5.Kapitola
Dva dny po zatčení Trudaina a jeho sestry stál vrchní žalářník v St. Lazare v širokém vězeňském ochozu a kouřil svou ranní dýmku. Podíval se k vratům do dvora a spatřil, jak se branka vedle nich otevřela a vstoupil muž, v němž poznal vrchního agenta druhé sekce tajné policie. „Příteli Lomaque,“ zvolal žalářník a vyšel do dvora, „co vás k nám dnes ráno přivádí? Povinnost nebo zábava?“
„Tentokrát zábava, občane. Mám několik hodin volno, vyšel jsem si na procházku a když jsem šel okolo žaláře, nemohl jsem odolat, abych se nezeptal, jak se daří našemu nejvyššímu vězeňskému správci.“
Lomaque mluvil nezvykle živě a bezstarostně, silně mžikal nemocnýma očima, ale usmíval se, jak nejbodřeji dovedl. Jeho staří nepřátelé, kteří znali třas jeho víček, by nedůvěřovali přátelskému tónu, jakým hovořil, a vsadili by se, že návštěvou u vrchního dozorce sleduje zcela určitý cíl.
,,Jak se mi daří?“ opakoval žalářník a potřásl hlavou. „Tady se člověk důkladně zapotí, příteli. Nemáme ani chvilku oddechu. Ani gilotina pro nás nepracuje dost rychle.“
„Už jste vypravil dnešní porci vězňů k soudu?“ zeptal se Lomaque předstíraje dokonalý nezájem.
„Ještě ne. Právě se chystají na cestu,“ odpověděl žalářník.
„Pojďte se na ně podívat.“ Mluvil, jako by vězňové byli obrazy na výstavě nebo právě dohotovená kolekce módního šatstva. Lomaque přikývl a stále se tvářil jako úředník šťastný, že nechal na pár hodin kancelář za zády. Dozorce ho zavedl do vnitřní dvorany, líně ukázal fajfkou a řekl: „To je naše ranní dávka chleba, občane, jen ji strčit do pece.“
V koutě síně se tísnilo přes třicet mužů i žen různého stáří, ze všech společenských tříd. Někteří se dívali do prázdna s vrcholným zoufalstvím v očích, jiní se bezstarostně smáli a rozprávěli. Kolem nich zvolna obcházela hlídka „vlastenců“, kouřili, plivali na podlahu a kleli. Mezi stráží a vězni na rozvrzané židli seděl jiný dozorce — hrbáč s dlouhým rezavým knírem — a dojídal snídani, vařené fazole, které vybíral nožem z pánve a vydatně zapíjel vínem z láhve. Lomaque nedbale pozoroval skličující výjev před sebou, ale jeho bystrý zrak si dobře všímal tváří všech vězňů, a za několik minut odhalil Trudaina a jeho sestru v pozadí skupiny.
„Poslouchej, Apollo,“ oslovil vrchní žalářník svého podřízeného žertovnou vězeňskou přezdívkou, „necpi se celý den fazolemi a radši dávej pozor, co ti teď povím. Mám dnes odpoledne služební volno, jdu na schůzi ve svém okrsku. Budeš místo mě muset prohlédnout seznam odsouzenců k smrti a označit křídou dveře jejich cel, nežli si pro ně zítra ráno přijedou káry. A nekoukej se dnes moc hluboko do láhve, Apollo, ať s tím seznamem nemáš nějaký malér.“
Lomaque poodešel od vrchního dozorce a přátelsky poklepal hrbáčovi na rameno.
„Dnes je pořádné vedro, co občane? Máte to stádo nějak v nepořádku. Chcete, pomohu vám je seřadit. Mám dost času. Dnes dopoledne nemám co na práci.“
Vrchní dozorce se zasmál. „Je z vás dobrý ovčácký pes, když máte právě volno,“ zvolal, když Lomaque — zřejmě ze zvyku a z dlouhé chvíle — přeskupoval vězně, stavěl je do řad a přidával žertovné poznámky, kterým se srdečně smáli nejen zaměstnanci, ale i mnoho obětí — otupělých obětí bezohledné tyranie. Konečně se dostal až k Trudainovi, významně na něj pohlédl, pak ho chytil za rameno jako ostatní.
