7.Kapitola
Asi osm měsíců potom, co rakev hraběnky d’Ascoliové byla uložena ve hřbitovní hrobce, kolovaly ve společenských kruzích v Pise dvě pověsti, jež vzbudily všeobecný zájem a zvědavost.
První zpráva zněla, že v paláci markýze Melaniho bude uspořádán velký maškarní ples na oslavu dne, kdy prvorozený syn a dědic dosáhne plnoletosti. Všichni přátelé rodiny se na slavnost těšili, protože markýz Melani byl znám jako jeden z nejpohostinnějších a současně nejvýstřednějších pisánských šlechticů. Každý proto čekal, že poskytne hostům, jestliže vskutku uspořádá ples, nejvzrušující podívanou, jaké kdy město bylo svědkem, pokud jde o masky a tance, tak i pokud jde o zábavu a výzdobu paláce.
Druhá pověst tvrdila, že bohatý vdovec Fabio d’Ascoli, cestující po celý ten čas v cizích zemích, aby upevnil zdraví a zapomněl na svůj žal, se vrací do Pisy a že se objeví opět ve společnosti, poprvé od smrti své manželky, právě na maškarním plese markýze Melaniho. Tato zvěst vzbudila pozornost zvláště mezi mladými pisánskými dámami. Fabiovi bylo necelých třicet let a všeobecně se soudilo, že jeho návrat do společnosti v rodném městě lze vykládat jedině tak, že si přeje nalézt novou matku pro své děcko. Všechny dívky byly ochotny se vsadit o cokoliv a se stejnou jistotou, jako Brigida před osmi měsíci, že Fabio uzavře nové manželství.
Ukázalo se, že tentokrát pověsti nelhaly ani v jednom ani v druhém případě. Z paláce Melaniů byly vskutku rozeslány pozvánky a Fabio se vrátil z ciziny do svého domu u řeky Arna.
Horlivost, s jakou markýz Melani konal přípravy k maškarnímu plesu, nasvědčovaly, že chce nejen potvrdit svou pověst, ale ještě ji překonat. Pro důvěrné přátele vymyslel nejoriginálnější masky. Kromě toho chystal groteskní tance, které měli několikrát za večer předvést komičtí herci objednaní z Florencie. Sám složil „Řehtačkovou symfonii“, v níž bylo jako sólových nástrojů použito nejrozmanitějších vřeštivých trubek, píšťalek a řehtaček, které se tehdy vyráběly pro děti. Ale nespokojil se s těmito neobvyklými a nikdy předtím nevídanými zábavními čísly, jež měly zpestřit maškarní rej, a chtěl, aby také obsluha hostí byla čímsi zbrusu novým.
Ostatní šlechtici používali k tomuto účelu obvykle vlastního služebnictva spolu s výpomocným personálem, najatým pro ten večer. Ale markýz se rozhodl, že veškerou obsluhu musí obstarat výhradně jen mladé dívky. Dvě místnosti měly být zařízeny jako antické arkády a v těchto besídkách měla hostům nabízet občerstvení nejhezčí děvčata z Pisy v obleku pastýřek z Vergiliovy doby v souhlase s tehdejší módou, libující si v napodobení klasických vzorů.
Jedinou vadou tohoto skvělého nápadu byla nesnáz, jak ho proměnit ve skutečnost. Markýz výslovně nařídil, aby pastýřek bylo přesně třicet, patnáct pro každou arkádu. V Pise nebylo obtížné nalézt třebas dvojnásobný počet takových děvčat, kdyby krása byla jedinou podmínkou. Ale s ohledem na markýzovy zlaté a stříbrné mísy bylo kromě toho zcela nezbytné, aby pastýřky měly vedle přitažlivého zevnějšku též spolehlivé doporučení o své poctivosti.
Ukázalo se však, jak nutno s politováním konstatovat, že právě takové doporučení chybělo většině mladých dam ochotných dostavit se v den maškarního plesu do paláce. Míjel den za dnem a markýzův vrchní komorník shledal, že nalézt žádaný počet spolehlivých krasavic není tak lehký úkol. Nakonec nevěděl kudy kam, a týden před plesem předstoupil před svého pána s ponižujícím doznáním, že je se svou moudrostí u konce. Hezkých pastýřek se spolehlivou zárukou se mu podařilo sehnat jen třiadvacet.
