3.Povídka. SESTRA RÓZA
1.Kapitola
„Tak co, pane Viléme, jaké máte dnes večer novinky?“
„Nic zvláštního, pane Justine. Jen to, že se slečna Róza zítra vdává.“
„Starý, ctihodný příteli, jsem vám opravdu vděčný za tak zajímavou a nečekanou odpověď na mou otázku. Ale jelikož jsem komorníkem pana Danvilla, který hraje v této svatební hře záviděníhodnou úlohu ženicha, mohu vás snad bez urážky ujistit, že vaše zpráva je alespoň pro můj sluch hodně vyčichlá. Vezměte si šňupeček tabáku, pane Viléme, a dovolte mi, abych vám vysvětlil, že se má otázka týkala zpráv ze světa a ne soukromých záležitostí rodin, o jejichž domácí blaho pečujeme.“
„Nevím, jak to myslíte s tím domácím blahem, pane Justine. Sloužím panu Louisi Trudainovi, který tady žije se svou sestrou slečnou Rózou. Vy jste sluha pana Danvilla, kterému jeho vynikající paní matka sjednala sňatek s mou mladou velitelkou. Jsme tedy oba sloužící, takže nejradostnějšími novinkami pro náš sluch jsou zprávy týkající se našich pánů. O veřejný život se nestarám. Jsem ze staré školy a můj jediný životní cíl je hledět si své práce. Jestli vás nezajímají naše drobné domácí novinky, je mi to líto a dovoluji si vám popřát hezký večer.“
„Musíte prominout, drahý pane, ale nemám ani za groš úcty ke staré škole a ani stín sympatie k lidem, co si hledí jen své práce. Přesto vítám váš projev lítosti a opětuji přání dobrého večera. Doufám, že až budu mít příště čest se s vámi setkat, bude vaše nálada, vaše oblečení, chování i vzezření lepší než dnes.“
Tento rozhovor se udál jednoho teplého letního večera v roce 1789 před zadním vchodem do malého domu na břehu Seiny asi tři míle na západ od města Rouenu. Jeden z mužů byl hubený, starý, mrzutý a ošuntělý, druhý statný, mladý, uhlazený, oblečený do skvělé livreje. V celém tehdejším civilizovaném světě doznívaly poslední dny skutečně švihácké módy a pan Justin byl svým způsobem oděn bezvadně, jako živá ukázka odumírající nádhery své epochy.
Když starý muž odešel, hleděl pan Justin několik minut bezmyšlenkovitě na zadní průčelí domu, před nímž stál. Soudě podle oken v něm nebylo všeho všudy víc než nějakých šest sedm pokojů. Místo stájí a hospodářských budov zde byl jen skleník přiléhající na jedné straně k budově, na druhé straně pak nízký dlouhý přístavek z pestře pomalovaného dřeva. Jedno z oken této místnosti nemělo záclony a uvnitř bylo vidět na jakémsi regálu řadu lahví s podivně barevnými tekutinami, nezvyklé nářadí z mosazi a mědi, roh velké pece a jiné předměty zřetelně nasvědčující, že se místnost používala jako chemická laboratoř.
„Když si pomyslím, že bratr naší nevěstinky se baví v téhle ratejně tím, že smaží na pánvích různé drogy!“ zamumlal pan Justin, nakukujíc oknem dovnitř. „Jsem sice jen drobné zrnko ve vesmíru, ale myslím si, že bychom se neměli přiženit do rodiny amatérského apatykáře. Smrdí to oknem až do zahrady.“
Po těch slovech se znechuceně obrátil zády k laboratoři a zvolna zamířil do stráně zdvihající se směrem k řece.
Vyšel ze zahrady a stoupal do mírného svahu po klikaté pěšině. Když došel nahoru, otevřel se před jeho očima široký pohled na Seinu s roztomilými zelenými ostrůvky, na břehy lemované stromy, na plující čluny a nízké chaty roztroušené u vody. Na západě, na druhém břehu řeky, se táhla do dálky plochá rovina tonoucí v záplavě narudlé záře zapadajícího slunce. Na východě klouzalo oko po dlouhých stínech a měkkých světlech, nachových odlescích na hladině řeky, rubínových ohníčcích v oknech chat zrcadlících záři nízkého slunce dál a dál po zákrutech Seiny až k široké mase rouenských domů a věží se zalesněnými pahorky v pozadí. Výhled úchvatný v každou denní dobu byl v nádherném večerním světle přímo nadpozemsky krásný. Všechna ta nádhera však ponechávala komorníka chladným. Stál s rukama v kapsách, chvílemi zíval, nedíval se ani napravo ani nalevo, hleděl přímo před sebe na palouk, za nímž se terén mírně svažoval k okraji útesů. Stála tu lavička, na níž seděli tři lidé — starší dáma, mladý pán a dívka — a pozorovali západ slunce, takže byli k panu Justinovi obráceni zády. Vedle lavičky stáli další dva muži a hleděli rovněž k řece a dalekému obzoru. Těch pět postav upoutalo sluhovu pozornost, takže neměl oči pro nic jiného.
