půvabná tvář — v tmavých očích dosud slzy, na růžových rtech rodící se úsměv — nahlédla do jídelny. Tichý, sladký, mírně se chvějící hlas připomněl skromně:
„Až domluvíte s kapitánem, Percy, zbude vám doufám také několik slov pro mě?“
překlad a úprava: Nikola Valerová
Přidejte odpověď