„Nesmysl!“ zvolal markýz pohoršeně, když mu komorník přednesl svou zprávu. „Řekl jsem ti, abys obstaral třicet dívek, a třicet jich chci mít. Proč potřásáš hlavou? Už jsem pro ně objednal kostýmy: třicet tunik, třicet věnečků do vlasů, třicet párů sandálů a hedvábných punčoch, třicet pastýřských holí. A ty, ničemo, mi nabízíš jen třiadvacet děvčat! Mlč, nechci slyšet ani slovo. Sežeň třicet dívek, nebo tě propustím ze služby.“ Markýz pronesl tuto hrozbu zvýšeným hlasem a ukázal na dveře.
Komorník znal až příliš dobře svého pána, než aby mu odmlouval. Vzal klobouk a hůl a vyšel z domu. Nemělo cenu, znovu probírat odmítnuté uchazečky. Od toho si nemohl nic slibovat. Jediným východiskem bylo navštívit všechny známé v Pise, jejichž dcery byly zaměstnány jako služky, a pokusit seje úplatky a domluvami získat na svou stranu.
Celý den sliboval hory doly, přemlouval a trpělivě překonával nesčetné obtíže. Výsledek byl, že se mu podařilo sehnat dalších šest pastýřek. Místo třiadvaceti měl jich nyní dvacet devět a zbývala už jen jediná obtíž: kde vzít pastýřku číslo třicet.
Myslel na to, když na zpáteční cestě k paláci zabočil do úzké postranní uličky poblíž hřbitova Campo Santo. Kráčel pomalu středem cesty a ovíval si po celodenních útrapách kapesníkem tvář, když spatřil u dveří jednoho domku mladou dívku, která zde zřejmě na někoho čekala.
„U Bakcha!“ zvolal komorník (a použil jedno ze starých pohanských zaklínání, která se v Itálii udržela až do dnešních dnů.) „Tady stojí nejhezčí děvče, jaké jsem kdy viděl. Kdyby mohla být mou třicátou pastýřkou, šel bych s klidnou myslí domů na večeři. V každém případě se jí zeptám. Nic tím tnemohu ztratit, ale mohu všechno získat.“
Když se přiblížil, dívka se otočila a chystala se vstoupit do domu.
„Počkejte,“ zavolal na ni, „nebojte se mě. Jsem vrchní komorník markýze Melaniho a všichni v Pise mě znají jako počestného člověka. Rád bych vám navrhl něco, co vám možná přijde vhod. Nedívejte se tak udiveně. Hned vám vysvětlím, o co jde. Chcete si vydělat trochu peněz? Poctivě, to se rozumí. Nevypadá to, milé dítě, že byste oplývala bohatstvím.“
„Jsem opravdu velmi chudá a moc ráda bych sehnala nějaké zaměstnání,“ odpověděla smutně dívka.
„V tom případě se jistě dohodneme. Měl bych pro vás velmi příjemnou práci, a dobře za ni zaplatím. Ale nežli vám řeknu, co a jak, musíte mi povědět něco o sobě: kdo jste a podobně. Kdo jsem já, to už víte.“
„Jsem chudá pracující dívka a jmenuji se Nanina. Nic jiného o sobě nedovedu říct.“
„Jste z Pisy?“
„Ano, pane. Nějaký čas jsem byla pryč. Pracovala jsem ve Florencii jako švadlena.“
„Sama?“
„Ne, pane, se sestrou. Právě jsem na ni čekala, když jste šel kolem.“
„Nikdy jste nedělala nic jiného než švadlenu? Nebyla jste ve službě?“
„Byla, pane. Posledních osm měsíců jsem pracovala jako komorná u jedné dámy ve Florencii a sestra (je jí jedenáct let, ale je velmi obratná) vypomáhala v dětském pokoji.“
„Proč jste to místo opustila?“
„Paní se odstěhovala s celou rodinou do Říma. Chtěla, abych šla s nimi, ale nemohla vzít s sebou mou sestru. Jsme samy dvě na světě, nikdy jsme se od sebe neodloučily a neodloučíme.“
„A tak jste zase v Pise a nemáte jak se zdá co na práci.“
„Prozatím ne, pane. Vrátily jsme se teprve včera.“
„Teprve včera! Měla jste štěstí, že jste mě potkala, to mi věřte. Předpokládám, že je ve městě někdo, kdo se za vás může zaručit?“
„Majitelka toho domu, pane.“
„Kdo je to, prosím?“
„Paní Marta Angrisaniová.“
„Jakže? Ta známá ošetřovatelka nemocných? Lepší doporučení, má zlatá, nemůžete mít. Vzpomínám si, že ošetřovala pana markýze tenkrát, když trpěl záchvaty pakostnice. Nevěděl jsem, že je majitelkou nájemního domu.“
„Co já pamatuji, patřil tenhle dům vždycky jí a její dceři. Bydlela jsem tu se sestrou od dětství a doufám, že se sem budeme moci zase nastěhovat. Ačkoliv náš bývalý pokojík v patře je už pronajat a místnost v přízemí bude pro nás patrně moc drahá.“
„Kolik dělá nájemné?“
Nanina mu vysvětlila trochu ustrašeným a nejistým hlasem, kolik by musela týdně platit. Komorník se dal do smíchu.