„Tohle bude zadní hlídka,“ řekl a postrčil Trudaina kupředu. „Půjdete za ostatními, a dávejte pozor, abyste držel krok se svou mladou ženou. Hlavu vzhůru, občane. Na všechno si člověk na tomhle světě zvykne, i na gilotinu.“
Zatímco k němu mluvil a cloumal jím, cítil náhle Trudaine, jak mu za kravatu vklouzl na holý krk malý lístek papíru. „Klid,“ zašeptal a stiskl sestřinu ruku, když spatřil, jak se zatřásla pod dojmem úmyslně surového Lomaquova vtipu.
Zástup vězňů obklopený stráží „vlastenců“ se zvolna pohyboval k vnějšímu nádvoří cestou k Revolučnímu tribunálu, a hrbáč se loudal za nimi. Lomaque se je chystal sledovat v určité vzdálenosti, ale vrchní žalářník ho pohostinsky zadržel. „To je nějakého spěchu!“ řekl. „Teď, když můj zástupce, ten notorický pijan, je konečně s vězni hotov, pojďte ke mně na sklenici vína.“
„Děkuji,“ odpověděl Lomaque, „ale dnes mám chuť si poslechnout soudní jednání. Co kdybych přišel později? Kdy jdete do té schůze? Ve dvě hodiny? Dobrá, budu hledět, abych se tu objevil krátce po jedné.“
Prudké slunce na nádvoří dráždilo patrně jeho slabý zrak, když pokynul dozorci na pozdrav a odcházel, protože jeho víčka mžikala rychleji než jindy. Být tu někdo z jeho nepřátel, řekl by si: „Jestli se vůbec chcete vrátit, občane Lomaque, jistě to nebude krátce po jedné!“
Cestou po ulici potkal vrchní agent několik známých z úřadu, kteří ho zdrželi hovorem, takže když došel k Revolučnímu soudu, přelíčení právě začínalo.
Hlavním kusem nábytku ve velké soudní síni byl dlouhý, neforemný stůl z jedlových fošen pokrytý hrubým zeleným suknem. V čele stolu seděli předseda a členové soudu s klobouky na hlavách, za nimi se tísnila pestrá směsice vlastenců, kteří měli tak či onak úředně co dělat s nastávajícím jednáním. Na druhé straně bylo vyhrazené místo pro diváky obehnané zábradlím.
Seděly tu na lavicích většinou ženy, bez nejmenšího vzrušení pletly, záplatovaly košile nebo stříhaly dětské pleny, jako by pracovaly doma. Souběžně se stolem na straně proti hlavnímu vchodu bylo nízké hrazené pódium, kde se shromáždili vězni pod dozorem stráže a čekali na přelíčení.
Hojné sluneční světlo padalo do místnosti vysokým oknem a síní bzučel nepřetržitý šum hovorů, když Lomaque vstoupil. Stejně jako v žaláři, měl i zde určité výsady. Vešel soukromým vchodem, takže musel projít kolem parketu s vězni, aby zaujal místo za předsedovým křeslem. Trudaine se sestrou stál na kraji hloučku a významně kývl hlavou, když na něj Lomaque na okamžik pohlédl. Cestou k soudu nalezl příležitost přečíst si lístek, který mu vrchní agent vpašoval za oděv. Stálo v něm:
„Právě jsem zjistil, kdo jsou občan a občanka Duboisovi. Nezbývá vám, než se ke všemu přiznat. Tím svrhnete vinu na občana, který má určitý vliv. Cení-li si vlastního života, bude mít zájem zachránit život váš a vaší sestry.“
Když se postavil za opěradlem předsedova křesla, Lomaque spatřil své dva osvědčené spolupracovníky, Magloira a Picarda, čekající s ostatními vlastenci, aby přednesli svědeckou výpověď. Za nimi, opřen zády o zeď, nevšímavý k okolí, stál inspektor Danville. Všechny rysy jeho tváře prozrazovaly obavy a napětí. Podráždění se zračilo v nejnepatrnějších pohybech — když si například čas od času utíral kapesníkem obličej, na němž vyvstávaly kapky potu.
„Ticho!“ vykřikl soudní hlasatel, který měl právě službu — muž s koňským hlasem, ve vysokých botách, s širokou šavlí u boku a obuškem v ruce. „Ticho! Slovo má občan předseda!“ A udeřil obuškem do stolu.
Předseda vstal, prohlásil přelíčení za zahájené, a znovu usedl.
Ticho, které se po těch slovech na chvíli rozhostilo, přerušily zmatené hlasy v zástupu vězňů. Dva ze strážců přiskočili, ozval se dutý pád, pak nějaká žena vykřikla hrůzou — a bylo opět hrobové ticho, v němž se rozléhaly kroky strážce procházejícího dvoranou se zkrvaveným nožem v ruce. „Občane předsedo,“ řekl a položil nůž na stůl, „hlásím, že se jeden z vězňů právě probodl nožem.“
Několik žen tiše zvolalo: „To je toho!“ Pak opět pokračovaly v práci. Sebevražda vyšetřovance v soudní budově v těch dnech nebyla nijak vzácnou podívanou.
