Léčení, respektive doléčení a rehabilitace pacientů s převážně chronickými chorobami. A po stabilizaci akutních onemocnění spolupráce prakticky všech lékařských oborů vyjma pediatrie, nejvíce interny, neurologie, ortopedie, traumatologie, chirurgie. Poskytování komplexní odborné lékařské, ošetřovatelské a rehabilitační péče – fyzioterapie i ergoterapie. To všechno zajišťuje Oddělení následné péče Nemocnice Most se sídlem v Zahražanech poskytující následnou lůžkovou zdravotní péči především pro pacienty z Mostecka. Jeho primářem je MUDr. Tomáš Zelenka.
V letošním roce oddělení oslavilo deset let od přechodu z příspěvkové organizace Ústeckého kraje do Krajské zdravotní, pod Nemocnici Most. Co to pro vaše zdravotnické pracoviště znamenalo?
Důležité bylo, že stávající péče byla nejen zachovaná, ale také rozšířená. Je to v souvislosti s celkovým trendem nejen celorepublikovým, ale i celosvětovým, kdy se začal klást důraz na péči o seniory. Ti jsou procentuálně stále významněji zastoupeni v populaci. Demografický vývoj nahrává tomu, že bude narůstat počet seniorů a tím pádem i množství zdravotní péče, kterou budou nuceni čerpat. Porostou náklady. My však musíme nejen udržet tuto péči, ale zvyšovat ji. Jak již někdo moudrý pravil: Vyspělost společnosti se měří podle toho, jak je schopna se postarat o staré a nemohoucí.
LDN, což je známá zkratka pro léčebnu dlouhodobě nemocných, a následná péče, rehabilitace. Tyto pojmy si ještě mnoho lidí plete. Můžete je osvětlit, a hlavně vysvětlit rozdíly mezi nimi?
Zásadní rozdíl mezi LDN, což je v podstatě lůžková dlouhodobá péče, a následnou péčí je v tom, že do následné péče se překládají pacienti, kteří mají tendenci zlepšení zdravotního stavu, k návratu do normálního života. Jsou to pacienti, kteří potřebují doléčit, intenzivně rehabilitovat. Nepečuje o ně jen jeden specialista, ale celý tým odborníků, ta péče je multidisciplinární. V LDN jsou pacienti, jejichž zdravotní stav je chronický, stacionární, nepředpokládá se jeho zlepšení, a naopak se čeká na nějaké sociální řešení pacientovy situace. Jsou to např. lidé, kteří nejsou schopni vrátit se do domácího prostředí. Nedílnou součástí následné péče musí být rehabilitace. Na tom si zakládáme i na našem zdravotnickém pracovišti. Snažíme se o rehabilitaci co nejintenzivnější – samozřejmě s přihlédnutím k zdravotnímu stavu, psychickému stavu pacienta. To je hlavní, co lidi, kromě ještě další léčby staví na nohy, dává jim sílu a víru, že se ještě dokáží do běžného života vrátit.
Následná péče je stále ještě trochu tabuizovaná. Proč tomu, podle vašeho názoru, tak je?
To je dáno historicky. Prakticky 99 % populace, a tím nemyslím jen té laické, ale i zdravotníky, si plete následnou péči a LDN. Je v tom však zásadní rozdíl, jak jsme si vysvětlili. Do normálního života se z našeho oddělení ještě před několika lety vracelo 60 % pacientů. A dá se říci, že ve stavu, v jakém byli před nemocí či úrazem. Zaměřujeme si na intenzivní rehabilitaci. Za jak dlouho dobu se jim to povede, záleží na tom, jak se jim na problém choroby nabalují, na věku pacienta a na dalším aspektech. Ta úspěšnost se ale začíná snižovat, protože dochází ke změně skladby pacientů, protože se zhoršuje kvalita jejich života a dostávají se k nám v závažnější, těžší pacienti. A tak se někdy musíme smířit i s tím, že ačkoli jsme udělali maximum, stav pacienta má svou hranici, za kterou už nikdo nedokáže jít. Vidím, že ta úspěšnost se snižuje – i přesto, že péče a její podmínky se zlepšují.
Představte prosím stručně vaše oddělení. Víte o něčem, v čem se vymyká v porovnání s obdobnými zařízeními?
Naše oddělení následné péče má 99 lůžek, přebíráme především pacienty z jiných oddělení mostecké nemocnice a obecně z Mostecka. Musím zdůraznit, že se nestaráme jen o ty geriatrické, ale máme zde i mladé pacienty s paliativní léčbou pro onkologická onemocnění nebo po závažné cévní mozkové příhodě, kteří vyžadují dlouhodobou rehabilitační péči. Podle toho, jak se k nám dostávají pacienti z různých nemocničních oddělení, s námi na léčbě spolupracují lékařští specialisté dalších oborů. Snažíme se pacienty co nejvíce aktivizovat, maximálně rehabilitovat. I v rámci ergoterapie, která u nás probíhá a na níž máme prostory. Zajímá nás, jak se pacient cítí, jaký pocit má ze samotné rehabilitace. Snažíme se uspíšit doléčení a o intenzivní rehabilitaci.
Jak se pacienti tváří, že u nich očekáváte aktivitu?
