3.Kapitola
Uplynulo pět let od chvíle, kdy pan Lomaque stál zamyšleně před vraty Trudainova domu, díval se za kočárem s novomanžely a s obavami přemítal o dalších událostech. Velké změny nastaly na domácím nebi, kde prorocky předvídal malý výstražný mráček. A ještě větší změny se udály na obloze Francie.
Co bylo dříve revoltou, je dnes revolucí, jež pohlcuje mocné trůny a vladařství, nastoluje vlastní nekorunované, nedědičné krále a velmože a po tuctech je opět krvavě sráží k zemi. Zuřila bezuzdně a v plné síle, až jediný král na krátký čas usedl na trůn a panoval — a tento král se nazýval Teror. Jeho vláda spadá do roku 1794.
Pan Lomaque, teď už nikoliv šafář, sedí sám v místnosti zařízené jako kancelář v jedné z veřejných pařížských budov. A je zase červencový večer, stejně krásný, jako když seděli s Trudainem na lavičce, rozmlouvali a dívali se na Seinu. Okno je otevřeno dokořán a dovnitř začíná proudit příjemný, mírný větřík. Ale Lomaque dýchá s námahou, jako by ho dosud sužovalo dusné polední vedro. Na jeho tváři se zračí starostlivá nejistota, když čas od času pohlédne nepřítomně dolů na ulici.
Již sama doba, v níž žije, stačí naplnit smutkem kteréhokoli muže. Za vlády teroru nikdo v Paříži, když ráno vstává, si není jistý, že se do večera nestane obětí zvěda, udání, žaláře nebo gilotiny. Taková doba je sama o sobě dost těžká, aby dolehla na duši jako můra. Na to však Lomaque v té chvíli nemyslí a neláme si tím hlavu. Pročítá jednu z listin, kterou právě vybral z kupy jiných ležících před ním na starém psacím stole, a v myšlenkách se vrací do minulosti, ke změnám, jež nastaly od okamžiku, kdy stál samotný na prahu Trudainova domu a uvažoval, co všechno se může stát.
Změny přišly dřív, než předvídal. Trudainovo neblahé tušení, nejasné obavy, že se blíží pohroma, se splnily dřív, než čekal.
Osud, jemuž šla vstříc jeho sestra, si žádal veškeré jeho trpělivosti, odvahy a sebeobětování. Den ze dne bylo jasnější, jaká je pravá povaha jejího manžela. Drobné projevy neúcty končící v trvalém přezírání, lehkovážné odcizování ústící v chladné nepřátelství, malicherné výtky narůstající do vyslovených urážek — to byly neúprosné příznaky prohry. V rozpuku mládí dala Róza všechno v sázku a všechno ztratila. Byl to nezasloužený trest, proti němuž byla bezmocná a zůstala by bezmocnou, nebýt útěchy a pomoci, jež jí přinášela neutuchající, obětavá bratrova láska. Od samého začátku vzal Trudaine na sebe těžký úkol čelit všem útrapám, jež před ní vyvstaly. A čelil jim srdnatě jako pravý muž nedbaje na nepříjemnosti ze strany paní Danvillové a urážky z úst jejího syna.
Krušný úkol mu ulehčovala jen skutečnost, že veřejné záležitosti zasahovaly den ze dne tvrději do soukromého života lidí. Politické starosti zatlačovaly do pozadí domácí mrzutosti. Jediným Danvillovým zájmem a cílem bylo chytře se přizpůsobit době a bezpečně plout kupředu v stále dravějším revolučním proudu — kam, o to se nestaral, jen když se mu dařilo zachovat si neztenčený majetek a nevystavovat život nebezpečí. Ať ho matka — i v tak nepříznivé době neochvějně věrná svým starosvětským zásadám — prosila nebo kárala, ať mluvila o cti, odvaze a upřímnosti, neposlouchal ji, nebo se jí posmíval. Stejně hanebnou úlohu, jako hrál v manželství, se nyní chystal hrát ve světě.
