ČRo Plzeň
U příležitosti Mezinárodního dne bílé hole přišly do našeho vysílání dvě ženy, které ke svému životu bílou hůl bezpodmínečně potřebují. Martina Izingová, vítám vás, dobrý den. A spolu s ní Jolana Kropáčková. I vás vítám, dobrý den.
Já se možná úplně na úvod zeptám trochu hloupě nebo naivně, protože to posluchači budou z velké části vědět. Ale k čemu přesně tu bílou hůl potřebujete? Vy nám to dokážete jako dvě nevidomé ženy určitě popsat velice konkrétně a uvedete příklady ze své běžné praxe, z života. Martino, začnete….
Bílá hul, bych řekla, že je pro nás opravdu jako nepostradatelnou Pomůckou a využíváme ji především. K chůzi ve městě nebo kdekoliv prostě mimo domov a používáme ji právě pro orientaci po chodníku nebo i třeba v parku. Když chodíme s pejskem, tak samozřejmě ta hůl tam není až tak úplně jako primární, protože ten pejsek tam spoustu věcí udělá jakoby za nás i za tu hůl, ale používáme tzv. signalizační hůl, kterou si ťukneme, abysme věděli, že ten pejsek nám označil třeba obrubník nebo schody, a když chodíme bez pejska, tak zase používáme orientační hůl, která má takovou větší koncovku a ta nám zase říká, co vlastně na tom povrchu, na tom chodníku nebo na té cestě vidíme A ty hůlky, s kterými jste dnes přišly do studia Českého rozhlasu, jsou takové skládací. Jolana ji má tady složenou na nějakých 2468 dílků položenou na stole, ta se vejde i do kabelky sedmidílná. To je právě ta signalizační hůl, ale skládá se i dlouhá klasická orientační hůl, jsou i samozřejmě hole, které jsou pevné a můžou sloužit třeba i jako opora. Pro někoho, kdo se hůř pohybuje, tak pro ně to je zásadní, nejenom, aby věděli, kam jde, ale aby se třeba i oni mohli trošku opřít, proto se neskládá.
mluvčí 1, Vy nevidomí používáte bílou hůl a jak jsem se dočetla, možná, že mě opravíte, tak existuje i hůl, která je v kombinaci bílé a červené, a tu údajně používají lidé, kteří jsou nejenom nevidomí, ale také hluší. Je to tak těchto dvou barev. Jaké další technické vymoženosti používáte? Dokážete něco jmenovat? Co vám hodně usnadňuje život? A co se třeba objevilo i teď, teprve v posledních letech, protože to jde stejně jako další technika určitě hodně dopředu, jo, lana. Třeba vy začněte.
Nejvíc se používá mobilní telefon, který mi všechno může přečíst, používám hodinky, které jsou taky ozvučené, které prostě nějakým způsobem spolupracují s tím mobilem, ale i hlásič třeba dopravních prostředků, který je pro mě zásadní. To jsou takový nejčastější počítač ozvučený, to je v podstatě jedna ta samá jakoby kompenzační pomůcka, kterou, která nám prostě výrazně zpříjemňuje a přibližuje ten život běžný.
mluvčí 1, Martino, co vy? Je to taky u vás? V první řadě? Mobil?
Určitě. A já zmíním teďka umělou inteligenci, to určitě všichni znají a ta, bych řekla, že jakoby je to pro nás obrovský pokrok, protože například ta umělá inteligence nám umožňuje popisovat fotky, popisuje nám okolí, vlastně když si cokoliv vyfotíme, tak ta umělá inteligence nahradí v podstatě člověka. A teďka, když jste se ptala na ty novinky, tak ten pokrok jde opravdu dopředu. Ale řekla bych, že ta bílá hůl jako sama o sobě vlastně nepřekonatelná. Často výrobci vymýšlí spoustu věcí, ale ne vždycky jsou pro nás úplně použitelný, protože jsou třeba těžký nebo úplně nefungujou tak, jak bysme si představovali. Nebo oni mají výrobci představu, že my v tom městě jsme schopný poslouchat nějakou řeč jakoby z toho mobilu. Třeba, zároveň ještě jít s tou bílou holí a zároveň třeba ještě prostě něco jako dalšího vnímat, a to už je potom třeba kolikrát moc. Teď se třeba objevila nová chytrá bílá hůl, která má v sobě zabudovanou nebo už implikovanou tu umělou inteligenci, navigaci.I vlastně jakoby tu VPN nebo prostě to hlášení třeba těch dopravních prostředků, je to teďka nově na trhu, takže já sama jsem třeba na to zvědavá, jak to bude fungovat. Ale má to samozřejmě i svoje nevýhody.
