Po vážné nehodě se Brňan Pavel Grmela musel přizpůsobit životu na vozíku a hledat nové cesty, jak denně fungovat. Pomohl mu sport, pozitivní přístup i postupné osamostatňování. Teď předává zkušenosti dál. Brněnský deník Rovnost přináší jeho příběh.
Když před lety během studia vysoké školy Brňan Pavel Grmela havaroval na motorce, obrátil se mu život o sto osmdesát stupňů. Měsíce strávil v nemocnici a na rehabilitacích, během kterých musel hledat nové cesty, jak fungovat v každodenním životě upoutaný na vozík. Absolutní změnu si vyžádala i jeho kariéra. Roky ho však pohání pozitivní myšlení a sport.
Dnes je sedmatřicetiletý Pavel Grmela mistrem Evropy v basketbalu na vozíku. Evropského šampionátu za českou reprezentaci se už účastnil šestkrát. Jenže basketbal mu nestačí – jezdí také na čtyřkolce, handbiku a tráví hodiny v posilovně. Mapuje bezbariérová místa a na základních školách přednáší o prevenci poranění míchy.
Všechno se učit znovu
Během zotavování začal Grmela postupně sbírat zkušenosti s tím, jak fungovat samostatněji. „Při rehabilitacích jsem si osvojoval, jak se v běžném životě se vším poprat. Všechno jsem se v podstatě učil odznova,” popisuje basketbalista.
Vytřít podlahu, uvařit nebo umýt nádobí se stalo výzvou. Všechno si náhle vyžadovalo násobně víc času. Domácnost si musel zařídit tak, aby měl i věci z vysokých polic na dosah. Jeho dnešnímu autu s ručním řízením předcházely doby, kdy musel blízké poprosit o odvoz.
Ego člověka, který byl zvyklý si do té doby vše obstarat sám, jednoznačně trpělo. „I když úplně nechcete, musíte si říkat o nějakou pomoc. Bez toho to prostě nejde,” zmiňuje Grmela.
Když spadl na zem a neuměl se ještě zvednout nebo nedosáhl na horní police v obchodě, zavelí povinnost. Čím méně pomoci od svého okolí potřebuje, tím je to pro něj pohodlnější. „Dnes už to ale není o tom, že musím každý kopec vyjet sám. Pomoc už neberu jako úplnou potupu,” uznává s odstupem.
Co ale i zraněnému Grmelovi zůstalo, byl pozitivní duch. Rok nebo dva po nehodě přemýšlel, co by kdyby. Občas ho přepadal splín či sebelítost, ale dlouhodobě ho držela racionalita. „Bral jsem to tak, jak to bylo a spíš jsem hledal cesty, co a jak můžu teď dělat nově,” poznamenává. Zásadní je podle něj nelitovat se, hledat nové aktivity, kterými naplnit čas a nepoddávat se negativnímu myšlení. Když ztratil schopnost pracovat fyzicky, dal se na dráhu finančního poradenství.
Motorku vystřídala čtyřkolka
Některé věci se však dle jeho slov nemění. „Já jsem byl vždycky tak nějak veselý, takže to ve mně asi zůstalo. Říkají mi, že jsem pořád stejný blázen. Jezdil jsem na motorce, no a potom jsem si koupil čtyřkolku,” směje se Grmela.
S basketbalem i dalšími sporty začínal asi dva roky po nehodě, kdy si uvědomil, že se v novém životě potřebuje hýbat. „Motivoval mě negativní příklad těch, kteří na vozíku nabrali nadváhu. Říkal jsem si, že se k tomu nechci dopracovat,” vzpomíná parabasketbalista na počátek své dráhy v klubu Hobit Brno.
Ragby i florbal
Zkoušel ragby, florbal, handbike i posilovnu – něco opustil, něco zůstalo. Sám přiznává, že by se sportování nebýt nehody pravděpodobně ani nevěnoval.
S českou reprezentací na mistrovství Evropy získal s klubem Hobit zlatou medaili v divizi B. Tým rok co rok skáče mezi béčkovou a céčkovou divizí, jak Grmela popisuje, ale mají ambici i na nejvyšší soutěž.
Kromě smyslu a fyzičky získal Grmela díky basketbalu taky mnoho přátel, s nimiž tráví čas i mimo tělocvičny. Kromě těch poznal při basketbalu také přítelkyni. „Jde to ruku v ruce. Něco děláte a potkáváte se přitom s lidmi, než abyste jenom seděli doma, byli naprdlí a nechtěli nikoho vidět. To je zkrátka diametrálně jinde,” popisuje basketbalista.
Invalidita v běžném životě
Nejen, že se sám snaží dál rozvíjet, ale společně s Paracentrem Fenix dnes na školních besedách předává povědomí o prevenci poranění míchy. Školáky na základní škole upozorňuje, jaká rizika se v běžném životě skrývají a jaké zdravotní komplikace mohou přinést. „Chceme, aby si děti uvědomily, že nemají skákat do vody, kde to neznají nebo se nemají houpat na židli. Aby věděly, že kromě vozíku to může končit i s dalšími zdravotními problémy,” vysvětlil.
Přednášky jsou podle něj i měřítkem pokroku. Zatímco se před několika dekádami vozíčkáři ani nezačleňovali do kolektivu a nebyli ve společnosti příliš vidět. Dnes už je invalidita vnímaná jako běžná. „Můžu sportovat, pracovat, fungovat v podstatě samostatně,” dodává. Možnosti, jako je třeba bezbariérovost budov, směřují podle Grmely neustále kupředu.
Tereza Adámková
Brněnský deník
Přidejte odpověď