Duha – David Herbert Lawrence

KAPITOLA 13

Svět muže

Ursula se vrátila do Cossethay bojovat s matkou. Škola jí skončila. Složila zkoušky. Musela čelit tomu prázdnému období mezi školou a případným sňatkem. Nejdřív si myslela, že to bude stále jako prázdniny, bude mít pocit svobody. Její duše se zmítala v chaosu, oslepená, trpící, zmrza­čená. Už neměla vůli přemýšlet o sobě. Nějakou dobu musí prostě přetrpět. Ale zakrátko zjistila, že stojí proti matce. Tou dobou měla matka schopnost dívku neustále rozčilovat a dohánět k šílenství. Už tu bylo sedm dětí, a přesto byla paní Brangwenová opět v jiném stavu, nosila deváté dítě. Jedno zemřelo jako malé na záškrt. To, že matka byla těhotná, dívku popouzelo. Paní Brangwenová byla tak spokojená sama se sebou, v plodnosti nacházela tak dokonalou seberealizaci. Nepřipouštěla si existenci čehokoli jiného kromě bezprostředních, tělesných a obyčejných věcí. Ursula se svou zapálenou duší trpěla mukami mládí, jež se snaží dosáhnout nějakého neznámého ideálu, kterého však nemůže dosáhnout, ani ho rozpoznat či pochopit. Celá poblázněná bojovala se vší tou temnotou, kterou měla proti sobě. A součástí této temnoty byla její matka. Omezovat vše tak jako matka na souhrn tělesných úvah a spokojeně odmítat skutečnost čehokoli jiného jí připadalo šílené. 

Paní Brangwenovou nezajímalo nic než děti, domácnost a pár místních klepů. A nedopustila, aby se jí cokoli dotklo, nenechala vedle sebe žít nic jiného. Tak žila ze dne na den, s velkým břichem poněkud neupravená, klidná, ležérně důstojná, se vším si dávala na čas, dělala, co jí vyhovovalo, věnovala se jen a jen blahu dětí a měla pocit, že tím naplňuje veškeré ženství. Dlouhý trans, kdy spokojena sama se sebou rodila a vychovávala děti, ji udržel stále mladou a nedospělou. Od narození Gudrun jako by nezestárla skoro ani o den. Po všechna ta léta se nedělo nic jiného, než že přicházely děti, nezáleželo na ničem než na tělesném pohodlí dětí. Jakmile děti nabyly vědomí, když začaly trpět vlastním naplněním, odvrhla je. Ale doma zůstala paní domu. Brangwen žil dál se svou ženou v jakémsi bohatém, mírně ospalém stavu fyzického žáru. Ani jeden z nich nebyl tak docela osobností, nenabyli určitého tvaru jako jedinci, natolik je zachvátil fyzický žár plození a vychovávání potomstva. To Ursula nesnášela, bojovala proti tomu uzavřenému, tělesnému a omezenému životu toho domácího stádečka! Klidná, mírná a neotřesitelná jako vždy, paní Brangwenová žila dál ve svém fyzickém mateřství.

Docházelo k bitvám. Ursula chtěla bojovat za věci, na kterých jí záleželo. Chtěla, aby děti nebyly tak nevychované a tyranské, chtěla mít doma nějaké postavení.
Ale matka ji stahovala a stahovala dolů. S veškerým vychytralým instinktem plodícího živočicha paní Brangwenová zesměšňovala a shazovala Ursuliny vášně, její myšlenky, její výslovnost. Ursula se snažila prosazovat doma právo žen na rovnocenné postavení v oblasti lidské činnosti a práce.
„Tak,“ opáčila na to matka,
 „máš tady úrodu punčoch zralých na zašívání. To může být oblast tvé činnosti.“
Ursula nerada spravovala punčochy a tahle odpověď ji rozzuřila. Krutě matku nenáviděla. Po několika týdnech nuceného domácího života měla svého domova dost. Ta obyčejnost, ta trivialita, ta naprostá bezvýznamnost toho všeho ji doháněly k šílenství. Mluvila a chrlila nápady, napomínala a sekýrovala děti, v tichém opovržení se otočila zády ke své plodné matce, která s ní zacházela s povýšenou lhostejností, jako by byla dítě, jež si na něco hraje a nelze ho brát vážně.
Někdy byl do sporů zatažen i Brangwen. Miloval Ursulu, proto měl vždycky pocit hanby, téměř zrady, když se na ni osopil. Osopoval se prudce a sžíravě a tak
hrubě, že Ursula vždycky zbledla, ztichla a oněměla. Jako by v ní umrtvovali cit, její povaha tvrdla a chladla. 

Brangwen sám se ocitl na rozcestí. Po všech těch letech začal před sebou vidět jakousi možnost úniku. Dvacet let pracoval v kanceláři jako kreslič, dělal práci, která ho nezajímala, protože se zdálo, že je mu určena osudem. K pocitu možného osvobození mu také napomáhalo to, že dcery rostly a odmítaly staré zvyklosti.
Byl to člověk, který neúnavně stále něco dělal. Slepě jako krtek si razil cestu ze země, která ho zakrývala, neustále se snažil vzdálit od fyzického živlu, v němž vězel jeho život. Pomalu, poslepu, šátravě, s tím prostorem k činnosti, který mu zbýval, si hledal cestu k individuálnímu výrazu a individuální formě.
Konečně se po dvaceti letech vrátil k dřevořezbě, téměř k bodu, kdy jako mladík opustil svou desku s Adamem a Evou. Nyní měl potřebné znalosti a dovednosti, ale ztratil vizi. Viděl dětinskost svých mladistvých pokusů, viděl neskutečný svět, v němž vznikaly. Nyní pocítil novou sílu ve smyslu pro realitu. Měl dojem, jako by teprve teď byl skutečný, jako by zacházel se skutečnými věcmi. Mnoho let pracoval na kostelíku v Cossethay, postavil pro kostel varhany, restauroval dřevěné zařízení a postupně dosáhl pocitu krásy z prosté práce. Nyní chtěl opět vyřezávat věci, které by byly výrazem jeho samého. Ale nemohl se nějak chytit – neustále měl moc práce, byl příliš nejistý nebo zmatený. V nejistotě začal studovat modelování. Ke svému překvapení zjistil, že mu to jde.
 Když modeloval hlínu či sádru, dokázal vytvořit opravdu krásné reprodukce. Pak se pustil do hautreliéfu Ursuliny hlavy, na způsob Donatella. V prvním návalu vášně vytvořil krásný náznak svého přání. Ale vrcholné soustředění jako by se nechtělo dostavit. S trpkým pocitem v ústech se nakonec vzdal. Dál vytvářel kopie či vytvářel vzory výběrem motivů z klasických děl. Miloval Della Robbiu a Donatella, jako kdysi coby mladík miloval Fra Angelica. V jeho díle se projevovala svěžest a naivní postřeh raných Italů. Ale byly to pouhé reprodukce. Když dosáhl hranice svých možností v modelování, pustil se do malování.
 Avšak jeho snahy v oblasti akvarelů nepřesáhly výtvory jiných amatérů. Dosáhl jistých výsledků, ale příliš ho to nezaujalo. Po jednom či dvou obrázcích milovaného kostelíka, které prozrazovaly stejný postřeh jako jeho modelování, ale zdály se neslučitelné s moderní prostorovou malbou – jeho kostelní věž trčela z obrazu, skutečně trčela a prosazovala se, ale jako by se styděla za absenci významu –,
toho opět nechal. 
Pustil se do výroby šperků, četl Benvenuta Celliniho, rozplýval se nad reprodukcemi ornamentů a začal vytvářet přívěsky ze stříbra a perel. Jeho první výtvory, když náhle tento obor objevil, byly skutečně krásné. Později šel spíš cestou nápodoby. Avšak jako první své ženě a pak všem ostatním dívkám v rodině vyrobil po přívěsku. Pak dělal prsteny a náramky. Později se pustil do tepectví a cizelérství. Když Ursula skončila školu, vyráběl právě stříbrnou misku krásného tvaru. Jak se z ní těšil, skoro po ní prahnul! Celou tu dobu pak jeho jediným spojením se skutečným vnějším světem byla zimní večerní výuka, která mu poskytovala styk se státním školstvím. Všechno ostatní šlo mimo něj a bylo mu srdečně lhostejné – dokonce i válka. Národ pro něj neexistoval. On pobýval ve svém soukromém útočišti, které nemělo žádnou národnost ani jiné silné pouto.

Ursula trochu sledovala noviny, pokud šlo o válku v jižní Africe. Uváděly ji do špatné nálady a snažila se vnímat je co nejméně. Ale Skrebenský tam někde byl. Občas jí poslal pohlednici. Jako by se však pro něj stala slepou zdí bez oken a bez východu. Ona lpěla na Skrebenském ze svých vzpomínek. Láska k Winifred Ingerové jako by vyrvala její život z kořenů a rodné půdy tam, kde k ní patřil Skrebenský, a Ursula byla přesazena do vyprahlé země. Anton byl ve skutečnosti už jen vzpomínkou. Po odchodu Winifred obnovovala vzpomínku na něj se zvláštní náruživostí. Byl pro ni téměř symbolem jejího skutečného života. Jako by se skrze něho a v něm mohla navrátit ke svému já, kterým byla předtím, než milovala Winifred, než se jí zmocnila ta umrtvenost, to nelítostné přesazení. Ale i její vzpomínky byly dílem představivosti.
Snila o něm a o sobě, jak bývali spolu. Nemohla o něm snít dál, o tom, co dělá teď, jaký vztah by k ní měl nyní. Jenom někdy plakala, když pomyslela na to, jak krutě trpěla, když od ní odjel – jak trpěla! Pamatovala si, co si tehdy napsala do deníku:
„Kdybych byla měsícem, vím, kam bych spadla.“
Trpěla otupující bolestí, když si vzpomněla, čím byla tehdy. Vždyť to byly vzpomínky na mrtvé já. Po Winifred to bylo všechno mrtvé. Poznala mrtvolu svého mladého, milujícího já, poznala jeho hrob. A přitom to mladé milující já sotva existovalo, byl to výtvor její představivosti. Někde hluboko v ní přetrvávalo chladné zoufalství neměnné a nezměněné. Nikdo už ji teď nebude milovat – a ona nebude nikoho milovat. Konec lásky k Winifred v ní zabil veškerou lásku, zbylo v ní cosi z té mrtvoly. Bude žít, půjde dál, ale nebude mít žádné milence, žádný milenec už ji nikdy nebude chtít. Ani ona nebude chtít už žádného milence. Ten živoucí plamínek touhy v ní navždy uhasl. Ten droboučký živoucí zárodek, který obsahoval poupě jejího skutečného
já, její skutečné lásky, byl zabit, a ona sice poroste dál jako rostlina, udělá, co bude v jejích silách, aby také trochu vykvetla, ale její hlavní květ zemřel předtím, než se narodil, veškerý její růst teď bylo přenášení mrtvé naděje.
V tom domku plném dětí se táhly nešťastné týdny. Co byl její život – nízké, beztvaré, rozložené nic; Ursula Brangwenová byla člověkem bez jakékoli ceny
či důležitosti, žila v ošumělé vesnici Cossethay, v ničemném dosahu Ilkestonu. Ursula Brangwenová, v sedmnácti bezcenná a nedoceněná, nikdo ji nechce, ani nepotřebuje, sama si uvědomuje vlastní mrtvou hodnotu. Nedalo se na to ani pomyslet.
Ale přes to všechno se její tvrdošíjná pýcha nevzdávala. Může být třeba zneuctěna, může být mrtvolou, kterou už nikdy nikdo nebude milovat, třeba je stonek prohnilý zevnitř a cizopasící na jiných – přesto se nikomu nepoddá. Postupně si uvědomila, že nemůže žít dál doma, když tam nemá své místo, význam či hodnotu. I ty děti, které chodily ještě do školy, opovrhovaly její neužitečností. Potřebovala něco dělat.
Otec říkal, že má víc než dost práce, když bude pomáhat matce. Od rodičů se jí nikdy nedostalo ničeho jiného než políčku na tvář. Nebyla praktická. V hlavě se jí honily divoké nápady, jak uteče a stane se služkou, jak požádá nějakého muže, aby si ji vzal.

Napsala ředitelce střední školy o radu.
„Nevidím tak docela, co bys mohla dělat, Ursulo,“ dostalo se jí odpovědi,
 „Pokud nejsi ochotna stát se učitelkou na základní škole. Složila jsi maturitní zkoušku a to Tě opravňuje k místu nekvalifikované učitelky na kterékoli škole, s platem asi padesát liber ročně. Ani nevíš, jak hluboce cítím s Tvým přáním něco dělat. Zjistíš časem, že lidstvo je velké těleso, jehož jedním užitečným členem jsi také Ty, zaujmeš vlastní místo v tom velkém úkolu, který se lidstvo snaží plnit. To ti poskytne uspokojení a sebeúctu, které Ti nemůže dát nic jiného.“

Ursule se zastavilo srdce. Pomyšlení na takové uspokojení ji mrazilo a děsilo. Její chladná vůle se však podvolila. Tohle právě chce.
„Máš citlivou povahu,“ psalo se dál v dopise, „reaguješ rychle a přirozeně. Kdyby ses tak naučila trpělivosti a sebekázni, nevím, proč by se z Tebe neměla stát dobrá učitelka. Alespoň bys to mohla zkusit. Jako nekvalifikovaná učitelka bys mohla pracovat jenom rok či dva. Pak bys postoupila na nějaký učitelský
ústav, kde bys, doufám, vystudovala. Silně Tě nabádám a radím Ti, abys studovala dál a získala titul. Dosáhneš tak kvalifikace a postavení ve světě, a tím i větší možnosti vybrat si svou cestu. Byla bych pyšná, kdyby jedna z mých žákyň dosáhla vlastní ekonomické nezávislosti, což znamená tolik, že si to ani neumíš představit. Budu opravdu ráda, když se dozvím, že další z mých žákyň dosáhla prostředků ke svobodnému výběru vlastní cesty.“

Ursula z toho měla chmurný a zoufalý dojem. Dost ji to znechutilo. Ale opovržení matky a otcova tvrdost ji zraňovaly, poznala potupné postavení příživníka, pocítila hlodavý osten matčina živočišného náhledu na ni. Nakonec musela promluvit. Tvrdě a mlčenlivě v nitru rozhodnuta, vyklouzla jednoho večera z domu do dílny. Slyšela poťukávání kladívka o kov. Otec zvedl hlavu, když se otevřely dveře. Tvář měl zarudlou a prozářenou instinktem, jako když byl mladý, černý knírek měl nad širokými ústy krátce přistřižený, černé vlasy krásné a husté jako vždy. Ale jako by byl duchem nepřítomen, jako by si získal základní odstup od lidských bytostí. Pracoval. Podíval se na dceřinu nehybnou a bezvýraznou tvář. V hrudi a v břiše pocítil žhavý vztek.
„Co je zas?“ zeptal se.
„Nemohla bych,“ začala a dívala se stranou, ne na něj,
 „nemohla bych jít do práce?“
„Jít do práce – a k čemu?“
Hlas měl tak silný, řekl to bez váhání a důrazně. Rozčilovalo ji to.
„Nechci už takhle žít.“
Vzteky se mu na chvilku zastavila v žilách krev.
„Nechceš už takhle žít?“ opakoval.
 „A jak chceš žít?“
Zaváhala.
„Nějak jinak než pracovat doma a poflakovat se. A chci si něco vydělat.“
Její zvláštní tvrdost v řeči a divoká nezkrotnost mládí, které si ho nevšímalo, ho také zatvrdily hněvem.
„A jak myslíš, že si něco vyděláš?“ zeptal se.
„Můžu se stát učitelkou – maturita mi k tomu stačí.“
V tu chvíli si přál, aby se maturita někam propadla.
„A kolik dostaneš za tu svou maturitu?“ zeptal se posměšně.
„Padesát liber ročně,“ odpověděla.
Vždycky choval tajnou pýchu nad tím, že jeho dcery nemusejí jít pracovat. S penězi ženy a jeho vlastními měli čtyři sta ročně. A později, pokud by bylotřeba, mohli žít z kapitálu. Nebál se o své stáří. Jeho dcery mohou žít jako dámy.
Padesát liber ročně znamenalo libru týdně – což bylo dost, aby žila nezávisle.
„A jaká učitelka si myslíš, že by z tebe byla? Nemáš ani za mák trpělivosti s vlastními sourozenci, natožpak s třídou plnou dětí. A měl jsem za to, že
nemáš ráda ty špinavé spratky z obecní školy.“
„Všichni nejsou špinaví.“
„Zjistila bys, že nejsou všichni čistí.“

V dílně se rozhostilo ticho. Světlo lampy dopadalo na naleštěnou stříbrnou misku, která stála před ním, na kladívko, výheň a dlátko. Brangwen tam stál s podivným, jakoby šelmovským světlem ve tváři, skoro jako s úsměvem. Ale nebyl to úsměv.
„Můžu to zkusit?“ zeptala se.
„Můžeš si dělat, co ksakru chceš, a jít, kam chceš.“
Její tvář zůstala nehybná a bez výrazu, lhostejná. Vždycky ho to rozzuřilo, když ji takhle viděl. Ani se nepohnul. Aniž jakkoli dala znát, co cítí, chladně se otočila a vyšla z dílny. On pracoval dál, ale nervy měl podrážděné. Pak odložil nástroje a vrátil se do domu. Hlasem zatrpklým hněvem a opovržením sdělil novinku ženě. Ursula byla u toho. Došlo ke krátké hádce, kterou paní Brangwenová uzavřela, když tónem kousavé převahy a lhostejnosti řekla:
„Jen ji nech, ať si to zkusí. Brzy toho bude mít dost.“
A tím záležitost skončila. Ale Ursula to brala tak, že nyní může svobodně jednat. Několik dní nic nepodnikla. Váhala s tím krutým krokem, že by si našla práci, neboť se přecitlivěle bála styku s novými lidmi, styděla se nových situací. Pak ji k tomu konečně jakási tvrdošíjnost přiměla. Duše jí přetékala trpkostí.
Zašla do obecní knihovny v Ilkestonu, našla si nějaké adresy v časopisu Učitelka a napsala si o formuláře. Po dvou dnech si přivstala a šla naproti listonoši.
Jak očekávala, měl pro ni tři dlouhé obálky.
Srdce jí bolestně tlouklo, když s nimi stoupala do svého pokoje. Třásly se jí prsty, sotva se dokázala přimět pohlédnout na ty dlouhé oficiální formuláře, které musela vyplnit. Celá ta záležitost jí připadala tak krutá, tak neosobní.
 Ale bylo nutné to udělat.
„Jméno (příjmení na prvním místě):…………“
Třesoucí se rukou napsala: „Brangwenová – Ursula.“
„Věk a datum narození:……….“
Po dlouhých úvahách vyplnila i tuto řádku.
„Kvalifikace, datum zkoušky:…………“
S mírnou pýchou tam vypsala:
„Londýnská maturitní zkouška.“
„Předchozí zaměstnání, kde:…………“
Srdce jí pokleslo, když psala:
„Žádné.“
A pořád ještě toho bylo mnoho k vyplnění. Trvalo jí dvě hodiny, než vyplnila tři žádosti. Pak musela opsat doporučení od ředitelky a kněze. Nakonec to však bylo hotové. Zalepila tři dlouhé obálky. Odpoledne šla do Ilkestonu a odeslala je. Nic z toho neřekla rodičům. Když své dlouhé dopisy oznámkovala a házela je do schránky na hlavní poště, měla pocit, jako by už byla z dosahu otce a matky, jako by se sloučila s vnějším, velkým světem činnosti, světem vytvořeným mužem.