mluvčí 1, Já jsem to četla, že má zabudovanou gpsku, takže vám může hlásit cestu. Jolano, co jste ještě říkala, hlásič dopravních prostředků – Co to VPN? to máte u sebe nějaké takové udělátko? Abych tak řekla.
mluvčí 3, Je to malá, tak je takový mobilní telefon malinký. Metuje se to vysílač pro nevidomé, pro to VPN, má to vlastně na sobě šest tlačítek a my, když se tam zmáčkneme jedno z těch tlačítek, tak nám řekne, co vlastně přijelo za dopravní prostředek, řekne to číslo a směr, pak to dá pokyn řidiči, že chceme nastoupit nebo vystoupit a zároveň to ozvučuje i majáčky, který jsou umístění třeba na budovách pošty. Různý úřady nebo třeba metro, eskalátory nebo třeba na nádraží nám to řekne, že jsme na nádraží, nástupiště, jízdní řády to vlastně ozvučuje, takže ta vysílačka je taková univerzálně. Je to moc jako šikovná pomůcka.
mluvčí 1, Takže vy víte, kam jdete, kam jedete? Do čeho jste nastoupili? A zároveň to ví i ti druzí. Čili vy, když nastoupíte nebo nastupujete do tramvaje, tak řidič o vás ví.
mluvčí 2, Přesně. My mu vlastně můžeme dát ten signál, že nastupujeme, je to vlastně i z důvodu bezpečnosti, aby on si nás pohlídal, že mu tam někam nespadneme a samozřejmě třeba potom při tom výstupu zase, že se snaží hezky najet. Opravdu musím říct, že jsou tady moc, moc jako příjemný, aby se nám líp vystupovalo nebo nám třeba i pomáhají.
mluvčí 1, Našimi dnešními hosty jsou nevidomé dámy Martina Izingová a Jolana Kropáčková. Posloucháte Rádio vašeho kraje. A já jsem neřekla samozřejmě ještě jednu důležitou věc, že samozřejmě obě dámy přišly do studia i se svými vodícími fenkami. Ta jedna se jmenuje Feminka, ta patří k Jolaně, říkám to dobře, druhá je bianka a ta patří k Martině. A na začátku, když jsme se tady připravovali na rozhovor, tak holky docela řádily, ale teď se úplně krásně uklidnily. Leží, jsou potichoučku. No, teď mě asi slyšeli a chtějí se předvést holky, my jsme se spolu viděli před rokem a půl, naučily se ty vaše fenky něco nového? Nebo už umí úplně všechno. Jolano, jak je to u femminky?
Já si myslím, že se to neustále, hlavně musí opakovat se psem, cokoliv se nedělá, tak to dost rychle zapomíná. Feminka udělala strašně velký posun. Ona má opravdu jakoby vrozený, pravděpodobně teda vrozený nějaký jakoby strach, respekt z výšek, takže jet vůbec nebo jít na nějakej most. Schody uzavřený, nečitelný prostory jí nedělá úplně jakoby dobře. A já jsem dost seminko, já seminka oklepala, ano, já jsem dost i taková, jako že jsem jí asi šetřila, ona nemá ráda ani nákupní centra, tak jsem s ní nechodila. A samozřejmě, když tam potom člověk nutně potřebuje, tak pak ten pes z toho má jako respekt, takže po dohodě se cvičitelkou jsme začali jakoby pilně trénovat. Každý týden jsme zařadili prostě to, co jí opravdu nevyhovuje, byť to nepotřebujeme, tak, aby na to prostě byla zvyklá, takže udělali jsme obrovskej posun. Za mě teda osobně.
mluvčí 1, Co bianca taky se vyvíjí.
