Kapitola 9. – ÚNOS
Večer 1.dubna zůstala paní Bowmorová sama doma, jen se služebnictvem. Pan Bowmore a Percy odešli společně do Hampdenu na zvláštní schůzi v klubu. Krátce potom opustila vilu také Charlotta, a to za velmi podivných okolností.
Sotva pět minut po odchodu otce a Percyho dostala dopis, který ji zřejmě silně rozrušil. Řekla paní Bowmorové: „Musím mluvit několik minut soukromě s kapitánem Berviem, mami. Jde o velmi důležitou věc pro nás všechny. Čeká dole u domovních dveří a půjde dál, jestliže se ukážu na prahu haly.“ Paní Bowmorová žádala o vysvětlení.
„Na vysvětlování teď není čas,“ byla jediná odpověď, které se dočkala. „Přála bych si, abys mě nechala s kapitánem pět minut o samotě.“
Paní Bowmorová přirozeně dosud váhala. Charlotta popadla svůj zahradní klobouk a pravila nedůtklivě, že tedy půjde za kapitánem ven, když matka nedovolí, aby šel dovnitř. Po tomto prohlášení paní Bowmorová ustoupila a odešla z pokoje.
Za minutu stál v hale kapitán Bervie. Paní Bowmorová sice vyhověla dceřině přání, ale rozhodla se, že ji nenechá tak docela bez dozoru s mužem, kterého samotná Charlotta označila za nactiutrhače a falešného přítele. Skryla se na otevřené verandě vedle haly v bezpečné vzdálenosti od jednoho z oken vnitřní místnosti zpola otevřeného, aby jím mohl proudit čerstvý vzduch. Tam čekala a poslouchala.
Nějakou chvíli byl rozhovor veden šeptem. Ale oba dva se čím dál tím víc rozohňovali a bezděky zvyšovali hlas. „Mohu to odpřisáhnout při své křesťanské víře,“ zaslechla kapitánova slova, „a prohlašuji před Bohem, který mě slyší, že mluvím čistou pravdu!“
Charlotta odpověděla s pláčem: „Nemohu tomu věřit! Neodvažuji se tomu věřit! Ach, jak můžete něco takového ode mě chtít? Nechte mě, nechte mě!“
Paní Bowmorová neobyčejně zneklidněná těmito slovy se přiblížila k oknu a nahlédla dovnitř. Bervie vzal Charlottu v podpaží a snažil se ji přimět, aby spolu s ním opustila halu. Dívka se zdráhala a žadonila, aby ji pustil.
Paní Bowmorová se již chystala vejít do místnosti a zakročit, když Bervie náhle pustil Charlottinu paži a něco jí zašeptal do ucha. Dívka prudce zvedla hlavu, zadívala se mu pronikavě do očí a okamžitě změnila rozhodnutí.
„Řeknu jen matce, kam jdu,“ pravila, „a vyhovím vám.“
„Budiž,“ odpověděl kapitán a chvatně ji vedl ke dveřím.
Paní Bowmorová opustila verandu, aby se vrátila do haly, a setkala se s nimi na chodbě.
„Ale nezapomínejte,“ pravil Bervie, než mohla dívka otevřít ústa, „každá minuta je drahá. Snažte se být co nejstručnější.“
A Charlotta byla opravdu stručná. „Musím okamžitě k soudci Berviemu, maminko! Vím, co dělám, a vím také, že jednám správně.“
„K soudci Berviemu!“ zvolala paní Bowmorová ohromena na nejvyšší míru. „Co řekne otec, co si pomyslí Percy, až přijdou z klubu?“
„Nedaleko vily čeká kočár mé sestry,“ pravil kapitán. „Je zcela k službám slečně Charlottě. Přeje-li si, aby se o její návštěvě nikdo nedozvěděl, může se klidně vrátit ještě dřív než pan Bowmore a pan Linwood.“
Za řeči zamířil ke dveřím. Charlotta něžně políbila matku a šla za ním. Paní Bowmorová na ně zavolala, aby počkali.
„Netroufám si tě pustit bez otcova svolení,“ řekla dceři.
Ale zdálo se, že Charlotta neslyší. A zdálo se, že ani kapitán Bervie. Proběhli zahrádkou před vilou a mřížovými vraty a v minutě byli z dohledu.
Uplynuly více než dvě hodiny. Slunce kleslo za obzor, ale Charlotta se nevracela.
