11.Kapitola
Ze všech lidí, kteří se účastnili plesu markýze Melaniho ať již jako hosté nebo jako personál, byla druhý den nejčasněji na nohou Nanina. Vzrušení vyvolané podivnými událostmi, kterých byla svědkem, zaplašilo jakoukoli myšlenku na spánek. Po celou noc nezamhouřila oka a hned při prvním rozbřesku šla k oknu, aby se nadýchala čerstvého ranního vzduchu a aby si v úplném klidu oživila všechno, co se odehrálo od chvíle, kdy vstoupila do paláce, aby podávala občerstvení hostům při maškarním reji.
Když se v noci vrátila domů, zatlačila všechny ostatní dojmy do pozadí děsivá vzpomínka na tajuplnou postavu ženy v žluté masce, kterou spatřila při odchodu ve Fabiově společnosti na palácové chodbě. Jitřní světlo ji však přivedlo na jiné myšlenky. Rozvinula lístek, který jí mladý šlechtic vsunul do dlaně, a znovu a znovu pročítala řádky spěšně načrtané tužkou na papíře. Dopustí se něčeho nečestného, zpronevěří se nějaké své povinnosti, jestliže použije klíčku přibaleného k dopisu a půjde v deset hodin na dostaveníčko do zahrady za palácem Ascoliů? Určitě ne.
Poslední věta — „Věřte mým slovům a mé cti jako já věřím vašim“ — ji sama o sobě stačila ujistit, že se tentokrát ničím neproviní, půjde-li také jednou za hlasem svého srdce. Kromě toho jí v klíně ležel klíč od zadní branky. Musela ho v každém případě použít už jen proto, aby ho bezpečně vrátila do rukou majitele.
Sotva jí tato myšlenka prolétla hlavou a rozptýlila poslední zbytek všech pochybností, vyrušilo ji náhlé zaklepání na domovní dveře. Okamžitě se vyklonila z okna a spatřila na ulici muže v livreji, jak si pátravě prohlíží dům, aby se přesvědčil, zda někdo zaslechl jeho klepání.
Když zahlédl v okně Naninu, zeptal se:
„Bydlí tady ošetřovatelka Marta Angrisaniová?“
„Bydlí,“ odpověděla dívka. „Mám ji vzbudit? Je někdo nemocný?“
„Vzbuďte ji okamžitě,“ pravil sloužící. „Má se dostavit do paláce Ascoliů. Můj pán hrabě Fabio…“
Nanina už dál neposlouchala. Běžela do pokoje, kde spala ošetřovatelka, a rázně s ní zatřásla. Paní Marta se okamžitě probudila.
„Je nemocný,“ volala Nanina bez dechu. „Och, rychle! Rychle! Je nemocný a poslal pro vás.“
Nanina spěchala dolů ze schodů oznámit sluhovi, že se paní Marta obléká. Postrašil ji vážný výraz v mužově tváři. Obvyklá plachost ji v té chvíli opustila. Aniž se snažila skrýt své rozrušení, požádala muže, aby jí sdělil podrobnosti o pánově chorobě a jak to přišlo, že ho postihla tak náhle po plese.
„Nevím nic jiného,“ odpověděl sloužící poněkud překvapen úzkostlivým tónem otázek, „než to, že před několika hodinami přivezli pána domů jeho dva přátelé. Byl v žalostném stavu a jak se mi zdálo, nějak vyděšený. Z toho, co jsem zaslechl, jsem měl dojem, že pan hrabě prodělal prudký otřes, když nějaká žena na plese sundala masku a když uviděl její obličej. Nepochopil jsem, co to všechno znamená. Ale doktor, který k němu přišel, se tvářil velmi vážně a říkal, že se bojí, aby to nebyl zápal mozku.“
Po těch slovech se muž odmlčel, neboť k velkému údivu spatřil, jak se k němu Nanina náhle otočila zády a jak se s hořkým pláčem vrací do domu.
Marta Angrisaniová se spěšně ustrojila a dívala se do zrcadla, zda je dostatečně upravená, aby se mohla ohlásit v paláci, když ucítila, jak sejí dvě paže ovinuly kolem krku. Nežli mohla promluvit, vrhla se jí Nanina se slzami v očích do náruče.
