7.Kapitola
Den pokročil. Odsouzení vězni — po jednom, po dvou či po třech — přicházeli ze soudní síně a shromáždili se v čekárně. Ve dvě hodiny skončilo zasedání a soudní úředník přečetl seznam odsouzených k smrti. Pak dozorce odvedl vězně zpátky do St. Lazare.
Večer přinesli vězňům jídlo, u mříže veřejně přečetli duplikát listiny, zamkli dveře jednotlivých cel. Ode dne zatčení byla Róze a jejímu bratrovi vyhrazena společná kobka díky drobnému úplatku a Lomaquově přímluvě. Společně teď čekali, až se přiblíží děsivý zítřek.
Pro Rózu znamenal smrt — s tou myšlenkou se ostatně už smířila. Pro Trudaina byl zastřen sžíravou nejistotou, hroznější než sama smrt, plíživým, neodbytným strachem, o který se neměl s kým rozdělit, mučivou hrůzou zvolna stravující srdce. Dlouhá, zoufalá noc mu přinesla jedinou úlevu — to když Róziny tělesné síly začaly ochabovat, když hovor o starých šťastných dobách pohasínal, když mu položila hlavu na rameno, když se nad ní smiloval anděl spánku, třebaže už na ni padal stín anděla smrti.
Přišlo ráno a s ním horký letní den. Město zkrušené terorem se probouzelo do světla dne, ale noční chmury nezmizely. Blížila se hodina, kdy měly káry přijet do vězení pro odsouzence. Trudaine byl vzhůru a neušel mu ani nejtišší lomoz na chodbě přede dveřmi cely. Přiložil ucho ke klíčové dírce a zaslechl hlasy dvou hádajících se mužů. Náhle kdosi uvolnil závoru, odemkl dveře, a na prahu se objevil hrbatý dozorce a jeden z podřízených zaměstnanců, který se proti čemusi ohrazoval.
„Tak se podívejte, jsou tady, oba živí a zdraví, jak jsem vám to povídal. A říkám vám znova, že nebyli v seznamu. Proč mě teda sekýrujete, že jsem včera neoznačil jejich celu křídou? Jen na mě ještě jednou přijďte, až budete mít pod čepicí, abych udělal vaši práci za vás!“
„Nežvaň, a ukaž mi radši ještě jednou listinu,“ odbyl ho hrbáč, obrátil se do chodby a vzal od svého průvodce svitek papíru. Prohlédl si jej a pak se podrbal na hlavě. „K čertu, tohle mi teda opravdu nejde na rozum,“ zvolal. „Přísahal bych, že jsem sám četl včera odpoledne jejich jména u mříže. A teď je tu ne a ne najít, kdybych se rozkrájel. Spím nebo jsem vzhůru. Štípni mě, kamaráde. Jsem opilý nebo střízlivý?“
„Doufám, že střízlivý,“ ozval se klidný hlas vedle něho. „Přišel jsem se podívat, jak je vám po včerejšku.“
„Jak mi je, občane Lomaque? Jsem jako u vidění. Přece jste vy sám včera dopoledne hlídal místo mě tohohle muže a ženu. Dal bych na to krk, že jsem odpoledne četl jejich jména. A dnes ráno je nevidím v listině. Co tomu říkáte?“
„A co říkáte tomu,“ přisolil si pohaněný zaměstnanec, „že mě tady sekýruje, že prý jsem zapomněl označit křídou jejich dveře, když sám byl tak nachmelený, že to nedokázal udělat. Zřídil se pod obraz boží. Kdybych nebyl takový dobrák od kosti, jako jsem, žaloval bych na něj vrchnímu žalářníkovi.“
„Máš pravdu, že jsi k němu shovívavý, kdežto on nemá pravdu, že tě zbytečně sekýruje,“ řekl Lomaque důrazně. „Jestli vám smím radit,“ pokračoval důvěrně k hrbáčovi, „tak se po té včerejší opičce moc nespoléhejte na paměť. Jejich jména nejsou v listině, tak jste je nemohl číst. A pokud jde o tu čekárnu, mohl bych vám leccos prozradit — vrchní agenti vědí víc, než si myslíte. Předseda soudu odsuzuje nebo osvobozuje lidi před veřejností. Ale je tu ještě někdo jiný, mocnější než tisíc předsedů, a ten tu a tam odsuzuje nebo osvobozuje pod pokličkou. Jistě se dovtípíte, o kom je řeč. Víc vám nepovím, leda to, abyste si zbytečně nelámal hlavu a věřil listině, kterou držíte v rukou. Řiďte se tím, co v ní stojí, a nikdo vám nemůže nic vytknout. Jestli ale budete strkat prsty, do čeho vám nic není, může se vám lehko stát…“
Lomaque nedokončil, zvedl ruku a hranou dlaně přejel hrbáčovi po krku. Jeho slova i gesto vylekaly dozorce jaksepatří. Podíval se zaraženě na Lomaqua, pak se drsně omluvil podřízenému. Kroutil hlavou, nervózně mačkal v ruce listinu a šel si po svých.
„Rád bych se na ně podíval, jestli to jsou opravdu ti, co jsem je včera dopoledne hlídal v čekárně,“ řekl Lomaque a položil ruku na dveře cely, když se je zaměstnanec chystal zase zamknout.
„Rozhodně se na ně podívejte,“ řekl muž. „Vsadím se, že vám ten kamarád z mokré čtvrti napovídal nějaké žvásty.“
Lomaque se nedal dvakrát pobízet. Trudaine seděl vedle sestry v koutě co nejdál ode dveří, zřejmě proto, aby neslyšela, co se mluví za dveřmi. Přesto hleděla dívka neklidně a tváře jí lehce planuly. Patrně vytušila, že se na chodbě děje něco neobyčejného.
Lomaque pokynul Trudainovi, aby šel k němu, a zašeptal: „Váš recept se osvědčil. Pro dnešek jste zachráněni.
Sdělte to sestře tak šetrně, jak umíte.“
Ustal a napínal sluch, dokud ho vzdálené kroky nepřesvědčily, že náhradní dozorce zatím došel na druhý konec chodby.
„Danville byl včera tady ve vězení a slyšel, jak čtou vaše jména, ale večer byl podle Robespierrova tajného rozkazu zatčen a dopraven do Templu. Z čeho je obviněn a kdy bude souzen, nemohu prozatím říct. Vím jen, že byl zatčen. Tiše, teď nemluvte, náš přítel se vrací. Buďte klidný a doufejte, že se věci — hlavně politické — obrátí k lepšímu. Musí vám stačit útěcha, že jste pro dnešek oba v bezpečí.
„A zítra?“ zeptal se šeptem Trudaine.
„O zítřek se nestarejte,“ odpověděl Lomaque. „Co se má stát, stane se.“
A rychle se obrátil ke dveřím.
překlad a úprava: Nikola Valerová
Přidejte odpověď