Paní Bowmorová ztrácela klid. Vstala z křesla ve svém pokoji, aby zazvonila na sluhu. Chtěla ho poslat do Manor Housu a uspíšit tak dceřin návrat. Když šla okolo krbu, zaslechla v předsíni čísi kradmé kroky a vzápětí hlučný úder, jako by nějaký těžký předmět spadl na podlahu. Prudce zazvonila a spěchala ke dveřím haly. Když je otevřela, mihl se kolem ní v největším spěchu komorník zřejmě pronásledující někoho ven z vily. Běžela za ním, jak nejrychleji dovedla, na zahrádku před domem a mřížovými vraty na silnici. Spatřila ho, jak vyskočil na bednu pro zavazadla umístěnou vzadu na malém poštovním voze, který podle všeho právě projel městem a zastavil o něco dále za vilou. Petr se uvelebil na bedně ve chvíli, kdy postilión pobídl koně a rozjel se směrem k Londýnu. Zahlédl paní Bowmorovou, jak se za ním dívá, když ještě vůz nebyl daleko od vily. Petr drze pohodil hlavou a ukázal nejdříve na vnitřek vozu a pak na silnici. Naznačoval tak, že chce sledovat někoho, kdo sedí ve voze, až na konec cesty.
Paní Bowmorová se obrátila, aby se vrátila do vily. Spatřila za sebou služku a kuchařku, které za ní vyběhly ven, a všimla si, že jsou stejně vyděšeny jako ona sama.
„Koho to Petr pronásleduje, milostpaní?“ zeptala se kuchařka. „Nebo aby tak něco ukrad!“
Služka ukázala za spřežením, které bylo v dálce ještě vidět. „Ty husičko!“ řekla. „Copak zloději cestujou takhle? Už aby tu byl milostpán,“ pokračovala spíše sama k sobě. „Bojím se, že tady není něco v pořádku.“
Paní Bowmorová procházející zahradními vraty se okamžitě zastavila a podívala se na služku.
„Proč mluvíte zrovna o pánovi, Amelie, když se vám tady nezdá něco v pořádku?“ zeptala se.
Amelie se začervenala a sklopila v rozpacích zrak.
„Nerada bych vás připravila o klid, milostpaní,“ řekla. „Opravdu nevím, co mám dělat.“
Paní Bowmorovou přepadl strach, nejhorší ze všech — strach z čehosi neznámého. „Nenapínejte mě,“ vykřikla úzkostlivě. „Musíte mi to říct, ať je to cokoliv.“
Paní Bowmorová šla k hale, služka šla za ní a kuchařka, aby nezůstala sama, šla za služkou.
„Dnes odpoledne jsem něco zaslechla,“ začala Amelie.
„Kuchařka právě kvedlala vařečkou…“
Kuchařka jí nedala domluvit. „To není pravda, Amelie.“
Neodpustila dosud služce, že ji nazvala „husičkou.“ „Když už mě musíš do toho zatahovat — nic jsem nekvedlala. Přemýšlela jsem, co mám dát do polévky.“
„Co na tom záleží, jestli jsi přemýšlela nebo ne,“ odbyla ji služka. „Ať už to bylo tak nebo tak, byla jsem to já a ne ty, kdo šel do kuchyňské zahrádky pro zeleninu.“
„Pro Krista Pána, ale já tě tam přece neposlala,“ vedla kuchařka svou.
„Jděte do kuchyně!“ poručila jí paní Bowmorová. I její trpělivost měla své meze.
Kuchařka se zatvářila, jako by nevěřila vlastnímu sluchu. Paní Bowmorová ukázala na dveře. Kuchařka zakoktala: „Já…“ — a znělo to spíš jako otázka. Ale prst paní Bowmorové mířil stále ke dveřím. Nezbývalo, než se podřídit.
Kuchařka opustila mlčky a vznešeně halu a přibouchla za sebou dveře.
„Trhala jsem zeleninu, milostpaní,“ vysvětlovala služka, „a vtom slyším za ohradou nějaké hlasy. Dřevo je už staré a skrz mezery je docela dobře vidět.
Spatřila jsem našeho pána, pana Linwooda a kapitána Bervieho. Pan kapitán patrně zastavil oba pány na té pěšině, co vede do polí, protože stál mezi nimi a zadní cestou k vile. Mluvil s nimi, ale jak ostře!
Ptám se vás naposledy, pane Bowmore, povídá. Věříte už, že vám hrozí nebezpečí a že také panu Linwoodovi hrozí nebezpečí, jestli odtud oba dva ještě dnes večer nezmizíte? Ale náš pán tomu zřejmě nevěřil.
Ptám se vás naposledy, povídá, chcete nám předložit příslušný důkaz a nechat na nás, abychom si udělali svůj úsudek? — Už jednou jsem vám to říkal, povídá kapitán. Mám závazky k jisté osobě a nesmím prozradit, co vím.
Správně, povídá milostpán. Já zas mám závazky ke své vlasti. A řeknu vám ještě něco, spustil hezky zvysoka, jak to dovede. Ani vláda ani vládní špioni se mi neodváží zkřivit jediný vlas na hlavě. Vědí, pane, že je to hlava, kterou miluje lid.
