4.Kapitola
Sestra Róza nevěděla, že její manžel změnil plány a že se vrací do Paříže o den dřív, než původně zamýšlel. Opustila svůj osamělý příbytek, aby strávila večer u bratra. Seděli a hovořili ještě po západu slunce a dlouho ani nerozsvítili. Chtěli si jen důvěrně popovídat. Tak se podivnou náhodou stalo, že právě ve chvíli, kdy Lomaque zhasínal svíce v kanceláři, Róza rozsvěcela stolní lampu v bytě svého bratra.
Pět let zklamání a utrpení neprospělo jejímu zevnějšku. Tvář se zdála hubenější a delší. Neměla už jemnou narůžovělou pleť jako kdysi, ani se nedržela tak zpříma, a lehce napadala na jednu nohu. Její chování ztratilo dívčí ostýchavost jen v tom smyslu, že bylo nyní nepřirozeně klidné a odevzdané. Ze všech půvabů, jimiž k vlastní škodě, třebaže zcela neúmyslně, zlákala necitelného manžela, zbyl už jen jediný — podmanivá lahodnost hlasu. Časem jej ovšem zastíral stín smutku, ale i tehdy zůstával podivuhodně mírný a vyrovnaný. Oproti tomu její bratr se tolik nezměnil, jen jeho tvář poznamenaly starosti, a vypadal znaveněji, než dřív.
„Domníváš se tedy, Louisi, že náš nebezpečný podnik tentokrát skončil úspěšně?“ zeptala se Róza úzkostlivě, když rozsvítila lampu a přikryla ji skleněným stínidlem. „Je pro mě velkou útěchou, že si to opravdu myslíš.“
„Řekl jsem jen, že doufám,“ odpověděl bratr.
„Ano, ale řekneš-li doufám, znamená to už mnoho z tvých úst, Louisi, stejně jako z úst kohokoli v tomto strašném městě, v těchto dnech teroru.“
Náhle ustala, když spatřila, jak bratr varovně zvedl paži. Tiše se na sebe podívali a poslouchali. Oknem bylo slyšet čísi kroky, jež zvolna minuly dům, zastavily se v určité vzdálenosti a šly opět dál. Jinak nic nerušilo noční ticho uvnitř budovy ani venku — hrobové ticho děsu vznášející se už několik měsíců nad Paříží. Bylo příznačné pro tehdejší dny, že již pouhé poněkud neobvyklé lidské kroky v noční tmě vzbudily u bratra i sestry podezření. Zcela samozřejmě, bez jakéhokoli vysvětlení, zmlkli, dokud zvuk podivných kroků nedozněl.
„Louisi,“ pokračovala Róza a ztlumila hlas, i když teď už nebylo z ulice nic slyšet, „kdy budu smět svěřit naše tajemství manželovi?“
„Zatím ještě ne!“ pravil vážně. „Ani slovo, ani sebemenší náznak, dokud ti neřeknu. Nezapomeň, že ses hned na začátku zavázala mlčením.
„Dodržím slib. Opravdu, za všech okolností,“ odpověděla sestra.
„To mě velmi uklidňuje — a teď drahoušku, mluvme o něčem jiném. I tyhle zdi mají uši, ani zavřené dveře nás nechrání,“ a při těch slovech starostlivě pohlédl ke dveřím. „Chtěl jsem ti říct, že začínám smýšlet o svém novém sluhovi stejně jako ty. V jeho výrazu je cosi nepoctivého. Lituji, že jsem si toho nevšiml dřív.“
ustrašeně na něj pohlédla. „Proč? Udělal něco podezřelého? Přistihl jsi ho, že tě špehuje? Neskrývej přede mnou ani to nejhorší, Louisi.“
„Tiše! Ne tak nahlas! Nemusíš se znepokojovat, neudělal nic podezřelého.“
„Pošli ho pryč — prosím tě, pošli ho pryč, dokud není pozdě!“
„Aby mě ze zlosti udal hned první večer, kdy půjde na schůzi ve svém okrsku? Zapomínáš, že sluhové a páni si jsou dnes rovni. Nikomu ani neříkám, že mám sluhu. Prostě se mnou žije občan, který mi za peníze vypomáhá v domácnosti. Ne, nemohu dělat nic jiného, než si všímat, jak se chová, a z toho usuzovat, zda mi hrozí nebezpečí nebo ne. Ale dostali jsme se znovu do nepříjemných úvah. Co kdybychom ještě jednou změnili téma? Na stolku v rohu najdeš malou knížku — řekni mi, co o ní soudíš?“
Byl to výtisk Corneilleova Cida skvostně vázaný v modrém marokénu. Róza jím byla nadšena. „Objevil jsem ho včera v jednom obchodě,“ vysvětloval bratr, „a koupil jsem ti ho jako dárek. Pamatuješ si, jak jsi mi onehdy říkala, že se stydíš, jak málo znáš našeho největšího dramatického spisovatele?“
Róza si na to pamatovala velmi dobře a usmívala se nad dárkem téměř stejně šťastně, jako ve starých časech. „Na začátku každého dějství jsou pěkné rytiny,“ pokračoval Trudaine a ukazoval jí trochu příliš vážně ilustrace. Když viděl, jak si je se zájmem prohlíží, poodešel od ní a přistoupil k oknu.