Když se vrátila domů, snila si znovu po svém ty dávné, skvělé sny. Jednu žádost poslala do Gillinghamu v hrabství Kent, druhou do Kingstonu na Temži a třetí
do Swanwicku v Derbyshiru. Gillingham je tak krásné jméno a Kentu se říká zahrada Anglie. Takže v Gillinghamu, prastaré vesnici vedle chmelnic, kde měkce zářilo slunce, vyšla odpoledne ze školy do stínu platanů u brány a zabočila po ospalé silnici k domku, kde plaňkami v plotě vyčuhovaly modré hlavičky chrp a cestičku lemovaly rozkvetlé floxy.
Když Ursula vstoupila do místnosti, zvedla se stařičká paní a s pozdviženýma, křehkýma, zažloutlýma rukama se zeptala:
„Co si o tom myslíš, děvenko?“
„A o čempak, paní Wetherallová?“
Frederick se vrátil. Jeho mužný krok zaduněl na schodech – uviděla jeho pevné boty, modré kalhoty a kabát uniformy a pak tvář, výraznou a dychtivou jako tvář orla, oči roznícené nádherou neznámých moří, které se mu vetkaly do duše – jak sestupoval po schodech do kuchyně.
 Tento sen s různými odbočkami jí vystačil na kilometr a půl chůze. Pak odešla do Kingstonu na Temži. Kingston na Temži bylo historické místo kousek na jih od Londýna. Žily tam urozené a ctihodné duše, jež patřily metropoli, ale milovaly klid. Tam se setkala s úžasnou rodinou dívek žijící ve velkém domě z doby královny Anny, jehož trávníky se svažovaly k řece, a v prostředí majestátního klidu se náhle octla mezi spřízněnými dušemi. Milovaly ji jako sestry, měly společné ušlechtilé myšlenky.
Opět byla šťastná. Ve svém přemítání rozepjala svá ubohá, přistřižená křídla a rozletěla se přímo do empyrea.

Ubíhal den za dnem. S rodiči nemluvila. Pak se jí vrátila doporučení z Gillinghamu. Nechtěli ji a ve Swanwicku také ne. Po sladkých nadějích následovala trpká chuť odmítnutí. Její jasná pírka se opět octla v prachu.
Pak náhle po čtrnácti dnech přišlo vyrozumění z Kingstonu na Temži. Následující čtvrtek se měla přijet ukázat na Školský úřad města k pohovoru před komisí.
Srdce se jí zastavilo. Věděla, že přiměje komisi, aby ji přijala. Když se nyní její odjezd z domova hrozivě přiblížil, začala se však bát. Srdce se ji
chvělo strachem a váhá­ním. Ale někde v nitru už se pevně rozhodla.
Jako přízrak prožila ten den, nechtělo se jí sdělit novinku matce, čekala na otce. Ovládlo ji napětí a strach. Děsila se odchodu do Kings­tonu. Vžila se do skutečnosti a růžové sny zmizely. Přesto však se s ubíhajícím odpolednem navrátilo sladké snění. Kingston na Temži – jak jí to znělo důstojně. Obklopil ji stín historie a romantické kouzlo majestátnosti. Paláce budou staré a potemnělé, sídlo králů neprobádané. přesto to pro ni bylo sídlo králů – Richardaa Jindřicha, Wolseyho a královny Alžběty. Tušené ohromné trávníky se vznešenými stromy a terasy, jejichž schody měkce omývá voda a kde někdy vycházejí na břeh labutě. A ještě si představovala velkolepou, nádhernou loď královny, jak připlouvá po proudu, na přístavní můstek prostřou červený kobereček, po jehož obou stranách čekají pánové ve fialových sametových kabátcích a s holými hlavami tam na slunci čekají.
„Přesladká Temže, plyň, než dozpívám.“
Nastal večer, otec se vrátil domů, vznětlivý, vnímavý a rezer­vovaný jako vždy. Byl méně skutečný než její představy. Čekala, než povečeřel. Bral si velká sousta a jedl nepřítomně, se stejnou odevzdaností, jakou věnuje potravě zvíře.
Hned po večeři odešel do kostela. Měl zkoušku se sborem a chtěl si předem přehrát nějaké melodie na varhany.
Západka velkých dveří hlasitě cvakla, když za ním přišla Ursula, ale varhany hřímaly dál. Nevnímal. Cvičil si kostelní píseň. Mezi plameny svíček viděla jeho malou, havraní hlavu a napjatou tvář, jeho štíhlé tělo sedělo poněkud sesuté na stoličce. Tvář měl tak prozářenou a nehybnou, že se pohyby jeho končetin jevily podivné, jako by s ním nesouvisely. Zvuk varhan jako by náležel kamenům pilířů, plynul v nich jako míza. Hudba skončila a nastalo ticho.
„Tati!“ oslovila ho.
Otočil se, jako by čekal ducha. 
Ursula stála ve stínu mezi světlem svíček.
„Co zas?“ zeptal se, ještě ne tak docela na zemi.
Bylo těžké s ním mluvit.
„Mám místo,“ řekla, když se přinutila promluvit.
„Co že máš?“ Jen nerad se vytrhával z rozpoložení navozeného hrou. 
Zavřel noty před sebou.
„Mám místo, kam můžu jít.“
Tehdy se k ní otočil, i když dosud nerad a nepřítomně.
„A kdepak?“ zeptal se.
„V Kingstonu na Temži. Musím tam ve čtvrtek jet na pohovor s komisí.“
„Tak ve čtvrtek?“
„Ano.“
A podala mu dopis. Přečetl si ho ve světle svíček.
Ursula Brangwenová, U tisu, Cossethay, Derbyshire.
Vážená slečno,
žádáme Vás, abyste se dostavila na shora uvedenou adresu příští čtvrtek, 10. t. m. v 11.30 na pohovor s komisí ohledně Vaší žádosti o místo pomocné učitelky
ve škole Wellingborough Greens.

Jak ještě zářil klidem nabytým prostředím kostelíka a hudbou, Brangwenovi přišlo velice zatěžko vnímat tu vzdálenou a oficiální informaci.
„S tím mě snad nemusíš otravovat teď, ne?“ odpověděl netrpělivě a vrátil jí dopis.
„Musím tam ve čtvrtek jet,“ zopakovala.
Seděl bez hnutí. Pak sáhl po dalších notách a ozvalo se zašumění a pak dlouhá, výrazná trubková nota varhan, jak položil ruce na klávesy. Ursula se otočila
a šla pryč. Snažil se znovu oddat varhanům. Ale nemohl. Nemohl už navázat. Celou tu dobu jako by ho jakýsi provázek nešťastně tahal jinam.
Když se vrátil domů po zkoušce sboru, tvář měl temnou a v srdci černo. Neřekl však nic, dokud mladší děti neodešly spát. Ursula ale věděla, co se chystá.
Nakonec se zeptal.
„Kde je ten dopis?“
Podala mu ho. Seděl a hleděl na něj.
 „Žádáme Vás, abyste se příští čtvrtek dostavila na shora uvedenou adresu…“ Bylo to chladné, ofi­ciální oznámení pro Ursulu a on s ním neměl co do činění. A je to! Existovala nyní jako nezávislý společenský jedinec. Na ní bylo, aby na tuto výzvu odpověděla, bez ohledu na něho. Neměl ani právo se do toho plést.
 Srdce mu zatvrdlo a rozhněvalo se.
„To jsi musela udělat za našimi zády, co?“ řekl opovržlivě.
 A jí srdce zabušilo žhavou bolestí. Věděla, že se osvobodila – odloučila se od něj. Byl poražen.
„Řekli jste ‚ať to zkusím‘“, odpověděla téměř omluvně.
Neposlouchal ji. Seděl a díval se na dopis.
„Školský úřad, Kingston na Temži“ – a pak na stroji psané
 „Slečna Ursula Brangwenová, U tisu, Cossethay“.
 Bylo to tak úplné a konečné. Nemohl z toho nevyčíst nové postavení Ursuly jako příjemkyně dopisu. Pocítil to jako tíhu na duši.
„Ale,“ řekl nakonec, „ty nikam nepojedeš.“
Ursula sebou trhla a nemohla najít slova, kterými by vykřičela svou vzpouru.
„Jestli si myslíš, že si odfrčíš až někam za Londýn, tak to ses spletla.“
„A proč ne?“ vykřikla, náhle pevně rozhodnuta neuhnout.
„Proto,“ odpověděl.
A nastalo ticho, než přišla dolů paní Brangwenová.
„Podívej, Anno,“ řekl a podal jí dopis.
Když uviděla strojem psaný dopis, maličko pozvedla hlavu, protože tušila nepříjemnosti z vnějšího světa. Tím svým zvláštním způsobem protočila oči, jako
by se uzavřela před svým vnímavým mateřským já, na jehož místo se vetřel jakýsi necitelný, nesmyslný trans. V tomto stavu přehlédla dopis a pečlivě se snažila nepochopit ho. Svou necitelnou, povrchní myslí obsah vytušila. Její citlivé já se před ním uzavřelo.
„O jaké místo jde?“ zeptala se.
„Chce jít učit do Kingstonu na Temži, za padesát liber ročně.“
„Ach tak.“
Matka promluvila, jako by to byla nepřátelská skutečnost týkající se kohosi cizího. Bude ji muset nechat jít, už kvůli stavu svých citů. Paní Brangwenová měla začít opět růst se svým nejmladším dítětem. Nejstarší dcera stála nyní v cestě.
„Nepůjde přece do takové dálky,“ namítl otec.
„Musím jít tam, kde mě chtějí,“ vykřikla Ursula.
 „A je to dobré místo.“
„Co o tom místě víš?“ odsekl otec.
„Nezáleží na tom, jestli tě chtějí, nebo ne, když otec říká, že tam nepůjdeš,“
 řekla matka klidně.
Ursula ji přímo nenáviděla!
„Řekli jste, že to mám zkusit,“ křičela dívka.
 „Teď to místo mám, tak tam půjdu.“
„A proč si neseženeš místo v Ilkestonu, abys mohla bydlet doma?“ zeptala se Gudrun, která nesnášela rozepře a nechápala, proč Ursula pořád není spokojená, ale zároveň musela při sestře stát.
„V Ilkestonu žádné místo není,“ vykřikla Ursula.
 „A radši bych stejně šla někam pryč.“
„Kdybys byla řekla, mohli jsme ti místo v Ilkestonu zařídit. Ale ty sis musela hrát na velkou dámu a udělat si to po svém,“ řekl otec.
„Nepochybuju o tom, že bys radši šla někam pryč,“ ozvala se kousavě matka.
 „A taky nepochybuju o tom, že bys zjistila, že to s tebou jiní lidé taky moc
dlouho nevydrží. Máš o sobě moc velké mínění a jen ti to škodí."
Mezi dívkou a matkou vzplála čirá nenávist. Nastalo zatvrzelé mlčení. Ursula věděla, že je musí přerušit.
„Prostě mi napsali a musím tam jet,“ uzavřela.
„Kde na to vezmeš peníze?“ zeptal se otec.
„Dá mi je strýček Tom,“ odpověděla.
Opět se rozhostilo ticho. Tentokrát vítězila.
Pak konečně otec zvedl hlavu. Tvář měl zamyšlenou, jako by se stahoval do sebe, aby učinil prohlášení.
„Prostě do takové dálky nepůjdeš,“ řekl.
 „Zeptám se pana Burta na místo tady. Nedovolím, abys šla sama až někam za Londýn.“
„Ale já musím jet do Kingstonu, pozvali mě.“
„Obejdou se bez tebe,“ řekl na to.
Nastalo chvějivé ticho, kdy se Ursula octla na pokraji slz.
 „Dobře,“ řekla tiše a ztěžka,
 „můžete mi tohle překazit, ale já si stejně místo seženu. Nehodlám zůstat doma.“
„Nikdo nechce, abys zůstávala doma,“ zakřičel náhle, jak v něm vzplanul vztek.
Neřekla už ani slovo. S úsměvem se zatvrdila ve své domýšlivosti, v nevraživé lhostejnosti vůči nim ostatním. To byl stav, kdy by ji byl zabil. Se zpěvem
odešla do obývacího pokoje. C’est la mère Michel qui a perdu son chat,
Qui crie par la fenêtre qu’est-ce qui le lui rendra – 

Během několika dalších dní se Ursula chovala vesele a nedotčeně, zpívala si, byla milá na děti, ale k rodičům se zatvrdila a zchladla v duši. Nic víc nebylo řečeno. Ta nedotčenost a veselost trvala čtyři dny. Pak začala povolovat. Večer se zeptala otce:
„Ptal ses na to místo pro mě?“
„Mluvil jsem s panem Burtem.“
„A co říkal?“
„Zítra je schůze komise. Řekne mi v pátek.“
Tak čekala do pátku. Kingston na Temži byl vzrušujícím snem. Zde pociťovala tvrdou, syrovou realitu. Věděla, že to takhle dopadne, protože nic se nikdy neuskutečnilo jinak než v rámci tvrdé a vymezené reality. Nechtěla být učitelkou v Ilkestonu, protože Ilkeston znala a nesnášela. Ale chtěla se osvobodit, tak se musí chopit svobody, kde je to možné.
V pátek jí otec oznámil, že ve škole v Brinsley Street mají volné místo. To by patrně mohla získat okamžitě, ani by nemusela žádat. Srdce se jí zastavilo. Brinsley Street byla v chudé čtvrti a ona už kdysi pocítila, jaké jsou chudé děti v Ilkestonu. Křičely na ni a házely po ní kamení. Avšak jako učitelka by měla autoritu. A bylo to všechno tak neznámé. Vzrušovalo ji to. I ta školní budova ze suchých, sterilních cihel v sobě skrývala jakési kouzlo. Byla tak nelítostná a ošklivá, tak nelítostně ošklivá, že by z Ursuly vypudila přetrvávající zbytky přecitlivělosti.
Snila o tom, jak to zařídí, aby ji ty malé, ošklivé děti milovaly. Vytvoří si k nim osobní vztah. Učitelé byli vždycky tak tvrdí a neosobní. Neexistoval žádný živý vztah. Ona se bude chovat tak, aby všechno bylo osobní a živé, bude se rozdávat, veškeré své bohatství těm dětem rozdá, učiní je tak šťastnými, že ji budou mít nejradši ze všech učitelů na světě.
O Vánocích pro ně vybere úžasná přáníčka a uspořádá pro ně ve třídě nádhernou vánoční slavnost.

Ředitel, pan Harby, je malý, podsaditý, poněkud obhroublý muž, říkala si. Ona mu však ukáže takové světlo půvabu a kultivovanosti, že si jí zanedlouho bude nesmírně vážit. Stane se zářivým sluncem celé školy, děti díky ní rozkvetou jako drobný plevel, učitelé jakožto vysoké, odolné rostliny vykvetou do vzácných květů.

