Televize A11 TV
dnešní host je Jakub Dutka, hlavní metodik Naděje, tak kdybyste představil vaši organizaci Naděje, která dělá hodně dobré práce pro lidi, který potřebují pomoc.
mluvčí 4, Já, když jsem přemýšlel nad tím, jako vám vlastně mám odpovědět na to, co je Naděje, tak jsem se do toho čím dál víc zamotal, protože se o tom dá mluvit z různých jako úhlů. Jsme velká organizace, nezisková organizace, velký poskytovatel sociálních služeb, jsme jedny z nejstarších, jsme založený Iljou Hradeckým a jeho ženou v roce 1990, takže letos slavíme 35 let, jsme hrozně rozšířený po celý republice, máme 28 poboček, a to platí dneska, ale příští rok už jich zase bude víc. Poskytujeme 88 sociálních služeb, a to platí dneska a za pár měsíců jich zase bude víc. Takže jsme hrozně dynamický, když nad tím budu přemýšlet, jak je to co do pestrosti, tak my pomáháme lidem ve stáří, lidem s handicapem, lidem, kteří jsou bez domova, ohroženým rodinám, ohroženým dětem a mládeží. Pracujeme, máme dluhové poradny, takže pomáháme oddlužovat lidi, jsme vzdělavatel, takže to, co děláme, je taky že připravujeme a realizujeme odborné kurzy nejenom pro naše pracovníky, ale i pro lidi a zájemce zvenčí a zároveň nabízíme duchovní péči. Takže je to velké, je to pestré, máme víc než 800 zaměstnanců.
mluvčí 3, Je to hodně jako. Zdálo by se to možná trochu naděje plný, že vás přibývá, mně okamžitě v tom napadla otázka. A není to ale možná proto, že přibývá taky vašich klientů, to znamená lidí s problémama.
mluvčí 4, Je to otázka, na kterou se možná taky bude složitě odpovídat. Já si myslím, že to, co se děje a to, co my vidíme a všímáme si a na co musíme být jako profesionálové připravený a hlavně ty skvělý, úžasný lidi, kteří vedou naše služby a ty týmy, které v nich pracují, a že ta situace se mění, takže já si myslím, že když by tady na mém místě byl Ilja Hradecký, který Naději zakládal a povídal by o tom, jak to bylo na začátku devadesátých let a co to znamenalo být člověkem na ulici bez domova a jak mu pomoct, tak ta situace se dramaticky proměnila. Ne z ohledu na to, co ty lidi potřebují, protože oni potřebují pořád to samé, ale proměnila se společnost z hlediska toho, jaká pomoc a služby se můžou nabízet a co ti lidé potřebují a co je trápí, jak moc je komplexní ta problematika
mluvčí 3, Já jsem tou otázkou mířila na to, že se, řekněme, ztěžuje sociální, ekonomická situace, jestli třeba to, řekněme, zdražování energie, špatná bytová politika, jestli se to taky právě projevuje na vaší práci. To jsem měla konkrétně na mysli.
mluvčí 4, Rozumím, rozumím. To, co my můžeme říct, je to, že když my sledujeme ty statistiky, a to jak během covidu, a to, co se stalo v souvislosti s agresí Ruska na Ukrajině, způsobilo to nějaký dramatický zdražení různých komodit, tak nám se neukázalo, že by nám úplně dramaticky stoupnul třeba počet lidí bez domova, to úplně říct nemůžeme, ale zároveň asi důležité říct je, že se tady, myslím si, docela dramaticky za poslední roky zvyšuje nedostupnost, a to nejenom toho standardního bydlení, protože to si myslím, že už je nějaké celospolečenské téma. Už se to dotýká i střední třídy a natož lidí bez domova nebo nízkopříjmových skupin, se kterými pracujeme a kterým pomáháme, ale týká se to i třeba, například dostupnosti zdravotní péče, která je pro nás jako extrémní komplikací a faktická dostupnost zdravotní péče, nějaká provázanost zdravotní a sociální složky je jedna jako z nejbolestivějších věcí, kterou musí řešit klienti, ale i ty naši pracovníci, protože oni na ní neznají odpověď a ledaskdy si vůbec neví rady.
