6.Kapitola
Nežli sluha došel ke knězovu příbytku, zaklepal na dveře jiný návštěvník, jehož Otec Rocco uvedl okamžitě dál. Vítaný host byl muž drobné postavy, velmi elegantně a čistě oblečený, přehnaně uctivého chování. Uklonil se, nežli se posadil, uklonil se při obvyklém dotazu, jak se mu daří, a uklonil se potřetí, když se ho Otec Rocco zeptal, co ho přivádí z Florencie.
„Dost zvláštní záležitost,“ odpověděl malý muž, když se napřímil po třetím úklonu. „Ta švadlenka, Nanina, co jste ji před rokem přivedl k mé ženě…“
„Co je s ní?“ zeptal se kněz nedočkavě.
„Musím vám s lítostí oznámit, že nás opustila, — se svou malou sestřičkou i s tím nepříjemným psem, co na každého vrčel.“
„Kdy odešly?“
„Teprve včera. Spěchal jsem vám to okamžitě sdělit. Pamatuji se, jak jste byl starostlivý, když jste ji svěřoval do naší péče. Není to naše vina, že odešla. Manželka k ní byla vlídnost sama a já se k ní vždycky choval jako k princezně. Kupoval jsem od její sestry podložky pod talíře a zavíral jsem obě oči, když ten drzý pes ukradl jídlo a na každého vrčel.“
„Kam šly? Zjistil jste to?“
„Pátral jsem na úředních místech a vím určitě, že neopustily Florencii. Ale do které městské čtvrti se odstěhovaly, to jsem dosud neměl čas zjistit.“
„A prosím, především, proč od vás odešly? Nanina nikdy nedělá nic bezdůvodně. Musela k tomu mít příčinu. Jakou?“
Malý muž zaváhal a počtvrté se uklonil.
„Pamatujete si, jaký soukromý pokyn jste udělil mé ženě a mně ten den, kdy jste přivedl Naninu do našeho domu?“ zeptal se a za řeči odvrátil pohled stísněně stranou.
„Ovšem. Měli jste na ni dávat pozor, ale tak, abyste nevzbudili její podezření. Tehdy totiž nebylo vyloučeno, že se pokusí vrátit se bez mého vědomí do Pisy. A moc mi záleželo na tom, aby zůstala ve Florencii. Dnes vím, že jsem jí zbytečně nedůvěřoval. Ale bylo nesmírně důležité zajistit se pro všechny případy a nepřeceňovat dobré mínění, které jsem si o tom děvčeti udělal. Jen proto jsem vás pověřil, abyste ji nenápadně hlídal. Pokud jde o to, zachoval jste se správně a nemohu si na vás stěžovat. Co bylo dál?“
„Pamatujete si,“ pokračoval malý muž, „že první, na co jsme přišli zcela ve shodě s vašimi instrukcemi, bylo, že se tajně učí psát (což jsme vám okamžitě sdělili).“
„Správně. A také se pamatuji, že jsem vás v dopise žádal, abyste nedávali najevo, že o jejím počínání víte. A abyste vyčkali, jestli použije své znalosti a zanese na poštu dopis nebo sama nějaký vyzvedne. Oznámil jste mi v pravidelné měsíční zprávě, že se tak nikdy nestalo.“
„Nikdy, až teprve před třemi dny. Sledoval jsem ji od domovních dveří až k poštovnímu úřadu, kde vhodila do schránky psaní.“
„Podařilo se vám zahlédnout adresu na dopise, než jej odnesla z domu?“
„Bohužel ne,“ odpověděl malý muž s uzarděním a pohlédl úkosem na kněze, jako by čekal přísné pokárání.
Ale Otec Rocco neřekl nic. Přemýšlel. Komu to asi psala? Jestli Fabiovi, proč otálela dlouhé měsíce, když už dovedla vládnout perem, nežli mu napsala psaní? Nebyl-li to Fabio, komu jinému byl dopis určen?
„Lituji, že jsem nezjistil adresu, upřímně lituji,“ dodal malý muž a znovu se omluvně uklonil.
„Na lítost je pozdě,“ prohodil Otec Rocco odměřeně. „Ale vysvětlete mi, jak k tomu vůbec došlo, že opustila váš dům. Ještě jste mi to neřekl. Mluvte co nejstručněji. Mohu být každou chvíli povolán k lůžku drahé blízké příbuzné, která těžce onemocněla. Vyslechnu vás s veškerou pozorností.“
„Budu stručnost sama. Za prvé musím předeslat, že ve svém podniku zaměstnávám — nebo přesněji zaměstnával jsem — učně, líného a nezodpovědného lotra…“
Kněz stáhl pohrdavě rty.