Přišlo pondělní ráno. Byl konec září a mrholení kolem ní tvořilo závoje, zdánlivě jako by se octla ve vlastním světě. Kráčela vstříc nové zemi. Stará zmizela.
Závoj, jenž skrýval nový svět, bylo možno roztrhnout. Jak v dešti kráčela z kopce dolů s taškou s obědem v ruce, zmocnil se jí silný pocit napjatého očekávání.
Tenkým závojem deště uviděla město, táhlý kopec. Musí do něj vkročit. Cítila zároveň odpor i vzrušené naplnění. Ale bála se.

Na konečné čekala na tramvaj. Zde to začínalo. Před ní se nacházelo nádraží, odkud se jezdilo do Nottinghamu, kam před půl hodinou odjela do školy Theresa; za ní byla malá církevní škola, do níž chodila sama jako dítě, když byla ještě naživu babička. Babička zemřela, byly tomu dva roky. Na Blatech nyní žila se strýcem Fredem cizí žena a měli malé děcko. Za sebou nechala Cossethay se zralými ostružinami v živých plotech.
Jak čekala na tramvaj, rychle se vrátila do dětství – ke škádlivému dědečkovi s plavým plnovousem a modrýma očima a tím velkým, monumentálním tělem; utopil
se; vzpomněla na babičku, o níž si někdy říkala, že ji milovala víc než kohokoli jiného na světě; na malou školu, na kluky Phillipsovy – jeden z nich teď sloužil jako voják královské gardy, jeden byl horníkem. Vášnivě lpěla na minulosti.
Ale jak o ní snila, zaslechla tramvaj, která se s tupým duněním valila zpoza zatáčky, viděla, jak se přiblížila na dohled a hučela blíž. Objela smyčku konečné a zastavila se u ní. Nějací nezřetelní šedí lidé vystoupili na druhém konci a průvodčí přecházel v loužích a přehazoval tyč. Nastoupila do vlhké, nepohodlné tramvaje, jejíž podlaha potemněla mokrem, okénka byla všechna zamlžená, a v napjatém očekávání seděla. Už začala, její nová existence.
Nastoupila ještě jedna další cestující – jakási uklízečka v mokrém šedivém kabátě. Ursula nemohla snést, že tramvaj pořád ještě čeká. Zazvonil zvonec,
tramvaj sebou cukla kupředu. Vůz se opatrně ploužil mokrou ulicí. Unášelo ji to vpřed, do její nové existence. Srdce ji pálilo bolestí a napjatým očekáváním,
jako by se jí cosi zařezávalo do živé tkáně. Tramvaj jako by často, příliš často, zastavovala a pak nastupovali mokří lidé v kabátech a mlčky tu šedí seděli v nehybných řadách proti ní, s deštníky mezi koleny. Okna tramvaje se ještě víc zamlžila, zmléčněla. Byla tu zavřená s těmi neživými, přízračnými lidmi. Zatím ji nenapadlo, že je jednou z nich.
Přišel průvodčí s lístky. Každá malá dírka, kterou vyrazil kleštičkami, jako by ji děsila. Její lístek určitě musí být jiný než ty ostatní.
Všichni jeli do práce; ona také jela do práce. Měla stejný lístek. Seděla a snažila se k nim zařadit. Ale v útrobách cítila strach, pocítila neznámé, hrůzné sevření.

V Bath Street musela přestoupit na jinou tramvaj. Podívala se nahoru do kopce. Jako by vedl ke svobodě. Vzpomněla si na ta mnohá sobotní odpoledne, kdy tudy chodila do obchodů. Jak si tehdy připadala svobodná a bezstarostná!
A tramvaj už opatrně sjížděla z kopce dolů. Ursula se strachem sledovala každý metr jejího pohybu. Když vůz zastavil, spěšně nastoupila.
Tramvaj jela dál a Ursula neustále otáčela hlavu, protože se tu přesně nevyznala. Konečně se srdcem v jednom plameni roztřeseně vstala. Průvodčí zprudka zazvonil.
Šla po malé, nehezké, mokré a liduprázdné ulici. Škola stála nízko přičaplá na asfaltovém dvoře černě se lesknoucím v dešti a obe­hnaném zábradlím.
 Budova byla začernalá a strašná, okny přízračně vyhlížely uschlé rostliny.
Vstoupila do klenutých dveří vchodu. Jako by to tu celé čímsi hrozilo, v nápodobě kostelní architektury se zračila snaha ovládat, výraz světské autority.
Na dlážděné podlaze vchodu uviděla už jedny stopy. Místo bylo tiché, opuštěné, jako prázdné vězení očekávající návrat dupajících nohou. Ursula popošla ke sborovně,která jí připadala jako ponurá díra. Nesměle zaklepala.

„Prosím!“ zavolal překvapený mužský hlas jakoby z vězeňské cely.
 Vešla do temné malé místnosti, kam nikdy nesvítilo slunce. V plynové lampě plápolal nahý, syrový plamének. Nějaký hubený muž u stolu přihlazoval papír na podložce hektografu. Podíval se na Ursulu svým úzkým, zašpičatělým obličejem, řekl
 ,,Dobré ráno!", pak se zase odvrátil, sloupl papír z podložky, podíval se na přetištěné fialové písmo a zkroucený list papíru odhodil stranou na hromádku.
Ursula ho fascinovaně sledovala. V příšeří malé místnosti prosvětlované pouze plynovou lampou vypadalo všechno neskutečně.
„To je ale ošklivé ráno,“ poznamenala.
„Ano,“ souhlasil, „počasí za moc nestojí.“
Ale tady uvnitř jako by nezáleželo na tom, jestli je ráno, nebo jaké je počasí. V místnosti vládlo bezčasí. Mluvil zaměstnaným hlasem, spíše jako ozvěna.
Ursula nevěděla, co dál říci. Svlékla si plášť do deště.
„Jdu brzy?“ zeptala se.
Muž se nejdříve podíval na malé hodiny, pak na ni. Jeho oči jako by se zaostřily na jehličky.
„Je za pět minut půl,“ řekl.
 „Přišla jste druhá. Já jsem tu byl dneska první.“

Ursula si nesměle sedla na kraj židle a sledovala, jak hubenýma červenýma rukama přihladí bílý papír, pak chvilku počká, nadzvedne růžek papíru, mrkne pod něj a znovu jezdí rukama po papíře. Na stole už byla velká hromada zkroucených bílých papírů potištěných písmem.
„To jich musíte udělat tolik?“ ptala se Ursula.
Muž se na ni opět ostře zadíval. Bylo mu tak třicet třiatřicet, byl hubený, zelenkavě bledý, měl dlouhý nos a zašpičatělý obličej. Oči měl modré a zaostřené
jako ocelové hroty, skoro krásné, pomyslela si dívka.
„Třiašedesát,“ odpověděl.
„Tolik!“ řekla potichu. Pak přemýšlela dál.
„Ale to není všechno jen pro vaši třídu, že ne?“ dodala.
„A proč ne?“ odpověděl poněkud zhurta.
Ursulu poněkud děsilo, jak pracuje jako stroj a jí si nevšímá a jak úsečně odpovídá. Připadalo jí to nové. Nikdy s ní nikdo takhle nezacházel, jako by na ní nezáleželo, jako by se obracela na stroj.
„Je to hodně,“ řekla účastně.
„Vy budete mít asi tak stejně,“ odpověděl.
Nic jiného z něj nedostala. Seděla trochu bezradně, nevěděla, co má cítit. Přesto se jí docela líbil. Vypadal tak mrzutě, ale bylo na něm cosi zvláštně ostrého, dychtivého, co ji přitahovalo a zároveň děsilo. Jakýsi chlad působící proti jeho povaze.
Dveře se otevřely a objevila se malá, nevýrazná, asi osmadvacetiletá žena.
„A, Ursula,“ vykřikla nově příchozí.
 „Jsi tu brzy. Ale to si piš, že ti to nevydrží dlouho.
 To je věšák pana Williamsona – tenhle je tvůj.
 Učitel páté třídy má vždycky tenhle.
 Nesundáš si klobouk?“

Slečna Violet Harbyová přendala Ursulin plášť z věšáčku, na němž visel, na další v řadě. Mezitím už vytahala špendlíky ze svého vlněného klobouku a napíchala
si je do kabátu. Prohrábla si kudrnaté, splihlé vlasy myší barvy a otočila se k Ursule.
„To je ale děsný počasí,“ vykřikla, „děsný! 
A jestli něco přímo nesnáším, tak je to déšť v pondělí ráno; děcka se budou trousit celý zmáchaný a nic se proti tomu nedá dělat –“
Z novinového papíru vybalila černou zástěru a už si ji vázala kolem pasu.
„Přinesla sis zástěru, ne?“ vyhrkla a věnovala Ursule letmý pohled.
 „Budeš ji potřebovat. Nedovedeš si představit, jak budeš do půl páté vypadat – samá
křída a inkoust a prach z bot dětí. – Pošlu nějakého kluka k mojí mámě.“
„Ale mně to nevadí,“ protestovala Ursula.
„Ale ano – pošlu pro ni,“ vykřikla slečna Harbyová.
Ursula trochu ztuhla. Všichni jako by byli tak sebejistí a tak panovační. 
Jak bude s těmi lidmi vycházet, když jednají tak zhurta, úsečně a panovačně?
A slečna Harbyová nepromluvila ani slovo k muži, který seděl u stolu. Prostě si ho vůbec nevšímala. Ursula mezi nimi dvěma vycítila hrubě nezdvořilý vztah.
Obě dívky vyšly na chodbu. Pár dětí už brebentilo u vchodu.
„Jime Richardsi,“ zavolala slečna Harbyová tvrdým a autoritativním hlasem.
 Nějaký chlapec se stydlivě přiblížil.
„Dojdeš mi k nám domů, ano?“ řekla slečna Harbyová velitelsky shovívavým a vtíravým hlasem. Nečekala na odpověď. 
„Zajdeš tam a požádáš mou maminku, aby mi poslala jednu školní zástěru pro slečnu Brangwenovou, ano?“
Chlapec nesměle zamumlal, „Ano, slečno,“ a už byl na odchodu.
„Hej,“ zavolala slečna Harbyová. „Pojď sem – pro co tam jdeš? Co řekneš mé mamince?“
„Školní záště– “ vykoktal kluk.
„Prosím vás, paní Harbyová, slečna Harbyová říká, jestli byste poslala další školní zástěru pro slečnu Brangwenovou, protože ta přišla bez ní.“
„Ano, slečno,“ zamumlal kluk se skloněnou hlavou a už se zase vzdaloval. 
Slečna Harbyová ho chytila a přidržela za rameno.
„No tak, co řekneš?“
„Paní Harbyová, prosím, slečna Harbyová chce zástěru pro slečnu Brangwinovou,“ zamumlal chlapec velmi stydlivě.
„Slečnu Brangwenovou!“ zasmála se slečna Harbyová a postrčila ho kupředu.
 „Moment, vezmeš si radši můj deštník – počkej chvilku.“
Proti jeho vůli vybavila chlapce deštníkem a vyslala ho na cestu.
„Ne abys tam byl věčnost,“ zavolala za ním ještě slečna Harbyová. Pak se otočila k Ursule a řekla zvesela:
„Trochu si na něj musíš dát pozor, na toho kluka – ale není špatný, víš.“
„Ne, není,“ chabě souhlasila Ursula.

Západka na dveřích cvakla a vstoupily do velké místnosti. Ursula se po ní rozhlédla. Přísné ticho po celé její délce jí přišlo oficiální a mrazivé. Asi tak v polovině byla skleněná přepážka, jejíž dveře byly otevřené. Hodiny tikaly s ozvěnou a hlas slečny Harbyové zazněl dvojmo, když řekla:
 „Tohle je největší učebna – pro pátou, šestou a sedmou třídu. 
– Tady budeš ty – tohle je pátá -“
 Stála na předním kraji velké místnosti, vybavené malým stolem pro učitelku naproti několika dlouhým řadám lavic a dvěma velkým oknům.
Ursulu to fascinovalo i děsilo. Působilo na ni podivné, neživoucí světlo v místnosti. Myslela si, že je to tím deštivým počasím. Pak vzhlédla znovu, protože
měla strašný pocit, že je tu zavřená v hutném, nehybném vzduchu, vzdáleném jakémukoli pocitu z normálního dne; a tehdy si povšimla, že okna jsou z kanelovaného
litého skla.

Octla se uprostřed vězení! Podívala se na stěny nevýrazně bledězelené a čokoládové barvy, na velká okna s ubohými muškáty na pozadí bledého skla, na dlouhé řady lavic sevřených do pevného útvaru a naplnila ji hrůza. To byl nový svět, nový život, který jí hrozil. Ale ještě se vzrušením dosedla na židli u svého učitelského stolku. Byla vysoká a Ursula nohama nedosáhla na podlahu, musela se opírat o stupínek. Takto vyzdvižena nad zem zaujala své místo. Všechno to bylo tak podivné! Tak odlišné od mrholivého deště nad Cossethay. Vzpomněla si na svou vesnici a zachvátila ji náhlá touha, připadala jí tak daleko, tak pro ni ztracená.

Octla se tady v té tvrdé, strohé skutečnosti. Připadalo jí divné, že by tomuhle měla říkat skutečnost, tomu, co dosud nepoznala a co v ní nyní vzbuzovalo hrůzu a nechuť, až si skoro přála, aby mohla utéci. Její milované, krásné a známé Cossethay,
živel jí vlastní, znamenalo vedlejší skutečnost. Tohle školní vězení bylo skutečností. Zde tedy měla trůnit, královna školáků! Zde měla naplňovat svůj sen o tom, jak bude milovanou učitelkou, která přináší svým dětem světlo a radost! A zatím lavice před ní byly tak abstraktně hranaté, že zraňovaly její city a bála se jich. Zachvěla se, když si uvědomila, jak bláhová byla její očekávání. Přinesla citlivost a velkomyslnost do prostředí, kde je nikdo nechtěl.
Už teď si připadala odmrštěná, sklíčená novým prostředím, nezařazená.
Sklouzla ze židle a vrátila se s Violet do sborovny. 
Pan Harby tam stál před velkou otevřenou skříní, v níž Ursula zahlédla hromádky růžových pijáků, stohy lesklých nových knih, krabice s křídou a lahvičky barevného inkoustu. Vypadalo to jako pokladnice. 
Ředitel byl malý, robustní muž s pěknou hlavou a silnou bradou. Nicméně vypadal pohledně, měl krásně klenuté obočí a pěkný nos s velkým, svěšeným knírem.
Plně se věnoval své práci a neviděl, že Ursula vešla do místnosti. Bylo cosi až urážejícího na tom, jak nevnímal jiného člověka. Když měl volnou chvilku, vzhlédl od stolu a Ursulu pozdravil. Hnědé oči mu příjemně svítily. Připadal jí velice mužný a nevyvratitelný, skoro měla chuť do něj strčit.
„Pršelo vám na cestu,“ poznamenal k Ursule.
„To mi nevadí, jsem zvyklá,“ odpověděla s nervózním pousmáním.
Ale on už ji neposlouchal. Jako by jen něco směšně zažvatlala. Přestal si jí všímat.
„Tady se vždycky podepíšete,“ řekl jí, jako by mluvil s dítětem –
 „a doplníte čas příchodu a odchodu.“
Ursula se podepsala do knihy a odstoupila. Dál si jí nikdo nevšímal. Lámala si hlavu s tím, co by řekla, ale marně.
„Už bych je pustil dovnitř,“  pokynul pan Harby hubenému muži, který se spěšně přehraboval ve svých papírech. Pomocný učitel nijak nedal najevo, že ho slyšel, a dál pokračoval v tom, co dělal. Atmosféra v místnosti zhoustla.
V posledním okamžiku si pan Brunt navlékl plášť.
„Vy půjdete do dívčí haly,“ řekl ředitel Ursule s úžasnou, až urážlivou bodrostí, čistě oficiálně a panovačně.
Vyšla ven a u vchodu už našla slečnu Harbyovou a další mladou učitelku. Venku na asfaltovém dvoře pršelo. Nevýrazný zvonek jim jednotvárně a naléhavě drnčel nad hlavou. Dozvonilo. Pak bylo vidět pana Brunta, jak prostovlasý stojí u druhé brány školního dvora, ostře píská na píšťalku a rozhlíží se po deštivé, neutěšené ulici.
Přiklusali chlapci ve skupinkách i proudech, s hlučným dupáním a rámusem proběhli kolem učitele ke vchodu pro chlapce. Dívky vbíhaly a vcházely druhým vchodem.
Dívčí hala, kde stála Ursula, se rozhlučela, když si děvčata spěšně svlékala kabáty a klobouky a věšela je na zježené věšáky. Čpěly tu mokré oděvy, dívky si protřepávaly mokré, zacuchané vlasy, ozývaly se hlasy a šoupání nohou.
Dívek přibývalo a běsnění kolem věšáků nabývalo na síle, školačky jako by u vchodu vytvářely malé hlučné party. Pak Violet Harbyová zatleskala, zatleskala
ještě důrazněji a zaječela:
 „Ticho, děvčata, ticho!“
Pak nastala pauza. Hlomoz se ztišil, ale nepřestal.
„Co jsem povídala?“ zaječela znovu slečna Harbyová.