„Co kdybych vám nabídl tolik, abyste mohla pokoj najmout na celý rok?“ řekl.
Nanina na něj pohlédla s mlčenlivým údivem.
„Dejme tomu, že bych vám to nabídl,“ pokračoval komorník, „a že bych od vás nechtěl nic jiného, než abyste si oblékla pěkný kostým a nabízela v krásné komnatě občerstvení hostům na velkém plese v paláci Melaniů? Co byste na to řekla?“
Nanina neřekla nic. Ustoupila o krok a hleděla ještě užasleji než prve.
„Jistě jste o tom plesu slyšela,“ pokračoval komorník důležitě.
„Vědí o něm i nejchudší lidé v Pise. Mluví o něm celé město.“
Ale Nanina stále neodpovídala. Kdyby měla mluvit upřímně, musela by se přiznat, že to, o čem „mluví celé město“, je jí v této chvíli úplně lhostejné. Poslední zprávy z Pisy, které vzbudily její zájem, byla zpráva o smrti hraběnky d’Ascoliové a o Fabiově odjezdu do ciziny. Od té doby už o nich neslyšela. Nevěděla zcela nic o jeho návratu do rodného města ani o přípravách k maškarnímu plesu. Nějaké tušení — neurčitý pocit, který si nedovedla a ani nepřála blíže vysvětlit — ji zavedlo zpět do Pisy a k starému domku, s nímž ji spojovaly nejmilejší vzpomínky. Domnívala se, že je Fabio dosud v cizině, a nespatřovala proto v návratu nic špatného. A nedovedla odolat pokušení, aby opět vyhledala místo, které bylo svědkem prvního velkého štěstí i prvního velkého zármutku v jejím životě. Mezi veškerou pisánskou chudinou byla patrně ta poslední, v níž zmínka o slavnosti v paláci markýze Melaniho mohla vzbudit zvědavost nebo zájem.
Ale k tomu všemu se nemohla přiznat. Poslouchala jen odevzdaně a s údivem, když jí komorník, poněkud pohoršen její nevědomostí, líčil všechny ty přípravy k blížícímu se plesu, když pěl chválu o nádherných arkádách a krásných tunikách pastýřek, aby ji zlákal k přijetí nabídky. Když skončil, podotkla Nanina nesměle, že by se necítila dobře v honosném kostýmu, který není její, a že by si ani netroufala náležitě obsluhovat vznešené hosty na plese.
Komorník však nedal na žádné námitky a okamžitě zavolal Martu Angrisaniovou, aby potvrdila Nanininu poctivost. Právě když byla tato záležitost vyřízena k naprosté komorníkově spokojenosti, objevila se La Biondella. Tentokráte jí však nebyl v patách chytrý Scarammuccia, který ji jindy doprovázel na všech vycházkách.
„To je Naninina sestra, pane,“ pospíšila si dobrosrdečná ošetřovatelka představit Biondellu vznešenému komorníku ještě vznešenějšího markýze. „Moc hodné a přičinlivé děvčátko.
Hrozně obratně plete podložky pod talíře, kdyby Jeho Milost nějaké potřebovala. Kde zůstal tvůj pejsek, drahoušku?“
„Nechtěl se hnout od řeznického krámu v sousední ulici,“ odpověděla Biondella. „Sedl si na zem a koukal se na jitrnice. Tak mám strach, že chce asi nějakou ukrást.“
„Roztomilá holčička,“ pravil komorník a pohladil Biondellu po tváři. „Potřebovali bychom ji na plese. Kdyby si Jeho Milost přála amorka nebo mladou nymfu nebo podobnou lehkou postavičku, vrátím se sem ještě jednou a dám vám vědět. A vy, Nanino, jste naše pastýřka číslo třicet. Zajděte si zítra za naší hospodyní a vyzkoušejte si oblek. Hloupost, neříkejte mi, že jste plachá a bázlivá. Jde jen o to, abyste hezky vypadala, a vaše zrcadlo vám jistě už dávno prozradilo, že to dokážete. Pamatujte na činži, drahé dítě, a nebuďte sama proti sobě a proti sestřičce. Má holčička ráda sladkosti? Jistěže má.