„Ještě jsou tady!“ řekl si uštěpačně. „Paní Danvillová, stále na svém místě, vedle ní ženich, můj pán, jak se sluší na řádného syna. Vedle něho upejpavá nevěsta slečna Róza. Amatérský apatykář pan Trudaine, láskyplný bratr, po jejím boku. A pan Lomaque, náš záhadný šafář, dává pozor, aby společnosti nic nechybělo. Ještě pořád tu zbůhdarma maří čas a civí před sebe. Na co se to vlastně dívají?“ pokračoval pan Justin, zvedl líně zrak a pohlédl zostra nejprve proti řece na Rouen a pak dolů po řece na zapadající slunce, „čert aby se v nich vyznal. Nevidím nic, co by stálo za zmínku.“
Pan Justin znovu zívl, vrátil se dolů do zahrady, usedl v besídce a odevzdaně usnul.
Kdyby si sluha troufal přistoupit blíž k pěti osobám, které v duchu oslovil z uctivé vzdálenosti, a kdyby měl jemnější postřeh, jistě by si všiml, že nastávající ženich a nevěsta i jejich společníci byli všichni ve větší či menší míře pod vlivem jistého napětí, které se zračilo v jejich hovoru, v gestech i ve výrazu tváře. Paní Danvillová — hezká, elegantně oblečená starší dáma s neklidnýma očima a přezíravým chováním — vypadala poměrně klidně a spokojeně, když mluvila k synovi. Ale když se obrátila k nevěstě, přelétlo jí po tváři stěží postřehnutelné znepokojení, které se měnilo v očividnou nedůvěru a nevrlost, kdykoli pohlédla na bratra slečny Trudainové. A stejně tak její syn, který byl samý úsměv a líbeznost, když hovořil se svou budoucí manželkou, změnil nápadně výraz, kdykoli byl nucen vzít na vědomí přítomnost pana Trudaina.
A také šafář Lomaque — klidný, bystrý, vyzáblý Lomaque s uctivým chováním a zarudlýma slabýma očima, jakmile pohlédl na budoucího švagra svého pána, okamžitě opět odvrátil zrak stísněně na druhou stranu a usilovně hloubil jamku v trávníku svou dlouhou holí se špičatým koncem. Ani sama nevěsta — hezké nevinné děvče s dětsky plachým chováním — nebyla podle všeho ve své kůži. Chvílemi se jí na tváři objevil stín pochybnosti a téměř úzkosti a její ruka, kterou milenec držel ve své, se lehce zachvěla a pak znehybněla, když náhodou zachytila pohled svého bratra.
Ale kupodivu na muži, jehož pouhá přítomnost působila tak tísnivě na celou společnost, nebylo nic odpuzujícího. Právě naopak, celý jeho zjev budil co nejpříznivější dojem. Louis Trudaine byl nápadně hezký muž. Jeho výraz byl neobyčejně vlídný a laskavý, jeho chování otevřené, mužné, rozhodné a vyrovnané. Jeho slova, pokud vůbec promluvil, nemohla stejně jako jeho tvář nikoho podráždit. Spokojoval se tím, že zdvořile odpovídal na otázky přímo k němu vznesené. Soudě podle zastřeného smutku v jeho hlase a něžné starostlivosti, jež zastínil jeho mírný a vážný pohled, kdykoliv spočinul zrakem na sestře, nebyly jeho myšlenky v žádném případě příliš utěšené a nadějné. Ale nedával to najevo, nevnucoval svou zasmušilost, ať už pramenila z čehokoliv, nikomu ze svých společníků. Ale i když se choval skromně a uzavřeně, působila již pouhá jeho přítomnost jako nějaká výčitka nebo stín, který padal na všechny ostatní a kalil pohodu svatebního předvečera nevěstě stejně jako ženichovi.
Jak slunce zvolna zapadalo, rozhovor stále více vázl. Po delší chvíli ticha promluvil konečně ženich.
„Drahá Rózo,“ řekl, „ten nádherný západ slunce je pro náš sňatek dobrým znamením. Slibuje i pro zítřek krásný den.“
Nevěsta se s uzarděním zasmála.
„Věříš opravdu na znamení, Charlesi?“ zeptala se.
Nežli mohl Charles odpovědět, zasáhla do hovoru stará dáma: „má drahá, věří-li Charles na znamení, není na tom nic směšného. Až budete jeho ženou, přesvědčíte se, že se i v maličkostech odlišuje od průměrných lidí. Všechny jeho názory jsou podloženy — tak dobře, že kdybych si myslela, že skutečně věří na dobrá nebo zlá znamení, jistě bych na ně věřila i já.“
„Promiňte, madam,“ začala Róza nejistě. „Neměla jsem v úmyslu…“
„Milé dítě, vyznáte se tak málo ve světě, abyste se mohla domnívat, že se cítím uražena…?“
„Nech mluvit Rózu,“ řekl Charles Danville.
Při těch slovech na matku pohlédl svéhlavě jako rozmazlené děcko. Ještě před chvílí se tvářila láskyplně a hrdě, nyní se její oči v rozpacích odvrátily od jeho tváře. Chvíli nevěděla, co odpovědět, což patrně u ní nebylo obvyklé, pak mu zašeptala do ucha:
„Vytýkáš mi snad, Charlesi, že si přeju, aby si tě naučila vážit?“
Syn přešel otázku mlčením. Opakoval jen ostře: „Nech mluvit Rózu.“
„Ale já opravdu nemám, co bych řekla,“ odpověděla zajíkavě dívka, stále více zmatena.
