2.Kapitola
Neúprosný zítřek se dostavil a neodvolatelně, pro dobré či zlé příští, byl před oltářem pronesen závazný manželský slib. Charles Danville a Róza Trudainová byli od té chvíle muž a žena.
Nádherný západ slunce věstící krásné počasí nelhal. Ráno v den sňatku bylo nebe bez mráčku. Svatební obřad proběhl hladce a uspokojil dokonce i madam Danvillovou. Vrátila se spolu s ostatními svatebčany do Trudainova domu usměvavá a spokojená. Stará dáma stála vedle Rózy v rohu pokoje, a poklepala ji povzbudivě vějířem po tváři,
„milé děvče, vypadala jste dnes ráno pěkně, nezahanbila jste mého syna. Opravdu jste mě potěšila, drahoušku. Teď jděte nahoru, oblečte si cestovní kostým a spoléhejte na mou mateřskou lásku tak dlouho, dokud s vámi bude Charles šťastný.“
Bylo domluveno, že ženich a nevěsta stráví líbánky v Anglii a pak se vrátí na Danvillův statek u Lyonu. Rozloučení bylo krátké, jaké má být. Kočár odjel — Trudaine, který se dlouho za ním díval, se vrátil spěšně do domu. Prach zvířený koly vozu se usadil — nebylo už zhola nic vidět — a přece pan Lomaque dosud stál u zahradních vrat, líně, jako by byl sám velký pán, jako by zapomněl, že musí zavolat kočár paní Danvillové a doprovodit ji zpátky do Lyonu.
Klidně a nečinně stál podivínský šafář u zahradních vrat, zvolna třel jednu dlaň o druhou, zvolna pokyvoval hlavou ve směru, kde zmizeli ženich a nevěsta. Náhle ho probudil k životu hlomoz kroků blížících se od domu. Znovu se zadíval na silnici, jako by čekal, že ještě jednou zahlédne kočár s novomanžely. „Nebohé děvče! Nebohé děvče!“ zabručel a ohlédl se, aby zjistil, kdo to přichází.
Byl to listonoš s dopisem v ruce a poštovním pytlem pod paží.
„Máte nějaké čerstvé zprávy z Paříže, příteli?“ zeptal se Lomaque.
„Moc špatné, pane šafáři,“ odpověděl listonoš. „Camille Desmoulin měl řeč k lidu v Palais Royal — jsou obavy, že vzniknou nepokoje.“
„Nic víc, než nepokoje?“ opakoval Lomaque ironicky. „Zdatná vláda, jestli nemá strach z ničeho horšího.“ Pak rychle změnil předmět hovoru. „Přišly nějaké dopisy?“
„Nepřinesl jsem žádné,“ odpověděl listonoš. „Jenom jeden odnáším. Dal mi ho pan Trudaine. Ani mi nestojí za to, abych kvůli němu rozvazoval pytel,“ dodal, obraceje dopis v rukou.
Lomaque se mu podíval přes rameno a zahlédl, že dopis je adresován presidentovi Akademie věd v Paříži.
„Jsem zvědav, jestli to místo přijal nebo ne,“ pomyslel si šafář, kývl listonošovi na rozloučenou a vracel se k domu.
U dveří potkal pana Trudaina, který mu trochu uspěchaně řekl: „Předpokládám, že odvezete paní Danvillovou zpátky do Lyonu.“
„Ano, ještě dnes,“ odpověděl Lomaque.
„Kdybyste věděl o nějakém vhodném příbytku pro svobodného pána v Lyonu nebo v okolí,“ pokračoval Trudaine tlumeným hlasem a ještě chvatněji než předtím, „prokázal byste mi laskavost, kdybyste mi o tom podal zprávu.“
Lomaque přikývl. Ale nežli mohl připojit otázku, k níž se chystal, zmizel Trudaine uvnitř domu.
„Pokoj pro svobodného pána,“ opakoval si Lomaque a zastavil se na zápraží, „v Lyonu nebo okolí! Milý pane Trudaine, když dám dohromady ten mládenecký pokoj s tím, o čem jsme mluvili včera večer, vychází mi docela jasně, jak se věci mají. Odmítl jste, příteli, pařížskou profesuru a není těžké se dovtípit proč.“
Potřásal hlavou, mračil se a zamyšleně se kousal do rtů.
„Nebe nad námi je jasné,“ pokračoval po chvíli s pohledem na zářivou polední oblohu.
„Tady ano, ale zdá se mi, že už vidím na nebi v jisté domácnosti mráček — docela malý mráček, ale za ním se možná skrývá bouřka.“
překlad a úprava: Nikola Valerová
Přidejte odpověď