Naslouchal, pak odhrnul záclonu a vyhlédl ven do ulice. Nablízku nebylo živé duše. „Snad jsem se zmýlil,“ pomyslel si a vrátil se spěšně k sestře. „Ale vsadil bych se, že mě dnes na ulici někdo sledoval.“
„Jsem zvědavá, Louisi,“ řekla Róza, dosud skloněná nad knihou, „jestli mě manžel pustí s tebou do divadla, až budou dávat Cida.“
„Nepustí!“ ozval se od dveří zlostný hlas. „Ani kdybys ho prosila na kolenou.“
Róza se s výkřikem ohlédla. Na prahu stál Charles Danville s kloboukem na hlavě, s rukama v kapsách, a hněvivě si ji měřil. V tichu, které následovalo, hlásil Trudainův sluha s drzým úsměškem: „Občan inspektor Danville přišel navštívit svou manželku,“ a poťouchle se uklonil svému pánovi.
Róza pohlédla na bratra, pak postoupila o několik kroků ke dveřím. „To je překvapení,“ řekla mírně. „Stalo se něco? My… my jsme tě nečekali.“
Hlas jí selhal, když spatřila, jak jde manžel k ní bledý potlačovanou zuřivostí.
„Jak se opovažuješ přijít sem po tom, co jsem ti řekl?“ zeptal se temně.
Schoulila se po těch slovech, jako by ji udeřil. Trudaine zrudl v tváři, ale ovládl se, vzal ji za ruku a mlčky ji odvedl ke křeslu.
„Zakazuji ti, aby sis sedala v tomto domě,“ zvolal Danville a postoupil o další krok. „Nařizuji ti, abys se mnou odešla. Slyšíš? Nařizuji to!“
Přistoupil ještě blíže k ní, ale zastavil se, když si všiml, jak ho Trudaine probodává očima. Róza se prudce ohlédla a vstoupila mezi ně.
„Ach, Charlesi, Charlesi!“ řekla manželovi. „Chovej se dnes večer k Louisovi přátelsky a buď ke mně vlídný. Mám právo to od tebe žádat, i když snad ještě nevíš proč.“
Odvrátil se od ní a pohrdavě se zasmál. Chtěla ještě něco dodat, ale Trudaine se dotkl její paže a varovně na ni pohlédl.
„Dáváte si tajná znamení!“ vykřikl Danville.
Když se s podezřením zahleděl na svou ženu, všiml si knížky, kterou dosud držela v ruce.
„Co je to za knihu?“ zeptal se.
„Jen Corneilleova hra,“ odpověděla Róza. „Louis mi ji právě dal jako dárek.“
Po tomto přiznání znovu vzplanul Danvillův potlačovaný hněv.
„Vrať mu ji!“ zvolal zuřivě. „Jedovatá slina zrádcova potřísní všechno, čeho se dotkne. Vrať mu ji!“ Róza váhala.
„Nechceš?“ S kletbou jí vytrhl knihu z ruky, hodil ji na zem a dupl na ni.
Když kniha dopadla na podlahu, Trudaine vykročil kupředu.
„Louisi, proboha neztrácej hlavu!“ vykřikla Róza a ovinula mu paže kolem krku. Zastavil se a jeho tvář, dosud rudá, zbledla.
„Ne, Louisi,“ zvolala a sevřela ho ještě těsněji. „Pět let jsi měl trpělivost. Ne, ne!“
Vlídně se jí vyvinul.
„Máš pravdu, drahoušku. Neboj se, už jsem zas klidný.“ Po těch slovech ji odstrčil a zvedl knihu ze země.
„Ani tohle vás neurazilo?“ prohodil Danville s nestoudným úsměškem. „Máte obdivuhodnou povahu — každý jiný muž na vašem místě by mě vyzval na souboj.“
Trudaine mu pevně pohlédl do očí. Pak vzal kapesník a otřel zašpiněné desky knihy.