„Ale ano, máš.“
V jeho hlase byla tak nevlídná strohost, v jeho chování tolik nedůtklivosti, že se matka varovně dotkla jeho ramene a zašeptala: „Přestaň!“
Šafář Lomaque i pan Trudaine pohlédli po ženichově výzvě zvědavě na nevěstu. Zdálo se, že je spíše poplašena a udivena, než dotčena nebo podrážděna. Na hubené Lomaquově tváři se objevil podivný úsměv, když skromně sklopil oči k zemi a začal rýt ostrou špicí hole novou jamku do trávníku. Trudaine se rychle otočil a s povzdechem poodešel několik kroků. Pak se vrátil a zdálo se, že chce něco říct, ale Danville ho předešel.
„Promiň, Rózo,“ řekl, „jsem tak žárlivě citlivý na sebemenší projev nedostatku pozornosti ke tvé osobě, že jsem se málem rozčilil pro nic za nic.“
Při té omluvě jí velmi dvorně a láskyplně políbil ruku. Ale v jeho očích se skrýval výraz, který byl v rozporu s jeho zdánlivým klidem. Všiml si toho jen pozorný, uctivý pan Lomaque.
„Myslím, že pan Trudaine chtěl něco říct,“ podotkla paní Danvillová. „Snad nebude mít nic proti tomu, abychom vyslechli, co má na srdci.“
„Vůbec nic, madam,“ odpověděl Trudaine zdvořile.
„Chtěl jsem jen na sebe vzít výtku, že Róza nemá úctu k víře ve znamení. Přiznávám se, že já sám jsem ji vždycky varoval, aby nedala na pověry.“
„Vy že jste ji varoval před pověrami?“ zvolal Danville a rychle se k němu obrátil. „Vy, který jste si zařídil laboratoř, holdujete okultnímu chemickému umění a hledáte elixír života? Na mou čest, opravdu jste mě překvapil!“
V jeho hlase i pohledu byla ironická zdvořilost, která neušla matce ani šafáři Lomaquovi. Paní Danvillová se znovu dotkla synovy paže a zašeptala: „Dávej si pozor, co říkáš!“
Šafář náhle zvážněl a přestal rýt svou holí. Róza nezaslechla výstrahu madam Danvillové, ani si nevšimla změny v Lomaquově chování. Dívala se na bratra a čekala s nevinným milujícím úsměvem, co odpoví. Louis Trudaine pokynul hlavou, jako by ji chtěl uklidnit, dříve než promluvil k Danvillovi.
„Vaše představy o mých chemických pokusech jsou poněkud romantické,“ řekl nevzrušeně. „Nemají nic společného s tím, čemu říkáte okultní umění, a mohl by jim přihlížet každý, pokud by o to stál. Jediným elixírem života, který znám, je klidné srdce a spokojená mysl. To obojí jsem už nalezl mnoho let předtím, než jsme se s Rózou nastěhovali sem do toho kraje.“
V jeho hlase zněl lehký smutek, který dojal dívku daleko víc, než jeho prostá slova. Oči se jí naplnily slzami. Odvrátila na okamžik tvář od svého milence a uchopila bratrovu ruku. „Nemluv, Louisi, tak, jako bys mě měl ztratit, nebo…“ Rty se jí začaly chvět a umlkla.
„Žárlí stále víc, že mu ji chceš odvést,“ zašeptala paní Danvillová synovi do ucha. „Klid, jen si toho proboha nevšímej,“
dodala rychle, když Danville vstal z lavice a stanul proti Trudainovi s neskrývanou netrpělivostí a podrážděním. Než mohl promluvit, objevil se starý sluha Vilém a oznámil, že je káva připravena. Madam Danvillová znovu zašeptala: „Klid!“ a uchopila jednu synovu paži, zatímco druhou nabídl Róze.
„Charlesi,“ řekla dívka překvapeně, „jsi celý rudý v tváři a ruce se ti třesou.“
Okamžitě se opanoval, usmál se a odpověděl: „Neuhodneš proč, Rózo? Myslím na zítřek.“ při řeči kráčel těsně kolem šafáře zpátky k domu s oběma dámami. Na vyhublém Lomaquově obličeji znovu zahrál úsměv a v jeho zarudlých slabých očích se objevil podivný záblesk, když začal vrtat nový důlek v trávě.
„Nechcete jít také dovnitř na šálek kávy?“ zeptal se Trudaine a dotkl se šafářovy paže.
Pan Lomaque se trochu zarazil a přestal vrtat holí. „Tisíceré díky, pane Trudaine,“ řekl, „ale raději bych tu zůstal s vámi.“
„Večer je tak krásný, že se mi opravdu nechce opustit právě teď tohle místo.“
„Och, krása přírody! Dovedu ji ocenit stejně jako vy.“ Po těch slovech si Lomaque položil jednu ruku na srdce a druhou vytáhl hůl z trávy. Všímal si až dosud krajiny a západu slunce právě tak málo, jako pan Justin.
