Dvacetiletá Andrea Hlaváčková z Rožmitálu je holka plná elánu. Studuje, chodí na koncerty a dokonce se chystá i střílet z luku. Na tom by nebylo nic až tak zarážejícího až na to, že už téměř dva roky se musí obejít bez zraku. Jak se potýká s každodenními nástrahami a jak nejlépe může okolí nevidomým pomoci? To prozradila Příbramskému deníku v následujícím rozhovoru.
– Život se vám před dvěma lety razantně změnil. Co bylo v začátku nejobtížnější?
Docházelo mi to postupně. Došlo mi to vlastně až v té chvíli, když jsem vyšla do normálního světa. Byla jsem pořád na někom závislá, nemohla jsem si ani nandat rohlíky do sáčku.
– Jak je to s bariérami v Rožmitále a okresním městě?
Bariéry jsou všude, tomu se nevyhneme. Rožmitál je ale poměrně přístupný, navíc jsem město znala i před oslepnutím, takže s orientací jsme tam až takový problém neměla. V Příbrami jsou velikou výhodou ozvučené semafory.
– Ve čtvrtek mohli lidé v příbramském D-klubu navštívit kavárnu potmě. Co pro ně bylo nejobtížnější?
První šok pro ně byly klapky na oči. Druhý problém byl s tím, když jako nevidomí chtěli zaplatit. To teprve zjišťovali, že mince mají odlišné obruby a bankovky jsou zase různě dlouhé.
– Nevidomí využívají k rozpoznání mincí i speciální šablonu, která slouží i pro podpis…
Mince jsem se naučila rozpoznávat poměrně rychle, takže v tomto případě šablonu není nutné využít. U bankovek je to ale už obtížnější, tam se šablona hodí. Je to trochu na „dlouhé lokte“. Já to řeším i tak, že si peníze vyfotím telefonem a speciální aplikace mi jejich hodnoty určí.
– Telefon je pro vás velkým pomocníkem. Dokonce píšete dokumenty, nakupujete přes internet,..
Počítač a telefon jsou pro mě velikou pomocí. Je to spojení s celým světem. Mohu tak komunikovat i s dalšími nevidomými lidmi a vzájemně si tak pomáhat.
– Další významnou pomocí je pro vás i asistenční pes. Jak dlouho trvalo, než jste se s asistenčním psem sžila?
Většinou to lidem trvá tak tři měsíce, mě to trvalo něco kolem půl roku. Ze začátku mi třeba všechny věci přinášel do pokoje na jednu hromadu. Takže já jsem to pak už jen třídila. Dnes už jen stačí říct, aby mi podal třeba spadlé víčko a okamžitě mi ho přinese.
– V čem vám pomáhá?
Ta pomoc je dvojí. Nejprve to byla pomoc psychická, pak to byla pomoc s orientací. Najednou jsem si sama mohla nakoupit, dojít do školy a tak podobně.
– Takový asistenční pes není zrovna banální investice….
To je pravda. Mnohdy se dá srovnat s pořízením nového auta. Asistenční pes totiž vyjde na 250 tisíc korun.
– Jaké jsou reakce lidé na ulici. Jak mohou nejlépe nevidomým pomoci? Čeho by se naopak měli vyvarovat?
V Rožmitále to byl pro okolí asi šok. Znali mě dvacet let a najednou jsem přišla s holí. Ale sžili se s tím. V cizím městě to bývá komplikovanější, lidé se často ostýchají. Nejhorší je, pokud nevidomému vezmete ruku a táhnete ho někam za ruku, byť s dobrým úmyslem. Podobné je to u psovoda. To je pro nevidomého ta nejhorší situace. Nejlepší je k nevidomému přijít a dotknout se jeho paže, aby poznal, že na něj někdo mluví. Pak už se stačí jen zeptat, zda mumůže pomoci.
– Říká se, že pokud je jeden ze smyslů omezený, ostatní smysly zesílí. Je to pravda?
Říká se to hodně často. Řekla bych, že je to spíše o tom, že smysly se spíše víc používají. Protože sluch daleko víc používám, tak mi lidé říkají, že slyším až za roh.
– Jak je to s vůní a chutí?
Ohledně chuti nějaké výrazné rozdíly nepozoruji, spíš intenzivněji vnímám vůně.
– Nyní máte dokonce v plánu i střelbu lukem…
Všechno v rámci možností a vůle jde. Hraji i bowling, šipky, petanque. Navštěvuji i koncerty. Tam ale musím mít doprovod, protože pro pejska to není právě vhodné.
– Co bylo vaší motivací nezabřednout do smutků?
Ze začátku mi pomohlo, že jsem dva týdny zůstala doma a pak jsem hned nastoupila na vyšší odbornou školu. Pokud bych jen zůstala doma, tak bych se asi uzavřela. Největší oporou mi byla ale rodina. Moc mi pomáhali a pomáhají.
KATEŘINA CHOUROVÁ
Příbramský deník
http://www.pribramsky.denik.cz/
Přidejte odpověď