Léta plynula, pustošivé změny burácely jako hurikán nad starým vládním systémem Francie, a přece Danville dosud úspěšně proplouval peřejemi bouřlivé doby. Blížily se první dny teroru, ve veřejnosti i v soukromí — ve vysokých kruzích stejně jako mezi lidem — nedůvěřoval teď bratr bratrovi. Při vší obratnosti vzbudil i Danville u vedoucích osobností v Paříži podezření, především jako syn aristokratky. Byl to jeho první politický neúspěch a v návalu zlosti a zklamání si zchladil žáhu na Lomaquovi. Sám v podezření, začal podezírat šafáře. Matka mu dala za pravdu — Lomaque byl propuštěn.
V dřívějších dobách by byl propuštěný služebník zničen — nyní se mohl pokusit o štěstí v politickém životě. Lomaque byl chudý, bystrý, nevyzpytatelný, bez předsudků. Byl dobrý vlastenec a měl mezi vlastenci dobré přátele, měl nemalou ctižádost, zchytralou kočičí odvahu, nic mu nestálo v cestě —odešel do Paříže. Muž jeho kalibru nebyl bez vyhlídek. Lomaque čekal na svou příležitost, a dočkal se. Využil jí co nejlépe. Podařilo se mu získat přízeň obávaného Fouquier—Tinvilla a dostal místo v kanceláři tajné policie.
Zatím se Danvillův hněv utišil, vychytralá úskočnost, jež se mu dosud tak dobře vyplácela, nabyla vrchu. Poslal vyhoštěnému služebníkovi dopis a zval ho zpátky do služby. Bylo ale pozdě. Lomaque se zatím domohl postavení, v němž s ním mohl jednat jako rovný s rovným, mohl ho popřípadě poslat i pod ostří gilotiny.
A co bylo horší, Danville dostával anonymní dopisy, jež ho důtklivě vyzývaly, aby neprodleně dokázal své vlastenectví nějakou skutečnou obětí a aby přiměl k mlčení matku, jejíž pošetilé názory ji mohou dříve či později stát život. Danville ji znal až příliš dobře a věděl, že je jen jeden způsob, jak ji zachránit a současně zachránit i sebe. Až dosud odmítala jít do emigrace. Teď ji ale nutil, aby použila první příležitosti, kterou jí obstará, a odjela z Francie, dokud doba nebude klidnější.
Patrně by raději desetkrát riskovala svůj život, než aby ho uposlechla. Ale neměla odvahu riskovat život synův. V jeho zájmu konečně ustoupila. Danville využil zčásti svých důvěrných styků a zčásti bezostyšného podvodu a opatřil jí příslušné listiny a povolení, aby mohla přes Marseille opustit zemi. I tehdy se ještě zdráhala odjet, dokud jí syn neprozradil, jaké má plány pro budoucnost. Ukázal jí dopis, který hodlal poslat samotnému Robespierrovi, v němž odmítal podezření z nedostatku vlastenectví a pohoršeně se dožadoval, aby mohl své smýšlení dokázat tím, že přijme jakýkoliv, třebas i docela skromný úkol ve službách obávaného triumvirátu, který tehdy ovládal — nebo spíše terorizoval — Francii.
Když paní Danvillová spatřila psaní, zjistila, že jí nezbývá než vyhovět synovu naléhání. Rozloučila se s ním a konečně odjela v doprovodu věrného sluhy do Marseille.
Danville odeslal dopis do Paříže jen s tím úmyslem, aby si zachránil kůži vlasteneckým vychloubáním. Byl důkladně ohromen, když dostal odpověď, která ho brala za slovo a vyzývala, aby přijel do hlavního města a přijal zaměstnání ve službách vlády, jež byla tehdy u vesla. Neměl jiné volby než poslechnout. Odcestoval tedy do Paříže a manželku vzal s sebou do toho zákeřného hnízda. Mezi ním a Trudainem bylo tehdy otevřené nepřátelství, a čím úzkostnější obavy mohl u Trudaina vzbudit o sestřin osud, tím byl spokojenější. Trudaine, věrný svému slibu a oddanosti, je následoval na nebezpečné cestě a ubytoval se v strašných dnech teroru v téže ulici jako oni.