Usedli vedle sebe na prázdné lavičce. Chvíli oba mlčeli. Lomaque byl příliš pokorný, než aby zapomněl na své postavení a dovolil si sám začít hovor. Trudaine pak byl zamyšlený a nebylo mu do řeči. Ale zdvořilost si žádala, aby něco řekl. Začal běžnou frází, aniž věnoval svým slovům mnoho pozornosti. „Je mi líto, pane Lomaque, že jsme až dosud neměli příležitost poznat lépe jeden druhého.“
„Jsem neobyčejně vděčný obdivuhodné paní Danvillové,“ odpověděl šafář, „že mě vyzvala, abych ji sem doprovodil z lyonského statku jejího syna a že jsem tak měl potěšení se s vámi setkat.“ Při té zdvořilé poznámce obě zarudlé oči pana Lomaqua několikrát zamžikaly. Jeho nepřátelé o něm s oblibou tvrdili, že kdykoliv je v úzkých nebo něco předstírá, používá slabosti svého zraku jako záminky, aby se nemusel dívat do tváře tomu, s kým právě hovoří.
„S radostí jsem si všiml, že jste se u oběda s velkou úctou zmínil o mém zemřelém otci,“ pokračoval Trudaine odhodlaně v hovoru.
„Znal jste ho?“
„Jsem vašemu vynikajícímu panu otci nepřímo zavázán za postavení, které teď zaujímám,“ odpověděl šafář. „V době, kdy mě mohla jen přímluva vlivného a váženého muže zachránit od chudoby a zkázy, byl to váš otec, který se neváhal za mě přimluvit. Od té chvíle jsem měl, smím-li se tak vyjádřit, stále větší úspěch, až jsem dosáhl té cti, že mi pan Danville svěřil dohled nad statkem.“
„Promiňte, ale trochu mě udivuje, jak o sobě mluvíte. Váš otec byl, pokud vím, obchodník, stejně jako otec pana Danvilla. Jediný rozdíl mezi nimi byl, že jeden z nich ztroskotal, kdežto druhý nahromadil velký majetek. Proč považujete svou dnešní službu za nějaké vyznamenání?“
„Nikdy jste neslyšel,“ zvolal Lomaque překvapeně, „nebo jste snad slyšel a zapomněl na to, že madam Danvillová pochází z neobyčejně vznešené francouzské rodiny? Nikdy vám nevyprávěla jako mně, že to pro ni znamenalo společenský pokles, když si vzala svého zesnulého manžela? Jejím životním cílem je dosáhnout, aby šlechtický titul její rodiny — už před mnoha léty vymřelé po meči — byl znovu přiznán synovi.“
„Ano,“ prohodil Trudaine, „vzpomínám si, že jsem něco takového zaslechl, ale tehdy jsem tomu nevěnoval moc pozornosti, protože taková ctižádost mi není valně sympatická. Strávil jste, pane Lomaque, ve službách pana Danvilla mnoho let…“ chvíli váhal, pak pohlédl šafářovi zpříma do tváře a pokračoval. „Domníváte se, že je to dobrý a laskavý pán?“
Po té otázce se úzké Lomaquovy rty mimoděk sevřely, jako by nechtěl odpovědět. Uklonil se — Trudaine čekal — ale šafář se jen podruhé uklonil. Lomaque se podíval na chvíli pevně na svého společníka a jeho slabé oči znovu zamžikaly. „Zdá se,“ odpověděl klidně, „že svou otázkou sledujete, smím-li tak bez urážky poznamenat, nějaký přesný cíl.“
„Mluvím za všech okolností a s každým otevřeně,“ prohodil Trudaine. „I když vás dosud neznám, chci mluvit otevřeně i s vámi. Připouštím, že se za mou otázkou skrývá určitý zájem — nejdražší a nejněžnější ze všech, které znám.“
Při těch slovech se jeho hlas zachvěl, ale pak opět pokračoval pevně: „Hned jak se má sestra zasnoubila s Danvillem, považoval jsem za svou povinnost neskrývat své city. Mé svědomí a láska k Róze mi přikazovaly být upřímný až do krajnosti, i kdyby má upřímnost měla někoho zarmoutit a jiného urazit. Když jsme se seznámili s paní Danvillovou a když jsem poprvé zjistil, že Róze nejsou lhostejné pozornosti jejího syna, byl jsem ohromen a netajil jsem se svým překvapením před sestrou, i když mě to stálo značnou námahu.“
Lomaque, který až dosud pozorně naslouchal, sebou prudce pohnul a zvedl udiveně ruce.
„Ohromen? Slyšel jsem dobře? Ohromen, pane Trudaine, tím, že mladá dáma přijímá s potěšením pozornosti roztomilého a vzdělaného mladíka z nejlepší francouzské rodiny? Ohromen tím, že se tak skvělý tanečník, zpěvák, společník a okouzlující miláček žen jako je pan Danville, ve vší úctě dvoří slečně Róze a že si získal její přízeň? Och, pane Trudaine, nejdražší pane Trudaine, tomu opravdu mohu sotva věřit!“
Při tomto proslovu se choré Lomaquovy oči zúžily ještě víc a víčka se ustavičně zachvívala. Pak znovu zvedl ruce do výše a rozhlédl se kolem sebe, jako by v okolní přírodě hledal odpověď.