Nastalo téměř naprosté ticho. Chvílemi, teď už poněkud pozdě, ještě vběhla do haly nějaká dívka a odhodila své věci.
„Vedoucí na místa!“ ostře zavelela slečna Harbyová.
Vydělily se dvojice dívek v zástěrách a s dlouhými vlasy.
„Pátá, šestá a sedmá třída – seřadit!“ vykřikla slečna Harbyová.
Nastal zmatek, z něhož postupně vznikly tři zástupy dívek ve dvojicích, které se s uculováním postavily v chodbě. Jiné učitelky řadily ostatní nižší třídy do řad mezi věšáky.
Ursula stála u své páté třídy. Dívky cukaly rameny, pohazovaly vlasy, strkaly do sebe, šily sebou, zíraly, žulily se, šuškaly si a kroutily se.
Zaznělo ostré zapísknutí a šestá třída, ta největší děvčata, se vedena slečnou Harbyovou dala do pohybu. Ursula se svou pátou třídou šla za nimi. 
Stála vedle té uculující a žulící se řady dívek, které čekaly v úzké chodbě.        Co je ona sama, to nevěděla.
Náhle zazněly tóny klavíru a šestá třída se s dusáním vydala do velké učebny. Chlapci vcházeli jiným vchodem. Klavír vyhrával nějaký pochod a pátá třída se přesunula ke vchodu do učebny. V dálce bylo vidět pana Harbyho za stolem. Druhé dveře místnosti střežil pan Brunt. Ursulina třída se strkala dopředu.
Ursula stála blízko svých svěřenkyň. Pokradmu na ni pohlížely, uculovaly se a strkaly.
„Tak běžte,“ vyzvala je Ursula.
Hihňaly se.
„No tak běžte,“ řekla Ursula, protože klavír hrál dál.
Dívky se nahrnuly do místnosti. Pan Harby, který se zdánlivě soustředěně čímsi zabýval u svého stolu, zvedl hlavu a zahřímal:
„Stát!“
Všechno se zastavilo, klavír přestal hrát. Chlapci, kteří právě začali vcházet druhými dveřmi, se zařadili zpátky. Bylo slyšet chraplavý, ztišený hlas pana Brunta, pak dunivý křik pana Harbyho z druhého konce místnosti:
„Kdo řekl děvčatům z páté třídy, aby se takhle hrnula?“
Ursula zrudla. Dívky po ní pokukovaly a uculovaly se.
„Já jsem je poslala dovnitř, pane Harby,“ řekla jasným, ale váhavým hlasem.
 Nastal okamžik ticha. Pak pan Harby z dálky zahřímal.
„Zpátky na svá místa, děvčata z páté!“
Dívky s tichou žalobou posměšně a kradmo vzhlížely k Ursule. Nacouvaly zpět. Ursulino srdce se zatvrdilo bolestí z té hanby.
„Pochodem – vpřed,“ zavelel pan Brunt a dívky se pustily kupředu a držely krok s řadami chlapců.
Ursula pohlédla na svou třídu, která čítala asi pětapadesát chlapců a dívek, stojících v řadách v lavicích. Připadalo jí, že naprosto přestala existovat.
Nebylo tu pro ni místo, nemohla tu být. Stála čelem k vyrovnané mase dětí.
Z druhé části místnosti zaslechla rychlý sled otázek. Stála před svou třídou a nevěděla, co má dělat. Trapně čekala. Její řady dětí, padesát neznámých
tváří, ji sledovaly nevraživě, hotovy tropit si z ní šašky. Měla pocit, jako by ji ty tváře mučily ohněm, jako by před nimi stála nahá. Ubíhaly nevýslovně
dlouhé a mučivé vteřiny.
Pak sebrala odvahu. Slyšela, jak pan Brunt klade otázky na počítání z hlavy. Stoupla si blízko své třídy, aby nemusela příliš zvyšovat hlas, a koktavě, nejistě se zeptala:
„Sedm klobouků po dvou a půl pencích?“
Třída se zašklebila, když viděli, jak začala. Ursula zrudla a trpěla. Pak vystřelily nějaké ruce a ona se zeptala na odpověď.
Den plynul neuvěřitelně pomalu. Nevěděla, co s nimi má dělat, nastávaly strašlivé pauzy, kdy byla dětem vydána na milost a nemilost; a když, poté co se
spolehla na informaci jakési čiperné holčičky, začala hodinu, nevěděla, jak má správně pokračovat. Děti jí vládly. Poddala se jim. Neustále slyšela pana Brunta. Jako stroj, stále tím samým tvrdým, vysokým, nelidským hlasem pokračoval ve výuce, nevnímaje nic jiného. A tohle nelidské množství dětí ji neustále drželo na uzdě. Nemohla zmizet. Těchhle padesát nerozlišených dětí záviselo na jejích rozkazech, na rozkazech, které nenávidělo a zazlívalo jí je. Měla pocit, že nemůže dýchat – musí se snad udusit, jak je to nelidské. Bylo jich tolik, že už to nebyly děti. Byla to švadrona. Nemohla mluvit, tak jak chtěla mluvit s dítětem, protože to nebyly jednotlivé děti, ale kolektivní, nelidské těleso.

Přišel čas na oběd a Ursula se celá omráčená, zmatená a osamělá šla do sborovny najíst. Nikdy předtím si v životě nepřipadala jako úplná cizinka. Měla pocit, jako by se právě vrátila z nějakého cizího strašlivého státu, kde všechno připomínalo peklo způsobené tvrdým a zlovolným systémem. A nebyla vlastně svobodná. Pomyšlení na odpoledne ji tísnilo jako nějaké pouto.
První týden proběhl ve slepém zmatku. Neuměla učit a měla pocit, že to nikdy umět nebude. Pan Harby se občas přišel podívat, jak si Ursula ve třídě vede.
Připadala si tak neschopná, když tam stál a přihlížel jako hrozivý tyran, tak neskutečný, že se zarazila a jako by přestala existovat. Stál tam a sledoval
vše s tím rádoby bodrým úsměvem v očích, který ve skutečnosti jen hrozil. Neřekl nic, nechal ji ve výuce pokračovat, měla pocit, jako by jí vyprchala duše z těla. Pak se vzdálil a jeho odchod byl jako výsměch. Ta třída patřila jemu. Ona tu byla jen jako váhavá náhražka. Děti tloukl a tyranizoval a ony ho za to nenáviděly, ale byl jejich pánem. A třebaže se Ursula chovala ke své třídě laskavě a vždy ohleduplně, děti patřily panu Harbymu, a ne jí. Jako jakýsi neporazitelný zdroj mechanismu si podržel veškerou moc. A třída mu tu moc přiznávala. Moc byla ve škole podstatná, záleželo pouze na moci.
Ursula se ředitele brzy začala bát a na dně jejího strachu vyrostlo semínko nenávisti, neboť jím opovrhovala, nicméně byl jejím pánem. Pak začala do věcí
víc vidět. Všichni ostatní učitelé ho také nenáviděli a mezi sebou se tím netajili. Neboť on byl pánem jich i dětí, představoval kormidlo a měl nad tím stádečkem absolutní autoritu. Jako by to byl jediný jeho životní cíl: slepou autoritou ovládat školu. Učitelé patřili k jeho poddaným stejně jako školáci.
Avšak protože učitelé také vládli jakousi autoritou, instinktivně je nesnášel.
Ursula se nedokázala stát jeho oblíbenkyní. Od prvního okamžiku se proti němu zatvrdila. Neměla ráda ani Violet Harbyovou. Pan Harby byl však pro ni příliš,
nedokázala ho pochopit, byl čímsi příliš silným. Nejdříve k němu přistupovala tak, jak mladá, chytrá dívka obvykle k muži přistupuje – v očekávání mírné galantní zdvořilosti. Ale to, že byla dívka, žena, buď zůstalo bez povšimnutí, nebo se dokonce stalo důvodem jeho opovržení. Nevěděla, kým je, ani kým by měla být.
 Chtěla zůstat svým vlastním citlivým a soukromým já.
Tak učila dál. Spřátelila se s učitelkou třetí třídy, Maggií Schofieldovou. Slečna Schofieldová byla asi dvacetiletá, tichá dívka, která si od ostatních učitelů držela odstup. Byla dost krásná, přemýšlivá a jako by žila v jiném, krásnějším světě.
Ursula si nosila do školy s sebou oběd a druhý týden už ho jedla v místnosti slečny Schofieldové. Třetí třída stála samostatně a po obou stranách měla okna, s výhledem na hřiště. Ursula pocítila nesmírnou úlevu, když našla v drásavé škole takové útočiště. Stály tam květináče s chryzantémami, hrnky s barevnými listy a velká sklenice s nějakými bobulemi. Na stěně visely hezké obrázky – hlubotiskové reprodukce Greuzeho a Reynoldsova Věku nevinnosti, navozující dojem důvěrného prostředí. Místnost s neobvyklými okny, menšími a úhled­nějšími lavicemi, s obrázky a květinami Ursulu okamžitě rozradostnila. Tady konečně našla něco trochu osobního, na co mohla za­reagovat.

Bylo opět pondělí. Strávila ve škole už týden a začínala si zvykat na okolí, třebaže zatím jí vůbec neproniklo do nitra. Těšila se na oběd s Maggií. To byl světlý bod dne. Maggie byla tak silná a vzdálená, kráčela pomalými, jistými kroky po tvrdé cestě a nesla si v duši svůj sen. Ursula pociťovala učení ve třídě jako nesmyslně zlý sen. Její třída se v poledne vyhrnula ven, jeden přes druhého. Ursula si ještě neuvědomovala, jaký si na sebe plete bič svou svrchovanou snášenlivostí, laskavostí
a vůbec tolerantním přístupem. Odešli, zbavila se jich a to stačilo. 
Odspěchala do sborovny.
Pan Brunt se skláněl u kamínek, kam si dal do trouby ohřát rýžový nákyp. Pak se zvedl a soustředěně dloubal vidličkou do kastrůlku na plotně. Poté ho opět přiklopil.
„Ještě to není hotové?“ vpadla mu Ursula vesele do jeho zaujatosti.
Vždycky se chovala vesele a blaženě a se všemi učiteli mluvila mile. Připadala si jako labuť mezi husami, s vyšším rodokmenem a přináležitostí. A její pýchu nad tím, že je v této ošklivé škole labutí, zatím nikdo nezkrotil.
„Ještě ne,“ odpověděl pan Brunt lakonicky.
„Jestlipak to už mám horké,“ uvažovala, když přistupovala k troubě. Napůl čekala, že se jí podívá do trouby sám, ale nevšímal si jí. Měla hlad a dychtivě
ponořila prst do kastrůlku, aby zjistila, jestli jsou brambory s kapustičkami a masem už ohřáté. Nebyly.
„Je to fajn, když si sem člověk může vzít oběd, ne?“ zeptala se pana Brunta.
„Já ani nevím,“ odpověděl a rozprostřel si ubrousek na rohu stolu, aniž jí věnoval pohled.
„Domů to máte asi daleko?“
„Ano,“ odpověděl. Pak vstal a pohlédl na ni. Měl ty nejmodřejší, nejvzteklejší a nejzaostřenější oči, jaké kdy viděla. Civěl na ni se vzrůstající záští.
„Být vámi, slečno Brangwenová,“ ozval se hrozivě,
 „držel bych tu třídu pevnější rukou.“
Ursula couvla.
„Vážně?“ zeptala se mile, ale s hrůzou. „Nejsem snad dost přísná?“
„Protože,“ pokračoval, aniž jí věnoval pozornost,
 „oni vás převálcují, jestli jim brzy nezatnete tipec.
 Přemůžou vás a budou vás tak otravovat, až vás Harby nechá přeložit – vzpomenete si na mě. Za šest týdnů už tu nebudete“
 – naplnil si ústa jídlem – „když jim nezatnete tipec, a to dost rychle.“
„Ale já –“ začala Ursula rozčileně, lítostivě. Zmocnila se jí hrůza.
„Harby vám nepomůže. Takhle to on dělá – nechá vás, bude to čím dál horší, a vy buď vypadnete sama, nebo vás vyhodí. Mně je to celkem jedno, až na to,
že tu po vás zbyde třída, kterou bych moc nerad dostal pak já.“
Uslyšela v jeho hlase obviňující tón a měla pocit zatracení. Ale škola stále ještě pro ni nenabyla skutečného dojmu. Vyhýbala se tomu. Byla to skutečnost, ale jí se netýkala. A bránila se obrazu, který jí předestřel pan Brunt. Odmítla to vzít na vědomí.
„Snad to nebude tak strašné?“ řekla chvějícím se hlasem, který zazněl dost hezky, nicméně trochu shovívavě, protože nechtěla dát najevo strach.
„Strašné?“ zeptal se muž a věnoval se opět svému nákypu.
 „Já bych tomu neříkal strašné.“
„Já se skutečně bojím,“ řekla Ursula. „Děti mi připadají tak –“
„Co je?“ zeptala se slečna Harbyová, která právě vešla.
„No, pan Brunt říká, že bych měla svou třídu trochu víc ukáznit,“ řekla s chabým úsměvem.
„Pořádek musí být, jestli chceš učit,“ řekla slečna Harbyová s tvrdou velitelskou zkušeností.
Ursula neodpověděla. Připadala si před nimi bezcenná.
„Jestli chcete, aby vás nechali žít, tak to musíte udělat,“ trval na svém pan Brunt.
„Když si neudržíš pořádek, tak nejsi k ničemu,“ pokračovala slečna Harbyová.
„A musíte to udělat sama,“ – zvýšil hlas jako trpký prorok. „V tomhle vám nikdo nepomůže.“
„No jistě!“ dodala slečna Harbyová. „Ale někteří lidé si nedají říct.“ A odešla.

Ovzduší nevraživosti a rozpadu, vůle lidí jednajících v nepřátelském podřízení jí připadaly ohavné. Pan Brunt ji jako bojácný podřízený zakyslý hanbou děsil.    Ursule se chtělo utéci. Chtěla se z toho vyvléci, nechtěla to chápat.
Pak přišla slečna Schofieldová a s ní jiná, trochu klidnější nota. Ursula se ihned obrátila pro potvrzení k nově příchozí. Maggie zůstávala osobní v rámci celého toho nečistého autoritářského systému.
„Je tu velký Anderson?“ zeptala se slečna Schofieldová pana Brunta a pak chladně, oficiálně mluvili o jakési aféře týkající se dvou školáků.
Slečna Schofieldová si vzala svou hnědou misku a Ursula šla za ní. V příjemné učebně třetí třídy si prostřely ubrus, na stole stála sklenice s několika růžičkami.
„Tady je to tak hezké, udělala jsi z toho něco úplně jiného,“ radostně poznamenala Ursula. Ale měla strach. Ovzduší školy na ni začalo doléhat.
„V té velké učebně to je prostě utrpení,“ přisvědčila slečna Schofieldová.
Také mluvila trpce. Ona také žila v urážlivém postavení vedoucího sluhy, kterého nenávidí pán nahoře i ti pod ním. Věděla, že jí každou chvíli hrozí útok z té či oné strany, nebo z obou najednou, neboť úřady naslouchají stížnostem rodičů a obojí se obrátí proti té rádoby autoritě – učiteli.
Maggie Schofieldová si tedy také trpce stěžovala, byť nalévala chutnou směs velkých zlatých fazolí s omáčkou.
„To je vegetariánský mišmaš,“ vysvětlila.
 „Chtěla bys to ochutnat?“
„Moc ráda,“ odpověděla Ursula.
Její vlastní oběd jí proti tomuto lahodnému, čistému jídlu připadal hrubý a ošklivý.
„Nikdy jsem nejedla vegetariánské jídlo,“ řekla Ursula.
 „Ale řekla bych, že je to asi dobré.“
„Já vlastně nejsem vegetariánka,“ vysvětlila Maggie,
 „jen si do školy nerada nosím maso.“
„Já nejspíš taky,“ řekla Ursula.
A v duši nalezla souznění s tím novým vylepšením, novou svobodou. Kdyby všechna vegetariánská jídla byla takhle dobrá, ráda by unikla mírné nečistotě masa.
„Je to moc dobré!“ vykřikla.
„Ano,“ souhlasila Maggie Schofieldová a vysvětlila jí recept. Dívky pak mluvily o sobě. Ursula jí vyprávěla o své střední škole a o maturitě, trochu se chvástala. Tady v tom ošklivém místě si připadala tak ubohá. Maggie jí naslouchala se zamyšlenou, hezkou tváří, poněkud zasmušile.
„Nemohla ses dostat na nějaké lepší místo?“ zeptala se nakonec.
„Nevěděla jsem, jaké to tu je,“ neurčitě odpověděla Ursula.
„Aha!“ Slečna Schofieldová trpce zavrtěla hlavou.
„Je to tak hrozné, jak to vypadá?“ 
zeptala se Ursula a maličko se strachy zachmuřila.
„Je,“ trpce přisvědčila slečna Schofieldová. 
„Je to přímo odporné!“
Ursule se zastavilo srdce, když uviděla, že ani slečna Schofieldová neuniká tomu smrtícímu otroctví.
„Hlavně pan Harby,“ začala Maggie Schofieldová.
 „Já bych to asi už v té velké učebně nevydržela – poslouchat hlas pana Brunta a pana Harbyho -“
Odvrátila se, jako by se jí něco velice dotklo. Některé věci prostě nesnesla.
„Je pan Harby opravdu tak děsný?“ zeptala se Ursula, když pomyslela na své vlastní obavy.
„Je to prostě tyran!“ řekla slečna Schofieldová a pozvedla zahanbené hnědé oči, které planuly mučivým opovržením.
 „Není špatný, pokud mu jdeš na ruku a odvoláváš se na něj a děláš všechno jako on – ale to je tak ubohé! Je to jen otázka boje na obou stranách – a ti klackové –“
Mluvila ztěžka a se vzrůstající zatrpklostí. Zcela zjevně tu trpěla. Duši měla rozcitlivělou potupou. Ursula trpěla s ní.
„Ale proč je to tak hrozné?“ zeptala se bezmocně.
„Nemůžeš prostě nic dělat,“ řekla slečna Schofieldová. 
„Na jedné straně je proti tobě on a na druhé proti tobě štve děti. Děti jsou prostě hrozné. Do všeho je musíš nutit. Všechno, všecičko musí vycházet od tebe. Naučí se jedině to, co do nich nahustíš – tak to prostě je.“
Ursula pocítila, jak jí slábne odvaha. Proč musí tohle všechno pochopit, proč musí nutit pětapadesát dětí, aby se něčemu naučily, a přitom má za sebou ohavnou, hrubou žárlivost, jež ji kdykoli může předhodit na milost a nemilost tomu stádu dětí, které by ji, jakožto slabšího představitele autority, nejraději rozsápaly? Začala se svého úkolu děsit. Viděla pana Brunta, slečnu Harbyovou, slečnu Schofieldovou – všechny učitele, jak žalostně dřou na tom nechutném úkolu přinutit mnoho dětí, aby vytvořily jeden ukázněný mechanický útvar. Jak pak celý ten útvar zredukují na automatický stav poslušnosti a pozornosti a poté dětem vnucují různé vědomosti. První velký úkol tedy spočíval v tom: zredukovat šedesát dětí na jedno myšlení či bytí. Tohoto stavu bylo třeba dosáhnout automaticky, vůlí učitele a vůlí veškeré autority školy, jež se vnutila vůli dětí. Záleželo na tom, aby ředitel a učitelé měli jednu vůli jakožto autorita, která by pak sladila vůli dětí. Avšak ředitel byl úzkoprsý a povýšený. Vůle učitelů se nemohla shodovat s jeho, jejich jednotlivé vůle se mu odmítaly podřídit.
Takže vznikala anarchie, v jejímž důsledku nakonec rozhodovaly děti o tom, která autorita by měla existovat. Vznikl tedy soubor samostatných vůlí, z nichž každá se snažila co nejvíce prosazovat svou autoritu. Děti nikdy přirozeně nepřivolí k tomu, aby seděly ve třídě a podrobily se získávání vědomostí. Musí je k tomu přinutit nějaká silnější a moudřejší vůle. Této vůli se však neustále musejí snažit vzpírat. Tudíž předním úsilím každého učitele velké třídy musí být sladit vůli dětí se svou, což může udělat jedině tehdy, když se zřekne vlastního já a zavede jakýsi kodex, aby docílil jistého předpověditelného výsledku – předání určitých znalostí. A to si Ursula myslela, že se stane první moudrou učitelkou, když bude mít k dětem osobní přístup a nebude používat donucovacích prostředků. Naprosto věřila vlastní osobnosti.