Danville byl překvapen, že v Paříži přijali nabízené služby, a ještě více ho udivilo, když zjistil, že byl jmenován inspektorem tajné policie právě ve stejném okrsku, kde působil Lomaque jako vrchní policejní agent. Robespierre a jeho druhové věděli, co dělají. Danville měl dost peněz a ve svém okolí dost vlivu, takže jim stálo za to se o něm blíže informovat. Zjistili, že není tak docela spolehlivý, ale že může být užitečný. Záležitosti tajné policie byly toho druhu, že se v nich mohl mazaný a bezostyšný muž dobře uplatnit. A na to, aby věrně sloužil státu, měl dohlížet právě Lomaque. Propuštěný sluha byl nejvhodnějším špehem k střežení podezřelého pána. Tak se stalo, že v úřadě pařížské policie byl Lomaquův někdejší chlebodárce podle jména před veřejností znovu jeho pánem — inspektorem, jemuž byl služebně podřízen — ale v soukromí podezřelým mužem, nad jehož slovy i skutky byl Lomaque úředně pověřen bdít.
Stále zasmušilejší a temnější byla Lomaquova tvář, když nyní uvažoval o změnách v posledních pěti letech. Na věži nedalekého kostela tlouklo sedm. Vytrhl se z úvah. Urovnal hromadu listin před sebou, podíval se ke dveřím, jako by někoho čekal, pak se znovu zahleděl na list papíru, který probudil ten dlouhý sled jeho myšlenek. Několik řádek, které list obsahoval, bylo podepsáno šifrou a znělo takto:
„Je vám známo, že váš představený inspektor Danville dostal minulý týden dovolenou, aby si obstaral nějaké záležitosti v Lyonu, a vrátí se asi za dva dny. V jeho nepřítomnosti vyřiďte urychleně Trudainův případ. Shromážděte všechen průkazný materiál a buďte připraven proti němu okamžitě zakročit. Neodcházejte z kanceláře, dokud ode mne nedostanete další zprávu. Máte-li po ruce kopii důvěrných informací o Danvillovi, pošlete mi ji do bytu. Rád bych si osvěžil paměť. Váš průvodní dopis jsem spálil.“
Tady výzva náhle končila. Lomaque složil list, dal si jej do kapsy a zhluboka si vzdychl. Nebylo to u něho obvyklé. Opřel se zády v křesle a netrpělivě bubnoval prsty na desku stolu. Za chvíli někdo tiše zaklepal na dveře a do místnosti spěšně vstoupilo osm či deset mužů — zřejmě náhončí nové francouzské inkvizice. Postavili se do řady vedle zdi.
Lomaque pokynul dvěma z nich. „Picarde a Magloire, jděte a sedněte si ke stolu. Budu vás potřebovat, až druzí odejdou.“ Po těch slovech rozdělil Lomaque ostatním mužům zapečetěné a adresou opatřené listiny. Mlčky je přijali, uklonili se a odešli.
Bezelstný divák by je mohl snadno považovat za obchodní zaměstnance, kterým jejich šéf odevzdává nákladní listy. Koho by napadlo, že rozdílení a přijímání udavačských zpráv, zatykačů a rozsudků smrti, starajících se o lidskou potravu pro nenasytnou gilotinu, se mohlo dít tak chladně a bez jakéhokoli vzrušení, s tak naprostým klidem a úřední rutinou!
Když se za nimi zavřely dveře, obrátil se Lomaque k oběma mužům u stolu. „Tak co, máte u sebe své poznámky?“ Oba odpověděli kladně. „Picarde, byl jste první, kdo byl pověřen zabývat se Trudainovým případem. Začněte proto číst. Zprávu jsem odeslal, ale přesto musíme probrat od začátku všechen materiál, abychom se přesvědčili, že jsme na nic nezapomněli. Jestli je třeba nějakých změn, musíme je provést nyní. Čtěte, Picarde, a buďte co možná stručný.“
Picard vytáhl po této výzvě z kapsy několik dlouhých svitků a začal z nich číst:
„Krátký seznam dokladů shromážděných proti Louisi Trudainovi, kterého udal občan inspektor Danville jako podezřelého z nepřátelství vůči posvátné věci svobody a svrchovanosti lidu. (1) Podezřelý je dán pod tajný dozor a jsou zjištěny tyto skutečnosti: — Je dvakrát spatřen v noci, jak se ubírá ze svého bytu do domu v ulici Cléry. Má u sebe peníze a listiny. Vrací se bez nich. Tyto podrobnosti vyšetřil pověřený občan, aby vypomáhal v Trudainově domácnosti. Tento muž je dobrý vlastenec, který spolehlivě bdí nade vším, co Trudaine dělá. (2) Ve zmíněném domě v ulici Cléry bydlí množství nájemníků a o některých z nich není vláda bohužel informována tak, jak by bylo přáno. Ukazuje se, že není snadné vypátrat osobu či osoby, které Trudaine navštěvuje, dokud nebude zatčen. (3) V tomto předběžném stadiu by zatčení nebylo na místě, protože by předčasně přerušilo průběh spiknutí a bylo by výstrahou provinilcům, aby uprchli ze země. Nařídil jsem proto počkat a nadále sledovat podezřelého.