Trudaine však nevěnoval jeho slovům nejmenší pozornost a pokračoval:
„Když věci dospěly tak daleko, že Danville nabídl Róze sňatek, a když jsem poznal, že jej v duši přijímá, měl jsem námitky a netajil jsem se s nimi…“
„Nebesa!“ přerušil ho znovu Lomaque a tentokráte v údivu sepjal ruce. „Jaké námitky? Proti mladému, dobře vychovanému muži s nesmírným majetkem a ryzím charakterem? Slyšel jsem o těchto námitkách, vím, že natropily spoustu zlé krve, a ptám se sám sebe znovu a znovu, jaké námitky to mohou být?“
„Ví Bůh, že jsem se je často snažil vypudit z mysli jako absurdní a směšné,“ poznamenal Trudaine, „ale nikdy se mi to nepodařilo. Netroufám si ve vaší přítomnosti vylíčit do podrobností, jaký názor jsem si od počátku udělal o vašem pánovi. Řeknu vám jen tolik, že ani dnes ještě nedokážu přesvědčit sama sebe, že jeho náklonnost k sestře je upřímná. Tak rád bych si přál, abych mohl bez výhrad schválit Rozinu volbu, ale ani při nejlepší vůli nevěřím, že má tak ryzí charakter, jak říkáte. A tato nedůvěra se nyní, v předvečer sňatku, mění v opravdovou hrůzu. Dlouho potlačované utrpení, pochybnosti a napětí mě přinutilo, pane Lomaque, takřka bezděčně k tomuto doznání, v rozporu s opatrností, v rozporu se všemi společenskými konvencemi. Žil jste řadu let pod jednou střechou se svým pánem, vídal jste ho v nestřežených soukromých okamžicích. Nechci od vás vymámit důvěrnosti — jen se vás ptám, můžete-li mi prokázat laskavost a říct mi, jestli svým úsudkem vašemu pánovi nespravedlivě křivdím nebo ne. Žádám vás, abyste mi podal ruku a ujistil mě, můžete-li, na svou čest, že Róza nedává v sázku štěstí celého života tím, že se zítra provdá za Danvilla.“
Po těch slovech vztáhl ruku. Podivnou náhodou hleděl Lomaque v té chvíli docela jinam, na přírodní krásy, o nichž před chvílí mluvil s takovou chválou.
„Na mou věru, pane Trudaine, taková žádost z vašich úst, právě v této chvíli, mi opravdu nejde na rozum.“ Tím skončil a neřekl už nic víc.
„Když jsme před chvílí usedli na této lavičce, neměl jsem ani zdání, že vám přednesu podobnou žádost, že s vámi budu hovořit tak, jak jsem hovořil,“ pokračoval Trudaine. „Jak jsem řekl, slova mi unikla téměř nepozorovaně… musíte k nim být shovívavý, a ke mně rovněž. Nemohu chtít od ostatních lidí, pane Lomaque, aby chápali a oceňovali mé city k Róze. Žijeme ve světě sami dva. Otec, matka, příbuzní, všichni již před léty zemřeli a opustili nás. Jsem o tolik starší než sestra, že se považuji spíše za jejího otce, nežli za bratra. K ní se upíná celý můj život, všechny nejkrásnější naděje a vyhlídky. Odrostl jsem už chlapeckým létům, když matka na smrtelné posteli vložila ruku malé sestřičky do mé a řekla mi: ,Louisi, buď jí vším, čím jsem jí byla já. Nemá kromě tebe nikoho jiného na světě. Od té doby mi byly cizí všechny záliby a kratochvíle jiných mužů. Sestra Róza — jak jsme jí kdysi říkali a jak ji nazývám dosud — byla jediným cílem, jedinou radostí, nejdražším příslibem i odměnou celého mého života. Žil jsem v tomto skromném domě, v tomto odlehlém zákoutí, jako v ráji, protože sestra Róza, nevinná, šťastná, usměvavá Eva, žila tady se mnou. I kdyby si byla zvolila manžela podle mé chuti, nezbytný rozchod by pro mě byl nejkrutějším a nejtrpčím ortelem. A když nyní víte, co si myslím a čeho se děsím — suďte sám, jak mi musí být v předvečer sňatku! A pochopíte, jaký cíl jsem sledoval, když jsem vás požádal o to, co vás v první chvíli tak překvapilo, ale co vás po mé zpovědi snad už tolik neudivuje. Odpovězte mi — nic víc od vás nemohu chtít.“ Zhluboka si vzdychl. Hlava mu klesla k hrudi a ruka, kterou podával Lomaquovi, se zachvěla, když ji opět svěsil podél těla.
Šafář neměl ve zvyku váhat, ale nyní zaváhal. Neměl obvykle nouzi o slova, jimiž by vyjádřil své myšlenky, ale teď byl v rozpacích, co odpovědět.