„Je nemocen… je v nebezpečí!“ vzlykala dívka. „Musím jít s vámi a pomáhat mu. Byla jste ke mně vždycky hodná, paní Marto, a buďte ke mně hodná i teď. Vezměte mě s sebou! Vezměte mě s sebou do paláce!“
„Dětino,“ prohodila ošetřovatelka a mírně se vyvinula z objetí.
„Musíte… třebas jen na hodinku,“ žadonila Nanina. „Třebas jen na krátkou chvíli každý den. Řekněte, že jsem vaše pomocnice, a pustí mě dovnitř. Paní Marto, dala bych za to život, kdybych ho mohla vidět a vrátit mu zdraví!“
Ošetřovatelka dosud váhala. Nanina ji znovu objala a přiblížila tvář — nyní rozpálenou, třebaže po ní ještě před chvílí stékaly slzy — těsně k obličeji dobré ženy.
„Mám ho ráda, paní Marto, i když je to urozený pán,“ pokračovala dívka o překot prosebným hlasem. „Miluju ho z celého srdce, z celé duše. A on mě má také rád. Byl by si mě vzal, kdybych sama neodešla, abych mu nestála v cestě. Nikdy jsem to nikomu neprozradila, dokud byl zdravý, umlčovala jsem svůj cit, vyhýbala jsem se mu, abych na něj zapomněla. Ale teď je nemocný a nedovedu se už přemáhat. Ach, paní Marto, zlomilo by mi to srdce, kdybyste odmítla. Tolik jsem pro něj vytrpěla a mám právo na to, abych ho teď ošetřovala.“
Paní Marta nezůstala necitelná k úpěnlivým prosbám.
Na rozdíl od jiných žen středního věku nezapomínala, že byla také kdysi mladá.
„Tak tedy pojď,“ řekla soucitně. „Nemám srdce ti odepřít. Otři si slzy, vezmi si mantilu a před doktorem se snaž vypadat co možná stará a ošklivá, aby tě se mnou pustili k nemocnému.“
Lékař však nebyl tak přísný, jak se Marta Angrisaniová obávala. Podotkl, že pacientovi může jen prospět, uvidí-li kolem sebe známé tváře. Když mu Nanina řekla, že ji hrabě dobře zná a že mu seděla jako model, když se učil sochařskému umění, neměl lékař dalších námitek proti tomu, aby docházela k nemocnému jako pomocnice paní Marty.
Nejhorší obavy lékařovy pokud jde o chorobu hraběte se brzy potvrdily. Mozek byl postižen zápalem. Skoro plných šest neděl se Fabio zmítal mezi životem a smrtí. Byly dny, kdy jím lomcovala prudká horečka, jindy opět ležel beze spánku zcela vysílen, bez jediného slova, v nehybném stavu, který byl jeho jediným odpočinkem.
Konečně přišel vytoužený den, kdy poprvé usnul a kdy lékař poprvé vyslovil naději o dalším průběhu nemoci. Ale i pak se jeho lehký spánek vyznačoval týmž podivným neklidem, jako předtím nejprudší stavy deliria. Tiché, nedokončené věty pronášené ze sna, stejně jako divoká slova řinoucí se mu ze rtů ve chvílích silného duševního rozrušení svědčily o zarmucující skutečnosti, že ho den po dni, hodinu po hodině dosud pronásleduje přízrak žluté masky.
Zatímco se tělo uzdravovalo, vzrůstala starost ošetřujícího lékaře o pacientův duševní stav. Nezjistil sice žádné pozitivní příznaky skutečné psychické poruchy, ale byla zde duševní deprese — trvalá skleslost jako následek nezvratné víry ve skutečnost vidiny, jež se mu zjevila na maškarním plese — která zavdávala příčinu k velmi vážným obavám. Lékař pozoroval s nemalým zklamáním, že pacient ani v době, kdy se už tělesně zotavil, neprojevuje nejmenší zájem o okolí, s jedinou výjimkou: dychtivě toužil vidět den co den Naninu u svého lůžka. Ale jakmile ho ujistil, že se stane přesně podle jeho přání, zdálo se, že o další nedbá. Snažili se mu poskytnout trochu zábavy a navrhli, že mu bude dívka každý den hodinu předčítat některou z jeho oblíbených knih, ale ani to ho příliš nepotěšilo. Plynuly týdny a dosud nic jím nepohnulo, aby se třebas jen zlehka zasmál.