(4) Občan inspektor Danville opouští nakrátko Paříž. Podepsaný je zproštěn povinnosti dohlížet na Trudaina a tento úkol je svěřen jeho kolegovi Magloirovi.“
Když policejní agent dočetl, položil listinu na psací stůl a chvíli čekal na další rozkazy. Protože žádné nebyly, opustil kancelář. Zachmuřený, rozpačitý Lomaque stále ještě bubnoval prsty na stolní desku a ani se nepodíval na druhého agenta, když ho vybídl, aby přečetl svou zprávu. Magloire vyňal několik svitků zcela stejných jako byly Picardovy a četl týmž bezbarvým, jednotvárným úředním hlasem:
„Případ Louise Trudaina. Další doklady. Občan agent Magloire pověřený, aby pokračoval v dozoru nad Trudainem, podává zprávu o zjištění dalších důležitých faktů. (1) Všechno nasvědčuje, že se Trudaine chystá ke třetí tajné návštěvě v ulici Cléry. Nachází se stále pod bedlivým dohledem, na základě čehož je vypátrána další osoba zapletená do předpokládaného spiknutí. Je to Trudainova sestra, manželka občana inspektora Danvilla.“
„Ubohá duše!“ zašeptal Lomaque sám k sobě, znovu si vzdychl a neklidně poposedl ve staré, odřené kožené lenošce. Magloire zřejmě nebyl zvyklý na vzdechy, přerušování a projevy lítosti ze strany svého obvykle chladnokrevného šéfa. Překvapeně vzhlédl od svých poznámek.
„Pokračujte, Magloire!“ zvolal Lomaque podrážděně. „Proč k čertu nečtete dál?“ — „Okamžitě, občane,“ odpověděl Magloire uctivě a pokračoval:
„(2) Zapojení Danvillovy manželky do tajných bratrových plánů je odhaleno v samotném Trudainově domě dík bdělosti shora uvedeného občana vlastence. Rozhovor obou podezřelých osob je soukromý, je slyšet jen málo, ale i to málo stačí k důkazu, že Trudainova sestra je dokonale obeznámena s jeho úmyslem vyhledat potřetí dům v ulici Cléry. Dále je zjištěno, že čeká na jeho návrat, načež tajně odchází zpět do svého domova. (3) Je vydán naléhavý příkaz, aby byl dům v ulici Cléry ustavičně pod dozorem. Vychází najevo, že Trudainovy návštěvy platí muži a ženě, které správce domu a nájemníci znají pod jménem Duboisovi. Bydlí ve čtvrtém patře. Ve chvíli tohoto zjištění není možné vniknout do bytu nebo spatřit pana Duboise a jeho ženu, aniž by nastal nežádoucí rozruch v domě Samém i v sousedství. Jeden z policejních agentů zůstává na místě, zatímco se podává žádost o povolení k prohlídce a zatčení. Vyhotovení těchto dokladů se shodou okolností protahuje, a když jsou konečně k dispozici, vychází najevo, že muž i žena zatím zmizeli. Až do tohoto okamžiku po nich není stopy. (4) Správce domu je okamžitě zatčen, stejně jako policejní agent, jehož povinností bylo budovu střežit. Správce protestuje, že o zmizelých nájemnících nic bližšího neví. Je podezření, že je do věci zapleten a že listiny odevzdané Trudainem občanu a občance Duboisovým byly padělané cestovní pasy. Není vyloučeno, že s těmito doklady a penězi se jim už podařilo opustit Francii. Jsou v běhu přísná opatření, aby byli zadrženi, pokud dosud nepřekročili hranice. Žádná další zpráva v tom smyslu zatím nedošla. (5) Trudaine a jeho sestra jsou pod nepřetržitým dohledem. Podepsaný je připraven splnit další rozkazy.“
Když Magloire dočetl své poznámky, položil je na stůl. Měl zřejmě v úřadě dobrou pozici a občas toho zneužíval, protože místo aby mlčky opustil kancelář jako jeho předchůdce Picard, dovolil si poznámku.