Jestli budete na plese obsluhovat, slibuji, že vám pro ni dám celou krabici bonbónů.“
„Jdi na ten ples, Nanino!“ zvolalo děvčátko a zatleskalo.
„To víš, že půjde,“ řekla ošetřovatelka. „Přece nebude tak pošetilá, aby zahodila tak skvělou příležitost.“
Nanina byla zmatená. Chvíli váhala, pak odtáhla Martu Angrisaniovou do kouta a šeptem se zeptala:
„Co myslíte, nebudou v paláci, co bydlí markýz, žádní kněží?“
„Proboha, dítě, na co se mě to ptáš!“ odpověděla ošetřovatelka.
„Kněží na plese! Stejně bys mohla čekat, že uvidíš Turky sloužit slavnostní mši v katedrále. Ale i kdyby ses v paláci setkala s nějakým knězem, co na tom?“
„Nic,“ odpověděla Nanina rozpačitě. Tváře jí zbledly. Po celé cestě zpátky do Pisy ji provázel strach, aby ji tu nepotkal Otec Rocco. Nikdy nezapomněla na ten den ve Florencii, kdy se dověděla, že ji podezírá. Ztratila k němu provždy důvěru a při pouhém pomyšlení, že ho ještě někdy spatří, se jí svíralo srdce.
„Tak tedy zítra,“ připomněl jí komorník a dal si klobouk na hlavu, „bude pro vás v pokoji hospodyně připraven váš nový oblek.“
Nanina se jen uklonila a neodvážila se už nic namítat. Vyhlídka, že bude mít na celý rok postaráno o byt a bude moci žít mezi lidmi, které od dětství znala, — vedle obavy malé sestřičky, aby nepřišla o dárek, — smiřovala se s myšlenkou na utrpení, které ji na plese čeká.
„Zaplať Bůh, že to mám z krku,“ řekl si komorník, jakmile vyšel na ulici. „Uvidíme, co tomu řekne pan markýz. Jestli se mi neomluví za to, že mě nazval ničemou, až si prohlédne číslo třicet, pak je to ten nejnevděčnější šlechtic, jaký kdy na světě žil.“
Když došel k palácovému průčelí, spatřil dělníky pracující na vnější výzdobě a iluminaci pro blížící se ples. Na ulici se shromáždil menší zástup lidí dívajících se, jak zdvihají žebříky a staví lešení. Zpozoroval mezi nimi dámu stojící opodál tísnícího se hloučku, která upoutala jeho pozornost hezkou tváří a souměrnou postavou (byl nadšeným obdivovatelem něžného pohlaví). Na okamžik se zastavil, aby si ji prohlédl. V té chvíli sem přiběhl nevzhledný pes (olizující si tlamu, jako by byl právě shltl nějakou pochoutku). Pes zůstal stát vedle dámy, zvedl podezíravě čenich a začal bez viditelné příčiny vrčet. Komorník úslužně přistoupil blíž, aby holí odehnal psa, a zaslechl, jak žena s nevrlým pohledem na psa říká:
„Ty seš tady, potvoro? Copak Nanina je už zase v Pise?“
Toto zvolání poskytlo komorníkovi jako galantnímu muži záminku, aby oslovil pěkně ustrojenou cizinku.
„Promiňte, madam,“ řekl, „ale zaslechl jsem, jak jste pronesla jméno Nanina. Smím se zeptat, jestli jste měla na mysli mladou hezkou dívku, co bydlí vedle hřbitova?“
„Ovšem, právě tu,“ odpověděla dáma a v jejích očích se zračily zvědavost i překvapení.
„Snad vás potěší, madam, řeknu-li vám, že se právě vrátila do Pisy,“ pokračoval uhlazeně komorník, „a dále, že se s úspěchem uplatní ve společenském světě. Právě jsem ji angažoval jako číšnici pro velký ples v markýzově paláci. A jistě nemusím dodávat, že osvědčí-li se, může udělat štěstí.“
Dáma se uklonila, chvíli se zadívala na svého společníka, jako by přemýšlela, co odpovědět, pak se ale náhle obrátila a beze slova se vzdálila.
„Zvláštní žena,“ pomyslel si komorník, když vstupoval do paláce.
„Musím zítra požádat číslo třicet, aby mi o ní něco pověděla.“
překlad a úprava : Nikola Valerová
Přidejte odpověď