6.Kapitola
Čekárna Revolučního tribunálu byla ponurá holá místnost se špinavou kamennou podlahou a lavicemi rozestavěnými okolo stěn. Okna byla vysoko u stropu, opatřena mřížemi. Přede dveřmi vedoucími na ulici stáli venku na stráži dva ozbrojení muži. Když Lomaque vešel ze soudní síně do této nevlídné světnice, nebylo tu živé duše, což v té chvíli vítal.
Zůstal v čekárně, chodil zvolna z kouta do kouta po umazaných dlaždicích a rozčíleně mluvil sám se sebou.
Po chvíli se otevřely dveře ze síně a objevil se v nich hrbatý dozorce přivádějící Trudaina a Rózu.
„Musíte počkat tady,“ řekl mužík, „dokud soud nebude hotov s ostatními. Pak zas půjdete v houfu zpátky do žaláře. Hej, občane,“ pokračoval, když zahlédl na druhém konci Lomaqua, a radostně se k němu rozběhl. „Jste ještě tady? Jestli se tu ještě chvíli chcete zdržet, rád bych vás o něco poprosil.“
„Nemám naspěch,“ odpověděl Lomaque a úkosem pohlédl na oba odsouzence.
„Výborně!“ vykřikl hrbáč a přejel si hřbetem ruky přes ústa. „Vyschlo mi pořádně v krku. Strašně rád bych si odskočil na sklenici vína naproti do výčepu. Mohl byste zatím dohlédnout tady na toho muže a ženu? Je to jen formalita — venku stojí stráž, na oknech jsou mříže a hned vedle je soud. Neměl byste nic proti tomu?“
„Právě naopak, docela rád vám vyhovím.“
„Jste opravdový kamarád. A nezapomeňte, kdyby se po mně někdo sháněl, řekněte, že jsem si musel na chvíli odskočit a že mě zastupujete.“
S těmi slovy spěchal hrbáč do výčepu.
Jakmile zmizel, přistoupil Trudaine k Lomaquovi a uchopil ho za paži.
„Zachraňte ji!“ zašeptal. „Teď je vhodná příležitost. Zachraňte ji!“ Tvář mu zbrunátněla, oči divoce bloudily po místnosti. Cloumal Lomaquovou paží a vlekl ho ke dveřím. „Vzpomeňte si, co pro vás udělal můj otec, vzpomeňte si na náš rozhovor na lavičce u řeky, na to, co jste mi řekl tu noc, co nás zatýkali. Neváhejte, zachraňte ji a mě ponechte osudu. Budu-li umírat sám, zemřu jako muž. Půjde-li se mnou na popraviště, neovládnu se, budu umírat jako zbabělec. Žil jsem pro ni a budu šťasten, když mi umožníte pro ni umřít!“
Chtěl mluvit dál, ale byl příliš rozrušen. Svíral stále pevněji Lomaquovu paži a ukazoval k lavici, kam usedla Róza — s hlavou skloněnou k hrudi, s pažemi vyčerpaně zkříženými na klíně.
Lomaque potřásl hlavou.
„Přede dveřmi stojí dva strážci, na oknech jsou mříže, nemáte u sebe zbraň,“ odpověděl. „A i kdybyste měl, po jedné straně je na dosah ruky strážnice a po druhé soud. Odtud není úniku.“
„Že není?“ opakoval zuřivě Trudaine. „Zrádče! Zbabělče! Vidíte, jak tam bezmocně sedí, jak se každou minutu blíží její zkáza — a tvrdíte mi, že není úniku!“
Při těch slovech v zoufalství a trýzni hrozivě pozvedl volnou paži. Lomaque ho chytil za zápěstí a odvlekl ho k oknu.
„Nejste při smyslech,“ řekl pevně. „Strach o sestru vás zbavil zdravého rozumu. Koukejte se uklidnit a vyslechněte mě. Povím vám něco důležitého.“ Trudaine na něj pohlédl s nedůvěrou. „Je to důležité,“ opakoval Lomaque, „protože jde o vaši sestru.“
Tato slova měla okamžitý účinek. Trudainova vztyčená paže poklesla k boku a jeho výraz se náhle změnil.