„Dejme tomu, že vám řeknu, co si přejete,“ začal zvolna. „Dejme tomu, že vás ujistím, že mu křivdíte. Bude mít moje svědectví tolik váhy, aby otřáslo vaším úsudkem — nebo spíše předsudkem — který mnoho měsíců zapouštěl stále hlubší kořeny? A naopak, i když připustím, ale zcela nezávazně, nezapomeňte, že můj pán (Lomaque zaváhal, než pronesl další slova), má své drobné slabůstky. Když připustím, že neušly mé pozornosti a že jsem ochoten vám je svěřit. K čemu by bylo takové důvěrné sdělení v této chvíli, kdy slečna Róza zadala své srdce a provdá se zítra za pana Danvilla? Ne, ne, věřte mi…“
Trudaine náhle vzhlédl. „Děkuji za upozornění, pane Lomaque. Je opravdu příliš pozdě na vyptávání, a tudíž také pozdě na to, řídit se úsudkem jiných lidí. Sestra si ten sňatek přeje, a proti muži, kterého si zvolila, neřeknu od této chvíle ani slovo. O tom, co se stane dál, rozhodne Bůh. A ať je to cokoliv, budu snad dost silný, abych to nesl trpělivě a statečně, jak se na muže sluší! Omlouvám se vám, pane Lomaque, že jsem vás bezděčně přivedl do rozpaků otázkami, na které nemám právo. Teď se vrátíme domů — ukážu vám cestu.“
Lomaque otevřel ústa, ale opět je zavřel. Pak se stísněně uklonil a jeho zažloutlá tvář na okamžik pobledla.
Trudaine šel celou cestu domů mlčky. Šafář se loudal za ním ve vzdálenosti několika kroků a mručel sám k sobě: „Jeho otec mě zachránil, to je pravda, nedá se nic dělat. Jeho otec byl moje spása, a přece jsem mu neřekl… Ne, teď už je pozdě — příliš pozdě, než abych cokoli prozradil nebo udělal.“
U domu se setkali se starým sluhou. „Moje mladá velitelka mě právě poslala, abych vás zavolal ke kávě, pane Trudaine,“ řekl Vilém. „Schovala šálek horké kávy pro Vás i pro pana Lomaqua.“
Šafář se zarazil, tentokrát opravdu překvapen. „Pro mě!“ zvolal. „Slečna Róza se obtěžovala schovat šálek horké kávy pro mě?“ Starý sluha na něj zíral v údivu, Trudaine se zastavil a ohlédl.
„Co je na tom divného?“ zeptal se. „Je to od sestry docela všední zdvořilost.“
„Promiňte, pane Trudaine,“ odpověděl Lomaque, „nežil jste tak jako já, nejste starý a opuštěný muž jako já, domohl jste se ve světě pevného postavení a jste zvyklý, že vám lidé prokazují úctu. Kdežto já ne. Je to poprvé v mém životě, kdy mi mladá dáma věnuje tolik pozornosti, a překvapilo mě to. Znovu žádám o prominutí — prosím, pojďme dovnitř.“
Trudaine neodpověděl na toto podivné vysvětlení. Trochu se ovšem divil, a podivil se ještě víc, když po vstupu do salónu spatřil, jak Lomaque zamířil rovnou k jeho sestře a nedbaje toho, že Danville právě sedí u spinetu a cosi zpívá, rozpačitě a vážně jí vybranými slovy poděkoval za šálek horké kávy. Róza ho trochu zmateně vyslechla a zadržovala úsměv. Paní Danvillová sedící po jejím boku se zamračila a pohoršeně klepla vějířem šafáře přes paži.
„Buďte laskavě zticha, dokud syn neskončí,“ řekla.
Lomaque se hluboce uklonil, poodešel ke stolku v rohu pokoje a vzal do rukou noviny, které na něm ležely. Kdyby paní Danvillová mohla spatřit, jak se zatvářil, když se od ní odvrátil, byla by patrně ve své aristokratické pýše poněkud dotčena.
Danville dozpíval, vstal od spinetu, šel k nevěstě a tiše s ní rozmlouval. Paní Danvillová se zúčastnila jejich hovoru tu a tam nějakým slůvkem. Trudaine seděl stranou na druhém konci místnosti a pozorně pročítal dopis, který vytáhl z kapsy. Šafář dosud četl noviny. Náhle přidušeně vykřikl a všechny zraky se obrátily k němu.
„Co je?“ zeptal se Danville netrpělivě.
„Nebudu vyrušovat, mohu vysvětlit, oč jde?“ řekl Lomaque a jeho víčka znovu zamžikala, když se uctivě obrátil k paní Danvillové.
„Už jste nás tak jako tak vyrušil,“ řekla stará dáma zvysoka.
„Chceme proto slyšet vaše vysvětlení.“
„Je tu zpráva z vědeckého světa, která mě velmi potěšila a způsobí jistě všem přítomným radost.“ Po těch slovech se Lomaque podíval významně na Trudaina a četl z novin tyto řádky:
„Akademie věd, Paříž. — Volné místo mimořádného profesora chemie bylo nabídnuto, jak se s potěšením dozvídáme, učenci, jehož skromnost byla až dosud překážkou, aby se o jeho vědeckých zásluhách dověděl svět. Členům Akademie byl už dlouho znám jako autor několika nejpozoruhodnějších objevů z oboru chemické vědy, jakých jsme byli v posledních letech svědky — objevů, z nichž vzhledem k jeho jedinečné, a skoro se nám chce dodat trestuhodné skromnosti mohli těžit ostatní. Nikdo jiný v žádném oboru není více hoden důvěry a pocty, kterými ho stát vyznamenal, než muž, o němž zde píšeme — pan Louis Trudaine.“
Nežli mohl Lomaque zvednout oči od novin, aby se přesvědčil, jaký účinek měla jeho zpráva, přistoupila Róza k bratrovi a v návalu něžnosti ho políbila.
