2.Kapitola
Nesmíte zapomínat, děti, že vám vyprávím o starých časech. Cestovala jsem do Hillsbro dostavníkem. Představovala jsem si to místo jako nějakou promenádu lázeňského střediska. Dovedete si proto představit, jak mé lačné oči hltaly všechnu tu nezvyklou krásu, která mě obklopila. Vzala jsem si s sebou knížku a doufala jsem, že nad ní usnu, a zatím jsem seděla s čelem přitisknutým k okennímu sklu a bála jsem se téměř mžiknout, abych o nic nepřišla. V uších mi dosud znělo, co mi řekla Grace: „Budeš se tam zoufale nudit a za měsíc se vrátíš zpátky.“
Když můj nový svět zastřela noc a já usnula, spatřovala jsem ve snu nejpodivnější výjevy: nad planinou stojí stromy jako svíce a z vodní pěny se vynořují víly.
Otevřela jsem oči do růžového úsvitu. Zastavili jsme před malou vesnickou hospodou. Hejno holubů s lesknoucím se peřím na mě shlíželo z žerdi vývěsního štítu nade dveřmi. Polonahé děcko s kudrnatými vlasy vykouklo z okna pod okapem a sprásklo ruce při spatření zpěněných koní. Z hospody vyšel mladý muž a zeptal se, sedí-li v dostavníku dáma jedoucí na statek v Hillsbro.
Brzy jsem seděla po jeho boku v lehké dvoukolové bryčce. Několik úzkostlivých pohledů stačilo, abych se přesvědčila, že syn paní Hollingfordové vůbec nevypadá jako oráč. Rády byste věděly, co jsem si o něm tehdy ráno myslela, a řeknu vám to. V mých očích to byl krásný typ venkovského statkáře. Nic míň, než to, spíše ještě něco víc. Svěží, energická tvář, urostlá postava, pružný krok a zvučný, zřetelný hlas, to všechno nasvědčovalo, že už dlouho žije na zdravém venkovském vzduchu. Jeho způsoby i řeč svědčily o dobrém vychování. A to „ještě něco víc“, co jsem po celý svůj život nedovedla přesně vyjádřit, byste musely hledat v přívětivých šedých očích, v pevných a přece mírných tazích úst.
Znaly jste ho, milé děti, jako shrbeného bělovlasého muže a přesto jste ho měly rády pro jeho nestárnoucí srdce. A onoho zářivého jitra, kdy jsme já a on seděli poprvé vedle sebe, zdobily jeho milý zjev též síla a krása lidského mládí.
Život na venkově mi toho jitra připadal kouzelný. Míjely nás fůry vysoko naložené senem a zatlačovaly nás málem až k živému plotu, jak se těžce kolébaly kupředu, zanechávajíce ve vzduchu svěží vůni. Cesta byla poseta červeným a hnědým listím a ležela před námi v malebných zákrutech. Nad úbočím kopců se vznášela rosná mlha, slunce zbarvovalo lesy i řeky planoucími zlatými odlesky. Krok za krokem se celý kraj rozjasnil do plného denního světla.
Hillsbroská farma byla, a dosud je, dlouhá nízká budova z temných cihel, stojící mezi sady a loukami, zelenými pastvinami a živými bystřinami. Břečťanem obrostlé komíny se zdvihají nad tmavým pozadím zvlněných blat s pásem borovicového lesa obepínajícím rovnou pláň, kde příroda stvořila žírné a tmavé lány. Po okraji blat se vine silnice k šlechtickému domu a kratší lesní cesta vede přímo k panským pozemkům.
Drahá stará farma! Za velkými okny upevněnými na těžkých, bytelných závěsech, kvetly růže. Na prahu otevřených dveří stály dvě mladičké dívky, které jsem si později upřímně zamilovala: vážná, hezká Jana s pronikavýma černýma očima v úhledných tmavých šatech, a laškovná malá Mopsie s rozesmátou tváří, v kloboučku podvázaném podle cikánského zvyku červenou stužkou, čekaly, aby mě spatřily, aby mě také ony uvítaly, pak se vydaly na dlouhou procházku a hovořily o mně. Později mi o tom vyprávěly. Jana řekla, že vypadám jako panenka z výkladní skříně, a Mopsie prohlásila, že jsem vystoupila ze staré bryčky, jako bych se chtěla dát do tance. Ohromily je vysoké červené podpatky mých střevíčků, peří na klobouku a atlasová pláštěnka. Divily se, že vůbec mluvím jinak než francouzsky, a usoudily, že jsem se snížila k angličtině, jen abych zalichotila jejich prostým mravům.