mluvčí 3, To by mě teda zajímalo. Právě, když je třeba bezdomovec, potřebuje lékaře, nemá žádný zdravotní pojištění, ale určitě musí být nějaká možnosti, jak ten člověk s tím dostane tu péči, jaké jsou tam vlastně ty možnosti.
mluvčí 4, Rozumím. Dá se to rozdělit do takových dvou rovin. Já si myslím, že my jako Česká republika máme robustní systém zdravotních služeb. Já si myslím, že ta páteř, ta síť je naprosto skvělá, ale vidíme, asi všichni známe ty příklady nějakých jako nedostatečných kapacit, nějakých čekacích lhůt, to znamená to, co se týká nějaké jakoby urgentní medicíny, je záležitost, která je nějakým způsobem jako dostupná, ale jakmile potřebujeme řešit ambulantního lékaře, natož nějakého jakoby specialistu, tak narážíme na problém u lidi bez domova. Tím více my jsme primárně poskytovatel sociálních služeb, ale zároveň máme i nějaké specializované zdravotní služby, respektive navázanou úzkou spolupráci s jinými vlastně dodavateli těch zdravotnických služeb, speciálně pro lidibezdomova, kterým se snažíme tu faktickou nedostupnost řešit. Takže my tady v Praze máme unikátní ordinaci, ordinaci pro lidi bez domova, je to nedaleko hlavního nádraží. Takže takový jako dobrý strategický bod, aby to bylo dostupné. Ta ordinace hodně nízkoprahová, protože ty bariéry v tom přístupu ke zdravotní péči jsou vlastně jako enormní, a to jak na straně těch klientů, lidí bez domova, tak i toho samotného zdravotního systému a mohl bych uvést i další příklady, ať už to je například Klášterec nad Ohří, nebo když si rychle vzpomenu, tak například v Jablonci, kdy vlastně nabízíme minimálně nějaký čas v týdnu dostupnost zdravotní sestry v našich nízkoprahových denních centrech, takže se snažíme nějakým způsobem řešit tady tu faktickou nedostupnost pro lidi bez domova.
mluvčí 3, Dalo by se nějak shrnout, jaký problém je zdravotní, trápí lidibezdomova nejvíc.
mluvčí 4, Já si myslím, že je důležité nad tím přemýšlet v těch obou balících, jak té somatické, to znamená té naší tělesné schránky a to, co ty lidi trápí, a to jsou vlastně nějaké jakoby běžné nemoci. Na co vy si představíte, ať už to jsou respirační, kardiovaskulární, ale co je dost specifické, jsou vlastně nějaké defekty nebo onemocnění kůže, zvýšená míra úrazu. Jako hodně často ty lidi trápí bércové vředy a nějaké rány, které se zanítí, potom jsou to nějaké parazitální onemocnění. Svrabši, tak to je taková jakoby typická jako zakázka, kterou řeší vlastně s pacienty buď naše ordinace nebo vlastně ta běžná síť. A když se potom mrknu na, bavili bysme se o tom duševním zdraví, tak významným aspektem jsou samozřejmě nějaký závislosti, což asi posluchače, diváky nepřekvapí. Tady je vždycky jako velká otázka, kterou si klademe. Já jsem měl nedávno rozhovor, k tomu se dostanu, proč S jednou primářkou psychiatrické nemocnice a bavili jsme se vlastně také o zdraví lidí bez domova, dostupnosti, nedostupnosti zdravotní péče a oba jsme přemýšleli nad tím, co bylo dřív, jestli vejce nebo slepice. Co se týká těch závislostí, to, co my určitě víme, že to je samozřejmě velký rizikový faktor, když je někdo závislý primárně, to je alkohol u lidíbezdomova. Stejně tak to ladí k většinové populaci, tak to zkrátka je v České republice, tak je to obrovsky rizikový faktor. To, co je ale důležité říct, že spousta těch lidí byla schopná nějakým způsobem zacházet a pracovat se svým pitím, ale jakmile se člověk dostane na ulici, tak je to extrémně složité a tam naopak vlastně ten problém graduje a hodně často z člověka, který byl, dejme tomu, příležitostný piják, se může stát opravdu člověk, který je silně závislý a extrémně ho to limituje v tom vrátit se zpátky do standardního bydlení, řešit své problémy, a k tomu duševnímu zdraví ještě rychle doplním…..Hodně často se setkáváme s psychotickými onemocněními rozhodně častěji, než je v běžné populaci a potom samozřejmě taková jako ta škála depresivní, úzkostná, neurotická…. poruchy osobnosti.