„Drahý Louisi,“ zvolala a tleskla rukama, „dovol, abych ti jako první blahopřála! Jsem tak šťastná a pyšná! Jistě nabídku přijmeš.“
Když Lomaque začal číst zprávu z novin, Trudaine spěšně schoval do kapsy dopis, který si prohlížel. Chvíli váhal, než odpověděl sestře. „Ještě nevím, ale neptej se mě proč, Rózo — alespoň ne právě teď.“ Na tváři se mu zračil zmatek a rozčilení, když mírně přinutil sestru, aby znovu usedla.
„Je místo mimořádného profesora chemie vhodné zaměstnání pro šlechtice?“ zeptala se paní Danvillová, aniž projevila o Lomaquovu zprávu zvláštní zájem.
„Samozřejmě není,“ podotkl její syn s ironickým úsměvem.
„Očekává se od něho, že bude pracovat a snažit se být užitečný. Který šlechtic tohle dělá?“
„Charlesi!“ zvolala stará dáma a zrudla hněvem.
„K čertu!“ vykřikl Danville a obrátil se k ní zády. „Dost té chemie! Lomaque, když už jste začal prohlížet noviny, podívejte se, je-li tam něco zajímavého. Jaké jsou poslední zprávy z Paříže? Nějaké nové příznaky všeobecné vzpoury?“
Lomaque nahlédl do jiné rubriky v novinách. „Vyhlídky na obnovení klidu jsou velmi špatné,“ četl. „Lidový ministr Necker byl propuštěn. V celé Paříži byly vylepeny vyhlášky zakazující shromažďování. Na Elysejských polích zaujala postavení švýcarská garda se čtyřmi děly. Nic dalšího není známo, ale panují nejhorší obavy. Propast mezi lidem a šlechtou se hodinu co hodinu osudně prohlubuje.“
Zde přestal a odložil noviny. Trudaine je vzal do rukou, znovu si prohlédl článek, který právě Lomaque přečetl, a zamyšleně pokýval hlavou.
„Ovšem, lid!“ zvolala paní Danvillová. „Jen ať švýcarská garda pořádně nabije ty čtyři kanóny a pustí se do toho — a už o lidu neuslyšíme!“
„Radím ti, abys na to moc nespoléhala,“ prohodil nedbale její syn.
„V Paříži žije příliš mnoho lidí, než aby je mohla švýcarská garda všechny klidně postřílet. Nenos hlavu příliš aristokraticky vzhůru, máti, aspoň dokud bezpečně nepoznáme, kterým směrem se vítr obrací. Kdoví, jestli se jednoho dne nebudu muset uklánět před veličenstvem Lůzou stejně hluboko, jako ses ty v mládí klaněla králi Ludvíku XV.“
Po těch slovech se samolibě usmál a otevřel tabatěrku. Jeho matka celá rudá pohoršením vstala z křesla.
„Nechci od tebe už nikdy nic podobného slyšet — jde mi to na nervy!“ zvolala a prudce zamávala paží. „Ne, nechci už slyšet ani slovo. Nebudu sedět s rukama v klíně, když si můj syn, kterého miluji, tropí smích z nejposvátnějších zásad, z památky našeho zvěčnělého krále. To mám za to, že jsem ti vyhověla a přijela v předvečer sňatku sem za tebou proti všem pravidlům etikety. Ale mám toho právě dost. Napříště budu beze všech ohledů prosazovat jen vlastní přání. Nařizuji ti, synu, abys mě doprovodil zpátky do Rouenu. Patříme k družině ženichově a nemáme dnes večer co pohledávat v domě nevěsty. Lomaque, můj plášť! Pane Trudaine, děkuji za pohoštění. Oplatím vám je, jakmile se naskytne první příležitost. Slečno, hleďte, abyste zítra ve svatebních šatech vypadala co nejpohledněji. Nezapomeňte, že nevěsta mého syna musí dělat čest jeho vkusu. Justine, kočár! Hni sebou, ničemo, hlupáku! Kde je můj kočár?“
„Matce to docela sluší, když se rozvášní, že, Rózo?“ řekl Danville a zvedl klidně tabatěrku, když stará dáma majestátně opustila pokoj.
„Jakže? Zdá se, že jsi vystrašená, miláčku,“ dodal a uchopil ji s nedbalou roztomilostí za ruku. „Ale ujišťuji tě, že k tomu nemáš nejmenší důvod. Matka má jen tenhle jediný předsudek, Rózo, jen tuhle jedinou slabou stránku. Poznáš, že je to opravdová holubička, dokud se nedotkneš její kastovní hrdosti. Ale jdi, právě dnes večer se se mnou nesmíš loučit s tak zakaboněnou tváří.“
Sklonil se a zašeptal jí jakousi milostnou poklonu, po které se jí okamžitě vrátila do tváří krev.
„Och, jak ho miluje,“ pomyslel si její bratr, který je pozoroval ze svého osamělého kouta salónu. Spatřil, jak se na uzardělé dívčině tváři rozlil široký úsměv, když jí při loučení Danville políbil ruku.