„Počkejte chvilku,“ řekl, odvrátil se, opřel se o stěnu a přitiskl planoucí čelo k holému studenému kameni. Když ovládl rozčilení, řekl klidně: „Mluvte, jsem opět v pořádku a omlouvám se za to, co jsem prve řekl.“
„Když jsem vstoupil sem do té místnosti,“ začal Lomaque šeptem, „neměl jsem ani tušení, co bych mohl udělat pro vás oba. Jenom jsem litoval, že vám nepomohlo ani doznání, k němuž jsem vám ve vězení St. Lazare radil jako k jediné možné záchraně. Ale pak jsem dostal nápad, který snad bude k něčemu dobrý — šílený a zoufalý nápad, jehož úspěšné provedení závisí zcela na náhodě. Řeknu vám jaký, ale pod jednou podmínkou.“
„Mluvte. Už předem vám slibuji, že ji splním.“
„Dejte mi čestné slovo, že se o tom nezmíníte před sestrou, dokud vám to nedovolím. I kdyby dnes večer umírala hrůzou, musíte mít dost síly, abyste jí nedal ani slůvkem naději. Žádám vás o to, protože s pravděpodobností dvaceti, nebo dokonce padesáti ku jedné tady žádná naděje není.“
„Nezbývá mi, než vám to slíbit,“ poznamenal Trudaine.
Lomaque z kapsy vytáhl zápisník a tužku. „Nežli vám sdělím podrobnosti, mám k vám jednu otázku,“ řekl. „Byl jste dříve znamenitým chemikem. Jste natolik klidný, abyste mohl zodpovědět dotaz, který má do jisté míry co dělat s chemií? Je nějaká tekutina prášek nebo směs neznámých sloučenin, jež může beze stopy vymazat písmo z papíru?“
„Zajisté. To je všechno? Není žádná jiná obtíž?“
„Žádná. Napište mi recept,“ vyzval ho Lomaque a podal mu notes. „Z čeho se skládá a jak se používá.“ Trudaine poslechl. „To je první krok, ale nezapomeňte, nic vám nemohu zaručit,“ pokračoval Lomaque a schoval zápisník do kapsy. „A teď poslouchejte. Chci riskovat hlavu, abych zachránil vás i vaši sestru, a pokusím se padělat seznam odsouzenců k smrti. Nepřerušujte mě. Zachráním-li jednoho, zachráním oba. Neděkujte mi, počkejte, až jak to dopadne. Nemáme mnoho času. Já budu mluvit a vy poslouchat. Předseda soudu označil vaše jména v seznamu značkou rozsudku smrti. Až budou označena všechna jména, přečtou vám seznam tady v čekárně, nežli se vrátíte do St. Lazare. Pak ho pošlou Robespierrovi, který si ho nechá u sebe, dá pořídit kopii a tu dá k dispozici svým druhům — St. Justovi a ostatním. Mou povinností je vyhotovit podle této kopie duplikát. Robespierre nebo někdo z jeho spolehlivých pomocníků porovná duplikát s originálem a možná i s kopií. Duplikát se vrátí do St. Lazare, ale neprojde už mýma rukama. Tam ho veřejně přečtou vězňům u mříže v hale, pak ho odevzdají dozorci, aby podle něho označil večer křídou cely vězňů, které ráno odvezou na popraviště. Službu má dnes hrbáč, který se mnou před chvílí hovořil. Je to náruživý pijan. Jestli se mi podaří, posedět s ním u vína po veřejném čtení seznamu a před označením cel křídou, určitě ho dokážu opít, vytáhnout mu listinu z kapsy a podle vašeho receptu vymazat vaše jména. V duplikátu sepíšu jména v nepořádku, aby si nikdo nevšiml mezery. Jestli mi to vyjde, nebude na dveřích vaší cely křídová značka a nevyvolají vaše jméno, až si ráno káry přijedou pro odsouzence. Den co den přivádějí do vězení množství obžalovaných a jiné odvádějí k soudu nebo na popravu. V tom zmatku si vás při trošce štěstí nějakých deset čtrnáct dní nikdo nevšimne, a zatím…“
„Výborně!“ zvolal Trudaine náruživě.