„Až se občan Danville vrátí do Paříže, bude se asi moc divit. Původně udal jen švagra, a teď uvidí, že vlastně udal i vlastní ženu.“
Lomaque rychle vzhlédl a zamžikal neduživě očima, jak měl za určitých okolností ve zvyku. Magloire věděl, co to znamená, a byl by jistě znepokojen, kdyby nebyl policejním agentem. Takto však klidně odstoupil krok či dva od stolu a držel jazyk za zuby.
„Příteli Magloire,“ řekl Lomaque a mírně se na něj usmál, „vaše poznámka mi připadá jako skrytá otázka. Obvykle se ptám já a nikdy neodpovídám jiným. Přál byste si, občane, vědět, jaký tajný důvod měl náš inspektor, když udal bratra své ženy? Dejme tomu, že byste se sám pokusil zjistit, co za tím vězí. Bylo by to pro vás znamenité cvičení, příteli Magloire — znamenité cvičení po úředních hodinách.“
„Máte pro mě další rozkazy?“ otázal se Magloire rozmrzele.
„Žádné, které by se týkaly vaší zprávy,“ odpověděl Lomaque.
„Nemám k ní žádné připomínky ani návrhy. Ale chci vám ukázat něco jiného. Sedněte si k druhému stolu. Příteli Magloire, mám vás strašně rád, dokud se nezačnete vyptávat. Prosím, sedněte si.“
Pronesl tuto zdvořilou výzvu k agentovi co nejsladším hlasem, pak vytáhl svůj notes, vytáhl z něho malý lístek, rozložil jej a pozorně ho přečetl od začátku až do konce. Poznámka byla nadepsána „Soukromé informace o inspektoru Danvillovi“ a zněla:
„Podepsaný může na základě dlouhých zkušeností v Danvillově domácnosti důvěrně ujistit, že motiv, který ho přiměl udat bratra své ženy, je čistě osobní povahy a nemá pranic společného s politikou. Skutečnost je, stručně řečeno, tato: Louis Trudaine se od samého začátku stavěl proti sestřinu sňatku s Danvillem, protože nedůvěřoval jeho povaze a zvykům. Přesto se sňatek uskutečnil a bratr jen rezignovaně čekal, jaký bude výsledek. Z opatrnosti se ubytoval v nejbližším sousedství, aby v případě potřeby zabránil manželovým sveřepostem a zmírnil utrpení své sestry. Výsledek brzy překonal jeho nejhorší obavy, takže byl nucen se do věci vložit, jak si předsevzal. Je to muž velmi pevné povahy, trpělivý a poctivý. Chránit a utěšovat sestru se stalo jeho životním cílem. Nedává švagrovi žádné záminky k otevřeným sporům. Nic ho nemůže vyprovokovat, vydráždit ani unavit, převyšuje v každém ohledu Danvilla, chováním, charakterem i schopnostmi. Vzhledem k těmto okolnostem je zbytečné dodávat, že švagrovo nepřátelství k němu pramení čistě z nesmiřitelné zášti, a stejně není třeba připomínat, že jeho udání postrádá jakékoli podstaty. Pokud jde o podezřelé okolnosti týkající se nejen Trudaina, ale i jeho sestry, podepsaný lituje, že prozatím není možno podat jakékoli vysvětlení nebo domněnku. V dnešním stadiu je celý případ zahalen tajemstvím.“
Lomaque přečetl zprávu až k svému podpisu na konci. Byl to duplikát důvěrných informací požadovaný pisatelem listu, který si prohlížel před příchodem obou agentů. Zvolna a jak se zdálo, neochotně zabalil svou zprávu do archu čistého papíru a chystal se ji zapečetit, když kdosi zaklepal na dveře. „Vstupte!“ zvolal podrážděně. Vešel muž v zaprášeném cestovním obleku, klidně mu pošeptal do ucha několik slov a opět odešel. Lomaque se zarazil, otevřel znovu list a spěšně připsal pod svůj podpis:
„Právě se dovídám, že se Danville vrátí do Paříže dřív, než měl v úmyslu, a že ho můžeme čekat patrně ještě dnes večer.“ Pak složil papír, zásilku zapečetil, opatřil adresou a podal Magloirovi. Když agent opouštěl místnost, podíval se na adresu. Zněla — „Občan Robespierre v ulici Saint Honoré.“
Když Lomaque osaměl, vstal, chodil neklidně sem a tam a kousal si nehty.