Jsou dva typy pacientů. Jeden má z minulosti zažité, že následná péče je to samé, co je LDN, a že se sem chodí umírat. S tím přichází už z nemocnice: s obavami, že na oddělení následné péče se z něj stane ležák a odsud se už nevrátí. Jsou proto překvapeni, většinou příjemně. Druhý typ pacienta zase přichází, vzhledem ke své nemoci, s nadměrnými očekáváními. Myslí si, že všechno bude do čtrnácti dnů hotovo, že bude chodit a vyléčený. Ono to ale takto nefunguje. Všechno má svůj čas, vše má svou dynamiku a záleží na velmi mnoha proměnných: jak pacient reaguje, jaké má léky, jaké má přidružené choroby… Toto všechno dělá skládačku, která nám dá výsledek.
Do jaké míry je důležitá psychika?
Psychika a tělo jsou spojené nádoby. Nebude-li člověk nastaven psychicky, tělo mu odejde taky. A jestliže nebude fungovat tělo, bude srážet psychiku pacienta. Aby psychika zvedla tělo bez pomoci, se stává málokdy. Jak funguje vztah mezi fyzickým a duševním stavem člověka, známe od lidských počátků. Protože to upnutí k myšlence vyléčení se je pro pacienta samo o sobě stres, doporučuji mu, ať si něčím, co má rád, udělá pohodu – třeba dobré pivo k televizi, které mu manželka zakazuje. Je to pro něj ale světlo, byť jen takový malý záblesk. Ale já třeba po měsíci na kontrole vidím, že je usměvavější a začíná věřit ve zlepšení.
Jak se snažíte lidem pobyt tady ulehčit, zpříjemnit?
Abychom dosáhli kýženého výsledku léčby, bývá pobyt u nás často několikaměsíční. Snažíme se jim připravit trochu domácí prostředí a zajistit nad běžný rámec zařízení tohoto typu něco víc, jako je např. canisterapie, dobrovolníci, máme zajištěny služby kadeřníka. Dámy, které tu leží i několik měsíců, nabudí, že vypadají k světu, mají třeba nabarvené vlasy a v zrcadle vidí tu příjemnou proměnu. Stejně tak k nám dochází pedikérka. Ženy si zakládají na tom, že mají pěstěné nehty. Což je v důsledku velmi důležité pro jejich psychiku a perspektivu návratu do normálního života, jak jsme se o tom bavili. Zapojujeme v rozhodování o umístění pacienta na pokoj i trochu psychologie a sociologie. Pokud je to možné, dáváme společně pacienty, kteří jsou komunikativní, potřebují si s někým povídat. Na druhou stranu se snažíme respektovat povahu a osobnost, pokud je někdo introvertní, a do takového kolektivu ho nedávat. Spolupracujeme s celou řadou mosteckých základních škol, středním odborným učilištěm zahradnickým, které zvelebuje náš park, v němž pacienti rádi pobývají. Snažíme se jim dát co nejvíc. Vidíme, že pak spoustě lidí se vrací chuť do života.
Od loňského léta máte v areálu nové fyzioterapeutické hřiště. Jak se osvědčuje?
Je součástí pohybové a kognitivní terapie pro všechny věkové kategorie a pomáhá v rekonvalescenci a léčbě pacientů po mrtvici, s roztroušenou sklerózou, mentálním postižením nebo s neurologickými onemocněními. Chodí na ně s pacienty za odpovídajícího počasí naše fyzioterapeutky, nebo ten, kdo chce a je schopný, si může sem přijít samostatně zacvičit. Jsme za rehabilitační hřiště, které jsme mohli pořídit díky daru společnosti Vršanská uhelná, moc rádi.
Co považujete za největší úspěch ve vaší práci? A co je naopak na vaší práci to nejtěžší?
Máme radost z každého pacienta, který se díky našemu úsilí může vrátit do normálního života. Když se nám daří dávat lidem naději, když vidí postupné, byť malé pokroky v rehabilitaci. Takové světlo na konci tunelu je pro pacientovu psychiku nesmírně důležité, jak jsem již i řekl. Na druhé straně je asi nejtěžší připravit ty, u nichž už nemůžeme předpokládat po opuštění oddělení soběstačnost jako dříve, na nový život s určitými omezeními. Aby tu skutečnost přijali. To ale častokrát bývá těžší s blízkými těch pacientů.
Odhadnete, jakým směrem se bude váš obor ubírat v následujících deseti letech?
Je jasné, že k navyšování počtu lůžek na odděleních následné péče musí docházet, stejně jako k navyšování počtu fyzioterapeutů, kteří jsou nesmírně důležití. Kteří vědí, jak v rámci gerontologie se staršími lidmi cvičit. Ale pozor, je i spousta mladých lidí, kteří v dnešním uspěchaném světě tzv. jedou život na doraz a dostanou infarkt nebo mozkovou mrtvici. Tyto případy jsou čím dál častější. A pro ně nemáme šanci na umístění – nesplňují důchodový věk. Zařízení pro ně velmi chybí. Všeobecně panuje zkreslená představa, že všichni mladí musí být zdraví. Jen kolik lidí se po prodělaném onemocnění COVID-19 nedostalo do kondice, v níž byli před ním, a problémy jim trvale zůstávají. My se o ně musíme v rámci zdravotnicko-sociálního systému postarat. Z toho jednoznačně vyplývá, že změna přijít musí, se systematickým řešením musí přijít stát, potažmo ministerstvo zdravotnictví.
Deník.cz
Přidejte odpověď