„A za druhé, ten ničema byl dokonce tak nestoudný, že se zakoukal do Naniny.“
Otec Rocco zvedl hlavu a dychtivě naslouchal.
„Ale k její chvále musím podotknout, že mu nikdy nedávala ani nejmenší naději. Když se s ní chtěl pouštět do řeči, pokaždé ho vlídně, ale rozhodně odkázala do patřičných mezí.“
„Hodné děvče,“ poznamenal Otec Rocco. „Vždycky jsem říkal, že je to hodné děvče. Mýlil jsem se, že jsem jí vůbec kdy nedůvěřoval.“
„Kromě jiných darebáctví,“ pokračoval malý muž, „kterých se, jak dnes vidím, ten ničemný učeň dopouštěl, byl dokonce tak drzý, že mi sebral klíč od psacího stolu a slídil v mých soukromých listinách.“
„Nemáte si nic takového schovávat. Soukromé listiny patří do ohně.“
„Příště to udělám. Budu na to úzkostlivě dbát.“
„Byly mezi těmi listinami také dopisy, které jsem vám psal ohledně Naniny?“
„Naneštěstí byly. Pěkně prosím, promiňte mi pro tentokrát mou neopatrnost. Už nikdy se to nestane.“
„Pokračujte. Takový nerozum nelze omluvit. Je jen možné se ho v budoucnosti vyvarovat. Váš učeň, jak se mohu domyslit, ukázal ty dopisy Nanině?“
„Je to možné. Ačkoliv, proč by to dělal…?“
„Svatá prostoto! Neřekl jste, že se do ní zakoukal, abych užil vašeho výrazu, a že od ní nikdy neslyšel vlídné slovo?“
„Ovšem, řekl jsem to. A vím, že je to pravda.“
„Tak vidíte. Neměl zájem na tom, aby si ji něčím zavázal, když se mu až dosud nepodařilo získat její náklonnost? Zkusil to tímto způsobem. Všiml si patrně, že ji hlídáte, a ukázal jí ty dopisy, aby měl nárok na její vděčnost. Ale na tom teď nezáleží. Připustil jste možnost, že Nanina viděla ty dopisy. Co vás přivedlo k té myšlence?“
„Tenhle kousek papíru,“ odpověděl malý muž a poslušně vyndal z kapsy lístek. „Ukázal jí vaše dopisy patrně až potom, co odnesla svůj na poštu. Protože téhož dne večer, když jsem vešel do její světnice, shledal jsem, že ona, její sestra i ten hnusný pes zmizeli. A na stole jsem uviděl tenhle lístek.“
Otec Rocco vzal papír do rukou a četl tyto řádky:
„Právě jsem se dověděla, že jste mě hlídal a podezíral po celou tu dobu, co jsem bydlela pod vaší střechou. Není možné, abych zůstala jedinou další noc v domě vyzvědače. Odcházím se sestrou. Nejsme vám ničím zavázány a můžeme žít svobodně a počestně, kde se nám zlíbí. Jestli uvidíte Otce Rocca, vyřiďte mu, že mu sice odpouštím to, co udělal, ale že na to nikdy nemohu zapomenout. Měla jsem k němu plnou důvěru a právem jsem čekala, že také on bude mít plnou důvěru ke mně. Vždycky mi bylo útěchou, že na něj mohu myslet jako na otce a přítele. Tu útěchu jsem provždycky Ztratila — a byla poslední, kterou jsem měla. Nanina.“
Kněz vstal ze židle, když podával zpátky lístek, a návštěvník okamžitě následoval jeho příkladu.
„Tuhle nehodu musíme napravit, jak nejlépe možno,“ pravil kněz s povzdechem. „Jste připraven vrátit se do Florencie již zítra?“
Malý muž se ještě jednou uklonil.
„Zjistěte, kde se zdržuje, a přesvědčte se, jestli jí nic neschází a žije-li na bezpečném místě. Neříkejte jí nic o mně a nesnažte se ji přemlouvat, aby se vrátila do vašeho domu. Prostě mi oznamte, co jste vypátral. Ta dívčina má hrdost, kterou by od ní nikdo nečekal. Musíme s ní zacházet ohleduplně a usmířit si ji. Snad se nám to podaří. A nezapomeňte, tentokráte žádné další omyly. Udělejte jen to, co jsem řekl, nic víc. Máte ještě něco na srdci?“
Malý muž jen potřásl hlavou a pokrčil rameny.