„Kdybych ze svého svědomí mohl vymazat skvrny po vaší krvi stejně snadno, jako prach vašich bot z této knihy,“ řekl klidně, „nezůstal byste naživu ani hodinu. Neplač, Rózo, schovám pro tebe tvou knížku, nežli si ji zase budeš moci vzít.“
Danville v bezmocné zlosti zapomněl dokonce na svou opatrnou zchytralost. „Udělám tohle — udělám tamto!“ zvolal. „Jen tolik nespoléhejte na budoucnost. Nemůžete vědět, co všechno se na vás chystá. Dejte si pozor na jazyk, když mluvíte se mnou. Přijde možná den, kdy budete potřebovat mou pomoc — mou pomoc, slyšíte aspoň tohle?“
Trudaine se odvrátil od sestry, jako by si nepřál, aby spatřila, co se po těch slovech zračilo v jeho tváři.
Bleskla mu hlavou myšlenka: „Muž, který mě dnes sledoval, byl Danvillův špeh!“ Ale neřekl ani slovo. Chvíli bylo ticho. A v něm se nočním vzduchem rozlehl vzdálený rachot kol. Hluk se stále blížil — až ustal před domem.
Danville přiskočil k oknu a dychtivě vyhlédl na ulici.
„Byl to šťastný nápad, že jsem uspíšil návrat,“ pomyslil si, dívaje se pátravě do tmy. „Za nic na světě bych nechtěl propást, až ho budou zatýkat.“
Na obloze stály hvězdy, ale měsíc nesvítil. Nemohl rozeznat ani kočár ani muže, kteří z něho vystoupili. Otočil se zpět do místnosti. Jeho žena klesla do křesla — její bratr zamykal do skříně knihu, kterou pro ni slíbil uschovat. V hrobovém tichu se děsivě rozléhaly kroky stoupající pomalu do schodů. Konečně se dveře zvolna otevřely.
„Občane Danville, zdraví a bratrství!“ řekl Lomaque a vstoupil dovnitř sledován svými agenty. „Občan Trudaine?“ pokračoval podle obvyklé úřední formule.
Róza vyskočila z křesla, ale bratr jí zakryl dlaní ústa, než mohla promluvit.
„Mé jméno je Louis Trudaine,“ odpověděl.
Róza odtáhla jeho dlaň a vykřikla: „Charlesi! Kdo jsou ti muži? Proč sem přišli?“
Neodpověděl jí.
„Louisi Trudaine,“ řekl Lomaque a zvolna vytáhl z kapsy rozkaz, „zatýkám vás jménem republiky.“
„Rózo, vrať se!“ vykřikl Trudaine. Ale bylo pozdě.
Vyškubla se mu a šílená hrůzou uchopila za paži manžela.
„Zachraň ho!“ zvolala. „Zachraň ho, při všem, co je ti na světě nejdražší! Jsi jejich představený, Charlesi — nařiď jim, aby odešli!“
Danville surově strhl její ruku z ramene.
„Lomaque koná svou povinnost. Ano,“ dodal s vítězným pohledem na Trudaina, „koná pouze svou povinnost. Jen si mě prohlížejte, jak chcete. Vůbec mi to nevadí.
Udal jsem vás. Přiznávám se k tomu — chlubím se tím! Zbavil jsem se nepřítele a stát nespolehlivého občana. Jen si vzpomeňte na své návštěvy v ulici Cléry.“
Jeho žena zděšeně vykřikla. Znovu chytila jeho paži, oběma rukama — křehkýma, chvějícíma se rukama, v nichž byla náhle mužská síla.
„Pojď sem, pojď sem, musím s tebou mluvit!“
Vlekla ho vší silou několik kroků zpátky, do odlehlého kouta pokoje. Se smrtelně bledou tváří a divokým pohledem vystoupila na špičky a přiložila mu rty k uchu. V téže chvíli na ni zavolal Trudaine:
„Rózo, jestli promluvíš, jsem ztracen!“
Pustila manželovu paži a s hrůzou se obrátila k bratrovi.
„Rózo,“ pokračoval, „slíbilas mi, že budeš mlčet, a slib je posvátný. Vážíš-li si své cti, máš-li mě ráda, vrať se ke mně a nemluv.“
Napřáhl paži. Rozběhla se k němu, položila mu hlavu na hruď a usedavě se rozplakala.