Nejdéle zůstal v místnosti Lomaque, který zachoval dokonalý klid při hněvivém výbuchu staré dámy a s pozorným, trochu uštěpačným pohledem sledoval, jaký účinek má spor mezi matkou a synem na Trudaina a jeho sestru. Uklonil se Róze s dvorností, jež se příliš nehodila k jeho vrásčité, vyzáblé tváři, pak podal ruku jejímu bratrovi. „Nestiskl jsem vám ruku, když jsme seděli na lavičce,“ řekl. „Smím tak učinit teď?“
Trudaine vyhověl jeho přání zdvořile, ale mlčky.
„Jednoho dne o mně budete mít lepší názor než dnes,“ zašeptal Lomaque, znovu se uklonil nevěstě a vyšel ze dveří.
Po jeho odchodu sourozenci několik minut mlčeli. „Poslední večer, kdy jsme spolu v tomto domě,“ to byla myšlenka, která v té chvíli ležela oběma na srdci. První promluvila Róza. Chvíli váhala, pak přistoupila k bratrovi a řekla mu úzkostlivě:
„Je mi líto, že se paní Danvillová tolik rozrušila, Louisi. Máš to Charlesovi za zlé?“
„Dovedu omluvit hněv paní Danvillové,“ odpověděl Trudaine vyhýbavě, „protože mluvila z poctivého přesvědčení.“
„Poctivého?“ opakovala Róza smutně „Ach, Louisi, máš jistě o Charlesovi nepěkné mínění, jestli považuješ přesvědčení jeho matky za poctivé.“
Trudaine se usmál a potřásl hlavou. Róza však nevzala jeho úsměv na vědomí — dívala se mu dál vážně a starostlivě do tváře. V očích se jí objevily slzy. Náhle mu ovinula paže kolem šíje a zašeptala: „Louisi, tolik bych si přála, kdyby ses naučil hledět na Charlese mýma očima!“
Při těch slovech cítil na tváři její slzy a snažil se ji uklidnit.
„Naučím se to, uvidíš, Rózo. Nesmíme věšet hlavu, musíš přece zítra vypadat co nejroztomileji.“
Vyvinul se jí z objetí a mírně ji vedl ke křeslu. V téže chvíli kdosi zaklepal na dveře a vešla Rózina komorná, aby se svou paní promluvila o přípravách k zítřejšímu obřadu. Vyrušení přišlo jako na zavolanou. Přimělo Rózu věnovat myšlenky drobným starostem a poskytlo bratrovi záminku k odchodu do pracovny.
Zamyšleně a s těžkým srdcem usedl u psacího stolu a rozložil před sebou dopis od Akademie věd.
Zběžně přelétl všechny lichotivé fráze a zastavil se až u poslední věty:
„V prvních třech letech Vaší profesury bude žádoucí, abyste bydlel devět měsíců v roce v Paříži nebo nejbližším okolí a mohl tak absolvovat přednášky a čas od času dohlížet na pokusy v laboratořích.“
Dopis obsahující tyto řádky mu nabízel postavení, o jakém se mu dříve v přemrštěné skromnosti ani nesnilo. Kromě toho mu dával tak obsáhlé možnosti k oblíbeným pokusům, jaké nikdy neměl v malé pracovně při omezených prostředcích. A přece váhal, zda má přijmout či odmítnout lákavé pocty a výhody, které se mu nabízely — váhal s ohledem na sestru!
„Devět měsíců v roce v Paříži,“ opakoval si smutně, „a Róza bude žít po svatbě v Lyonu. Kdybych se jen dovedl zbavit obav z toho, co ji čeká, kdybych mohl zahnat z mysli zlé předtuchy, s jakou radostí bych odpověděl na tento dopis, že přijímám nabídku!“
Dlouhou chvíli uvažoval, a při těch chmurných myšlenkách byly jeho tváře čím dál tím bledší a oči smutnější. „Kdyby se, nedej Bůh, splnilo to neodbytné neblahé tušení, které mě tíží, kdyby opravdu došlo k… vlastně ani nevím, k čemu — jak brzy by potřebovala ve své blízkosti přítele a ochránce a spolehlivý útulek v neštěstí! Kde by nalezla přátele a útulek? U té horkokrevné staré ženy? U příbuzných a známých svého manžela?“
Zachvěl se při tom pomyšlení, vzal list čistého papíru a namočil pero do inkoustu. „Buď pro ni, Louisi, vším, čím jsem byla já,“ opakoval si šeptem matčina slova a začal psát.
Dopis byl brzy hotov. Vyjadřoval v nejuctivějších výrazech vděčnost za laskavou nabídku a současně omluvu, že ji nemůže přijmout z rodinných důvodů, které by bylo zbytečné vysvětlovat. Opatřil dopis adresou a pečetí. Zbývalo jen dát jej na nedalekou poštu. Ale zaváhal před tímto posledním krokem. Řekl Lomaquovi, a sám tomu pevně věřil, že potlačil všechnu ctižádost kvůli Róze. A teď poprvé shledal, že ji pouze dočasně utlumil, že ji dopis z Paříže probudil k novému životu. Za běžných okolností nikdy nic neodkládal na zítřek, ale nyní tak učinil.
„Ráno moudřejší večera. Počkám do zítřka,“ řekl si, vložil dopis do kapsy a spěšně opustil laboratoř.
překlad a úprava: Nikola Valerová
Přidejte odpověď