„Jméno?“ zeptal se klidně předseda, vzal do ruky pero a otevřel knihu.
„Martigné,“ odpověděl hrbatý dozorce a přišoural se ke stolu.
„Zaměstnání?“
„Bývalý royalistický výrobce kočárů pro tyrana Kapeta.“
„Jak zní obžaloba?“
„Spiknutí v žaláři.“
Předseda přikývl a zapsal do knihy — Martigné, výrobce kočárů. Obviněn ze spiknutí v žaláři. Rozsudku se vyhnul sebevraždou. Čin je dostatečným důkazem viny. Majetek se konfiskuje. Dne prvního termidoru, druhý rok republiky.
„Ticho!“ znovu rozkázal muž s obuškem, když předseda posypal pískem záznam, pokynul dozorci, aby dal odnést mrtvolu a zavřel knihu.
„Máme dnes nějaký zvláštní případ?“ zeptal se předseda a rozhlédl se po mužích stojících za jeho křeslem.
„Ano,“ odpověděl Lomaque a postoupil kupředu. „Hodilo by se vám, občane, projednat nejprve případ Louise Trudaina a Rózy Danvillové? Čekají tu jako svědci dva moji agenti a jejich čas má pro republiku cenu.“
Předseda zatrhl dvě jména v seznamu, který ležel před ním na stole, a podal jej soudnímu hlasateli.
Když se Lomaque vracel na své místo za předsedovým křeslem, přistoupil k němu Danville a tiše se zeptal: „Říká se, že máte soukromé informace o občanu a občance Duboisových. Je to pravda? Kdo jsou ti lidé?“
„Mám,“ odpověděl Lomaque, „ale z vyššího rozkazu si zprávu zatím ponechám pro sebe.“
Dychtivost, s jakou Danville položil svou otázku, i zklamání, když nedostal uspokojivou odpověď, utvrdily bystrého vrchního agenta v názoru, že jeho představený o té dvojici opravdu neví nic určitého. To jediné zůstávalo pro Danvilla záhadou.
„Louis Trudaine! Róza Danvillová!“ zvolal hlasatel a znovu udeřil obuškem.
Po té výzvě oba dva postoupili kupředu k zábradlí kolem pódia. Zdálo se, že pohled na soudce a bezcitné zvědavé publikum je víc, než dovedla Róza snést. Smrtelně zbledla, pak opět zrudla a těsně se přimkla k bratrově rameni. Slyšela, jak mu srdce rychle buší. Oči se jí naplnily slzami, když si uvědomila, že má strach především o ni.
Předseda si zapsal jejich jména a zeptal se. „Kdo je udal?“
Magloire a Picard postoupili blíže ke stolu. Magloire odpověděl: „Občan inspektor Danville.“
Odpověď vzbudila nesmírný rozruch a údiv jak u vězňů, tak mezi obecenstvem.
„Z čeho jsou obžalováni?“ pokračoval předseda.
„Muž ze spiknutí proti republice, žena z tiché spoluviny.“
„Předneste důkazy!“
Picard a Magloire přečetli předsedovi tytéž podrobnosti, které předtím četli Lomaquovi v kanceláři tajné policie.
„Dobrá,“ prohlásil předseda, „zbývá už jen zjistit, kdo to jsou občan a občanka Duboisovi, což se vám jistě podaří. Slyšeli jste svědky,“ dodal, obraceje se k obžalovaným, zatímco Picard a Magloire se tiše mezi sebou radili a dívali se rozpačitě na vrchního agenta stojícího mlčky za nimi.
„Obžalovaní, slyšeli jste svědky? Chcete něco dodat? Jestli ano, nezapomínejte, že tento tribunál nemá času nazbyt a nebude vám trpět, abyste ho zdržovali.“
„Žádám o dovolení, abych směl mluvit za sebe i za sestru,“ pravil Trudaine.
„Chci ušetřit soudu čas tím, že učiním plné doznání.“
Tlumený hovor, který bylo ještě před chvílí slyšet mezi ženským publikem, rázem ustal, když zaslechly slovo doznání. V naprostém tichu se nesl Trudainův hluboký, klidný hlas do všech koutů dvorany. Potlačil všechny vnější známky zoufalé beznaděje a zahájil výpověď.