mluvčí 3, Taky některý hlasy říkají, že právě ty psychický problémy jsou, včetně teda závislosti. Ta primární příčina, proč ty lidi na tý ulici končí, takže je tady nějaká možnost, řekněme, že ty lidi se začnou léčit a potom se vrátí zpátky. Tady s tím pracujete, s tou psychiatrickou péčí.
mluvčí 4, To, s čím my válčíme, je právě ta nedostupnost. I z hlediska nějaké jakoby spolupráce byly doby, kdy jsme právě u Bulhara v rámci ordinace praktickéholékaře měli vedle i ordinaci psychiatrickou a psychiatrickou, ambulantní péči, ale bohužel se nám nepodařilo se sehnat psychiatra po letech shánění nového, takže jsme ji museli uzavřít. Obecně ta dostupnost ambulantní psychiatrické péče v rámci České republiky je to velké téma, je velmi malá, velmi nízká. U těch lidíbezdomova se k tomu přidružují další bariéry, to jsou čekací doby, to je obrovská bariéra pro člověkabezdomova, který žije ze dne na den a je pro něj velice problematické hledat, hlídat termíny. Hodně často se setkávají, a to máme potvrzené právě i od doktorů. Takže to není jenom nějaký náš pocit odmítání vlastně psychiatrů ambulantních, a to z toho důvodu, že tam je právě přidružená ta závislost, takže ten člověk je primárně odkazován na nějakou adiktologickou péči, která je ještě míň dostupná než ta psychiatrická, co se týká hospitalizací a lůžkové péče, tak tam ty kapacity jsou taky vlastně omezené, ty čekací lhůty jsou dlouhé a hodně často ty lidébezdomova jsou zacykleni v koloběhu hospitalizace, propuštění, braní nějakých léků, nedostupnost ambulantního psychiatra, který ten člověk nemá a po nějaké době zase návrat do psychiatrické nemocnice. Takže to je takový bludný kruh.
mluvčí 3, To nevyznívá moc naděje plně. Já jenom vlastně, proč se ptám, že vy to děláte? Jsme si říkali nějakých osm let, tuhletu práci. I do jaký míry vlastně se třeba nebojíte, že tady ta obtížnost dosažení toho výsledku, že vás třeba nějak postihne syndrom vyhoření postupně.
mluvčí 4, Já, abych úplně zpřesnil tu vaši informaci, tak už nějaký čas nepracuju v přímé péči s klienty, teď jsou mé pracovní úkoly trochu jiné, nějaké strategicko koncepční, a to, s kým spíš pracuju a podporuju, je management, vedoucí služeb, případně vybraní pracovníci těch týmů těch našich služeb. Ale spoustu let jsem pracoval s lidmibezdomova, pomáhal jim a si myslím, že je důležité pracovat s nějakým jako balancem. My jsme se před začátkem tady toho přenosu trochu bavili o tom, jestli je, jak jsme to říkali, idealistická…jestli je to idealistická práce, idealistická práce, já si myslím, že jako důležité je tam mít zakomponované nějaké poslání a zafixované nějaké hodnoty, a to je nějaká věc nebo kostra, která nám dává nějakou oporu. To, o co se můžu opřít, když budu přemýšlet, jestli mi to dává nějaký smysl, protože to je hrozně důležité a pro mě to bylo nějaké vodítko, když jsem se rozhodoval, jestli půjdu do pomáhající profese, tak to bylo klíčové. Budu dělat něco smysluplného. Takže v tom je určitě nějaký velký kus idealismu, si myslím, ale zároveň je důležité být profesionál a k tomu patří to, že my víme, co děláme v ten daný moment. Já vím, co dělám, co je moje a co je toho klienta, když mi něco říká, jestli to říká on a nebo jsem to já, kdo přemýšlí, má nějakou cestu. Hrozně rád bych viděl klienta zpátky ve standardním bydlení a pracujícího, a to zakázka toho klienta může vypadat úplně jinak, takže strašně důležitá je sebereflexe.