Jednoho dne mu Nanina předčítala jako obvykle, ale po krátké chvíli ji Marta Angrisaniová upozornila, že nemocný dřímá. S povzdechem přestala číst a smutně se na něj zadívala. Ležel tu před ní se zavřenými víčky, zesláblý, bledý, ubohý — tak docela jiný než ten den, kdy ho poprvé spatřila. Bylo krušné bdít u jeho lůžka ve dnech, kdy propadal blouznění, ale ještě bolestnější bylo dívat se na něj nyní a pociťovat s každým novým dnem vždy větší a větší beznaděj.
Zatímco se její zrak i její myšlenky truchlivě upínaly k nemocnému, otevřely se dveře ložnice, vešel lékař a za ním Andrea d’Arbino, který byl svědkem podivné příhody se žlutou maskou a měl proto upřímný zájem o průběh Fabiovy nemoci.
„Spí, jak vidím, a ze spánku vzdychá,“ řekl lékař a přistoupil k posteli. „Jeho utkvělá myšlenka zůstává bohužel stále beze změny,“ pokračoval obrácen k d’Arbinovi.
„Vyzkoušel jsem už všechny prostředky, abych ho zbavil osudné malomyslnosti. Ale za posledních čtrnáct dní jsem nezaznamenal ani nejmenší pokrok. Nepodařilo se mi zviklat jeho víru v existenci té tváře, kterou spatřil (nebo se spíše domníval spatřit) pod žlutou škraboškou. Dokud bude setrvávat v tomto přesvědčení, zůstane upoután na lůžko, tělesně sice zotaven, ale duševně stále chorý.“
„Nebožák, není patrně přístupný rozumným úvahám?“
„Právě naopak, jako každý pacient s utkvělou myšlenkou projevuje zdravý úsudek ve všech věcech kromě té jediné, která právě tvoří podstatu jeho klamu. Marně jsem se ho snažil přesvědčit rozumnými důvody. Je bohužel přecitlivělý a má příliš živou představivost. Kromě toho, jak to vypadá, osvojil si už v dětství různé pověry. Bylo by nepochybně zbytečné přít se s ním o určitých spirituálních problémech, i kdyby jeho mysl byla dokonale v pořádku. Projevuje se u něho značný sklon k mystice a snění. U lidí toho druhu nepořídíte mnoho s vědou a logikou.“
„A když jste s ním debatoval, jen pasivně poslouchal, nebo vám také odpovídal?“
„Zná jen jednu odpověď, bohužel právě tu, s níž je těžko si poradit. Na všechny mé pokusy vyvést ho z klamu namítá stále totéž. Žádá ode mne rozumné vysvětlení toho, co ho potkalo na maškarním plese. Ani vy ani já, i když pevně věříme, že se stal obětí nějakého hanebného podvodu, jsme dosud nedokázali vrhnout dostatečně jasné světlo na záhadu se žlutou maskou. Zdravý rozum nám říká, že jeho stanovisko je určitě mylné, kdežto naše v každém případě správné. Ale dokud mu nemůžeme předložit skutečně přesvědčivý důkaz, dokud na jeho žádost o vysvětlení odpovídáme pouhými dohady, je až příliš jasné, že v tom stavu, v jakém je, každý hovor na toto téma hojen stále pevněji utvrzuje v jeho klamu.“
„Není to opravdu vinou nedostatku horlivosti z mé strany,“ poznamenal d’Arbino po chvilce ticha, „že dosud tápeme ve tmě.