Tak bikouše, bych řekla, taková protřelá matadorka Biance. Už jí bylo letos 10, takže už je v podstatě v trošku, v takovém jakoby vodícím důchodu, má jí doma, víceméně chodíme spíš jenom jakoby na procházky, na postroji chodí teďka už výjimečně, protože opravdu se mnou odpracovala jako obrovský kus doby, jezdila se mnou všude možně, chodili jsme nespočetně tras, takže už si myslím, že si to i zaslouží i přesto, že ona je teda pořád jakoby ve výborný kondici, ti psi třeba odchází do toho důchodu třeba v osmi letech. Bianco opravdu pořád i teďka v těch 10 jako je v super kondici, vodí skvěle, ale vlastně ji taky pořád udržuju právě i tu prací, aby vlastně pořád byla trošku jako motivovaná a aby jako kdyby nezestárla jako lidi, že jo, který prostě přestanou se zajímat o něco nebo prostě jenom sedí doma a nic nedělají, tak se snažím jí pořád vlastně takhle trošku jako zapojovat a myslím si, že jí to baví, že jí to takhle vyhovuje.
mluvčí 1, Vy jste mi řekli docela zajímavou věc, že ne každý nevidomý člověk má vodícího pejska, takže v jakém případě nevidomý člověk odmítne vodícího psa? Můžeme to nějak vysvětlit?
Určitě těch důvodů je celá řada, samozřejmě dneska s pořízením psa máte spojený i zvýšený finanční náklady. Musí to mít nějaký prostor doma, musíte přemýšlet nad tím, že sice ten vodící pejsek pořád může být s váma všude, ale vy taky musíte dopřát tu možnost prostě toho aktivního odpočinku, chodit s ním na procházky, venčit ho, přemejšlet, kde ho vyvenčit, protože ne v každém městě je ta situace s tím venčením ideální. A taky samozřejmě to může být z toho důvodu, že ten člověk prostě nemá vztah ke psům, má z nich třeba strach nebo nějaká alergie nebo prostě je schopen, nebo spoustu nevidomých lidí chodí velice dobře, s tou bílou holí, mají velice dobrý orientační smysl a toho psa v podstatě jako nepotřebujou.
mluvčí 1, Jaképak je cestování s vodícím psem? Jo. Ano, já vím, že vy jste byli letos autem v Chorvatsku u moře, čili je to poměrně dlouhá cesta autem. Jakpak to Feminka zvládá?
mluvčí 3, Já bych řekla, že Feminka to zvládalo líp než já, upřímně řečeno, takhle my jsme Femince po dohodě s naší školou, když jsme o ní už jako zažádali, věděli jsme, kdo k nám přijde, zvažovali, jak s ní budeme cestovat, protože my rádi cestujeme, poměrně dost cestujeme, my jsme ji pořídili tzv jakoby cestováček, je to prostě v podstatě taková jakoby přepravka speciální, ukotvená v tom, přímo v tom prostoru auta, takže ten ona má. Tentokrát jsme ho ale dali do kufru výjimečně, protože jinak je s náma jakoby v autě, protože jsme jeli zase jako celá rodina a ona tam má svoje pohodlí, je pro ní jakoby i naměřený tak, aby se tam mohla pohybovat, aby, aby se tam mohla v klidu lehnout, ale samozřejmě není to o tom, že teď chci na to šlápnout a jedu pořád dál. Musím myslet na to, že tam toho pejska mám, že je potřeba, aby se protáhnul, aby se vyvenčil, aby tam byl prostor na to venčení. Není to o tom, zase o tom prostě pořád přemýšlet, ale zvládala to podle mě velmi dobře.
mluvčí 1, A Martino, vy jste byla, pokud se nepletu, s Biancou i v letadle.