Octla se tudíž ve velkých obtížích. Zaprvé nabízela třídě vztah, který bylo schopno ocenit tak jedno či dvě citlivější děti, a většina zůstala mimo, a tudíž proti ní. Zadruhé se stávala pasivním nepřítelem té jediné zavedené autority, totiž pana Harbyho, takže školáci ji mohli sužovat o to snadněji. Nevěděla to, ale instinkt ji postupně varoval. Mučil ji hlas pana Brunta – drásavý, drsný, nenávistný, ale tak jednotvárný, že ji doháněl téměř k šílenství. Ten muž se stal mechanismem, který pracoval jako na klíček. A přitom jako člověk celou dobu tiše skřípal zuby. Všechna ta nenávist byla šílená! Musí se Ursula stát něčím podobným? Cítila tu hrozivou nutnost. Musí být stejná, odhodit své já, stát se nástrojem, abstrakcí, která opracovává jistý materiál, totiž třídu, aby dosáhla stanoveného cíle a vnutila jim každý den trochu vědomostí. A tomu se nemohla podvolit. Postupně však cítila, jak ji to ocelové sevření zmáhá. Jako by přestávala vidět slunce. Často když vyšla v době vyhrazené hrám ven a uviděla zářivou modrou oblohu s letícími mraky, připadalo jí to jako pouhá fantazie, jako namalovaná kulisa. V srdci měla černo, vězela v učení, její osobnost byla zavřená ve vězení a naprosto nicotná, podřízená zlé, ničivé vůli. Jak by tedy mohla obloha zářit? Žádná obloha neexistovala, neexistovalo zářivé ovzduší venku. Pouze uvnitř školy to bylo skutečné – tvrdé, konkrétní, skutečné a zlovolné. Zatím však nedopustila, aby ji škola úplně přemohla. Neustále si říkala: „Není to navždy, jednou to skončí.“ 
Ještě se dokázala vidět mimo tuhle školu, vidět dobu, kdy z ní bude pryč. O nedělích a o svátcích, které trávila v Cossethay nebo v lesích, kde opadalo bukové listí, si mohla církevní školu sv. Filipa představit jako špinavou přičaplou budovu, která pod oblohou vytvářela jen maličký pahrbek, zatímco kolem ní se prostíraly ohromné bukové lesy a odpoledne bylo dlouhé a úžasné. Navíc i školáci se tu jevili jako nevýznamné malé věcičky ve velké dálce, ach, tak daleko. Jakou moc měli nad její svobodnou duší? Jen jí rychle probleskli hlavou, když odkopávala bukové listí z cesty, a zase byli pryč. Ale vůlí se jim neustále vzpírala. Pořád ji totiž pronásledovali. Nikdy dřív nepocítila tak vášnivou lásku ke krásným věcem kolem sebe. Když seděla večer v horním patře tramvaje, někdy škola zmizela a ona uviděla, jak se chystá nádherná večerní obloha. A její hruď i ruce volaly po té úžasné záři zapadajícího slunce. Bylo to až mučivě dojemné, jak se snažila k němu vztáhnout. Málem že nevykřikla nahlas, když viděla tak krásný západ slunce. Neboť si neustále připadala jako ve vězení. 

Nebylo nic platné říkat si, že škola neexistuje, když z ní večer odešla. Existovala. Ve svém nitru ji pociťovala jako temnou tíži na každém kroku. Marně pyšná dívka odhazovala představu školy a svého spojení s ní. Byla slečna Brangwenová, učitelka páté třídy, nejdůležitější součást její bytosti byla nyní v práci.
Cosi v jejím nitru jako by neustále poukazovalo na pravý opak. Nebyla schopna splnit svůj úkol. Ani na chvilku nemohla uniknout osudové tíži toho vědomí.
A proti Violet Harbyové si připadala méněcenná. Slečna Harbyová byla vynikající učitelka. Dokázala udržet pořádek a vnucovat své třídě vědomosti s pozoruhodnou
účinností. Nemělo cenu si namlouvat, že Ursula je nekonečně lepší než Violet Harbyová. Věděla totiž, že Violet Harbyová uspěla tam, kde jí se to nepodařilo, a to v úkolu, který si stanovila pro sebe skoro jako zkoušku. Celou dobu měla pocit, jako by ji cosi tlačilo, sráželo ji k zemi. Ty první týdny se snažila si to nepřipouštět, říkala si, že je svobodná jako dřív. Snažila se nemít pocit nevýhody před slečnou Harbyovou, pokoušela se udržet zdání vlastní nadřazenosti.
Ale cítila na sobě velkou tíži, kterou Violet Harbyová dokázala nést, a ona ne.
Třebaže se nevzdávala, nedařilo se jí. Její třída se zhoršovala, Ursula si připadala ve výuce stále nejistější. Měla by toho nechat a vrátit se domů? Měla by si říci, že zvolila špatné místo, a odejít? Byla to pro ni životní zkouška.
Pokračovala tedy tvrdošíjně, slepě, čekala na kritický okamžik. Pan Harby už ji začal pronásledovat. Její strach z něj a nenávist vůči němu rostly a čněly.
Bála se, že ji bude tyranizovat a nakonec ji zničí. Začal ji pronásledovat, protože nedokázala udržet třídu v tom správném stavu, protože její třída se stala slabým článkem řetězu, který tvořil školu. 
Jedním z přečinů bylo to, že její třída hlučela a rušila pana Harbyho, který učil sedmou třídu na druhém konci místnosti. Jednou ráno vyučovala kompozici a chodila mezi žáky. Někteří chlapci měli špinavé uši a krk, jejich oblečení nepříjemně páchlo, ale dokázala si toho nevšímat. Postupně opravovala dětem písemku.
„Když říkáte ‚králičí doupě‘, jak napíšete to –pě na konci?“ zeptala se.
Nastala krátká pauza; kluci si posměšně vždycky dali s odpovědí na čas. Začali si z její autority už očividně tropit posměch.
„Prosím, prosím – p-ě,“ vykřikl trochu posměšně jeden kluk.
 V tu chvíli šel kolem pan Harby.
„Vztyk, Hille!“ zvolal silným hlasem.
Všichni sebou trhli. Ursula sledovala kluka. Byl zjevně chudý a lišácky chytrý. Vepředu měl tuhou kštici do čela, zbytek vlasů na malé hlavě nakrátko ostříhaný.
Byl bledý a nevýrazný.
„Kdo ti řekl, že máš tak hulákat?“ zahřímal pan Harby.
Chlapec vzhlédl a zahanbeně, ale chytrácky zase sklopil hlavu.
„Já jsem prosím odpovídal,“ řekl s touž pokornou drzostí.
„Jdi k mému stolu.“
Chlapec se vydal na druhý konec místnosti, velké černé sako na něm viselo ve schlíplých záhybech, hubené nohy s poněkud otlučenými koleny už se šinuly tím plíživým krokem chudáků, nohy ve velkých botách sotva zvedal. Ursula sledovala jeho plíživý, kradmý postup přes místnost. Byl to přece její žák! Když došel ke stolu, kradmo, ale s chytráckým zašklebením a smutnou poťouchlostí se rozhlédl po velkých klucích ze sedmičky. Pak tam žalostný, bledý, v těch svých neradostných šatech postával pod hrozivou ředitelskou katedrou, jednu hubenou nohu měl ohnutou v koleni a chodidlo vytočené ven, s rukama v nízko zavěšených kapsách pánského saka.
Ursula se snažila soustředit znovu na třídu. Ten chlapec jí naháněl trochu hrůzu, ale zároveň ho horoucně litovala. Chtělo se jí křičet. Za jeho potrestání odpovídá přece sama! Pan Harby si prohlížel, co napsala na tabuli. Otočil se ke třídě.
„Položit pera.“
Děti položily pera a vzhlédly.
„Ruce dozadu.“
Odstrčily sešity a založily ruce.
Ursula, která uvízla u zadních lavic, se nemohla hnout z místa.
„O čempak píšete tu kompozici?“ zeptal se ředitel. 
Všechny ruce vylétly vzhůru. „O – o“ zakoktal nějaký hlásek ve snaze rychle odpovědět.
„Neradil bych vám, abyste vykřikovali,“ varoval je pan Harby.
 Měl by příjemný hlas, silný a melodický, nebýt té opovrženíhodné hrozby, kterou u něho bylo vždycky slyšet. Stál bez hnutí, oči mu pod hustým černým obočím jiskřily a sledoval třídu. Jak tam stál, bylo na něm cosi fascinujícího a jí se opět chtělo
křičet. Připadala si rozervaná, nevěděla, co cítí.
„No tak, Alice?“ řekl.
„O králíkovi,“ pípl dívčí hlas.
„To je velice snadné téma pro pátou třídu.“
Ursula si v tu chvíli připadala zahanbeně neschopná. Vystavil ji posměchu třídy. Mučila ji přitom rozporuplnost všeho. Pan Harby vypadal tak silný, tak mužný s tím černým obočím a jasným čelem, silnou bradou a velkým, svěšeným knírem – tak mužně, měl sílu a mužnou moc a jistou nevědomou, vrozenou krásu.

Jako muž by se jí docela líbil. A on tu stál jako cosi jiného, tyranizoval je kvůli takové malichernosti, jako že ten chlapec promluvil bez dovolení. Přitom to nebyl malicherný člověk. Jako by v něm přebýval jakýsi krutý, tvrdošíjný zlý duch, vězel v úkolu, který byl pro něj příliš malý a malicherný, který však se servilním souhlasem plnil, protože si musel vydělávat na živobytí. Neměl žádný lepší způsob seberealizace, pouze tuto slepou, zatvrzelou vůli, vnucovanou mase. Bude ve své práci pokračovat, protože musí. A jeho práce spočívá v tom, že naučí děti správnému pravopisu slov a tomu, že se po tečce píše velké písmeno. Na tom tedy soustředěně pracoval s potlačovanou nenávistí, neustále musel potlačovat sám sebe, až už přestal být sám sebou. Ursula nesmírně trpěla, jak tam stál, malý, hezký a mocný a učil její třídu. Jako by mu ta práce žalostně nevyhovovala. Měl přece slušnou, mocnou a robustní duši.
Co mu mělo záležet na nějaké kompozici na téma „Králík“? A přesto se vůlí nutil stát před tou třídou a cpát do dětí pravopis. Byl už na to zvyklý, chovat se tak malicherně a vulgárně, nepřiměřeně. Pochopila hanebnost jeho postavení, vycítila v něm spoutanou zlomyslnost, která za nějaký čas měla vyšlehnout v zlovolný vztek, zatím byl jako tvrdošíjné a silné zvíře uvázané na provaze. Bylo to skutečně nesnesitelné. Ten nesoulad ji mučil. Pohlédla na ztichlou, pozornou třídu, která jako by vykrystalizovala v řád a přísnou, neutrální formu. To bylo v jeho moci – dokázal, že děti vykrystalizovaly do tvrdých, němých zlomků, soustředěných působením jeho brutální vůle, která je poutala čistě silou. A ona se musí naučit podřídit je své vůli. Neboť je to její povinnost, když je škola taková. To byla jeho práce, že třída vykrystalizovala v řád. Ale vidět toho silného, mocného muže, jak užívá veškerou svou moc k takovému účelu, jí připadalo skoro hrůzné. Bylo na tom cosi ohavného. Ty podivné, bodré ohníčky v jeho očích byly ve skutečnosti zlé a ošklivé, jeho úsměv byl úsměvem mučitele. Nedokázal být neosobní. Nedokázal mít před sebou jasný a čistý cíl, uměl jen vykonávat svou zvířeckou vůli. Ani v nejmenším nevěřil ve vzdělání, které rok za rokem nutil dětem. Nezbývalo mu tedy než tyranizovat, pouze tyranizovat, přestože to mučilo jeho silnou, zdravou povahu hanbou jako ostruha, která neustále bodá.
Proto byl slepý, ošklivý a vykořeněný. Ursula to nemohla snést, celá situace jí připadala špatná a ošklivá. Hodina skončila, pan Harby odešel.
 Na druhém konci místnosti zaslechla písknutí a dopad rákosky. Srdce se v ní zastavilo. Nesnesla to, nemohla snést, že toho chlapce bije. Dělalo se jí z toho špatně. Měla pocit, že musí z té školy odejít, odejít z té mučírny. A ředitele nenáviděla, veskrze a s konečnou platností. Copak to zvíře nemá pocit studu? Nemělo by se mu dovolit pokračovat v té otřesné tyranské krutosti. Pak se Hill s žalostným brekotem připlížil zpátky.

V jeho breku bylo cosi tak bezútěšného, že jí z toho mohlo puknout srdce. Protože nakonec, kdyby svou třídu dovedla správně ukáznit, nikdy by se to nestalo,
Hill by nevykřikl a nedostal by rákoskou.
Začala hodinu aritmetiky, ale nemohla se soustředit. Hill seděl vzadu, celý schoulený brečel a lízal si ruku. Trvalo to dlouho. Neodvažovala se jít k němu
nebo na něj promluvit. Styděla se před ním. A také měla pocit, že by mu nemohla odpustit to, že tam sedí schoulený jako raneček a brečí, celý mokrý a unudlený.
Opravovala dětem aritmetické výpočty. Ale dětí bylo příliš mnoho. Nemohla obejít celou třídu. Navíc Hill trápil její svědomí. Konečně přestal plakat, seděl
a tiše si hrál. Pak se na ni podíval. Tvář měl celou ušmudlanou od slz, oči měly zvláštně vymytý vzhled, jako obloha po dešti, jakousi bledost. Neměl jí to za zlé. Už na to zapomněl a čekal, až se bude smět vrátit na své normální místo.
„Pokračuj v práci, Hille,“ vybídla ho.
Děti si při počítání hrály a, jak věděla, hodně podváděly. Napsala další příklad na tabuli. Nemohla obejít celou třídu. Šla znovu k předním lavicím a dívala se. Někdo byl hotov, někdo ne. Co s nimi měla dělat?
Konečně nastal čas k odpočinku. Nařídila jim, aby přestali pracovat, a nějak dostala třídu z místnosti. Pak stála nad změtí zpřeházených, pokaňkaných, neopravených sešitů, zlámaných pravítek a okousaných per. A znechuceně ztrácela odvahu. Trápilo ji to čím dál víc.
Trápení pokračovalo den za dnem. Neustále měla před sebou stohy sešitů ke kontrole, myriády chyb, které musela opravovat, což byl pro ni únavný a protivný úkol. A práce se zhoršovala. Když se snažila si namluvit, že jejich kompozice už jsou živější, zajímavější, musela si zároveň povšimnout, že písmo je čím dál lajdáčtější, sešity špinavé a hanebné. Snažila se, jak mohla, přesto to nebylo nic platné. Ale nebude si z toho dělat těžkou hlavu – proč by měla?
Proč by si měla vyčítat, že se jí nepodařilo naučit žáky psát úhledně? 
Proč by z toho měla vinit sebe?

