Protetické oddělení Masarykovy nemocnice v Ústí nad Labem si za 40 let své existence vypracovalo v celorepublikově unikátní pracoviště a poskytuje komplexní péči pacientům po amputacích pod jednou střechou.
Zatímco ve zbytku republiky je proces péče o pacienta po amputaci roztříštěn mezi různá oddělení a externí firmy, v Ústí nad Labem probíhá vše od amputace, přes rehabilitaci, výrobu a nastavení protézy, až po doléčení na jednom místě.
„ Naše oddělení je jediné, kde je součástí technik rehabilitační část a chirurg, který amputuje a dohojuje,“ vysvětlila unikátnost pracoviště primářka Jana Táborská a dodala: „Ve zbytku republiky pacienta odoperují na chirurgii a později za ním přijde technik, který pro něj připraví protézu. Pacient je poté hospitalizován v léčebně pro dlouhodobě nemocné nebo je propuštěn do domácí péče, případně je přeložen na rehabilitační oddělení. Je to časově náročné a určitě nikde neprotézují do tří týdnů od amputace v bérci.“
Během čtyřiceti let prošla protetika raketovým vývojem. Od dřevěných protéz, přes laminátové, až po dnešní modulární díly z titanu, které se dají upravovat podle individuálních potřeb každého pacienta.
„Nejdříve to byly dřevěné protézy, pak laminátové, které se nedaly štelovat, dneska jsou to modulární díly z titanu, které se dají upravovat podle potřeb pacienta,“ vyjmenovala primářka Táborská.
Oddělení ročně pomůže přibližně čtyřem stovkám pacientů z celého Česka. Cílem primářky je nadále šířit osvětu o amputacích dolních končetin s důrazem na snahu zachovat co největší část končetiny, zejména kolenní kloub.
Celosvětově je snahou snižovat počet stehenních amputací. „Ani elektronické kolenní klouby nikdy nenahradí vaše svaly a orgány,“ podotkla Jana Táborská, která si přeje erudovat další chirurgy k převzetí jejího přístupu.
Protetické pracoviště v Ústí nad Labem má 21 zaměstnanců a obsluhuje 24 plně obsazených lůžek.
Jedním z příkladů úspěšné péče je příběh šestatřicetileté paní Evy, která před dvaceti lety málem přišla o život kvůli meningokoku a následně o nohy a části prstů na jedné ruce.
Díky péči v Ústí nad Labem a tehdejšímu rozhodnutí primářky Táborské o záchraně kolenních kloubů se Eva dokázala postavit na vlastní nohy.
„Přijela jsem ze školy, byl pátek, koukaly jsme s mamkou na film, šla jsem si lehnout a ráno už jsem se vzbudila – petechie po celém těle a plosky nohou úplně černé,“ zavzpomínala paní Eva. Dnes je maminkou dvou dcer a pracuje jako sestřička v litoměřické nemocnici.
„Fakt si uvědomíte, že jste tady a můžete za to být rád,“ řekla. Její chůze s dvěma protézami je dnes téměř nerozeznatelná od chůze zdravého člověka. „Na zdrávku jsem chodila ještě o francouzských holích, praxi jsem zvládla už bez nich,“ vzpomíná.
Přidejte odpověď