mluvčí 2, Ano, ano. Přesně tak. Já jsem letěla s Biau na Maltu, já jsem v tommluvený studijní pobyt a musím říct, že biaco ten let zvládla moc hezky tím, že je to vycvičený vodící pes a ta škola, která bianku vycvičila, spadá i pod mezinárodní organizaci Igdf. Takže ona splňovala všechny podmínky, aby mohla letět se mnou v letadle na palubě, takže mě vlastně vlastní jako palubní lístek, měla vlastní sedadlo, neseděla teda na sedačce, ležela, ležela teda jakoby pod mýma nohama, ještě pod tím druhým sedadlem. Protože všichni víte, jak je to v letadlech malý a musím říct, že jsem měla trošku strach z toho vzletu a z toho, po tom přistávání, protože samozřejmě je tam nějakej ten podtlak nebo změna prostě toho tlaku, tak jsem se bála, aby jí to nějak nevadilo, nebo jestli z toho nebude nervózní a myslím si, že víc nervózní jsem byla asi já, ale bianca to zvládla perfektně. Pak nás ještě při přistání čekala veterinární kontrola.Tou jsme taky prošli, opravdu kontrolovali všechny ty dokumenty, jestli ten pejsek to všechno splňuje. A musím říct, že vlastně jsme si ten let docela jako užili.
mluvčí 1, Našimi dnešními hosty jsou Martina Izingová a Jolana
mluvčí 4, Posloucháte. mluvčí 1, Náš středeční dopolední program, dnes je 15. října, je Mezinárodní den bílé hole a my jsme do vysílání pozvali dvě nevidomé dámy Martinu Izingovou a Jolanu Kropáčkovou. Teď se ještě na chviličku vracíme k té bílé holi. Vy jste mi teď potvrdili, že vám samozřejmě slouží jako vynikající pomůcka, abyste si detekovali terén, ale zároveň je to i taková vaše značka, všichni ví, když jdete s tou bílou holí, že jste nevidomý a je to tedy signál, že jde proti nim někdo, kdo je handicapovaný. Do značné míry říkám to správně, vysvětluju to dobře.
mluvčí 3, Určitě, určitě. Já si myslím, že tohle možná naprosto nejzásadnější, aby to okolí vědělo, s kým se vůbec na tý trase jako potkává nebo na tom chodníku nebo kdekoliv jako jinde, jo, že jsou to lidi daleko ohleduplnější a já se mám jako jedině dobrý zkušenosti. No. Martino, souhlasíte.
Souhlasím Protože mám vlastně porovnání. Když jsem přišla o zrak, tak jsem chodila bez bílý hole, trvalo mi chvíli, než jsem jako přijala to, že s ní teda jako musím chodit a vlastně dost často se mi stávalo, že jsem někde do někoho narazila, nebo jsem se tam motala, teď ty lidi na mě jako divně koukali a od tý doby, co jsem začala chodit s bílou holí i vlastně jako s doprovodem, tak najednou ty lidi nám dělali prostor, třeba se omluvili nebo nás prostě pustili sednout nebo udělali tam prostě víc místa, takže bych řekla, že opravdu je to takový signál pro tu veřejnost. Mám nějaký problém se zrakem a ty lidi jsou opravdu ohleduplný a řekla bych, že není za co se stydět, ale každý si k tomu samozřejmě musí přijít sám.
mluvčí 1, Já bych se vás v závěru našeho rozhovoru chtěla zeptat na vaše děti, Jolano, vy máte jednoho dospělého syna a Kubu. Říkám to dobře. A pak máte dospívajícího Tondu, jak přijali vaši synové ten váš handicap? Jak to zvládají? Jak se k vám chovají? Jak vám pomáhají? Dokážete to nějak popsat?
mluvčí 3, Já jsem asi dost kritická, z druhé strany můj první syn je velmi jako loajální, velmi je nápomocný. Ten nikdy s tím neměl problém, ani jako malinký dítě. Když jsem řekla, tohle nevidím, tak to naprosto přijal. Čtení knížek pro něj bylo s mojí nějakou pomocí absolutně jako bezproblémový a druhý syn, ten to vůbec nepřijal. A podle mě s tím trošku bojuje dodneška, přitom bych řekla, že se k oboum chovám stejně. Je to prostě naprosto individuální, ale z druhé strany je opravdu empatický a to, co ho to možná do života přineslo a ukázalo, že tyhle lidi jsou mezi náma a je ochoten a vždycky jakoby je takovej hodně nápomocnej k ostatním, když to vidí, tak to si myslím, že určitě zase vnímá daleko třeba víc, ale asi se s tím ještě pere.
mluvčí 1, No, a Martina má dvouletého chlapečka, jak se jmenuje?