Kapitán se přestal ovládat. Nesmysl, pod vaší vlastní střechou je v téhle chvíli vládní špión přestrojený za komorníka. Pán se podíval na pana Linwooda a dal se do smíchu. Petr že je špión! Ubohý Petr! To mi, kapitáne, nenamluvíte, kdybyste to opakoval do soudného dne. Obrátil se bez jediného slova a šel domů.
Když byli sami dva, chytil kapitán pana Linwooda za ruku. Pro lásku Boží, nebuďte stejný blázen jako on! Jestli si vážíte svobody, jestli si chcete vzít Charlottu, myslete na svou bezpečnost. Obstarám vám pas. Utečte do Francie a počkejte tam, až bude tahle mrzutost za vámi.
Pan Linwood nebyl ve své míře — pan Linwood se mu vyškubl. Charlottin otec bude brzy mým otcem. Myslíte si, že ho opustím? Přátelé v klubu vzali mou záležitost za svou. Myslíte si, že je na zítřejším shromáždění nechám na holičkách? Chcete ode mě, abych zklamal důvěru Charlotty a důvěru svých přátel? Budete-li dál naléhat, urazíte mě.
Otočil se na patách a šel za pánem. Pan kapitán zvedl ruce k obloze — ale jak přitom vypadal! Řeknu vám, milostpaní, že mi stydla v žilách krev. Jestli se dá vůbec věřit někomu ze smrtelníků, vzala bych jed na to, že…“
Ale nikdo se už nedověděl, na co chtěla služka vzít jed. Než mohla domluvit, ozval se zděšený výkřik z předsíně. Kuchařka tak ještě jednou „skočila do řeči“ své kamarádce.
Paní i služka, vystrašené novou neznámou záhadou, spěchaly na místo. Kuchařka stála jako solný sloup naproti věšáku vyhrazenému pánským plášťům a kloboukům. „Kam se poděl pánův cestovní převlečník?“ vykřikla a upírala divoce oči na prázdný hák. „A kde je jeho čepice? Pro pána krále, odjel v dostavníku! A Petr se mu pověsil na paty!“
Ta dobrá žena neměla stání a začala prohledávat dům a objevila vskutku povážlivou věc. Plášť i čepice — výrobky šité podle cizokrajné módy, jejichž tvar i barva tolik lahodí anglickému oku, — byly beze sporu pryč. A stejně nebylo sporu o tom, že je Petr znal a dobře věděl, že si je pán obléká, když jede na cestu. Uznal konečně milostpán, že mu opravdu hrozí nebezpečí? Nezbyl mu čas při překotném útěku na víc, než aby popadl v předsíni čepici a plášť? Zahlédl ho Petr, jak spěchá k poštovnímu vozu?
Kuchařka si to alespoň takhle vykládala. Jestli měl kapitán oprávněný důvod ke své výstraze, pak nebylo tentokrát možno brát kuchařčin názor na lehkou váhu.
Při tom posledním omračujícím objevu vypověděly paní Bowmorové službu poslední slabé zbytky sil. Zakolísala a byla blízko mdlobám. Amelie ji usadila v křesle a pobídla kuchařku, aby otevřela okno a vpustila do místnosti čerstvý vzduch. Kuchařka poslechla — a vzápětí znovu vykřikla zděšením. Tentokrát proto, že spatřila — div divoucí — samotného pana Bowmora, jak se živ a zdráv vrací z klubu v doprovodu pana Percyho!
Následovalo nevyhnutelné dotazování a vysvětlování. Pan Bowmore, skálopevně přesvědčen — jak dokazoval kapitánovi — o nedotknutelnosti své osoby v politickém ohledu, viditelně zbledl, když se zadíval k prázdnému místu na věšáku. Vydává se kdosi neznámý za něj? Najal schválně poštovní vůz, aby svedl pronásledovatele na falešnou stopu? Kdo byl ten přítel, který mu prokázal tuto službu? Pokud jde o chování komorníka Petra, mohl si je vykládat pouze jediným způsobem. Potvrdila se docela nepochybně domněnka kapitána Bervieho, že komorník je zvěd. Přemýšlel o dalších kapitánových slovech, jimiž ho naléhavě vyzýval k útěku. Mlčky a bázlivě pohlédl na Percyho a zbledl ještě víc.
Percy, který pod dojmem překvapujících novinek na chvíli zapomněl na dámu svého srdce, znovu se k ní v myšlenkách věrně vrátil. „Jsem zvědav, co o tom soudí Charlotta,“ řekl. „Kde je?“
Po této otázce nastalo další dotazování. Paní Bowmorová zděšená dojmem, kterým její odpověď zapůsobila na Percyho, a zoufale neschopná vysvětlit Charlottinu nepřítomnost, nedokázala než prolévat slzy a dovolávat se Boží prozřetelnosti. Její manžel vzal i tuto neblahou zvěst za politický konec. Usedl a položil si divadelním gestem dlaň na čelo. „Až dosud,“ prohodil vlastenec, „byly jedinou zbraní mých politických odpůrců polemiky v novinách. Teď obrátili svou zbraň proti mému dítěti!“ Percy mlčel. V očích měl výraz, který nevěstil pro kapitána nic dobrého v případě, že se setkají. „Pojedu za ní tak rychle, jak mě ponese kůň,“ bylo vše, co řekl.