„Danville se vrací dnes večer,“ řekl si. „Blíží se rozuzlení. Trudaine a sestra Róza (dosud jí tak říkal) že jsou spiklenci? V tomto případě za tím určitě nevězí spiknutí. Ale co tedy?“
Prošel se ještě několikrát po pokoji, pak se zastavil u otevřeného okna a zadíval se na večerní oblohu, pokud mu úzká ulice dovolovala výhled.
„Dnes před pěti léty,“ vzpomínal, „se mnou mluvil Trudaine na lavičce nad řekou, a sestra Róza schovala pro chudáka vyzáblého Lomaqua šálek horké kávy. A teď je mou úřední povinností je oba podezírat, snad je i zatknout, a snad dokonce… Ne, tuhle práci bych milerád přenechal jinému. Není o co stát — na mou věru ne!“
Vrátil se k psacímu stolu a usedl nad lejstry, pevně odhodlán vypudit z mysli stůj co stůj dotírající chmurné myšlenky. Víc než hodinu usilovně pracoval a chvílemi žvýkal kus suchého chleba. Pak ustal a znovu se zamyslel. Letní soumrak postupně houstl a v pokoji byla stále větší tma.
„Možná, že se dnes v noci ještě nic nestane — kdoví?“ řekl si Lomaque a zatřepal ručním zvoncem, aby přinesli světlo. Svíce byly přineseny a s nimi jako neúprosný ortel vešel znovu policejní agent Magloire s malým zapečetěným balíčkem v ruce. Byl v něm zatykač a drobný třírohý lístek vyhlížející spíš jako milostné psaníčko nebo pozvání k ženskému dýchánku. Lomaque ho nedočkavě otevřel a četl úhledně psané řádky opatřené Robespierrovými iniciálami — M. R. — ve formě elegantních šifer.
„Zatkněte ještě dnes v noci Trudaina a jeho sestru. celý případ jsem zvážil znovu a nebude možná na škodu, vrátí-li se Danville právě včas, aby byl přítomen zatčení své manželky. Není na to připraven. Dobře si všimněte, jak to přijme, a pošlete mi důvěrnou zprávu. Obávám se, že je to prostopášník. A nic se mi tak neprotiví, jako neřest.“
„Máte pro mě dnes večer nějakou práci?“ zeptal se Magloire a zívl.
„Jen jedno zatčení,“ odpověděl Lomaque. „Svolejte naše muže a až budete hotov, jeďte před vrata s kočárem.“
„Chtěli jsme jít právě na večeři,“ bručel si Magloire. „Čert aby vzal ty aristokraty! Mají tolik naspěch, aby už už byli pod gilotinou, že nenechají člověka ani najíst.“ A vyšel z kanceláře.
„Teď už se nedá nic dělat,“ zamumlal Lomaque sám k sobě a zastrčil zatykač a třírohé psaní zlostně do kapsy. „Jeho otec mě zachránil, on sám se mnou mluvil jako rovný s rovným, jeho sestra se ke mně chovala jako k gentlemanovi, jak se tehdy říkalo, a já teď…“
Osušil si čelo, pak odemkl stůl, vzal láhev pálenky, nalil si do sklenice a zvolna, po malých doušcích, usrkával nápoj.
„Nevím, jestli mají ostatní lidé na stará kolena měkčí srdce,“ řekl si. „Já v každém případě ano. Co dělat! Hlavu vzhůru! Nemohu tomu zatčení zabránit, ani kdybych chtěl riskovat krk.“
Před okny bylo slyšet skřípot kol.
„Kočár je tady!“ zvolal Lomaque, zamkl opět láhev a vzal do ruky klobouk. „Konečně, když už musí být zatčeni, bude pro ně lepší, když to udělám já.“
Utěšíc se touto myšlenkou, jak nejlépe dovedl, vrchní policejní agent Lomaque sfoukl svíce a vyšel z kanceláře.
překlad a úprava: Nikola Valerová
Přidejte odpověď