Šestatřicetiletý Michal Holec se díky společnosti Polovina nebe může i přes postižení věnovat aktivitám, které ho baví. Rozhovor s mužem, jenž byl číšníkem, přidavačem na stavbě i policistou. Pak po autonehodě ochrnul.
Diagnóza: spastická tetraplegie, tedy ochrnutí všech končetin. Přesto může Michal dělat spoustu věcí jako lidé bez handicapu – třeba pracovat na počítači. Nevěříte?
– Říkal jste mi, že se vám po nehodě změnil život. Co je teď pro vás v životě důležité?
Zdraví, láska, trochu štěstí, klid a pohoda, mít kolem sebe blízké a fajn lidi, snažit se udržet si pozitivní myšlení a smysl pro humor.
– Čemu jste se v poslední době od srdce zasmál?
Na internetu jsem četl o člověku, který zpronevěřil peníze nějaké církvi, řádově několik milionů, byl odsouzen, ale utekl z vězení. Na svobodě vyhrál výběrové řízení na ekonoma v Národním zemědělském muzeu a opět začal přemisťovat peníze. Nakonec policisté přišli, aby ho zatkli na pracovišti v muzeu, vysmekl se, utekl jim a před Ministerstvem vnitra nasedl do taxíku a v klidu odjel.
– Říká se, že smích je lék, ale jenom ten asi v tak těžké životní situaci, jako je ochrnutí, nestačí. Kdo nebo co vám pomohlo získat po nehodě chuť do života?
Máte pravdu, není lehké se vyrovnat s touto životní zkušeností, kdy žijete jako zdravý, ale najednou jste nepohyblivý a můžete pohnout pouze hlavou. Ovšem ono to také vůbec není lehké ani pro okolí, myslím tím hlavně všechny blízké, především rodiče. Chuť a sílu do života získávám díky podpoře rodičů, především pak péči mamky, rodiny, přátel, kamarádů a lidí, které od úrazu poznávám.
– Jak vypadá váš běžný den?
Ráno v šest hodin zazvoní budík, v sobotu a v neděli vstávám o něco později. Potom mě mamka oblékne, dá na vozík, v koupelně uděláme osobní hygienu a před sedmou následuje hodina na motomedu. Pak jsem na chvíli u počítače, vyřídím maily nebo telefony, mezitím snídaně a většinou po půl deváté přesun na lehátko – Vojtův stůl. Zpravidla od devíti mám asi dvě hodiny cvičení nebo masáž, potom někdy chvilku odpočinek a rázem je poledne, přesun na vozík a oběd. Odpoledne podle situace, počítač, pobyt venku na terase nebo výjezd autem do terénu vyřídit, co je potřeba, na cvičení nebo na návštěvu. Hodně času teď trávím na terase, kterou jsme loni zvětšili a zastřešili, rád se tam nahřívám na sluníčku. Navečer musím opět chvíli na lehátko kvůli změně polohy, večer počítač, televize nebo terasa. Občas večer zamířím rovnou do postele. Většinou chodím spát kolem jedenácté.
– Říkáte, že trávíte během dne nějaký čas i u počítače. S ovládáním vám pomáhají speciální programy, ale stejně – jde to snadno?
Docela ano, díky moderní technice a technologiím. Možnost ovládat počítač mi kromě jiného také alespoň částečně vrací pocit svobody. I přes to, že se počítače fyzicky ani nedotknu, tak s ním provádím veškeré činnosti jako každý jiný zdravý a pohyblivý člověk a dělám na něm vše.
– Jak to funguje?
Používám dva systémy – jeden mi někdy v roce 2007 přivezla z USA kamarádka. Jedná se o systém ovládání počítače pohybem hlavy SmartNAV, což je malá kamerka připojená k počítači, která snímá pohyb čtverečku připevněného na čelence, můžete použít i brýle nebo kšilt u čepice. Tak pohybuji kurzorem. Další částí tohoto systému je virtuální myš na obrazovce Point N-Click se všemi funkcemi standardní myši, píše se pomocí klávesnice na obrazovce. Druhý systém, který jsem začal v poslední době používat, je ovládání počítače hlasem a psaní diktováním. To je úžasná záležitost, ovládám počítač a píši pouze pomocí svého hlasu. Tento způsob je pro mě velkým přínosem a posunem dopředu v ovládání počítače. Píšu o dost rychleji a psaní je pro mě o hodně pohodlnější než prvním způsobem.
– Musel jste kvůli tomu absolvovat nějaké kurzy?
Díky Polovině nebe jsem se zúčastnil kurzu na hlasové ovládání počítače. Je součástí projektu, jehož cílem je získání pracovního uplatnění pro pracovně znevýhodněné účastníky projektu. Také jsem absolvoval i rekvalifikační kurz. Podle mého název Polovina nebe je pro onu obecně prospěšnou společnost úplně výstižný, protože jsem tam poznal fajn lidi, kteří svým přístupem a činností nám lidem s omezením skutečně přinášejí část nebe.
– Jaké máte další záliby, co děláte ve volném čase?
I přes to, že jsem v důchodu a měl bych tedy mít spoustu volného času, tak volna zase tolik nemám, protože jako každý správný důchodce nemám vůbec čas, pořád něco nestíhám a neustále někam pospíchám. Trochu přeháním. Nejvíce volného času, když jsem doma a nikam nejedeme, asi trávím u počítače. Rád také sleduji dokumenty, nejčastěji o historii. Rád se také podívám na western, detektivku nebo české seriály, jako třeba Vyprávěj nebo První republika. Když je venku teplo, rád vyrážím do přírody, cestuji.
– Cestování musí být dost náročné. Troufl jste si i na nějakou vzdálenější destinaci?
Loni v létě jsme vyrazili k moři do Bibione do Itálie, mimochodem byla to s mamkou naše premiéra u moře a moc se nám tam líbilo. Vyrazili jsme tam díky mým sestřenicím, které už tam několikrát byly a přesvědčily nás, že to určitě zvládneme i s mým zdravotním stavem. Tak jsme společně vyjeli. A měly pravdu, všechno jsme zvládli dobře, cestu, pobyt. V Bibione jsou na pláži plastové chodníky, po kterých se dobře jezdí, a na přání vám postaví plastový chodník až k vašemu slunečníku.
– To zní skvěle…
Byla to pro nás báječná dovolená s blízkými lidmi. Jednak jsem si tam užíval sluníčko a teplo, které mám od úrazu moc rád, a hlavně jsme zažili spousty pěkných chvil a legrace. Byl to vlastně takový rodinný zájezd typu Homolkovi jedou k moři aneb Hoštice u moře. Celkem nás jelo jedenáct včetně dětí, dvě auta, jedno z Čech a jedno ze Slovenska. Už se těším na další expedici!
—
Polovina nebe je obecně prospěšnou společností, vznikla v roce 2006 a věnuje se lidem s poruchami jemné motoriky. Její klienti jsou většinou také upoutáni na vozík. „Za dobu svého působení jsme proškolili více než sto padesát účastníků v ovládání počítače hlasem a 58 z nich jsme pomohli získat zaměstnání, po kterém toužili,“ uvádí ředitelka společnosti Daniela Rázková. Projekty sdružení jsou dotovány Evropským sociálním fondem v ČR a Ministerstvem práce a sociálních věcí.
– city magazin
Přidejte odpověď