Mohlo by se to trošku jakoby víc vysvětlit? A teď nejsem jistá, já jsem to dobře pochopila. Zakázka, že ten klient si přeje něco jiného, jo?
mluvčí 4, Přesně tak, že hodně často, s čím se potkáváme, je právě skrze ten idealismus je strašně jednoduchá cesta, můstek k tomu, aby my jsme věděli, co je správné pro toho klienta, co on potřebuje, jaký by měl být výsledek, jak by to bylo skvělé, aby to vypadalo a je to nějaká cesta k naší satisfakci. Svět vypadá ideálně. Člověk, který propad na ulici má extrémní řadu problémů, potýká se se zdravím, nemá bydlení, nemá práci, nemá urovnané vztahy s rodinou. Tak během naší spolupráce, na kterou on kývne, se nám za půl roku podaří všechno vyřešit. No, a to je jakoby úžasné. Ale když ten aktuální den, ten člověk se nechce zaregistrovat na Úřadpráce a dojít tam se mnou jako sociálnímpracovníkem, protože se stydí, protože je plnej úzkosti, má hanbu z toho, že takhle dopad a potřebuje na to čas. To je hodně velký téma u lidíbezdomova, že se nám vůbec nevyplácí ten proces urychlovat, je zapotřebí pracovat s nějakou dlouhodobější perspektivou a té motivační křivky, protože nic nejde tak svižně, jak my si právě v těch našich hlavách představujeme, takže to, o čem jsem mluvil, je to vlastně velké umění a nějaká disciplína rozlišovat, co je nějaká moje vize, moje představa, moje touha, můj cíl. A co toho aktuálního klienta, co on ode mě vlastně chce
mluvčí 3, Vy jste, no, vysvětlil. Motivační křivka, abych tomu rozuměla.
mluvčí 4, Tím se myslí to, v jaké fázi vlastně vy jste, když například dobře se nad tím přemýšlí vlastně u tématu závislosti, takže někde na začátku, když máte závislost a teď jste v nějaký fázi popírání, tak i když vám vaše okolí bude sdělovat, že sakra už byste s tím měla něco dělat, podívejte se, jako, jo, už je to vidět a občas nepřijdete do práce a tak dál. A vy ten problém popíráte, tak to je vlastně jako nějaký začátek, pak se pokračuje tím, že člověk se z té fáze toho popírání dostane do nějaké jakoby zvědomění, přiznání si toho problému, ale potom jako následujou vlastně nějaké další fáze, kde je důležitá mobilizovat svoji energii a rozhodnout se pro ten krok toho, že chceme udělat tu změnu.
mluvčí 3, To se může týkat závislosti nebo i života na ulici. Například, že…
mluvčí 4, Já myslím, že je důležité se koukat na ty dílčí, konkrétní věci, které s tím klientem chceme řešit, protože je to velká past, se kterou se hodně často setkáváme, když bysme to nějak paušalizovali, a to takový jako topo z toho člověk na ulici, je tam dobrovolně, on si to vybral. A to je vlastně jako jeden z mýtů, které se snažíme vyvracet, protože to rozhodně není tak důležité. Já si vzpomínám na jednoho známého pražského sociálního kurátora, který hodně často říkal, já jsem nepotkal za svých 20, 25 let, co to dělám, žádného klienta, který by měl vilu na Ořechovce, vytáhl z kapsy klíče od té vily, dal mi a řekl, já jdu bydlet na ulici. Takhle. Já bych si představil člověka, který se dobrovolně zřekne nějakého života, nějaké historie, kdy byl zajištěný, kdy měl podporu, kdy měl skvělou historii, co se týká nějakého raného dětství a podpůrné sítě, jak rodinné, tak nějaké přátelské dobré zaměstnání, nějakou sebeúctu.A na tady to všechno rezignoval a řekl, že chce jít, chce jít bydlet, žít na ulici.