Matyáš.
No, a jakpak se to s tím vaším handicapem Péče o dvouleté dítě zvládá?
No, někdy je to sranda, ale já bych řekla, že on zatím to úplně moc nevnímá, že to bude naprosto jako přirozený. Třeba odmalička, já prostě vždycky, když se mu něco říká, ať mi to přinese, nebo když mu řekne, ať mi to ukáže, tak on mi to přinese ukázat jako do rukou, že mi to podá a už teď třeba jsme si lepili nálepky a on mi tam říká, co tam jako vidí, že tam je kolo nebo auto a chtěli jsme odlepit tu nálepku a on mi třeba vezme prst a rovnou mi to dá prostě na tu nálepku, že tady tu chce odlepit, takže to přijme, řekl bych, jako velmi samozřejmě, já mu to teda samozřejmě postupně budu víc vysvětlovat, ale jak je maličkej, tak jsem ho tím nechtěla nějak jako plést, Jestli maminka vidí, nevidí, ale opravdu mám z něj pocit, že zatím to vnímá přirozeně a že nezaznamenává nějaký rozdíl, jestli maminka vidí nebo nevidí.
mluvčí 1, Možná až bude starší, přesně, jak to říkáte. Martino mě nedá, abych se na to nezeptala. Vy jste tedy těhotenství, porod šestinedělí. A ty další věci s tím spojené už prožila jako nevidomá. Dokážete popsat ty pocity pro nás, pro ženy, které jsme to všechno prožily klasicky, normálně jako vidící ženy?
Já bych řekla, že se to zase až tolik neliší. Samozřejmě, když si chcete dělat poslepu těhotenský test, tak k tomu někoho jako potřebujete, aby se na něj kouknul. Já jsem to třeba zkoušela fotit telefonem a úplně se mi to nepovedlo, ale tak já mám prostě manžela, takže jsme test dělali spolu, že vlastně všechny ty věci prožíváme tak jako víc spolu a vlastně mi to přijde hezký, protože samozřejmě občas potřebuju doprovod, nebo chodili jsme spolu do těhotenský ambulance, takže manžel vlastně byl u všech těch ultrazvuků a prožívali jsme to společně. Vím, že spoustu takhle i mužů s vidícíma ženama chodí, ale třeba nemusí. Tak manžel se mnou chodil, protože zároveň chtěl, zároveň mi tam prostě pomáhal a pak bych řekla, že co se týče porodů, tak já jsem byla tady ve fakultce na Lochotíně, byla jsem tam naprosto spokojená. Ten přístup toho personálu byl, řekla bych, velmi jako empatickej. Nezaznamenala jsem tam žádný problém, že by mi někdo tam jakoby vytýkal ten můj handicap nebo že by se kvůli tomu na mě koukali nějak špatně, byli velice nápomocný, hodně se jako ptali, s čím mi můžou pomoct. A já za sebe vnímám, jak se mě jako strach z té péče o to malý miminko a myslím si, že to mají všechny ženy stejně, prostě neví, do čeho jdou, že jo, teď to dítě je takový křehký, takže jsem se to vlastně všechno učila úplně stejně, jako se to učí ty vidící maminky a vlastně až teď, jak jako dvouleté už prostě všude lítá, tak to vlastně začíná být takový víc jako náročnější na to, aby prostě někam neutekl, nebo aby se mu něco nestalo, ale když byl malinkej, tak to vlastně bylo o dost jednodušší.
mluvčí 1, Náš čas bohužel vypršel. Těch témat, o kterých bychom si mohli povídat, je ještě spoustu. Tak pojďme si slíbit, že se za nějaký čas sejdeme znovu a vezmeme to třeba zase od jiného konce. Přijdete i s vašimi fenkami..
mluvčí 3, Určitě ráda.
mluvčí 2, Moc ráda. Taky.
mluvčí 1, Našimi hosty byli Martina Izingová a Jolana Kropáčková. Na slyšenou a děkuju.
Přidejte odpověď