„Tak tedy dobrý večer,“ pravil kněz.
„Dobrý večer,“ opakoval mužík a vyklouzl ze dveří, které před ním Otec Rocco se zdvořilou pohotovostí otevřel.
„Pěkné nadělení,“ pomyslel si Otec Rocco po odchodu návštěvníka a prošel se několikrát sem a tam po pokoji. „Bylo již dost zlé, že jsem tomu děvčeti ukřivdil, a ještě horší je, že se o tom dověděla. Ale nemohu nic dělat, než čekat, až se dozvím, kde je. Líbí se mi, a stejně se mi líbí dopis, který po sobě zanechala. Je psán s odvahou, taktně a čestně. Hodné děvče, opravdu hodné děvče!“
Šel k oknu, vdechoval chvíli svěží vzduch a myšlenky na Naninu se mu pozvolna vytrácely z hlavy. Když se vrátil ke stolu, nemyslel už na nic jiného, než na nemocnou neteř.
„Je divné, že nedostávám žádnou zprávu. Snad bude Lukáš něco vědět. Udělám nejlépe, když půjdu do ateliéru a zeptám se.“
Vzal klobouk a zamířil ke dveřím. Právě když je otvíral, setkal se na prahu s Fabiovým sluhou.
„Vzkazují vám, abyste přišel do paláce,“ řekl muž. „Lékaři se už vzdali všech nadějí.“
Otec Rocco smrtelně zbledl a o krok ustoupil.
„Oznámil jste to mému bratrovi?“ zeptal se.
„Právě se chystám zajít do ateliéru,“ řekl sloužící.
„Půjdu tam místo vás a sdělím mu sám tu neblahou novinu,“ pravil kněz.
Mlčky sešli ze schodů. Když už se rozcházeli u domovních dveří, zastavil Otec Rocco sloužícího.
„Jak se daří dítěti?“ otázal se náhle tak dychtivě a netrpělivě, že se sluha na okamžik zarazil, než odpověděl, že děcko je úplně zdravé.
„Alespoň nějaká útěcha,“ řekl Otec Rocco zpola k sobě zpola k sloužícímu, a obrátil se k odchodu. Když pak kráčel sám dál ulicí, zastavil se a starostlivě uvažoval. „Nebyl jsem dost opatrný,“ řekl si. „Měl jsem už dávno využít Magdalénina vlivu a přimět Fabia, aby vrátil majetek. Mohu teď doufat už jen v to děcko. Zdědí celé jmění a snad z jeho rukou dostane církev, co jí patří.“
Rychle vykročil směrem k ateliéru. Došel k řece, k mostu, přes který musel přejít, aby se dostal k bratrovu domu. Zde se zastavil, jako by ho náhle něco napadlo. Právě vyšel měsíc a jeho světlo linoucí se přes řeku mu zplna padlo do tváře, když stanul u zídky, stoupající vzhůru k mostu. Byl tak zabrán v myšlenky, že neslyšel rozhovor dvou žen, blížících se k němu po chodníku. Když ho míjely, větší z nich se obrátila a pohlédla mu do tváře.
„Otče Rocco!“ vykřikla a zastavila se.
„Donno Brigido!“ zvolal kněz překvapeně, ale vzápětí se ovládl a uklonil se klidně a zdvořile jako vždy. „Promiňte, že vám mohu jen stručně poděkovat za to, že mi prokazujete čest a hlásíte se ke mně. Spěchám za bratrem do dílny. Čekají nás patrně smutné chvíle. Musím ho na to připravit.“
„Mluvíte o vážné chorobě vaší neteře?“ pravila Brigida. „Dověděla jsem se o tom dnes večer. Doufejme, že vaše obavy jsou předčasné a že se opět shledáme za radostnějších okolností. Mám nyní v úmyslu zůstat v Pise a těšilo by mě, kdybych vám mohla poděkovat za laskavé a ohleduplné chování v mé nemilé situaci před rokem.“
Po těch slovech se obřadně uklonila a spěchala za přítelkyní.
Otec Rocco si všiml, že se mademoiselle Virginie zastavila v nevelké vzdálenosti, snažíc se zachytit aspoň pár slov z rozhovoru mezi ním a Brigidou. Sám rovněž napínal sluch, když se ženy zvolna vzdalovaly, a zaslechl, jak Italka říká:
„Virginie, vsadím se s tebou o tolik, co stojí nové šaty, že se Fabio d’Ascoli znovu ožení.“
Při těch slovech se Otec Rocco zarazil, jako by byl šlápl do ohně.