„Doznávám, že jsem tajně navštěvoval dům v ulici Cléry. Doznávám, že osoby, které jsem vyhledal, jsou tytéž, o nichž mluvili svědci. A konečně doznávám, že mým cílem bylo dát jim možnost, aby opustily Francii. Kdybych byl jednal z politických důvodů, ke škodě dnešní vlády, připouštím, že bych se dopustil spiknutí proti republice, z něhož jsem obviněn. Ale žádné politické motivy mě k tomu nepřiměly. Osoby, jimž jsem byl nápomocen, neměly politický vliv ani politické známosti. Jednal jsem pouze z lidských ohledů — ty může mít i dobrý stoupenec republiky, aniž by byl proto považován za zrádce vlasti.“
„Řekněte radši soudu rovnou, kdo ti Duboisovi ve skutečnosti byli?“ pravil předseda netrpělivě.
„Prosím,“ odpověděl Trudaine. „Ale napřed bych rád řekl pár slov týkajících se mé sestry, obžalované spolu se mnou.“ Jeho hlas byl nyní pevný a poprvé změnil barvu v tváři, když Róza zvedla hlavu a zvědavě se na něj zadívala. „Žádám soud, aby sestru zprostil jakékoli viny z aktivní účasti ve věci. Mluvil jsem zcela bez obalu o sobě a mám právo žádat, aby mi soud věřil, když mluvím o ní. Ujišťuji, že mi v ničem nepomáhala a ani nemohla pomáhat. Je-li zde nějaká vina, zodpovídám za ni jen já sám. A také jen já sám musím za ni nést trest.“
Náhle ustal a octl se v rozpacích. Bylo snadné vyhýbat se pohledu na Rózu, ale nemohl neslyšet její hlas. Právě při poslední větě zvedla hlavu z jeho ramene a vášnivě mu zašeptala:
„Ne, Louisi, nemohu žádat tuhle oběť — po všech ostatních. Jinak mě donutíš, abych sama promluvila.“
Odstoupila od něj a obrátila se k soudu. Dřevěná bariéra zaskřípala, jak silně ji sevřela rukama, aby neupadla. Vlasy jí v nepořádku splývaly na ramena, její rysy byly pevné, modré oči, jindy tak mírné, divoce plály. Z lavic, kde seděly ženy, se ozval udivený šepot. Některé nedočkavě vstávaly, jiné volaly:
„Slyšíte? Chce něco říct!“
A Róza promluvila. Čistý, stříbrný hlas přehlušil šum a hlomoz v sále.
„Slovutný pane předsedo,“ začala ubohá dívka rázně. Ale další slova zanikla v sykotu žen. Ozval se pokřik:
„Nech si ty staré, zatracené tituly, aristokratko!“ Ale její pohled nezakolísal, tvář zůstala nepohnutá. Mluvila by dál uprostřed zmatku a nadávek, ale bratrův hlas ji umlčel.
„Občane předsedo,“ zvolal, „ještě jsem nedomluvil. Dovolte mi dokončit přiznání. Nedejte na to, co říká sestra. Strach a zoufalství ji zbavily rozumu. Není odpovědná za to, co mluví — prohlašuji to slavnostně před celým soudem!“
Krev se mu znovu vrátila do zbledlých tváří. I v této kruté chvíli si vyčítal, že se musí uchýlit ke lži, i když jen proto, aby zachránil sestře život.
„Nechte ji mluvit!“ křičely ženy, když se Róza znovu obrátila k soudcům. Nepodívala se na bratra, zdálo se, že vůbec nevnímá jeho hlas.
„Ticho!“ vykřikl muž s obuškem. „Buďte zticha, ženské! Občan předseda chce promluvit.“
„Slovo má vězeň Trudaine,“ řekl předseda. „Ať pokračuje v doznání. Chce-li žena vypovídat, vyslechneme ji později. Vybízím oba obžalované, aby mluvili stručně. Jinak ublíží jen sami sobě. Nařizuji obecenstvu, aby zachovalo klid, nebo dám vyklidit sál. A teď, obžalovaný Trudaine, pokračujte. Dost o sestře. Bude vypovídat sama. Jde nám o to, kdo byli ti Duboisovi. Chcete to soudu prozradit nebo ne?“
„Opakuji, že chci,“ odpověděl Trudaine. „Občan Dubois je sluha, občanka Duboisová je matka muže, který mě udal — inspektora Danvilla.“
Po té odpovědi se síní rozlehla záplava výkřiků. Lidé mluvili jeden přes druhého a nikdo ze soudních zřízenců se nepokoušel utišit bouři překvapení. Nakazila i vězně za bariérou, hlasatele a všechny soudce rozvalené ještě před chvílí netečně na židlích. Když konečně vřava ustala, ozval se v zástupu za předsedovým křeslem pronikavý mužský výkřik.