Najal si koně v hostinci v městě a rozjel se cvalem k Manor Housu.
V Percyho nepřítomnosti zajistil pan Bowmore vlastnoručně přední i zadní vchod do vily. Po tomto prvním bezpečnostním opatření šel nahoru do svého pokoje a sbalil si zavazadlo. „Tyhle věci mi přijdou ve vězení vhod,“ poznamenal. „Krvaví vládní psi jsou mi v patách:“
Paní Bowmorová se odvážila k otázce: „Jdou také po Percym?“
Pan Bowmore se jen ušklíbl. „Ph…!“ zvolal přezíravě, jako by Percy nepřicházel v úvahu.
Paní Bowmorová však byla jiného názoru. Ta dobrá paní připravila zavazadlo také pro Percyho.
Hodinu, a déle než hodinu, se nestalo nic. Pan Bowmore chodil v zamyšlení sem a tam po hale. Chvílemi ho silně lákala myšlenka na útěk. Pak si opět vzpomněl na řeč, kterou si přichystal pro zítřejší tábor lidu. „Jestli uteču dnes v noci, co bude s mou řečí?“ podotkl moudře. „Ne, neuteču dnes v noci! Ať si mě třeba zavřou do vězení — národ uslyší má slova!“
Usedl a hrdě zkřížil ruce na prsou. Pohlédl na manželku, jaký dojem u ní vyvolal jeho postoj, ale vtom se ozval od zahradních vrat skřípot těžkých kočárových kol a dusot koňských kopyt. Pan Bowmore vyskočil na nohy a bylo zřejmé, že rázem změnil rozhodnutí, pokud jde o případný útěk. Právě když dorazil do předsíně, zaslechl za dveřmi Percyho hlas. „Pusťte mě okamžitě dovnitř! Okamžitě!“
Paní Bowmorová odsunula závoru, nežli jí mohla služka přijít na pomoc. „Kde je Charlotta?“ vykřikla, když si všimla, že Percy stojí přede dveřmi sám.
„Zmizela!“ odpověděl Percy bez sebe zlostí. „Kapitán Bervie ji unesl do Paříže!
Přečtěte si její vlastní doznání. Když jsem vešel do soudcova domu, právě s ním chtěl vypravit posla.“
Podal paní Bowmorové list papíru a šel k jejímu manželovi, aby mu sdělil podrobnosti o návštěvě v Manor Housu. Charlotta psala matce stručně:
„Drahá maminko! Opouštím domov na několik dní.
Snažně prosím, neměj o mě strach a nemysli si nic špatného. Všechno vysvětlím, až se vrátím. Mám velmi svědomitého ochránce a společnicí na cestě je mi jistá dáma. Napíšu z Paříže. Tvá milující dcera Charlotta.“
Percy uchopil pana Bowmora za paži a ukázal na kočár se čtyřmi koňmi čekající na silnici před zahradními vraty. „Pojedete se mnou, abyste uplatnil otcovskou autoritu?“ otázal se krátce a vážně. „Nebo mám jet sám?“
Pan Bowmore proslul mezi svými obdivovateli „šťastnými odpověďmi“. Teď se vytasil jednou z nich.
„Nejsem Brutus,“ zvolal, „jsem pouze Bowmore. Má dcera především. Přineste mi můj cestovní vak!“
Zatímco kočí skládal zavazadla do truhly za kočárovou korbou, dostal pan Bowmore nápad. Vytáhl z kapsy kabátu svitek hustě popsaných archů. Na bílou pásku, kterou byly ovinuty, napsal výraznými písmeny: „Hrozná rodinná tragédie! Místopředseda Bowmore donucen k útěku z vlasti! Jeho řeč přečte předseda klubu Joskin.
(Soukromě Joskinovi: Dej tyto řádky vytisknout a rozešli je na všechny strany. A proboha nezapomeň: Nepolykej konce vět!).
Zastrčil pero a objal nepříliš vřele manželku. Aniž ji jediným slovem povzbudil nebo utěšil, poručil nebohé paní, aby poslala text přednášky do klubu. Percy se s ní rozloučil několika vlídnými a důvěřivými slovy a políbil ji na tvář.
V příštím okamžiku se milenec a otec vydali na první etapu své cesty, z Dartfordu do Doveru.
překlad a úprava: Nikola Valerová
Přidejte odpověď