Přišel den výplaty a ona dostala čtyři libry, dva šilinky a dvě pence. Byla ten den velice pyšná. Nikdy předtím neměla tolik peněz. A vydělala je všechny sama. Seděla v horním patře tramvaje, prsty se dotýkala zlatých mincí a bála se, že by je třeba mohla ztratit. Ty peníze jí dodaly pocit, že se prosadila a je silná.
 Když přišla domů, řekla matce:
„Dneska jsme brali, mami.“
„Ano?“ odvětila matka chladně.
Pak Ursula položila na stůl padesát šilinků.
„To je za stravu a byt,“ řekla.
„Ano,“ odpověděla matka a nechala je ležet.
Ursuly se to dotklo. Nicméně zaplatila svou daň, byla volná. Zaplatila, co musela, a zbývalo jí ještě dvaatřicet šilinků, které byly její. Nic z toho neutratí,
byla od přírody šetřilka, protože nesnesla pomyšlení, že by to krásné zlato rozměnila.
Měla nyní jisté postavení nezávislé na rodičích. Byla něčím navíc, krom toho, že byla dcerou Williama a Anny Brangwenových. Byla nezávislá, vydělávala si na živobytí. Stala se důležitou členkou pracujícího společenství. Měla jistotu, že padesát šilinků měsíčně zaplatí výlohy, které s ní doma mají. Kdyby matka dostávala padesát šilinků měsíčně za každé dítě, měla by dvacet liber, a šaty si Ursula opatřuje sama. Tak, to by bylo.
Ursula se tedy stala nezávislou na rodičích. Už patřila jinam. Název „Školská komise“ pro ni teď nabyl významu a vláda kdesi daleko v Londýně byla vlastně
jejím domovem. Věděla, kdo má ve vládě na starosti školství, a měla pocit, že jistým způsobem je s ní ten ministr spoután, stejně jako její otec.
Nabyla nového já, nové zodpovědnosti. Nebyla už pouhou Ursulou Brangwenovou, dcerou Williama Brangwena. Byla také učitelkou páté třídy ve škole sv. Filipa.
A nyní šlo o to, aby byla učitelkou páté třídy, o nic jiného, neboť před tím nemohla utéci.
Ani však nemohla uspět, toho se děsila. Jak míjely týdny, svobodná a veselá Ursula Brangwenová pomalu přestávala existovat. Zůstala jen dívka toho jména posedlá tím, že nedokáže zvládnout svou třídu. O víkendech se někdy dostavovala vášnivá reakce, kdy skoro šílela z pocitu svobody, kdy už to, že měla ráno volno, mohla si sednout a vyšívat barevným hedvábíčkem, vzbuzovalo nezdolnou radost. Neboť ji neustále čekalo to vězení! Tohle byl jediný oddech, jak moc dobře vědělo její spoutané srdce. Zmocňovala se tudíž těch prchavých hodin na konci týdne a s téměř krutým běsem z nich ždímala i tu poslední sladkou kapku.

Nikomu neřekla, jak ji ten stav mučí. Nesvěřila se ani Gudrun, ani rodičům, jaká je to pro ni hrůza: být učitelkou. Když ale nastal nedělní večer a hrozilo jí pondělní ráno, zmocnilo se jí nervózní napětí z děsivého očekávání, protože se opět přiblížila ta hrozná námaha a muka.
Nevěřila, že by kdy dokázala učit tu velkou, zvířeckou třídu, v té zvířecí škole – nikdy. A přesto věděla, že když se jí to nepodaří, bude to velké selhání.
Bude muset přiznat, že svět muže je pro ni příliš silný, že v něm nedokáže zaujmout místo; bude se muset ponížit před panem Harbym. A pak už po celý život bude muset snášet pomyšlení, že se neosvobodila od mužského světa, že nedosáhla svobody ve velkém světě odpovědné práce. Maggie tam své místo zaujala, dokázala se dokonce postavit panu Harbymu a osvobodit se od něj – její duše pak neustále bloudila ve vzdálených údolích a hájích poezie. Maggie byla svobodná.
A přesto v samé Maggiině svobodě bylo cosi jako podrobení. Pan Harby jako muž neměl Maggii, ženu, která si udržovala odstup, rád. Pan Harby jako ředitel si ovšem své učitelky, slečny Schofieldové, vážil.

Prozatím však Ursula pouze záviděla Maggii a obdivovala ji. Ona sama se měla teprve dostat tam, kde už Maggie byla. Musela si teprve vydobýt půdu pod nohama.
Zaujala postavení na území pana Harbyho a musí si je udržet. Neboť on nyní proti ní vytáhl do boje, aby ji ze své školy vyštval. Nedokázala udržet pořádek.
Její třída byla neklidná cháska a slabý článek práce školy. Ursula ji tudíž musí opustit a na její místo musí přijít někdo užitečnější, někdo, kdo si udrží kázeň.
Ředitel se postupně dostal do stavu běsnícího zaujetí proti ní. Přál si jediné: aby odešla. Přišla sem a s ubíhajícími týdny se jen zhoršovala, byla naprosto k ničemu. V bodě, kde působila Ursula, byl napaden a ohrožen přímo jeho systém, jeho život ve škole, výsledek jeho tělesného pohybu. Ona byla nebezpečím, které hrozilo jeho tělu ranou, pádem. A veden silnou antipatií, pustil se slepě a důkladně do práce, aby ji ze školy vypudil.
Pokud trestal jednoho z jejích žáků, tak jako chlapce Hilla, za přestupek proti sobě, natloukl mu o to silněji, a bylo zřejmé, že tu ránu navíc utržil kvůli slabé učitelce, která dopustila, že se to stalo. Pokud ho trestal za přestupek vůči ní, potrestal mírně, jako by přečiny proti ní neměly význam.
Což všechny děti věděly a chovaly se podle toho.
Občas se pan Harby přihnal, aby jim zkontroloval sešity. Celou hodinu pak chodil po třídě, bral do ruky sešit po sešitu, srovnával stránku za stránkou, zatímco Ursula stála stranou, aby se na její hlavu přenesly veškeré poznámky a výčitky určené žákům. Pravda, od té doby, co sem přišla, byly sešity na kompozice čím dál neupravenější, nepořádnější, špinavější. Pan Harby poukázal na stránky napsané před jejím příchodem na školu a na ty psané později a rozzuřil se. Mnoho dětí poslal se sešity na stupínek. Když tedy důkladně prošel celou ztichlou a třesoucí se třídu, nařezal těm největším hříšníkům před ostatními a z jeho hřímání se ozýval skutečně vášnivý vztek a zklamání.
„Ta třída je v takovém stavu, nemůžu tomu uvěřit! Je to prostě hanebné! Nechápu, jak to někdo mohl připustit! Budu sem chodit každé pondělí ráno a prohlížet
vám sešity. Nemyslete si, že protože si vás nikdo nevšímá, můžete se klidně odnaučit všechno, co jste se kdy naučili, a vracet se až třeba do třetí třídy!“

Pak celý vzteklý odešel s rákoskou pryč a nechal Ursulu stát před bledými roztřesenými žáky, jejichž dětské tváře se uzavřely tupou záští, strachem a trpkostí, jejichž duše se naplnily hněvem a opovržením spíš k ní, než k řediteli, jejichž dětské oči ji s nelidským chladem obviňovaly. A ona sotva nacházela slova,
jak by k nim promluvila. Když jim něco přikázala, poslechly s vyzývavou okamžitostí, jako by říkaly:
 „Myslíte si, že bychom vás poslouchaly, nebýt pana ředitele?“
 Brečící potrestané kluky poslala na místa s vědomím, že i oni se posmívají jí a její autoritě a vinu za trest, který je stihl, vidí v její slabosti.
Věděla to všechno a i její hrůza z fyzického bití a utrpení se proměnila v ještě hlubší bolest a stala se jejím morálním odsudkem, horším než jakákoli urážka.
Během příštího týdne musí tedy dohlížet na jejich sešity a trestat veškeré nedostatky. V duši se k tomu chladně odhodlala. Její osobní touha alespoň ten den už byla mrtvá. Nic víc už z ní ve škole nemůže být, musí být pouze učitelkou páté třídy. To je její povinnost. Ursulu Brangwenovou musí ponechat stranou.
A tak bledá, uzavřená, konečně s odstupem a neosobně, už neviděla dítě a to, jak mu tančí oči nebo jak má zvláštní malou dušičku, která si nedělá starost s úhledností písma, dokud hází na papír, co si myslí. Neviděla děti, pouze úkol, který bylo třeba plnit. Ten úkol měla stále před očima, ne dítě, a proto byla natolik neosobní, že mohla trestat tam, kde by jinak byla projevila soucit, pochopení, smířlivý postoj, a souhlasit tam, kde by ji to dříve pouze nezajímalo. Její zájem už zde neměl místo.

Impulzivní, chytrá sedmnáctiletá dívka trpěla, když si musela vytvořit odstup a zaujmout oficiální postavení, nemít k dětem žádný osobní vztah. Několik dní po těch pondělních mukách se jí to dařilo a dosáhla i jistého úspěchu ve třídě. Ale byl to pro ni nepřirozený stav a začala ochabovat. Pak přišla další rána. Ve třídě náhle nebylo dost per pro všechny. Poslala k panu Harbymu pro další. On se dostavil osobně.
„Nemáte dost per, slečno Brangwenová?“ začal s úsměvem a klidem vzrůstající zlosti.
„Ne, šest nám jich chybí,“ odpověděla roztřeseným hlasem.
„A jakpak to?“ pokračoval hrozivě. Pak se s pohledem upřeným na třídu zeptal:
„Kolik je vás tu dneska?“
„Dvaapadesát,“ odpověděla Ursula, ale on si toho nevšímal a spočítal si je sám.
„Dvaapadesát,“ řekl. „A kolik je per, Staplesi?“
Ursula nyní mlčela. Kdyby odpověděla, stejně by ji nevnímal, protože oslovil pomocníka.
„To je opravdu zvláštní,“ začal pan Harby a s mírně zuřivým úsměškem přehlédl tichou třídu. Všechny dětské tváře k němu vzhlížely tázavě a nevinně.
„Před několika dny dostala tahle třída šedesát per – teď jich tu je osmačtyřicet. Kolik je šedesát bez osmačtyřiceti, Williamsi?“ 
V otázce zaznělo zlověstné napětí. Hubený chlapec s lasičkovitou tváří v námořnickém oblečku přehnaně vyskočil.
„Prosím, pane?!“ Pak se pomalu, lišácky zašklebil. Nevěděl. Nastalo napjaté ticho. Chlapec svěsil hlavu. Pak opět vzhlédl a v očích se mu objevil výraz mazaného triumfu.
 „Dvanáct,“ odpověděl.
„Radil bych ti, abys dával pozor,“ řekl ředitel hrozivě. Chlapec se posadil.
„Šedesát bez osmačtyřiceti je dvanáct – takže dvanáct per zmizelo. Hledali jste je, Staplesi?“
„Ano, pane.“
„Tak hledejte znovu.“
Situace se protahovala. Dvě pera byla nalezena – deset stále chybělo. Pak vypukla bouře.
„Budete snad ještě krást, krom toho, že je tu špína, špatně pracujete a neumíte se chovat?“ začal ředitel.
 „Vám nestačí, že jste ta nejzlobivější a nejšpinavější třída ve škole, musíte navrch ještě krást? To je opravdu zvláštní! Pera se přece jen tak nevypaří – nezmizí jako pára! Co se s nimi stalo? Někde musejí být. Najít se musejí a najde je pátá třída. Pátá třída je ztratila, tak je taky najde.“ 
Ursula tam stála a poslouchala, srdce jí ztvrdlo a zchladlo. Tak ji to vyvedlo z míry, že se skoro rozzuřila. Cosi ji nabádalo, aby se otočila k řediteli a řekla mu, ať toho nechá, těch nešťastných per. Ale neudělala to. Nemohla.

Po každém vyučování, dopoledne i odpoledne nechala pera spočítat. Stejně pořád chyběla. A mizely také tužky a gumy. Nechávala tam třídu po škole, dokud ty věci nenajdou. Ale jakmile odešel z místnosti pan Harby, chlapci začali vyskakovat a vykřikovat, až nakonec jako jeden muž vyrazila třída ze školy.
Blížila se krize. Nemohla panu Harbymu říci, jak to je, protože on by sice potrestal třídu, ale ona by byla důvodem toho potrestání a třída by jí to oplatila neposlušností a posměchem. Už teď panovala mezi ní a dětmi smrtelná nevraživost. Když zůstala večer ve třídě déle, aby dokončila nějakou práci, zjistila,
že kluci se za ní trousí a pokřikují:
 „Brangwenka, Brangwenka, pyšná prdelka!“
Když šla v sobotu ráno s Gudrun do Ilkestonu, znovu slyšela ty hlasy, jak na ni pokřikují:
„Brangwenka, Brangwenka!“
Tvářila se, že to neslyší, ale zrudla hanbou, že se jí posmívají veřejně na ulici. Ona, Ursula Brangwenová z Cossethay, nemohla uniknout svému postavení učitelky páté třídy. Marně si šla koupit stuhu na klobouk. Pokřikovali na ni kluci, které se snažila učit.
A jednou večer, když vyšla z okraje města do volné krajiny, přiletěly odněkud kameny. Pak ji vášeň hanby a zlosti přemohla. Šla dál, jako by to neviděla.
Byla tma a neviděla tedy, kdo je házel, ale ani to nechtěla vědět.
Avšak v její duši nastala změna. Nikdy, už nikdy se nedá té třídě jako člověk. Už nikdy Ursula Brangwenová, dívka a člověk, nenaváže s těmi kluky žádný vztah. Bude učitelkou páté třídy a osobně co nejdál od třídy, jako by nikdy do školy sv. Filipa nevkročila. Prostě je všechny vymaže a bude si držet odstup, bude je brát pouze jako školáky.
Měla tedy stále uzavřenější výraz a na její zbičované, nechráněné duši mladé dívky, která se vřele a upřímně chtěla dát dětem, se usadilo cosi tvrdého a necitlivého, co mechanicky pracovalo podle zavedeného systému.
Nazítří jako by sotva třídu viděla. Cítila pouze svou vůli a to, co chce z té třídy, kterou si musí podrobit, mít. Nemělo dál cenu dovolávat se ve třídě nějakých vyšších citů, pochopila ve své hbitě uvažující duši.
Začala prosazovat tvrdý a neosobní přístup, kterým se mstila sobě skoro jako dětem, od té doby, co po ní házely kamení. Po takovém ponížení už nechtěla být člověkem, sama sebou. Bude nad nimi prosazovat svou vládu, bude pouze učitelkou. K tomu se rozhodla. Bude s nimi bojovat a podrobí si je.