A já zatím v té parádní londýnské toaletě zasedla k přesnídávce v dlouhém obývacím pokoji hillsbroské farmy s podivným pocitem u srdce, který mi nedovoloval jíst, třebaže jsem měla hlad, a s podivným závojem před očima, jenž mi bránil jasně rozeznávat předměty kolem sebe, třebaže žluté, sluneční paprsky bohatě proudily do pokoje širokými okny a kreslily na podlaze zlaté vzorce.
Jen matně jsem vnímala tmavě hnědé stěny a strop, křesla s tuhými opěradly a červenými potahy, truhlíky plné pozdních růží ve všech oknech, bohaté břečťanové úponky obrůstající vysokou zahradní branku. Ale jakmile usedla ke stolu paní Hollingfordová, všechno se rázem změnilo. S roztomilou a pečlivou pohostinností mě přinutila ochutnat sladké, doma pečené sušenky, čerstvé máslo, voňavý čaj, výbornou smetanu a lahodná růžová vajíčka.
Její tvář dokázala ten zázrak. Zde seděla moje vznešená dáma, moje dobrodějka, statečná Judit z evangelia. Její oči poněkud zapadly, žár energie značně pohasl, na čele zhoustly vrásky, pracovní vypětí vyrylo tuhou brázdu kolem úst. Odkud se vzala ta nová, jímavá krása, ta nevýslovná ušlechtilost vyzařující z celé její bytosti? Zapomněla jsem už na její tvář, nebo v ní bylo opravdu něco nového? Bylo to, jako by zármutek zbavil její tahy přebytečných oblin blahobytu a propůjčil jim prostotu a dokonalou vyrovnanost. Měla na sobě jednoduché černé šaty z nejlevnějšího materiálu, kterým jen jemný mušelínový šátek kolem krku dodával ženský půvab.
Její syn jedl s námi a zdálo se mi, že se na mě co chvíli zvědavě dívá, jako by se ptal: „Co může mít s námi společného? Proč sem přijela? Jak dlouho tady zůstane?“ Když jsme jeli v bryčce, hovořila jsem s ním bez nejmenších rozpaků, ale teď jsem byla sotva schopna promluvit. Nikdy jsem nepociťovala před nikým takový ostych, jako nyní ve společnosti přítelkyně mé matky.
Po jídle mě zavedla do mého pokoje, prostorného a vzdušného, ale velmi chudě zařízeného. Okno vedlo do sadu s dlouhými alejemi zastíněnými zelenou klenbou obtížených větví zralými plody. Rozbalila jsem si zavazadla a pověsila elegantní toalety do vysoké malované skříně vonící po jablkách. s pocitem studu jsem odložila všechny drobné ozdůbky, které jsem si navykla nosit, a oblékla jsem si nejprostší šaty, které jsem s sebou měla. Pak jsem opět sešla dolů po svérázném starém schodišti a zastihla jsem paní Hollingfordovou, jak chodí sem a tam po předsíni a trpělivě čeká, až se objevím.
„Jak jste za tu dobu vyrostla, drahoušku!“ řekla mi.
Zavěsila se do mě a vedla mě k otevřeným dveřím předsíně. „Ale máte stále ty hebké vlasy a jiskrné oči, jako vaše matka. Chcete se se mnou hodinku projít? Musím vám toho hodně povědět, a čím dřív to bude odbyto, tím líp.“
A pak mi vážně, klidně, s podivnou směsí pokory i statečnosti vyprávěla o svém životě a svých strastech. Leccos jsem z toho už znala, ale chtěla mě seznámit se vším.
„A teď, drahoušku, víte, jací jsme,“ řekla. „Když mě vaše matka ustanovila vaší pěstounkou, netušila, jaké nastanou změny. Máte jistě i jiné přátele, kteří vám rádi poskytnou domov. Přišla jste k nám z vlastní vůle. Budete-li si přát nás opustit, nebudeme vám to mít za zlé.“
Objala jsem ji kolem ramen a ujistila ji, že nemám v úmyslu ji opustit. Od chvíle, kdy slečna Kitty Sweethamová odjela do Indie, nezískal si nikdo tak bezvýhradně mou lásku.
Žádala mě, abych se neukvapovala. „Náš život vám bude připadat jiný než ten, jaký jste až dosud poznala,“ řekla.
„Toho se všichni obáváme. Jsme tady velmi pilní. Před očima máme stále nějaký cíl, který nás pohání k práci.“
„Pak tedy budu pracovat i já,“ odpověděla jsem. „Nechci být jediným trubcem v tak přičinlivém úlu.“
Zasmála se a potřásla hlavou. Ale já už okamžitě začala přemýšlet, jak to zařídit, abych mohla dodržet slovo.
překlad a úprava: Nikola Valerová
Přidejte odpověď