„Z cesty! Inspektoru Danvillovi se udělalo nevolno!“
Následoval hlasitý šum zmatených hovorů. Pak se hlouček oficiálních hostí prudce zavlnil. Pak se rozhostilo znovu hluboké ticho. Sám Danville se připotácel ke stolu.
Když se obrátil vyděšenou tváří k obecenstvu, ustal rázem všechen hlomoz. Lidé nevěděli, co si myslet. Dychtivě napínali sluch, aby jim neušlo, co řekne. Jeho rty se pohnuly. Ale těch několik slov, které ze sebe dostal, slyšeli leda ti, co byli v nejtěsnější blízkosti. Když domluvil, odstoupil od stolu. Jeden z policejních agentů ho podepřel a odváděl k soukromému východu ze soudní síně okolo pódia s obžalovanými. Danville se zastavil uprostřed cesty, odvrátil hlavu od vězňů, ukázal k veřejnému vchodu na druhé straně dvorany a požádal, aby ho tímto směrem vyvedli ven na čerstvý vzduch. Po jeho odchodu řekl předseda, obraceje se zpola k Trudainovi, zpola k obecenstvu.
„Občan inspektor Danville měl slabý záchvat. Odešel na dvůr — na mou žádost v doprovodu policejního agenta —, aby se zotavil na vzduchu. Sám se nabídl, že se vrátí před soud, aby vrhl nové světlo na podivné a podezřelé prohlášení z úst vyslýchaného vězně. Až do návratu občana Danvilla nařizuji obžalovanému Trudainovi, aby se o této záležitosti dále nemluvil. Je nutno ji důkladně objasnit, než přikročíme k dalšímu řízení. Zatím, aby soud zbytečně neztrácel čas, dovoluji obžalované ženě, aby využila příležitosti a řekla soudu, co považuje za vhodné.“
Trudaine vyvinul poslední úsilí, aby přiměl sestru k mlčení. Diváci však postřehli jeho pokus a zahrnuli ho kletbami. „Vyhoďte ho od soudu!“ „Zacpěte mu hubu!“
„Pošlete ho pod gilotinu!“
Předseda se obrátil k jednomu z mužů střežících vězně: „Řekne-li vězeň Trudaine ještě slovo své sestře, vyveďte ho ven.“
„Správně! Konečněji uslyšíme. Ticho! Ticho!“ volaly ženy, uvelebily se na lavicích a daly se znovu do práce.
„Rózo Danvillová, soud je ochoten vás vyslechnout,“ řekl předseda, zkřížil nohy a pohodlně se zaklonil v lenošce.
Uprostřed hluku a zmatku posledních pěti minut stála Róza dosud v téže poloze, podivný strnulý výraz tváře se nezměnil, leda v jediné chvíli: Když její manžel přistoupil ke stolu a stál tam s vytřeštěným zrakem, rty se jí zachvěly a na lících se jí mihlo lehké uzardění. Ale i to brzy zmizelo — s bledou, nehybnou tváří, s divokým pohledem v očích oslovila předsedu těmito slovy:
„Chci následovat bratrova příkladu a ke všemu se přiznat, tak jako on. Byla bych raději, kdyby mluvil místo mě. Ale je příliš šlechetný, chce mě svou výpovědí krýt, jen abych nemusela sdílet trest spolu s ním. Ale chci ho provázet všude, kamkoliv ho z této síně odvedou, chci trpět stejně jako on a musí-li zemřít, doufám, že mi Bůh dá sílu, abych spolu s ním odevzdaně zemřela i já.“
Na okamžik ustala a zpola se obrátila k Trudainovi — pak se ovládla a pokračovala: „Pokud jde o můj podíl na činech, ze kterých je bratr viněn, chci připomenout toto: Před časem mi jednoho dne řekl, že zahlédl na ulici manželovu matku přestrojenou za chudou ženu z lidu. Přistoupil k ní, promluvil na ni a ujistil ji, že ji poznává. Až do té doby jsme byli všichni přesvědčeni, že opustila Francii, protože měla staromódní názory nebezpečné v této době a že odjela ještě dřív, než jsme se přistěhovali do Paříže. Vyprávěla bratrovi, že opravdu odjela do Marseille v doprovodu starého věrného sluhy, který jí nabídl ochranu. Tam jí však nečekané překážky zabránily v další cestě. Považovala to za pokyn Prozřetelnosti, aby neopouštěla syna, na kterého byla neobyčejně pyšná a s nímž se jen velmi nerada loučila. Místo aby čekala v exilu na klidnější časy, vrátila se tajně do Paříže, kam, jak věděla, odešel také její syn. Přijala jméno svého starého sluhy, který se nemohl odhodlat zůstavit ji bez ochrany. Rozhodla se žít v naprostém ústraní, pod cizím jménem, sledovat osudy synovy a přihlásit se k němu, až to politické poměry dovolí. Bratr považoval její úmysl za velmi nebezpečný jak pro ni a jejího syna, tak pro starého poctivce, který z oddanosti k velitelce dával v sázku hlavu. A totéž jsem si myslila já. V slabé chvilce jsem Louisovi řekla, pokus se tchýni tajně dostat pryč a postarat se, aby ji věrný služebník tentokrát bezpečně odvezl z Francie! Požádala jsem ho o to ze sobeckých důvodů, s ohledem na své manželství, které nebylo šťastné.