Tou dobou už znala své nepřátele ve třídě. Nejvíc nesnášela Williamse. Byl nějak postižený, ale nebyl na tom tak špatně, aby se mu tak mohlo říkat. Dovedl plynně číst a měl prohnanou inteligenci. Ale nedokázal se uklidnit. A měl v sobě cosi pro citlivou dívku velice odporného, cosi vychytralého, podlomeného a degenerovaného. V jednom ze svých zuřivých záchvatů po ní hodil kalamář. Dvakrát utekl z hodiny domů. Byl ve škole známá firma.
A potají se téhle mladé učitelce vysmíval, někdy se naopak zdržoval v její blízkosti a lísal se k ní. Tím se jí ještě víc zprotivil. Měl v sobě cosi pijavčího.
Jednomu dítěti zabavila pružnou rákosku a rozhodla se ji použít, až nastane ta správná příležitost. Jednou ráno, když psali slohovou práci, zeptala se Williamse:
„Proč jsi udělal tuhle kaňku?“
„Ta mi, paní učitelko, prosím upadla z pera,“ zakňoural posměšným hlasem, který uměl tak chytře vyluzovat. Kluci málem vyprskli smíchy, protože Williams byl dobrý herec a uměl své posluchače jemně polechtat. Zvláště dobře dokázal vyprovokovat děti k tomu, aby si spolu s ním začaly z učitelky nebo z jakékoli autority, z níž neměly strach, tropit posměch. Měl v sobě tenhle vězeňský instinkt.
„Tak zůstaneš po škole a budeš muset napsat další stránku,“ odpověděla mu učitelka
To se protivilo jejímu obvyklému smyslu pro spravedlnost a chlapce to naštvalo. Ve dvanáct ho chytila, když se snažil vyklouznout ven.
„Sednout, Williamsi,“ nařídila mu.
A seděla tam s ním, on sám proti ní v poslední lavici a chvílemi na ni vrhal kradmé pohledy.
„Já si prosím potřebuju něco zařídit,“ vykřikl drze.
„Přines mi sešit,“ vyzvala ho Ursula.
Chlapec k ní vyrazil a plácal sešitem o lavice. Nenapsal ani řádku.
„Tak se vrať a napiš to, co máš napsat,“ řekla Ursula. Sama se posadila u stolu a snažila se opravovat sešity. Třásla se rozčilením. Celou hodinu se ten mizera kroutil na místě a šklebil se na ni. Po hodině měl pět řádek.
„Připozdilo se,“ řekla mu Ursula, „ten zbytek dopíšeš po vyučování odpoledne.“
Chlapec vyzývavě kopal do lavic, jak šel ven.
Nastalo odpoledne. Williams tam byl, vrhal na ni pohledy a jí prudce tlouklo srdce, protože věděla, že to je boj, kdo z koho. Sledovala ho.
Při hodině zeměpisu, když ukazovala rákoskou na mapě, chlapec neustále strkal hlavu pod lavici a poutal pozornost jiných kluků.
„Williamsi,“ sebrala odvahu, protože teď nastala kritická chvíle, kdy mu musela něco říci,
 „co to tam děláš?“
Zvedl tvář, začervenalé oči se napůl smály. Bylo na něm cosi veskrze neslušného. Ursula se ho štítila.
„Nic,“ odpověděl a cítil se vítězně.
„Co to děláš?“ opakovala a srdce jí málem vyskočilo z krku.
„Nic,“ odpověděl znovu drze kluk. Dotčený komik.
„Když tě budu muset ještě jednou napomenout, pošlu tě k panu řediteli,“ varovala ho.
Avšak tenhle hoch si nedělal nic ani z pana Harbyho. Byl tak tvrdošíjný, tak podlézavý a kluzký, tak vyl, když se mu něco stalo, že ředitel nenáviděl víc
učitele, který ho k němu poslal, než toho kluka. Chlapce nesnášel už od pohledu, což Williams věděl. Viditelně se zašklebil.
Ursula se opět obrátila k mapě a pokračovala v hodině zeměpisu. Ale ve třídě to začalo kvasit. Duch Williamse je všechny nakazil. Uslyšela, jak se strkají,
a v nitru se celá rozechvěla. Kdyby se všichni teď obrátili proti ní, byla by to její porážka.
„Prosím, paní učitelko –“ zavolal na ni jakýsi hlas.
Otočila se. Jeden z kluků, které měla ráda, zkormouceně držel v ruce roztržený celuloidový límec. Vyslechla stížnost a připadala si k ničemu.
„Pojď sem, Wrighte,“ vyzvala ho.
Třásla se každým nervem v těle. Velký, zatvrzelý chlapec, který nebyl zlý, ale velice obtížný, se loudal dopředu k ní. Pokračovala v hodině s vědomím toho,
že Williams dělá na Wrighta obličeje a Wright se chechtá za jejími zády. Dostala strach. Znovu se otočila k mapě a bála se.
„Paní učitelko, prosím, Williams –“ vykřikl kdosi a jeden kluk v zadní řadě už vstával s obočím staženým bolestí, napůl s výsměšným výrazem, napůl s opravdovým
vztekem na Williamse –
 „Prosím, on mě štípnul,“ – a mnul si zkormouceně nohu.
„Pojď ke mně, Williamsi,“ vyzvala ho.
Chlapec s krysí tváří seděl dál, chabě se usmíval a ani se nehnul.
„Pojď sem,“ opakovala rozhodně.
„A nepůjdu,“ vykřikl a vycenil zuby jako krysa. V Ursulině duši něco přeskočilo. S tváří a očima bez hnutí prošla třídou. Chlapec se před jejíma rozzuřenýma,
nehybnýma očima přikrčil. Ale ona přišla až k němu a vytáhla ho z místa. Držel se lavice jako klíště. Byla to bitva mezi nimi dvěma. Instinktivně jednala náhle klidně a rychle. Cukla s ním, aby se pustil, a táhla ho dopředu. Kluk se s ní pral a kopal, chytal se lavic, jak šli, ale Ursula ho nepustila. Třída byla vzrušením bez sebe. Ursula to viděla, ale nechala to být.
Věděla, že kdyby kluka pustila, vrhl by se ke dveřím. Už jednou jí z hodiny utekl domů. Popadla rákosku ze svého stolu a udeřila ho. Kroutil se a kopal.
Viděla pod sebou jeho bílou tvář s očima podobnýma rybím, nehybnýma, ale plnýma zášti a děsného strachu. Byl jí tak odporný, ten ohavný, kroutící se tvor,
že to skoro nezvládla. S hrůzou, že by ji mohl přemoci, a přesto zcela klidná v nitru, ho mlátila rákoskou, zatímco on se s ní pral, neartikulovaně vykřikoval
a zle ji kopal. Podařilo se jí ho držet jednou rukou a co chvíli mu dát ránu rákoskou. Kroutil se jako šílenec. Ale bolest z ran nakonec přemohla jeho
úhybnou, špatnou zbaběleckou odvahu, zařezávala se hlouběji, až nakonec s dlouhým zakňučením, které přešlo v řev, povolil. Pustila ho a on se na ni vrhl, oči i zuby mu svítily. V srdci pocítila vteřinu mučivé hrůzy – bylo to zvíře. Pak ho chytila a znovu začala bít rákoskou. Párkrát se na ni jako šílenec
vrhl a snažil se ji kopat. Ale znovu ho tou rákoskou dostala, až s vytím klesl na podlahu a jako zbité zvíře tam ležel.

Pan Harby se přihrnul až ke konci toho představení.
„Co se tu děje?!“ hřímal.
Ursula měla pocit, že v ní něco praskne.
„Natloukla jsem mu,“ řekla, hruď se jí rychle zdvihala, slova vyhrkla s posledním nadechnutím. Ředitel tu stál a bezmocně se dusil vzteky. Podívala se na to svíjející se, vyjící stvoření na podlaze.
„Vstaň,“ nařídila mu. Ten tvor se od ní odtáhl. Udělala k němu krok. Na vteřinu si uvědomila přítomnost ředitele, pak už ho zase nevnímala.
„Vstaň,“ řekla.
 A kluk vyskočil. Vytí se zmírnilo v blouznivý brek. Šílel.
„Jdi si stoupnout k radiátoru,“ vyzvala ho.
Jakoby mechanicky, s brekem šel.
Ředitel tam stál neschopen pohybu ani řeči. Tvář mu zežloutla, ruce mu křečovitě cukaly. Avšak Ursula stála nehybně kousek od něj. Nyní už se jí nic nemohlo
dotknout – překonala i pana Harbyho. Jako by se octla na pokraji smrti.
Ředitel cosi zamumlal, otočil se a odešel, z druhého konce místnosti bylo slyšet, jak ve slepém vzteku hřímá na svou třídu.
Kluk u radiátoru nepřestal brečet. Ursula pohlédla na třídu. Sledovalo ji padesát bledých, nehybných tváří, sto kulatých očí na ni upřelo pozorný, bezvýrazný
pohled.
„Rozdejte čítanky dějepisu,“ vyzvala pomocníky.
Nastalo mrtvé ticho. Stála tam a opět slyšela tikání hodin a šustění knih, které děti vytahovaly z dolní skřínky. Knihy slabě pleskaly na lavice. Děti si je tiše podávaly, jejich ruce pracovaly ve stejném rytmu. Už to nebyla smečka, ale každý z nich se stal mlčícím, uzavřeným tvorem.
„Budeme číst kapitolu na straně sto dvacet pět,“ řekla Ursula.
Zašumělo to, jak se otevřelo mnoho knížek. Děti si našly stránku, poslušně sklopily hlavu a četly. Četly mechanicky.
Ursula, která se silně třásla, si šla sednout na svou vysokou židli. Brekot kluka neustával. Přes skleněnou přepážku sem tlumeně doléhal pronikavý hlas pana Brunta a hřímání pana Harbyho. Občas se zvedly nějaké oči od knihy, na okamžik na ní ostražitě spočinuly, jako by neosobně uvažovaly, pak se opět sklopily.

Seděla tiše a bez hnutí, nevidoucíma očima sledovala třídu. Nehýbala se a cítila se slabá. Měla pocit, že nemůže ani zvednout ruku ze stolu. Kdyby tam měla sedět navždy, cítila, že už se nepohne, nevysloví rozkaz. Bylo čtvrt na pět. Skoro se bála, až se škola zavře a ona se octne sama.
Třída se začala vzpamatovávat, napětí povolilo. Williams stále ještě plakal. Pan Brunt už dával příkazy k zakončení hodiny. Ursula vstala.
„Jdi na místo, Williamsi,“ nařídila mu.
Táhl se přes místnost a rukávem si otíral tvář. Když si sedal, pokradmu se na ni podíval těma nyní ještě červenějšíma očima. Vypadal jako zbitá krysa.
Konečně děti odešly. Pan Harby těžkým krokem prošel kolem, aniž jí věnoval pohled či na ni promluvil. Pan Brunt trochu váhal, když zamykala skříňku.
„Když usadíte ještě Clarka a Lettse, budete mít pokoj, slečno Brangwenová,“ řekl a modrýma očima na ni pohlédl skoro spojenecky, dlouhým nosem jako by
na ni ukazoval.
„Ano?“ zasmála se nervózně. Nechtěla, aby s ní kdokoli mluvil.
Jak šla po ulici a klapala podpatky po žulovém chodníku, vnímala kluky, jak se za ní schovávají. Cosi ji udeřilo do ruky, ve které nesla tašku, a zranilo
ji. Odkutálelo se to a viděla, že je to brambor. Ruku měla pohmožděnou, ale nedala to znát. Brzy nastoupí do tramvaje.

Bála se a připadala si divně. Připadalo jí to divné a ošklivé, jako nějaký sen, v němž byla ponížena. Byla by raději umřela, než by tohle někomu přiznala.
Nemohla se podívat na svou oteklou ruku. Cosi se v ní zlomilo, prošla krizí. Williams byl poražen, ale za jakou cenu.
Na to, aby se vrátila rovnou domů, se cítila příliš vyvedená z míry, proto odjela kousek dál do města a vystoupila u malé čajovny. Tam v tmavém koutku pila čaj a jedla chléb s máslem. Nevnímala žádnou chuť. Čaj pila pouze mechanicky, aby se za touto činností schovala. Seděla tam v tom tmavém, zšeřelém koutě a nic nevnímala. Pouze podvědomě si třela pohmožděný hřbet ruky.
Když se konečně vydala domů, na západě se prostírala rudá obloha. Neměla žádný důvod jít domů. Nic dobrého ji tam nečekalo. Musela vlastně jen předstírat, že se nic nestalo. Neměla s kým si promluvit, kam se uchýlit. Musela však jít dál, pod tou rudou oblohou, u vědomí čehosi děsivého v lidech, co jí hrozilo zničením a čemu vyhlásila boj. Nicméně to bylo nutné.
Ráno opět musela jít do školy. Vstala a šla bez jediného, byť tichého protestu. Octla se v rukou jakési větší, silnější a hrubší vůle.
Ve škole byl poměrně klid. Cítila však, jak ji třída sleduje, připravena se na ni vrhnout. Instinktivně si byla vědoma toho, že třída využije její případné
slabosti. Uchovala si proto chladnou hlavu a měla se na pozoru.
Williams chyběl. Uprostřed dopoledne se ozvalo zaklepání – kdosi chtěl mluvit s ředitelem. Pan Harby těžkým krokem, nazlobeně a nervózně vyšel ven. Rozhněvaných
rodičů se bál. Po chvíli na chodbě se opět vrátil.
„Sturgessi,“ vyzval jednoho většího hocha. „Stoupneš si k tabuli a zapíšeš každého, kdo promluví. Vy pojďte se mnou, slečno Brangwenová.“
Jako by se jí pomstychtivě chopil.
Ursula vyšla za ním a v hale uviděla hubenou, bledší ženu, slušně oblečenou v šedém kostýmu a fialovém klobouku.
„Přišla jsem kvůli Vernonovi,“ řekla žena kultivovaným přízvukem. Naprosto kultivované a čistotné vzezření ženy podivně odporovalo jejímu poníženému chování
a pocitu, že by se jí člověk nerad dotkl, jako by v ní bylo cosi zlého. Nebyla to ani dáma, ani žena pracujícího člověka, ale stvoření vydělené ze společnosti.
Podle oblečení nebyla chudá.
Ursula okamžitě poznala, že je to Williamsova matka a on je ten Vernon. Uvědomila si, že chodí čistý a v námořnickém oblečku. A má v sobě touž podivnou,
napůl průsvitnou nezdravost připomínající mrtvolu.
„Nemohla jsem ho dnes poslat do školy,“ pokračovala žena s přehnanou zdvořilostí. „Včera večer se vrátil tak zubožený – bylo mu hrozně špatně – myslela
jsem, že budu muset poslat pro doktora. – Víte, že má slabé srdce.“
„Ne,“ odpověděla dívka. „To jsem nevěděla.“
Stála tu a odporem a nejistotou se nemohla pohnout. Mohutný, mužný pan Harby s tím převislým knírem stál vedle a v koutku oka se mu objevil náznak úšklebku.
Žena vypočítavě a ne docela lidsky pokračovala:
„Ano, už odmalinka trpí srdeční chorobou. Proto nechodí do školy úplně pravidelně. Nemá se bít. Dneska ráno mu bylo šíleně zle – cestou zpátky se zastavím
u doktora.“
„A kdopak se o něj stará teď?“ lstivě se ozval hluboký hlas ředitele.
„Nechala jsem ho s paní, která mi chodí vypomáhat v domácnosti a která mu rozumí. Ale cestou domů se stavím pro doktora.“
Ursula stála, ani se nehnula. Vyciťovala z toho všeho určitou hrozbu. Ale žena jí byla natolik cizí, že to nechápala.
„Řekl mi, že dostal výprask,“ pokračovala žena, „a když jsem ho před spaním svlékla, měl po celém těle šrámy – mohla bych je ukázat nějakému doktorovi.“
Pan Harby pohledem vyzval Ursulu, aby odpověděla. Začínala chápat. Žena vyhrožovala, že ji zažaluje pro napadení syna. Možná chtěla peníze.
„Nařezala jsem mu rákoskou,“ řekla. „Hrozně zlobil.“
„To mě mrzí, jestli zlobil,“ řekla žena, „ale ten výprask musel být děsivý. Mohla bych ty šrámy ukázat doktorovi. Kdyby se to někdo dozvěděl – to se přece nesmí.“
„Nasekala jsem mu, ale on do mě pořád kopal,“ řekla Ursula, v které rostl hněv, protože se musela napůl omlouvat a pan Harby tam jen stál s mazaným a zlovolným
úsměškem v očích. Druhá nešťastnice čekala na svou příležitost.
„Bude mě to něco stát a i tak mám dost co dělat, aby chlapec vyrůstal slušně.“
Ursula stále ještě neodpovídala. Vyhlédla na asfaltový dvůr, kde poletoval špinavý cár papíru.
„A určitě není dovoleno takhle dítěti natlouct, zvlášť když je neduživé.“
Ursula s nehybnou tváří zírala na dvůr, jako by neslyšela. Bylo jí to odporné a přestala vnímat a existovat.
„Vím, že to s ním někdy není lehké, ale tohle bylo myslím příliš. Má tělo samou modřinu.“
Pan Harby tam stál neochvějně a nedotčeně, teď už to jen chtěl mít za sebou a kolem očí mu opět cukal ten ironický úsměšek. Cítil se pánem situace.
„Bylo mu hrozně špatně. V žádném případě jsem ho dnes nemohla poslat do školy. Sotva se držel na nohou.“ Pořád ještě na to Ursula neměla odpověď.
„Doufám, že chápete, pane řediteli, proč není ve škole,“ otočila se k panu Harbymu.
„Ale jistě,“ odpověděl bez okolků a drsně. Ursula ho za ten mužský triumf nesnášela. A ta žena jí byla odporná. Všechno jí připadalo odporné.
„Doufám, pane řediteli, že si už všichni budou pamatovat, že má slabé srdce. 
Je mu vždycky tak špatně, když se něco takového stane.“
„Ano,“ odpověděl ředitel, „dohlédnu na to.“
„Vím, že to s ním není lehké,“ žena teď už mluvila pouze k muži – „ale kdybyste ho mohli trestat jinak než bitím – je opravdu neduživý.“
Ursulu to začalo vyvádět z míry. Pan Harby tu stál jako nepřemožitelný pán, žena jako by se ho snažila pošimrat jako pstruha.
„Přišla jsem jen vysvětlit, proč dneska není ve škole, pane řediteli.
 Doufám, že to pochopíte.“
Podala mu ruku. Harby ji překvapeně a hněvivě uchopil a zase pustil.
„Na shledanou,“ řekla a podala ruku v rukavici Ursule. Nevypadala špatně a měla zvláštně vtíravé chování, sice odporné, ale působivé.
„Na shledanou, pane Harby, a děkuji vám.“
Postava v šedém kostýmu a fialovém klobouku podivně váhavým krokem přecházela přes dvůr. Ursula k ní cítila nevysvětlitelnou lítost a zároveň jí byla odporná.
Otřásla se. Šla zpátky do třídy.
Nazítří ráno se objevil Williams, bledší než kdy jindy, velice upravený a pěkně oblečený v námořnické blůze. S náznakem úsměvu pohlédl na Ursulu: lišácky, podrobeně, hotov dělat, co mu řekne. Při pohledu na něj se zachvěla. Myšlenka, že se ho dotkla, jí byla odporná. V době vyhrazené hrám stál u brány jeho starší bratr, asi patnáctiletý vysoký, hubený a bledý kluk. Smekl skoro jako pán. Ale i v něm bylo cosi podrobeného a vypočítavého.
„Kdo je to?“ zeptala se Ursula.
„To je velký Williams,“ chraptivě odpověděla Violet Harbyová. „Ona tu včera byla, viď?“
„Ano.“
„Není jí to nic platné – taková osoba nemá na to, aby si mohla stěžovat.“
Ursula nesnesla pocit té brutality a skandálu. Nicméně ji to zvláštním způsobem hrůzně fascinovalo. Všechno jí to připadalo tak strašně nízké! Litovala tu podivnou ženu s loudavou chůzí a těmi podivnými, lišáckými kluky. Ten Williams z její třídy měl v sobě nějakou vadu. Bylo to všechno dost ohavné.
Tak bitva pokračovala, až jí z toho bolelo srdce. Musela si podrobit několik dalších kluků, než získala autoritu. A pan Harby ji nenáviděl skoro tak, jako by byla muž. Nyní už věděla, že některé z těch větších darebáků, kteří si s ní chtěli hrát jako kočka s myší, usadí jenom pořádný výprask. Pan Harby jim nenařezal, pokud se tomu mohl vyhnout, protože sám tu učitelku, tu vzdornou, drzou paní učitelku ze střední školy s její nezávislostí, nenáviděl.
„Tak copak jsi provedl tentokrát, Wrighte?“ ptal se bodře kluka, který k němu byl z páté třídy poslán pro trest. A nechal tam kluka stát a okounět, v podstatě
marnit čas.
Ursula se tudíž přestala na ředitele obracet, a když ji dohnali k zlosti, popadla rákosku a mlátila kluka, který na ni byl drzý, hlava nehlava. Konečně se jí začali bát, nastolila pořádek.
Ale zaplatila za to velkou cenu ze své duše. Jako by se v ní přehnal velký požár a spálil jí citlivou tkáň. Ona, která se vyhýbala fyzickému utrpení v jakékoli
podobě, byla nucena se prát a bít je rákoskou, vyburcovat veškerý svůj instinkt, aby zraňovala. A poté musela vydržet jejich brekot a bezútěšnost, když je zlomila, aby dodržovali řád.

