Mezi pěti nejlepšími ošetřovatelkami v Národní ceně sociálních služeb 2025 si své místo empatickým, citlivým a lidským přístupem zajistila Iveta Poledníková z domu Alej v Karviné. Oceněná ošetřovatelka své poslání a svůj přístup ke klientům komentuje se vší skromností a pokorou.
Každé ráno vstává do práce, která je pro mnoho lidí nepředstavitelně náročná. Ona se do ní ale těší. Drobná usměvavá žena s klidným hlasem vítá klienty Domu v Aleji v Karviné tak, jako by přicházela za blízkými. Sociální pracovnice Iveta Poledníková letos získala významné ocenění – zařadila se mezi pět nejlepších Pečovatelek poskytující ambulantní služby v Národní ceně sociálních služeb 2025 pod hlavičkou Diakonie.
Sama ale úspěch nevnímá jako osobní zásluhu. „Potěšilo mě už to, že si někdo všiml mojí práce. Už samotná nominace z úst paní vedoucí pro mě byla odměnou. Člověk si uvědomí, že to, co dělá každý den, má smysl. Ale nikdy to není o jednom člověku. My jsme tady tým a bez podpory kolegyň by to nešlo,“ říká.
Do fabriky na zkoušku a zpátky pomáhat
V sociálních službách pracuje více než dvacet let. Do Domu v Aleji nastoupila před osmi lety po dlouhé praxi v domově seniorů. Krátká zkušenost mimo obor ji ale rychle přesvědčila, že její místo je jinde. „Šla jsem na chvíli pracovat do fabriky, říkám tomu dneska tří měsíční exkurze. Práce mi nevadila, ale chyběl mi přístup člověka k člověku. Po patnácti letech v sociálních službách jsem byla zvyklá na úplně jiné vztahy. A tehdy jsem si uvědomila, že tohle je práce, ve které jsem se našla,“ popisuje.
Její pracovní den zahrnuje široké spektrum činností – od hygieny a podávání stravy až po komunikaci a trávení volného času s klienty. Právě komunikaci považuje za základ všeho. „Někdy si člověk ani neuvědomí, že pracuje jen tím, že klienta drží za ruku. Oni potřebují blízkost. Každý je jiný, každý potřebuje něco jiného,“ vysvětluje.
Denní stacionář v Domě v Aleji poskytuje péči lidem s mentálním a kombinovaným postižením. Kapacita zařízení je dvacet klientů, což umožňuje individuální přístup. Ten je podle Poledníkové zásadní. „Já si vážím toho, že je to tady osobní. My ty lidi opravdu poznáme, víme, co mají rádi, co je uklidní, co je rozesměje. Myslím si, že tu práci děláme proto, že máme klienty rádi. Bez toho by to nešlo.“
Blízký vztah je znát i z reakcí samotných klientů. Kuba, jeden z nich, se při otázce, zda má Ivetu rád, rozesměje. „Mám, moc! Dělá mi perličku se solí,“ říká s odkazem na oblíbenou masážní neboli perličkovou vanu, kterou klienti po rekonstrukci zařízení využívají. „Rádi si spolu hrajeme,“ dodává.
Vedoucí střediska Jarmila Jedličková, která Ivetu do ocenění nominovala, mluví o důvodech jasně. „Rozhodla především její osobnost. Empatie, porozumění a vstřícnost ke klientům. Tahle práce je velmi specifická a je těžké najít člověka, který ji dokáže dělat s takovým přirozeným nasazením,“ říká vedoucí.
„Místo, kde cítím smysl.“
Není pochyb o tom, že práce v zařízení tohoto typu je mimořádně fyzicky i psychicky náročná. Vztahy s klienty jsou tu ale velmi blízké a osobní, a proto se podle Ivety Poledníkové nevyhnou ani těžkým okamžikům. „Nejde říct, že by se vás to nedotýkalo. Když se něco stane, slzy přijdou. Máte s těmi lidmi vzpomínky, zažijete spolu spoustu věcí. Ale patří to k životu. Hodně nám pomáhá, že to sdílíme mezi sebou v týmu,“ přiznává ošetřovatelka.
Přesto by neměnila. Práci podle svých slov nevnímá jen jako zaměstnání. „Slovo poslání zní možná vznešeně, ale pro mě je to prostě místo, kde cítím smysl. Když ráno přijdu a oni už ví, že uvaříme kávu a povídáme si, tak to není pocit, že jdu do práce. Je to taková druhá rodina. A když se vracím z dovolené, tak se na ně opravdu těším. Každý den se do práce těším.“
Dům v Aleji prošel v poslední době rozsáhlou rekonstrukcí, která přinesla modernější a bezbariérové zázemí pro klienty i zaměstnance. Zařízení dnes využívá dvacet klientů a v horním patře vzniklo nové denní centrum pro osoby se sníženou soběstačností. Provoz centra má začít v jarních měsících letošního roku.
Eliška Ulehlová
Moravskoslezský deník
Přidejte odpověď