Danville se stísněně obrátil k policejním agentům. „Odveďte vězně,“ řekl. „Váš úkol zde je skončen.“
„Jen z poloviny,“ opáčil Lomaque a pozorně na něj pohlédl. „Rózo Danvillová…“
„Moje žena?“ zvolal Danville. „Co je s mou ženou?“
„Rózo Danvillová,“ pokračoval lhostejně Lomaque, „jste zatčena zároveň s Louisem Trudainem.“
Róza rychle zvedla hlavu. Síly ji opustily, začala se chvět. Slyšela, jak bratr zašeptal: „Róza také! Ach, můj Bože, tohle jsem nečekal!“ Zaslechla jeho slova, otřela si slzy, políbila ho a řekla pevně:
„Jsem šťastná, Louisi. Nesli jsme všechno společně — a společně budeme trpět. Jsem šťastná!“
Když překonal první překvapení, pohlédl Danville nedůvěřivě na Lomaqua. „To není možné!“ zvolal. „Nikdy jsem neudal svou ženu. V tom je nějaké nedorozumění. Překročil jste své rozkazy.“
„Ticho!“ nařídil Lomaque. „Ticho, občane. Mějte úctu k dekretu republiky!“
„Darebáku! Ukažte mi zatykač!“ vykřikl Danville. „Kdo se odvážil udat mou ženu?“
„Vy sám,“ řekl Lomaque a obrátil se k němu s opovržením. „Vy sám — tím, že jste udal jejího bratra. A toho darebáka odvolejte. V našem úřadě pracujeme důkladně. Nemaříme zbůhdarma čas, pátráme. Je-li vinen Trudaine, je vaše žena spoluviník. Jsme si tím jisti, a proto ji zatýkáme.“
„Nedovolím, abyste ji zatkli,“ zvolal Danville. „Tady rozkazuji já. Kdo mně chce odporovat?“
Neotřesitelný vrchní agent neodpověděl. Nový hluk na ulici upoutal jeho pozornost. Přistoupil k oknu a zvědavě vyhlédl ven.
„Kdo mně chce odporovat?“ opakoval Danville.
Ozval se temný šum mnoha pochodujících mužů. Těžký, pravidelný krok slavnostně provázený nezřetelným sborovým zpěvem Marseillaisy. A brzy se pod hvězdnatou oblohou objevila rudá záře pochodní.
„Slyšeli jste? Vidíte blížící se pochodně?“ zvolal Lomaque pateticky a ukazoval na ulici. „Vzdejte čest národní hymně a muži, který třímá ve svých rukou osud Francie! Smekněte, občane Danville! Ulicí kráčí Robespierre. Jeho osobní stráž — ostří hoši — mu svítí pochodněmi na cestu do jakobínského klubu. Ptal jste se, kdo vám chce odporovat? Váš i můj pán, který podepsal tento rozkaz — který jediným škrtnutím pera může poslat hlavy obou nás do koše pod gilotinu! Mám ho zavolat, až půjde kolem? Mám mu hlásit, že inspektor Danville chce zmařit zatýkací akt? Opravdu mám?“
Zdálo se, že v rozhořčeném opovržení vyrůstá Lomaquova postava do výše. Nastavil Danvillovi listinu před oči a rukojetí hole ukazoval na podpis.
Róza se zděšeně rozhlédla kolem sebe, když Lomaque pronesl poslední slova. Spatřila, jak manžel ustoupil před podpisem na zatykači, jako by se už před ním tyčila gilotina. Bratr strhl její chvějící se tělo zpátky do své náruče ve strachu, že jí selžou nervy, potrvá-li déle napětí hrozné chvíle.
„Odvahu, Rózo, odvahu!“ povzbuzoval ji. „Chovala ses až dosud statečně. Teď nesmíš selhat. Ne, ne, už ani slovo, dokud nebudu opět s to jasně uvažovat a rozhodnout se, co dělat. Odvahu, miláčku, závisí na tom náš osud. Občane,“ pokračoval obraceje se k Lomaquovi, „splňte svou povinnost. Jsme připraveni.“
Pochodující kroky venku na ulici duněly stále hlučněji, zpěv ustavičně mohutněl, tmu ozářilo jasné světlo pochodní, když Lomaque pod záminkou, že chce Trudainovi podat klobouk, se přiblížil těsně k němu a stoje zády k Danvillovi zašeptal: „Nezapomněl jsem na ten večer před svatbou a na lavičku u řeky.“
Dříve než mohl Trudaine odpovědět, vzal od jednoho ze svých pomocníků Rózin plášť a kapuci a pomohl jí při oblékání. Danville dosud bledý a rozechvělý postoupil o krok kupředu, když viděl tyto přípravy k odchodu, a cosi řekl manželce, ale mluvil příliš tiše a blížící se kroky a hlasitý zpěv na ulici utlumily jeho slova. Pak zaklel, sevřel pěst a v bezmocné zlosti udeřil do stolu.
Magloire přistoupil k šéfovi. „Zapečetím všechno v tomto pokoji i v ložnici,“ řekl. Lomaque přikývl na souhlas a naznačil mu, aby shromáždil všechny agenty u dveří.
„Hotovo,“ hlásil Magloire a předstoupil před hlouček. Pak se zeptal hlasitě, aby přehlušil lomoz z ulice. „Kam?“
Robespierre a jeho ,ostří hoši‘ míjeli dům. Dým z pochodní vnikal oknem do pokoje, kroky hřměly na dlažbě a ohlušující zpěv dosahoval vrcholu, když se Lomaque podíval do zatýkacího rozkazu a odpověděl:
„Do vězení St. Lazare!“
překlad a úprava: Nikola Valerová
Přidejte odpověď