Někdy měla pocit, že snad zešílí. Co na tom záleží, jestli mají špinavé sešity a neposlouchají? Ve skutečnosti by byla raději, kdyby nedodržovali veškerá
pravidla školy, než aby je musela bít a lámat do toho ubrečeného, beznadějného stavu. Raději by tisíckrát snášela všechny jejich urážky a drzosti, než
sebe i je takhle ponižovat. Vždycky trpce litovala, že se unáhlila a dotkla se kluka, kterému natloukla.
A přece to tak muselo být. Nechtěla to dělat, a přece musela. Proč, proč jenom se spolčila s tímhle zlovolným systémem, kde se musí chovat zvířecky, aby mohla žít? Proč se stala učitelkou, proč?
Děti ji k bití vždycky donutily. Ne, nelitovala je. Přišla k nim samá laskavost a láska, a ony ji za to chtěly trhat na kusy. Vybraly si pana Harbyho.
Pak tedy musejí poznat také ji, musejí se především podrobit jí. Protože z ní nikdo nebude dělat nulu, to ne, ani ony, ani pan Harby, ani celý ten systém kolem ní. Nenechá se ušlápnout a podrobit. Nebude se o ní říkat, že nemohla zaujmout své místo a vykonávat svou práci. Hodlá bojovat a udržet si své postavení i v tomto stavu, ve světě práce a mužských konvencí.

Vzdálila se životu svého dětství, a zároveň měla pocit cizinky v novém životě, který obnášel práci a mechanické úvahy. Spolu s Maggií si v době polední přestávky povídaly o životě a rozebíraly různé myšlenky. Maggie byla velká sufražetka, plně věřila ve volební právo žen. Pro Ursulu nebylo hlasovací právo nikdy ničím skutečným. Měla v sobě zvláštní, vášnivé vědomí víry a života, které daleko přesahovalo hranice mechanického systému, jenž obsahoval hlasovací právo. Ale její základní, přirozené vědomí muselo teprve získat podobu a hlas. Stejně jako pro Maggii i pro ni svoboda ženy znamenala něco skutečného a hlubokého.
Měla pocit, že někde, v čemsi není svobodná. A chtěla být. Neboť kdyby byla svobodná, mohla už někde být. Ach, to úžasné, skutečné někde, které ji přesahovalo,
to někde, jež cítila hluboko, přehluboko v sobě.
Tím, že šla do práce a vydělávala si na živobytí, učinila závažný, byť krutý krok k vlastnímu osvobození. Ale jak získala větší svobodu, jen si tím víc uvědomovala ten velký nedostatek. Tolik toho chtěla. Chtěla číst slavné a krásné knihy a obohacovat se jimi; chtěla objevit krásné věci a navždy se jimi těšit; chtěla znát velké, svobodné lidi; a stále tu ještě zbývala touha, kterou nemohla pojmenovat.
Bylo to tak obtížné. Bylo tolik věcí, tolik toho, čemu se musela postavit a překonat to. A člověk nikdy nevěděl, kam směřuje. Bojovala poslepu. Ve škole sv. Filipa krutě trpěla. Byla jako mladá klisnička, kterou zapřáhli mezi postraňky a ztratila svobodu. A nyní mezi těmi postraňky krutě trpěla. Ta muka, to ponížení a zneuctění! To jí ničilo duši. Ale nechtěla se vzdát. Takovému podrobení se nikdy nepodřídí nadlouho, musí je však poznat. Bude mu sloužit, aby je mohla zničit.
Chodily spolu s Maggií na různá místa – do Nottinghamu na velká shromáždění na podporu hlasovacího práva, na koncerty a do divadel, na výstavy obrazů.
Ursula si ušetřila na kolo a dívky spolu jezdily do Lincolnu, do Southwellu a do Derbyshiru. Měly nekonečně bohatá témata k hovoru. Byla to velká radost,
nacházet a poznávat.
Avšak o Winifred Ingerové Ursula Maggii nikdy neřekla. To byla jakási tajná odbočka jejího života a měla zůstat uzavřená. Ani na to nemyslela. Byly to zavřené dveře, které neměla sílu otevřít.

Když si Ursula zvykla na učení, postupně začala mít nový vlastní život. Za rok a půl se chystala na vysokou školu. Pak chtěla vystudovat a být možná velkou ženou a vést nějaké hnutí. Kdo ví? – V každém případě dokud se nedostane na vysokou školu, musí dál učit na škole sv. Filipa, která ji ničí, ale kterou nyní zvládá, aniž by jí kazila život. Na nějaký čas se jí podrobí, protože ten čas je omezený.
Konečně se pro ni výuka ve třídě stala téměř mechanickou záležitostí. Byla to vyčerpávající a únavná námaha, neustále nepřirozená. Nicméně v samotném
zapomnění, kdy učila, bylo jisté potěšení, musela udělat tolik práce, měla na starosti tolik dětí, tolik toho musela zvládnout, že zapomínala sama na sebe.
Když se jí práce stala zvykem a její jedinečná duše se z té práce vymanila a mohla růst jinde, byla skoro šťastná.
Její skutečné a jedinečné já se semklo a stalo se pro ni během těch dvou let, kdy učila, během toho zápasu proti přesile třídy, srozumitelnějším. Škola pro ni vždycky představovala vězení. Ale bylo to vězení, kde její divoká, chaotická duše nabyla tvrdosti a nezávislosti. Pokud jí bylo dobře a necítila se unavená, měla učení docela ráda. Bavilo ji pustit se ráno do práce, vložit do toho veškerou sílu, rozběhnout to. Znamenalo to pro ni jakési namáhavé cvičení. A její duše mohla odpočívat, mohla se oddat otupělosti, v níž opět nabývala na síle. Doba výuky však byla příliš dlouhá, úkoly příliš těžké a kázeňské podmínky školy jí připadaly nepřirozené. Celá zhubla a chvěla se.

Ráno cestou do školy viděla růžové kvítky hlohu koupající se v rose. Skřivánci rozechvěle vyzpěvovali v novém sluníčku a celá země se zaradovala. Byl hřích ponořit se do prachu a šedi města.
Stála před třídou a nechtělo se jí oddat se učení, vrhnout veškerou svou energii, která toužila po venkovu a radostech raného léta, do toho, aby ovládla padesát dětí a předala jim nějaké zlomky aritmetiky. Jako by byla trochu duchem nepřítomna. Nemohla se přinutit pustit to z hlavy. Vázička s pryskyřníky a kozím pyskem na okenním parapetu ji odváděla ven na luka, kde ze sytě zelené trávy jen zpola vyčnívaly kopretiny a kohoutky. Avšak ona měla před sebou tváře padesáti dětí. Připadaly jí jako velké sedmikrásky v trávě.
Ve tváři měla rozzářený výraz, učení jí připadalo trochu neskutečné. Děti tak docela neviděla. Zápasila na pokraji dvou světů – jejího vlastního světa raného léta a květin a tohoto druhého světa práce. A mezi ní a třídou jako by se třpytil její vlastní sluneční svit.
Dopoledne minulo v podivném odstupu a tichu. Přišla doba oběda, kdy se s Maggií s chutí najedly u otevřených oken. Pak vyšly ven na hřbitov u kostela sv. Filipa, kde vytvářely stinné zákoutí červené hlohy. Tam si povídaly, četly Shelleyho a Browninga či nějaké dílo na téma „Žena a práce“.
Když se Ursula vrátila do školy, stále ještě pobývala v tom stinném koutě hřbitova, kde růžovočervené okvětní lístky hlohu pokrývaly zem jako myriády maličkých mušliček na pláži, někdy hlučně vyzváněl kostelní zvon a někdy se ozval pták, zatímco Maggie tiše a mile předčítala.
V těch dnech byla tak šťastná, že si přála, aby mohla tu radost vzít a rozhazovat ostatním. I děti učinila šťastné, jako by zvonila radostí. Ale pro ni nebyly děti to odpoledne školní třídou. Proměnily se v květiny, ptáky, malá živá zvířátka, děti, cokoli. Jenom to nebyla pátá třída.
Necítila za ně žádnou zodpovědnost. Pro jednou se učení stalo hrou. A jestli špatně počítaly – co na tom? Vybrala jim příjemnou četbu a místo historie s řadou dat jim vyprávěla krásnou pověst. Při mluvnici se zabývali rozborem textu, který nebyl obtížný, protože už to jednou dělali:
Bude si hrát jak koloušek, co vezme ztečí palouček a vzhůru běží dál.
Psala zpaměti, protože jí to dělalo radost.
Tak uplynulo zlatavé odpoledne a ona se vracela domů šťastná. Zakončila den ve škole a mohla se teď svobodně oddat zářivému večeru v Cossethay. Cesta domů ji moc těšila. Dnes však to nebyla škola. Byla to hra na školu pod rozkvetlými červenými hlohy.
Takhle nemohla pokračovat. Blížily se čtvrtletní zkoušky a její třída nebyla připravena. Rozčilovalo ji, že se musí odtrhnout od svého šťastného já a veškerou svou silou se snažit přinutit tu obtížnou třídu dětí, aby dřela aritmetiku. Oni nechtěli pracovat, jí se nechtělo je nutit. A přece na ni doléhalo jakésidruhé svědomí a vyčítalo jí, že s nimi nepracuje řádně. Dráždilo ji to skoro k zbláznění a to podráždění se projevilo ve třídě. Pak následoval den bitvy, nenávisti a násilí, kdy se vracela domů raněná, s pocitem, že ten zlatavý večer už jí nepatří, že je uvězněna v jakémsi temném, tíživém místě, přikovaná vědomím, že špatně pracovala.
Jaký to mělo smysl, že je léto, že se ještě ve chvíli, kdy se večer ozvali chřástalové, vznesli na oblohu skřivánci, aby ještě jednou zazpívali, než začne noc. Jakou to mělo cenu, když ona se s tím nemohla sladit, když mohla jedině stále myslet na břemeno a hanbu uplynulého vyučování. Stále ještě školu nenáviděla.

Stále ještě plakala a nevěřila v ni. Proč se měly děti učit, proč je měla vyučovat? Byl to boj s větrnými mlýny. Který blázen učinil z života tohle, to neustálé vykonávání nějaké hloupé, umělé povinnosti? Bylo to všechno jen vymyšlené, nepřirozené. Škola, počty, mluvnice, čtvrtletní zkoušky, třídní knihy –neplodné nic!
Proč by se měla dát do služeb tomuto světu a nechat se jím ovládnout tak, že by se její vlastní svět teplého slunce a růstu, života naplněného mízou změnil v nic? To nechtěla. Nehodlala se nechat uvěznit ve vyprahlém, tyranském světě muže. O to jí přece nejde. Co na tom záleží, jestli její třída neuspěje ve čtvrtletních zkouškách? Tak ať – co na tom?
Nicméně, když nastal ten čas a její třída dostala špatné ohodnocení, silně ji to trápilo, zbavilo ji to radosti z léta a uvrhlo do zasmušilosti. Ve skutečnosti nedokázala tomuto světu systému a práce uniknout do svých polí a luk, kde byla šťastná. Musela si udržet své místo v pracujícím světě, být tam uznávaným členem s plnými právy. V tu chvíli to pro ni bylo důležitější než pole a slunce a poezie. Ale tím víc na ten svět nevražila. Během dlouhých hodin přestávky o letních prázdninách si říkala, jak je těžké být sama sebou, tím šťastným já, jež se tak radovalo, když mohlo ležet na slunci, hrát si a plavat a být spokojené, a zároveň být učitelkou, která musí dosáhnout nějakých výsledků ve třídě. Snila o době, kdy už nebude muset učit.

Ale mlhavě si uvědomovala, že už se v ní natrvalo usadila odpovědnost a jejím hlavním úkolem je prozatím práce.
Přešel podzim a blížila se zima. Ursula se stále víc zabydlovala ve světě práce a v tom, čemu se říká život. Neviděla před sebou svou budoucnost, ale poměrně blízko už byla vysoká škola, a k této myšlence se pevně upnula. Půjde na vysokou školu a zdarma získá dva či tři roky výuky. Už si podala žádost a měla zajištěné místo na příští rok.
Prohlubovala si tedy znalosti. Chtěla studovat francouzštinu, latinu, angličtinu, matematiku a botaniku. Zapsala se do večerní školy v Ilkestonu, neboť před ní stál ten svět, který musí dobýt, ty vědomosti, které musí získat, kvalifikace, jíž musí dosáhnout. Hnána jakousi vnitřní potřebou, pracovala intenzivně.
Téměř vše se nyní podřídilo této jediné touze zaujmout místo ve světě, jaké místo to mělo být, na to se sama sebe neptala. Slepá touha ji hnala vpřed.
Věděla, že nikdy nebude slavit úspěchy jako učitelka základní školy. Nedalo se však ani říci, že by neuspěla. Nenáviděla učení, ale zvládala to.
Maggie školu sv. Filipa opustila a našla si příhodnější místo. Dívky zůstaly přítelkyněmi. Potkávaly se ve večerní škole, studovaly a nějak jedna v druhé podporovaly naději. Nevěděly, kam směřují, ani čeho vlastně chtějí nakonec dosáhnout. Ale věděly, že nyní chtějí studovat, získávat vědomosti a něco dělat.
Povídaly si o lásce a o postavení ženy v man­želství. Maggie říkala, že láska je květ života, vykvétá nečekaně a bez pravidel. Člověk ji musí utrhnout tam, kde ji najde, a užít si jí po krátký čas, kdy trvá.
To Ursulu neuspokojovalo. Domnívala se, že stále ještě miluje Antona Skrebenského. Avšak neodpustila mu, že nebyl dost silný, aby ji uznal. Zapřel ji.
Jak ho tedy mohla milovat? Jak mohla být láska tak absolutní? Nevěřila tomu. Věřila, že láska je cesta, prostředek, ne cíl sám o sobě, jak si zřejmě myslela Maggie. A láska si vždycky najde cestu. Ale kam vede?
„Věřím, že na světě je mnoho mužů, které by člověk mohl milovat – není jen jediný,“ řekla Ursula.
Myslela na Skrebenského. Když vzpomněla na Winifred Ingerovou, srdce jí neříkalo nic.
„Ale musíš rozlišovat mezi láskou a vášní,“ řekla Maggie a mírně opovržlivě dodala: „Muži k tobě snadno vzplanou vášní, ale nebudou tě milovat.“
„Ano,“ souhlasila Ursula důrazně a na tváři se jí objevilo utrpení, téměř fanatismus.
 „Vášeň je pouze součástí lásky. A právě proto, že nemůže trvat, připadá nám tak úžasná. Proto také není vášeň nikdy spokojená.“
Horovala pro radost, štěstí a stálost, na rozdíl od Maggie, která vyznávala smutek a nevyhnutelnou pomíjivost všeho. Ursula krutě trpěla v rukou života, zatímco Maggie byla vždycky sama, vždycky stažená do sebe a žila v zasmušilém smutku, který ji téměř těšil. Když Ursula trávila poslední zimu na škole sv. Filipa, přátelství dívek vyvrcholilo. Během té zimy Ursula snášela Maggiin všeobjímající smutek z uzavřenosti, dokonce ji těšil. Maggie zase snášela Ursulin zápas s omezeními jejího života a těšila se z něj. Pak se dívky začaly vzdalovat, neboť Ursula se odloučila od toho způsobu života, v němž Maggie musela zůstat uzavřena.

překlad a úprava : Nikola Bílá

nakladatelství MEISTERKOCH knihy ZDE