Zahájil jsem pátrání hned po té podivné odpovědi kočího, který ji vezl z plesu. Vypsal jsem odměnu dvě stě skudů pro toho, komu se podaří tu ženu nalézt. Sám jsem vyslechl sloužící v paláci i nočního hlídače na hřbitově, zašel jsem na policii, prohlédl jsem seznamy hostů v hotelích a penzionátech, abych objevil nějakou stopu. Ale nevedlo to k ničemu. Jestliže k plnému uzdravení našeho nebohého přítele je opravdu třeba hmatatelného důkazu o jeho poblouznění, obávám se, že nám zbývá jen zcela nepatrná naděje. Pokud jde o mne, přiznávám se, že jsem s rozumem v koncích.“
„Myslím, že dosud nejsme úplně poraženi,“ odpověděl lékař.
„Nezbytné důkazy se možná objeví ve chvíli, kdy se toho nejméně nadějeme. Je to vskutku politováníhodný případ,“ pokračoval a mimoděk položil prsty na puls spícího pacienta.
„Leží tu před námi a nechybí mu nic než normální duševní pružnost. Stojíme nad ním a nejsme s to zbavit ho přítěže ochromující jeho přirozené schopnosti. Opakuji znovu, pane Andreo, nic ho nezbaví víry, že se stal obětí zásahu nadpřirozených sil, než pádný a nesporný důkaz o jeho omylu. V této chvíli připomíná bytost, jež vyrůstala od kolébky v temném pokoji a proto popírá existenci světla. Nepodaří-li se nám otevřít okenice a ukázat mu jasnou oblohu nad jeho hlavou, nikdy nepochopí, že je pravda na naší straně.“
Po těch slovech se lékař obrátil ke dveřím. Všiml si Naniny, která hned po jeho příchodu vstala od lůžka a zůstala stát opodál. Chvíli se na ni díval, pak bodře potřásl hlavou a zavolal paní Martu zabývající se nějakou prací v sousední místnosti.
„Paní Marto,“ pravil, „říkala jste myslím, že vaše hezká a pečlivá mladá pomocnice bydlí u vás v domě. Chodí někdy na procházku?“
„Velmi málo, pane doktore. Z paláce se vrací rovnou domů k sestře. To nejsou opravdu žádné procházky.“
„Myslel jsem si to. Prozradily mi to bledé tváře a nevyspalé oči. Drahoušku,“ pokračoval obraceje se k Nanině, „jste hodné děvčátko a jistě poslechnete, co vám poradím. Projděte se každé ráno, nežli nastoupíte službu v paláci, na zdravém vzduchu. Jste příliš mladá a nesvědčí vám vysedávat celé dny v zavřené místnosti. Potřebujete pohyb. Pěknou delší procházku brzy po ránu, jinak budete i vy co nevidět mým pacientem a neschopná ošetřovat jiné. A teď, paní Marto, jsem vám k dispozici. Tak nezapomeňte, milé dítě, a každý den si vyjděte na vzduch za město, jinak se sama rozstonáte, to mi věřte.“
Nanina slíbila, že poslechne jeho rady. Ale odpovídala roztržitě a zdálo se, že si ani neuvědomuje srdečnou vlídnost, s níž se k ní lékař chová. Po pravdě řečeno, všechny její myšlenky se vracely k rozhovoru u Fabiova lůžka. Neušlo jí ani slovo z toho, co doktor říkal o pacientovi a co je třeba, aby se uzdravil. „Jen kdyby mu někdo mohl přinést ten důkaz!“ myslela si, když po odchodu obou mužů znovu usedla vedle postele.
Když se toho dne vrátila domů, čekal na ni dopis, a byla neobyčejně překvapena, když zjistila, že si na ni vzpomněl sám mistr Lukáš Lomi. Psaní bylo stručné. Oznamoval, že se právě vrátil do Pisy, a přál si, aby mu seděla pro novou bystu, kterou si u něho objednal v Neapoli bohatý cizinec.