Lomaque pohlédl ke dveřím do soudní síně a ještě více ztlumil hlas. „Zatím může do koše spadnout hlava samotného Robespierra! Francie je sytá vlády teroru. Stoupenci umírněné frakce, skrývající se celé měsíce ve sklepích a na půdách, se začínají trousit do ulic a v noci se po dvou po třech scházejí a radí. Už několik neděl si Robespierre netroufá předstoupit před výbor Konventu. Mluví jen mezi přáteli v klubu Jakobínů. Proslýchá se, že Carnot právě v poslední chvíli odhalil strašlivý zoufalý čin, k němuž se chystal Tallien. Muži v pozadí jsou na stráži, dny teroru jsou sečteny. Padne-li Robespierre v tomto boji, jste zachráněni. Dobu teroru vystřídá doba milosrdenství. Jestli zvítězí, jenom jsem oddálil smrt vás obou — a sám položím hlavu pod ostří gilotiny. Víc nemohu dělat. Opakuji, že od vás nechci slyšet slova vděčnosti, dokud se neukáže, že jsem si je zasloužil.
Nezapomněl jsem na laskavost vašeho otce, pamatuji si na všechno, co se stalo před pěti léty ve vašem domě u řeky. Řekl jsem vám tehdy, že jednou o mně budete mít lepší mínění. Teď ho jistě máte. Ale jestli mi chcete blahořečit, že pro vás nasazuji život, nechci nic takového slyšet. Život pro mě nemá cenu, omrzel mě. Netěší mě, dívat se zpátky do minulosti. A jsem příliš starý, než abych se mohl dožít nějakých radostí. Tehdy před pěti lety se udála se mnou změna. Čas od času se mě zmocňoval smutek a výčitky svědomí. Sloužil jsem celý život brzy tomu, brzy jinému pánovi, otročení pokřivilo můj charakter, naučilo mě podlézavosti a přetvářce. Chtěl jsem konečně vykonat nějaký dobrý skutek a těšit se jím, jako se skrblík raduje ze skromných úspor zamčených ve staré zásuvce.
Neudělal jsem nic takového — a přece jsem po tom tolik toužil. Přepadalo mě to nečekaně, v nejnepravděpodobnější chvíli, z nejnepatrnějšího popudu — když jsem se podíval z okna své podkrovní světnice k modré obloze, nebo v noci ke hvězdám nad střechami domů, když ke mně dolehl z ulice dětský hlásek, když u souseda zaštěbetala konopka v kleci… Jsem otrlý chlap, ale těch několik prostých slov, co vaše sestra řekla soudcům, mi projelo srdcem jako dýka. Můj život! Spousta ničemů s ním házela jako s míčem z místa na místo. Teď si s ním chci pohrát já sám, než zůstane navěky ležet někde na smetišti. Vaše sestra mi kdysi schovala šálek horké kávy, a já jí za to připravil peklo na zemi. A za to mi chcete děkovat?“
Luskl opovržlivě prsty a šel naproti vracejícímu se dozorci ke dveřím.
„Sháněl se někdo po mně?“ zeptal se hrbáč.
„Ne,“ odpověděl Lomaque, „ani živá duše. Jaké víno vám nalili?“
„Nestálo za moc, příteli. Ale nakonec, lepší než nic.“
„Musíte někdy se mnou do mé vinárny, ochutnat mou oblíbenou značku.“
„Do jaké vinárny? Jakou značku?“
„Teď nemám čas, vám to vysvětlovat, ale ještě se dnes uvidíme. Zajdu patrně před večerem do vězení. Mám se pro vás stavit?“ Po těch slovech odešel, s významným pohledem na vězně, nežli za sebou zavřel dveře.
Trudaine se vrátil k sestře. Bál se, že z jeho tváře vytuší, o čem mluvili s Lomaquem. Ale ať už se jeho výraz změnil nebo ne, Róza si ničeho nevšimla. Byla dosud naprosto netečná ke všemu, co se dělo kolem ní. Odevzdanost, jež je statečností žen ve všech velkých útrapách, bylo to jediné, co ji, jak se zdálo, udržovalo při životě.
Když bratr usedl vedle ní, vzala ho jen mírně za ruku a řekla:
„Chtěla bych zůstat stále u tebe, dokud nepřijde náš čas. Nebojím se. Měla jsem život ráda jen kvůli tobě, a teď i ty zemřeš. Pamatuješ, jak jsem někdy bývala smutná, že nemám dítě pro svou potěchu? Právě jsem přemýšlela, jak by to bylo hrozné, kdyby se mé přání splnilo. Teď je pro mě naopak požehnáním, že žádné nemám. Vzpomínejme jen na staré časy, Louisi, dokud můžeme — a ne na manžela a na mou svatbu. Na staré časy, kdy jsem ještě nebyla břemenem, které ti ztrpčuje život.“
překlad a úprava: Nikola Valerová
Přidejte odpověď