Nepodařilo se mi získat manželovu lásku, jednal se mnou nešetrně. Bratr mě vždycky miloval víc, než jsem si zasluhovala, a byl ke mně tím hodnější, čím příkřeji se mnou zacházel manžel. Vzbudilo to mezi nimi zlou krev. Domnívala jsem se, že zachráníme-li my dva tajně manželovu matku a zabráníme tak, aby neuváděla v nebezpečí sebe i jeho, bude mít o nás, až se o celé věci dozví, příznivější mínění. Snad pochopí, že si zasluhuji jeho lásku a Louis jeho příbuzenskou vděčnost. Že konečně budeme žít všichni tři šťastně pospolu. Takový byl můj záměr. A když jsem se bratra zeptala, nebude-li náš cíl spojen s příliš velkým nebezpečím, odpověděl vlídně a shovívavě jako vždy – nebude. Tolik jsem si zvykla přijímat jeho oběti, že jsem mu svěřila i tento úkol, aby mi dopomohl ke klidnému manželství. Dnes toho trpce lituji a z celého srdce ho žádám za prominutí. Bude-li osvobozen, vynasnažím se být hodna jeho lásky. Bude-li odsouzen, chci i já skončit na popravišti a zemřít společně s bratrem, který pro mě dal život v sázku.“
Skončila stejně klidně, jako když začala mluvit, a znovu se obrátila k bratrovi. Při pohledu na něj se jí v očích zaleskly slzy a do tváře se jí vrátil dřívější mírný a laskavý výraz. Dovolil jí, aby ho vzala za ruku, ale záměrně se vyhnul jejímu úzkostlivému pohledu. Hlava mu klesla k hrudi, dýchal ztěžka, tvář se mu zkřivila, jako by pociťoval ostrou fyzickou bolest. Naklonil se kupředu, opřel se loktem o zábradlí a zakryl si rukou tváře, aby skryl hluboké rozrušení. Obecenstvo vyslechlo Rózu mlčky a zachovalo ticho, i když domluvila. Jen zřídkakdy prokázal lid za vlády teroru vězňovi takovou poctu.
Předseda se podíval na své druhy a nedůvěřivě potřásl hlavou.
„Výpověď téhle ženy značně komplikuje celý případ,“ řekl. „Je v soudní síni někdo,“ dodal a zadíval se na hlouček za svým křeslem, „komu je známo, kde se v této chvíli zdržuje matka inspektora Danvilla?“
Lomaque postoupil kupředu a zůstal stát vedle stolu.
„Jakže, občane agente,“ pokračoval předseda a přísně na něj pohlédl, „také vám je nevolno z toho vedra?“
„Chytlo ho to ke konci ženiny výpovědi, občane předsedo,“ vysvětloval Magloire, který se důležitě protlačil do popředí.
Lomaque přiměl pohledem svého podřízeného, aby se vrátil na místo. Pak řekl tišeji, než měl ve zvyku:
„Dostal jsem zprávy o matce inspektora Danvilla a jejím sluhovi, a jsem připraven zodpovědět jakoukoliv otázku.“
„Kde nyní jsou?“ zeptal se předseda.