Nanina byla chvíli na rozpacích, má-li odpovědět písemně, což jí vždycky dělalo potíže, nebo použít snadnější
cesty a odpovědět ústně. Rozhodla se zajít do ateliéru a říci sochařovi, že nemůže vyhovět jeho přání, alespoň pro nejbližší dobu. Trvalo by jí dobrou hodinu, mu to náležitě vysvětlit na papíře, kdežto k osobní odpovědi stačilo pět minut. Vzala si mantilu a šla do ateliéru.
Když už stála u dveří a zazvonila, vyděsila ji náhle myšlenka — a vyčítala si, že ji to nenapadlo dřív, — že by se tou dobou mohl u bratra v dílně zdržovat Otec Rocco. Na ústup bylo sice pozdě, ale byl vždycky ještě čas zeptat se přede dveřmi, není-li kněz v ateliéru. Když jí jeden z dělníků otevřel, zeptala se nejprve velmi rozpačitě a úzkostlivě na Otce Rocca. Když se dověděla, že kněz není u bratra, šla uklidněna dál, aby se sochařovi omluvila.
Nepovažovala za nutné říci mu víc, než že je teď každý den zaměstnána jako ošetřovatelka u nemocného a že proto nemůže docházet do ateliéru. Lukáš Lomi dal najevo značné zklamání z odmítavé odpovědi a snažil se ji přesvědčit, že by jistě při dobré vůli nalezla dost času, aby mu mohla sedět modelem a vedle toho plnit povinnosti ošetřovatelky. Čím rozhodněji zamítala všechno naléhání a prosby, tím tvrdošíjněji je opakoval. Při jejím příchodu oprašoval právě pérovkou své nejmilejší bysty a sochy po dlouhé nepřítomnosti. Za hovoru pokračoval v této práci. U každé sochy si vymýšlel nový důvod, jak přimět Naninu, aby ještě jednou uvažovala o jeho nabídce. Dívka ho zvolna sledovala ateliérem směrem ke dveřím a stále znovu se omlouvala, že jí není možno mu vyhovět.
Došli tak až na samý konec místnosti a Lukáš se zastavil před sochou Minervy přemýšleje o novém důvodu, kterým by zviklal Naninino rozhodnutí. Již jednou sochu očistil, ale znovu se k ní vrátil. Dával jí přednost přede všemi ostatními. Byla to jediná věrná podoba zemřelé dcery, kterou vůbec měl (i když znázorňovala klasický motiv). Nikdy ji nemínil kvůli Magdaléně prodat. Když se k ní teď znovu přiblížil s pérovkou v ruce, vystoupil na stoličku, aby si prohlédl zblízka tvář, a sfoukl z čela několik prachových smítek. Nanina to považovala za vhodnou příležitost, jak se vyhnout dalšímu naléhání. Už se chystala s krátkým pozdravem vyklouznout ze dveří, ale nenadálý výkřik z úst Lukáše Lomiho ji přiměl, aby zůstala stát.
„Sádra!“ zvolal sochař a pozorně si prohlížel místo, kde se vlasy stýkaly s čelem. „Je tady sádra!“ Při těch slovech vyňal perořízek a odstranil nepatrný úlomek bílé hmoty ze záhybu mezi kadeřemi a čelem. „Je to určitě sádra,“ opakoval vzrušeně. „Někdo odléval obličej mé sochy.“
Seskočil ze stoličky a podezíravě se rozhlédl po dílně. „To se musí vysvětlit,“ řekl. „Sochy měl na starosti Rocco a je zodpovědný za to, jestli někdo tajně pořídil odlitek některé z nich. Musím se ho okamžitě zeptat.“
Nanina viděla, že na ni pro tu chvíli zapomněl a že se jí znovu naskýtá příležitost k odchodu. Otevřela dveře a opakovala přinejmenším podvacáté, že je jí líto, ale že nemůže chodit do ateliéru.
„Stejně toho lituji já, milé děvče,“ pravil sochař a podrážděně se rozhlížel po klobouku. Zřejmě jej nalezl, právě když Nanina odcházela. Zaslechla, jak volá na jednoho z pomocníků v zadní místnosti a nařizuje mu, aby řekl všem, kdo by se po něm ptali, že šel k Otci Roccovi.
překlad a úprava: Nikola Valerová
Přidejte odpověď