„Totéž jsem si pomyslel já, ještě než otevřela ústa,“ zašeptal neklidně. „Nový sňatek! Nová manželka, na kterou bych neměl pražádný vliv! Nové děcko, jehož výchova nebude svěřena mně! Jak by to pak vypadalo s navrácením jmění, v něž jsem doufal, o které jsem usiloval a za něž jsem se modlil?“
Zastavil se a pohlédl na oblohu nad sebou. Most byl opuštěn. V bledé měsíční záři rozlévající se všude kolem se rýsovala jeho černá, nehybná postava jako nadzemské zjevení. Stál tak několik minut, pak se hněvivě opřel o mostní zábradlí. Zvolna se otočil za oběma vzdalujícími se ženskými siluetami.
„Donno Brigido,“ zvolal, „vsadím se s vámi o tolik, co stojí padesát nových obleků, že se Fabio d’Ascoli nikdy znovu neožení!“
Opět se obrátil a kráčel bez jediné zastávky až k vratům sochařova domu.
„Nové manželství!“ opakoval si, když sahal po zvonku. „Donno Brigido, nestačil vám jeden nezdar? Chcete to zkusit ještě jednou?“
Otevřel mu sám Lukáš Lomi. Vtáhl spěšně Otce Rocca dovnitř do dílny k jediné lampě hořící na stojanu poblíž přepážky mezi oběma místnostmi.
„Slyšel jsi něco o mé dceři?“ zeptal se. „Řekni mi pravdu, raději hned!“
„Slyšel. Musíš být silný,“ odpověděl Otec Rocco truchlivým hlasem.
Lukáš sevřel těsněji knězovu paži a bez jediného slova mu pohlédl dychtivě do tváře.
„Připrav se na nejhorší,“ pokračoval Otec Rocco. „Drahý Lukáši, lékaři pozbyli všech nadějí.“
Lukáš pustil bratrovu paži a zoufale zasténal.
„Magdaléno, mé dítě, mé jediné dítě!“
Znovu a znovu opakoval ta slova, opřel hlavu o stěnu a propukl v pláč. Třebaže byl tvrdé a drsné povahy, svou dceru měl upřímně rád. Jen k sochám a k ní lnulo celé jeho srdce.
Když se probral z prvního návalu zármutku, měl pojednou dojem, že se osvětlení v ateliéru změnilo. Zvedl hlavu a zahlédl nezřetelně kněze na druhém konci dílny poblíž dveří, jak stojí s lampou v ruce a upřeně se na něco dívá.
„Rocco,“ zvolal, „Rocco, proč jsi odnesl lampu? Co tam děláš?“
Ale kněz sebou nepohnul a neodpověděl. Lukáš postoupil o několik kroků a znovu zavolal: „Rocco, co tam děláš?“
Tentokrát ho kněz slyšel a s lampou v ruce vykročil náhle směrem k bratrovi — tak náhle, že sebou Lukáš až trhnul.
„Co se stalo?“ zeptal se ohromen. „Můj Bože, Rocco, jak jsi zbledl!“
Kněz nepronesl ani slovo. Postavil lampu na nejbližší stůl. Lukáš si všiml, že se mu ruka chvěje. Ještě nikdy nespatřil bratra v tak prudkém rozrušení mysli. Když mu Rocco před několika minutami oznamoval, že už nikdo nemůže zachránit Magdalénin život, byl jeho hlas sice starostlivý, ale naprosto klidný. Co znamená ta náhlá změna, ta podivná tichá hrůza?
Kněz si všiml, že si ho bratr pátravě prohlíží.
„Pojď,“ zašeptal tiše, „pojďme k jejímu lůžku. Nesmíme ztrácet čas. Jdi si pro klobouk, já se postarám o lampu.“
Rychle zhasl světlo. Kráčeli bok po boku ateliérem směrem ke dveřím. Měsíční záře padala oknem právě na místo, kde před chvílí stál Otec Rocco s lampou v ruce. Když je míjeli, všiml si Lukáš, že se bratr zachvěl a odvrátil hlavu.
O dvě hodiny později se Fabio d’Ascoli provždy rozloučil se svou manželkou na tomto světě. Tělesné pozůstatky zesnulé hraběnky byly uloženy do posvěcené půdy pisánského hřbitova Campo Santo.
překlad a úprava: Nikola Valerová
Přidejte odpověď