„Víme, že překročili hranice, a předpokládáme, že směřují do Kolína nad Rýnem. Ale od chvíle, kdy se octli v Německu, není republikánským úřadům přirozeně o jejich pobytu nic bližšího známo.“
„Máte nějaké zprávy o chování toho starého sluhy v Paříži?“
„Mám a mohu klidně potvrdit, že byl politicky neškodný, že se jen s velkým zápalem staral o svou velitelku, že jí byl přímo otrocky oddán a klamal sousedy tím, že se k ní na veřejnosti choval jako k sobě rovné.“
„Máte důvod k domněnce, že inspektor Danvillé věděl o prvním pokusu své matky opustit Francii?“
„Usuzuji tak z toho, co vypovídala obžalovaná žena, a také z jiných náznaků, o nichž by nebylo vhodné se před soudem šířit. Kdybyste mi poskytli čas spojit se s úřady v Lyonu a Marseille, mohl bych ovšem předložit spolehlivější důkazy.“
V té chvíli se vrátil do síně Danville. Přiblížil se ke stolu a zůstal stát v těsné blízkosti vedle vrchního agenta. Okamžik si hleděli pevně do očí.
Lomaque si pomyslel: „Už se vzpamatoval z otřesu vyvolaného Trudainovou odpovědí,“ a ustoupil stranou. „Ruce se mu třesou, je bledý, ale už se zas ovládá. Z toho nekouká nic dobrého.“
„Občane předsedo,“ řekl Danville, „zjistilo se v mé nepřítomnosti něco, co zlehčuje mou čest a vlastenectví?“
Mluvil zdánlivě docela klidně, ale nedíval se nikomu do tváře. Klopil ustavičně zrak k zelenému suknu na stole.
„Ženina výpověď se týkala hlavně jí a jejího bratra,“ odpověděl předseda, „ale okrajově se zmínila o prvním pokusu vaší matky, jehož cílem bylo vystěhovat se z Francie v rozporu s platnými zákony. Tato část výpovědi obsahovala skutečnosti vrhající vážné podezření na vás.“
„Nezůstane při pouhém podezření — na vlastní nebezpečí je změním v jistotu!“ prohlásil Danville, vztáhl paži teatrálně před sebe a poprvé zvedl zrak. „Občane předsedo, prohlašuji s neohroženou otevřeností dobrého vlastence: Byl mi znám první matčin pokus o útěk z Francie.“
Sykot a nepřátelské výkřiky přivítaly jeho doznání. Zprvu se polekal, ale nabyl opět sebejistoty, ještě než bylo zjednáno ticho.
„Občané, slyšeli jste, že jsem přiznal svou chybu,“ se zoufalým gestem se obrátil k obecenstvu. „A nyní poslyšte, jakou oběť jsem za to položil na oltář vlasti.“
Počkal, až soudní tajemník zapíše nabubřelou frázi do protokolu.
„Zaznamenejte mou výpověď doslova!“ zvolal. „Rozhoduje o životě a smrti.“
Tajemník namočil pero v kalamáři a pokynul hlavou, že je připraven. Danville pokračoval:
„Co je nejsvatější povinností všech dobrých občanů Francie v těchto slavných a svízelných dnech?“ zvolal, předstíraje nejhlubší dojetí. „Musí dát přednost povinnostem k státu před nejvřelejšími soukromými city! Když se matka poprvé pokusila v rozporu s emigračními zákony opustit Francii, nepřinesl jsem hrdinskou oběť, které si ode mě žádalo ryzí vlastenecké cítění. Byl jsem v hroznějším postavení než Brutus soudící vlastní syny. Ale chyběla mi římská statečnost, abych se ctí obstál. Pochybil jsem, občané, tak jako Coriolanus, když ho jeho vznešená matka uprosila, aby ušetřil Řím. Za tuto chybu jsem si zasloužil být vyvržen z republikánské společnosti. Ale unikl jsem spravedlivému trestu — vláda mi naopak propůjčila čestný úřad. Uplynul nějaký čas, a matka se znovu pokoušela o útěk z Francie. Znovu byla má občanská ctnost podrobena těžké zkoušce. Jak jsem se tentokrát zachoval? Vykoupil jsem minulé omyly obětí strašnější, než sama zkouška. Snad se otřesete, ale zároveň mi dáte za pravdu. Dobře si vzpomeňte na svědectví při začátku přelíčení — pohleďte, tam stojí nepřítel vlasti,“ ukázal na Trudaina, „který pomáhal matce při útěku! A zde stojí syn vlastenec, který ho bez váhání udal za tento zločin!“ Udeřil se do prsou, pak založil ruce a pohlédl sebevědomě k lavicím, kde seděli diváci.