mluvčí 3, ale někdy můžeme vidět, že ten člověk na tý ulici, řekněme, není tam dobrovolně, ale potom tam chce setrvávat nebo i to je mýtus, který není pravdivý?
mluvčí 4, Já si myslím, že to je hrozně jako složité. A zkusím vyjmenovat pár situací, se kterými jsem se potkal. Jedna z nich může být ovlivněna psychiatrickou diagnózou, o kterou jsme se bavili, typicky člověk na ulici, který má paranoidní schizofrenii. Spíš je to nějaký náš kvalifikovaný odhad, protože například tady ten člověk ani nikdy nemusel být diagnostikován a naprosto propad sítěm té pomoci, protože on zkrátka nemá náhled na tu nemoc a nikdy tu pomoc nevyhledal a je to člověk, pakliže on neohrožuje sám sebe nebo okolí, tak tam hospitalizace, která není dobrovolná, není žádným způsobem indikována, takže vlastně k nějaké té léčbě jako nedojde a tady ten člověk bez náhledu s tím, že obsah jeho duše jako hodně chorobný z hlediska právě té jeho nemoci, tak my z toho našeho vnějšího pohledu řekneme ano, ne, tam dobrovolně vlastně ano, ale je otázka, co nám to vlastně jakoby říká a jestli ten pohled z té naší židle, z té naší perspektivy není vlastně trošku pokroucený další ten případ nebo častý příběh, o kterém, se kterým se setkáváme, je vlastně, říkáme tomu nějakým způsobem bezdomovecká kariéra nebo vlastně nějaký životní příběh toho člověka, který se dostal na ulici z řady příčin a je důležité se podívat, co to je všechno za příčiny, protože to je zároveň soubor nějakých bariér, proč ten člověk se zpátky do toho běžného života vrátit nemůže. A to můžou být právě věci, které on dostal v nějakém tom raném dětství a v rámci rodiny.Já si myslím, že když se mě budete ptát, kdo je typickým klientem, člověkembezdomova, tak já vám řeknu, na to se nedá odpovědět. Ta skupina je strašně heterogenní, ale zároveň jestli můžeme mluvit o nějakém jakoby pojítku nebo o něčem, co je nejvíc časté u všech těch klientů, tak je to nějaká jakoby nefunkční rodina. Jak z hlediska toho, že ty vztahy jsou zpřetrhané, tak z hlediska toho, že ta rodina tam nikdy nebyla, nejenom z hlediska nějaké ústavní péče, kterou si například ten klient prošel, ale například toho, že ty jeho rodiče úplně jako nezvládali ty výchovné nároky a je tam nějaké například jakoby zanedbání, takže to jsou všechno věci, které vlastně jakoby vytvářejí nějaké možnosti a schopnosti toho člověka se vrátit zpátky. Hodně často se setkáváme s tím, že pakliže člověk propadne na ulici, tak čím déle tam je, tak tím více ztrácí schopností a dovedností se tam vrátit zpátky.
mluvčí 3, Vrátit se z ulice.
mluvčí 4, Přesně tak, přesně tak, takže je ulice prostředí, které jako je extrémně nehostinné a nabaluje na sebe další a další problémy, ať už zdravotní, ať už psychické, ať už týkající se dalších jakoby překážek, protože na toho člověka se čím dál víc lepí stigma a je to čím dál složitější.
mluvčí 3, Možná taky. Já jsem před námi absolvovala prohlídku s jedním bezdomovcem po Praze a říkal, že vlastně kriminalita je velká součást tady toho života, takže to taky vlastně k tomu stigmatu přidává, že přesně tak, jak vy se na to třeba díváte, že třeba víte, že ten člověk se živí třeba krádežema, jako jak vy to řešíte, nebo prostě to přehlížíte?
mluvčí 4, Pro nás je vlastně klíčem toho, abychom uměli pomáhat těm lidem vztah, který si musíme s tím člověkem vybudovat a ten vztah je postaven na důvěře. My samozřejmě máme nějaký etický kodex, základní principy vycházíme z profesionální sociální práce, a to, jak chceme poskytovat sociální služby, to je všechno jakoby pěkný, ale to jádro všeho, o co jde, opravdu vztah s tím klientem, takže tam musí být jasná otevřená komunikace, která vlastně buduje tu důvěru s tím klientem toho, co my sdělujeme někomu jinýmu nebo ne. A já si myslím, že jako nejčastější věc, kterou děláme, jsou za nás, vlastně nějaká doporučení z hlediska jakoby tady té oblasti, když vynechám věci, na které se váže nějaká ohlašovací povinnost, ale týká se to i například toho, jakým způsobem my si domlouváme a spolupracujeme s policií, pakliže ona vlastně si vyžaduje nějaké informace, takže to jsou všechno věci, které jsou vlastně jakoby hrozně křehké a je důležitý s ním pracovat tady tím způsobem ta naše práce, když to shrnu do dvou bodů, je o tom informovat toho člověka a pracovat s tím, že život na ulici je extrémně nebezpečný, přináší obrovská rizika. Vyjmenovali jsme nějaká zdravotní, vy jste vyjmenovala ta, která se týkají například kriminality, protože co je důležité říct, je to, že když se budeme bavit o kriminalitě, tak v první řadě musíme říct člověk bez domova je nejčastější obětí, ale má to i další konsekvence, zkrátka jako život na ulici, něco, co je extrémně nebezpečného, zrádného a to, co je udělat nejlepší, je pokusit se odtamtud co nejdříve dostat. A ta druhá věc, na které pracujeme, je zkoumání a nabídka té cesty, která může být funkční v tom návratu, to budeme přemýšlet a zkoumat, jakým způsobem člověk může získat příjmy, jakým způsobem my mu zajistíme nějaké bydlení, které je, dejme tomu, dočasného charakteru, ať už je to noclehárna, azylový dům, který nabízíme, tam stabilizujeme situaci a snažíme se toho člověka posunout do standardního bydlení.Ještě když se vrátím a doplním možná poslední hrozně důležitý příklad k té dobrovolnosti na té ulici nebo k tomu mýtu té dobrovolnosti na té ulici. Tak my teďka v rámci našeho systému rozvoje a řízení kvality v naší organizaci děláme takové kolečko po oblastech, takže nejenom u nás v pražské pobočce, ale i v dalších krajích, kde pomáháme lidembezdomova, tak vlastně i zkoumáme, jaké jsou bariéry, jaké jsou největší ty frustrace našich pracovníků a těch klientů, co je vlastně to co nejvíc brání tomu, že ti lidé uvíznou buď v těch našich službách, anebo na ulici a je to nedostupnost bydlení, nedostupnost standardního bydlení, takže ať se nakrásně budeme bavit a přemýšlet o tom, že ten člověk, že to je jeho vina, že se dostal na tu ulici, že se moc nesnaží, že nedělá všechno pro to, aby, tak zkrátka ten člověk na ulici nemá v tom globálu v české možnost se dostat do standardního bydlení, což znamená nájemní bydlení nějaké odpovídající kvality, to znamená, žádný substandard, kde je to dost podobně, například s tím zdravím a tak dál.
mluvčí 3, Já chci hroznou poděkovat, protože my jsme přetáhli trošku i náš čas, že jste tak hezky mluvil. Nic se neděje, to v pořádku. Já bych se možná zeptala, možná úplně poslední věc, kterou by se třeba chtěl říct, kterou jste neřekl, ale možná už jste řekl, všechno je něco, co jste s tím jste přišel a říkal jste si, to určitě musím divákům jako předat.
mluvčí 4, To, co bych chtěl říct, je, chtěl bych se podívat na ty lidi, kteří pracujou v naději, v našich službách, v přímé práci s těmi klienty. Ale i ty lidi, kteří vedou ty týmy a celá ta zpráva, která se snaží a o to, abysme mohli poskytovat ty sociální služby a pomáhat lidem, kteří to potřebují, protože mně přijde, že dělají ohromný kus práce, a to je to, co dělá Naději nadějí.
mluvčí 3, To řeknu hezky. Tak já mockrát děkuju, že jste přišel.
Přidejte odpověď