„Chcete tvrdit,“ zvolal předseda, „že v době, kdy jste udával Trudaina, bylo vám známo, že pomáhá matce k útěku?“
„Ano, tvrdím to,“ odpověděl Danville.
Předseda odhodil pero, které držel v ruce. Jeho druhové se pohnuli a hleděli si beze slova do očí.
Mezi vězni na pódiu se ozval šepot: „Netvor! Netvor!“ a okamžitě se přenesl mezi obecenstvo. Nejvášnivější republikánské ženy na lavicích byly v té chvíli zajedno s nejpyšnějšími aristokratkami mezi vězni. I ve dnech děsivé nesvornosti a zapřisáhlého nepřátelství ten jediný přirozený instinkt — mateřská láska sbratřující celý svět — si zachoval svou věčnou hodnotu.
Lomaque byl jedním z těch několika lidí v solidní síni, kteří si okamžitě uvědomili, jak Danvillova odpověď ovlivní rozhodnutí tribunálu. Pohlédl ke skupině obžalovaných a jeho nažloutlá tvář zbělela.
„Jsou ztraceni,“ zašeptal a opustil zvolna své místo. „Ztraceni! Po nehorázné lži, kterou si ten padouch zachránil kůži, nemají ani špetku naděje. Věc je jasná — Danvillova prokletá duchapřítomnost je vydala gilotině!“ Po těch slovech vyšel dveřmi vedle pódia vedoucími do čekárny vězňů.
Rózina hlava znovu klesla na bratrovo rameno. Třásla se a ochable se opřela o paži, kterou ji podpíral. Jedna z vyšetřovaných žen se ji snažila utěšit spolu s Trudainem. Ale manželova proradnost jí zlomila srdce. „Louisi,“ zašeptala, „chci zemřít. Jen smrt může smazat hanbu, že jsem kdy milovala toho muže.“ Pak zmlkla a zavřela unaveně oči.
„Ještě jednu otázku,“ obrátil se předseda k Danvillovi, „a pak můžete jít. Věděl jste, že je vaše žena zapletena do Trudainova spiknutí?“
Danville chvíli přemýšlel, vzpomněl si, že jsou u soudu svědkové, kteří by mohli vylíčit, co řekl a jak se choval ten večer, kdy zatýkali jeho manželku, a rozhodl se tentokrát mluvit pravdu.
„Nevěděl jsem to,“ odpověděl. „Svědkové potvrdí, že jsem v době, kdy byla zjištěna spoluvina mé ženy, nebyl v Paříži.“
Třebaže byl ve své domýšlivé sebejistotě nepřístupný jakémukoliv citu, reakce obecenstva na jeho poslední odpověď otřásla jeho nervy. Mluvil nyní tiše, obrácen zády k publiku, s očima znovu upřenýma k zelenému suknu.
„Obžalovaní, máte nějaké svědecky doložené námitky proti prohlášení, kterým se občan Danville očistil z podezření?“ zeptal se předseda.
„Očistil se nejpodlejší lží,“ pravil Trudaine. „Kdybyste sem dopravili jeho matku, její svědectví by to dokázalo.“
„Můžete uvést jiné důkazy na podporu svého tvrzení?“ otázal se předseda.
„Nemohu.“
„Občane Danville, můžete odejít. Vaše výpověď bude předložena úřadu, kterému jste služebně odpovědný. Buď zasluhujete vavřín za víc než římskou statečnost, nebo…“ zde se předseda náhle odmlčel, jako by nechtěl předčasně pronášet úsudek, a pak jen stručně opakoval: „Můžete jít-“
Danville okamžitě opustil sál hlavním vchodem. Provázel ho zlostný šepot žen na lavicích, který brzy ustal, když předseda zavřel svou poznámkovou knihu a obrátil se k ostatním soudcům. „Radí se o rozsudku,“ ozývalo se tlumeně v síni. „Tiše, tiše — rozsudek!“
Předseda několik minut rokoval s muži za svým křeslem, pak vstal a pronesl důrazně:
„Louisi Trudaine a Rózo Danvillová, soud vyslechl žalobu proti vám a uvážil, co jste uvedli ke své obhajobě. Dospěl k názoru, že jste se oba provinili, a odsuzuje vás k trestu smrti.“
Usedl a napsal příslušnou značku před obě jména v seznamu obžalovaných. Vzápětí dal vyvolat další případ, k němuž se okamžitě obrátila pozornost obecenstva.
překlad a úprava: Nikola Valerová
Přidejte odpověď