8.Kapitola
Jednoho jitra roku 1798 vystoupil z dostavníku obstarávajícího službu mezi Châlons-sur-Marne a Paříží v první stanici za Meaux osamělý cestující. Muž, už postarší, se chvíli nejistě rozhlížel, pak zamířil k malé zájezdní hospodě naproti poště, na jejímž vývěsním štítu byl vymalován strakatý kůň, a která patřila vdově Duvalové — ženě, o které se právem tvrdilo, že žádná jiná v celém kraji není upovídanější a neumí lépe připravit zadělávaného králíka, než ona.
I když mu vesničtí zahaleči věnovali jen málo zájmu a vdova Duvalová ho uvítala nepříliš okázale, nebyl to tak docela všední a nezajímavý cizinec, jak si ti prosťáčkové mysleli. Bývaly doby, kdy ten klidný, prošedivělý, nenápadný muž, který teď hledal pohostinství u Strakatého koně, byl obeznámen s nejtajnějšími intrikami vlády teroru a měl kdykoli přístup k samotnému Maxmiliánu Robespierrovi. Vdova Duvalová a čumilové před poštovním úřadem by byli nemálo překvapeni, kdyby se tu naskytl někdo ze zasvěcených obyvatel hlavního města a poučil je, že ten skromný starý poutník s odřenou cestovní brašnou je bývalý vrchní agent pařížské tajné policie.
Od doby, co naposledy seděl u kancelářského stolu, uplynuly tři nebo čtyři roky. Záda se nahrbila, vlasy prořídly, zůstaly jen sporé zbytky na skráních a v týle. Ale přestože očividně zestárl, nevypadal hůř než dřív, spíše líp. Měl zdravější barvu pleti, mírnější výraz a jasnější oči, než kdykoli jindy v posledních letech. Chodil také čileji, než kdysi v policejní kanceláři. Oděv sice nesvědčil o bohatství, ale byl čistší a upravenější, než jaký kdy nosil ve dnech politické služby v Paříži.
Usedl v poloprázdné jídelně a než mu hostinská přinesla objednanou půllitrovou láhev vína, prohlížel si ohmataný starý dopis, který vytáhl ze spousty jiných papírů naskládaných v zápisníku.
V dopise stálo:
„Až budou všechny starosti za námi, nezapomeňte na přátele, kteří na vás vzpomínají s nekonečnou vděčností. Budete-li si někdy přát nás spatřit nebo se o nás něco dovědět, vystupte v první stanici za Meaux na hlavní silnici do Paříže a zeptejte se v hostinci na občana Maurice.“
Když vdova Duvalová přinesla víno, schoval Lomaque dopis zpátky do kapsy a zeptal se: „Buďte tak hodná, nevíte, kde tady v okolí bydlí nějaký Maurice?“
„Jestli vím?“ odpověděla hovorná vdova. „Samozřejmě, že vím. Občan Maurice a roztomilá občanka jeho sestra — o té jste se sice nezmínil, ale nesmíme na ni zapomenout, milý příteli — bydlí deset minut cesty od mého domu. Pěkný domek, v příhodné poloze, a v něm příjemní lidé — klidný domov, hezky v ústraní, a nájemné není ani tak hrozné. Všechno jim dodávám já, drůbež, vejce, chleba, máslo, zeleninu (ne že by jedli nějak přes míru) i víno, ale nevypijí toho ani polovinu, co by si mohli beze škody dopřát. Zkrátka živím celou tu poustevnu, a oba ti přívětiví samotáři mi přirostli k srdci. Vytrpěli si své, zvláště sestra, ale nikdy o tom nemluví. Když se přistěhovali do zdejšího kraje…“
„Promiňte, občanko, stačí, když mi řeknete, kudy mám jít.“
„Jsou to tři roky — ne, čtyři — ne, vlastně tři a půl —
zkrátka brzy potom, co ten ďábel v lidském těle, ten Robespierre, přišel o hlavu (a dobře mu tak), povídám manželovi (chudák, šlo to s ním už tenkrát z kopce): Asi umře, povídám, a myslela jsem tu mladou dámu. Ale neumřela. Ta moje drůbež, vejce, chleba, máslo, zelenina a víno ji postavily na nohy — samozřejmě musím uznat, že se také občan Maurice o ni vzorně staral. Komu čest, tomu čest! Nesmí se zapomínat, že se i on přičinil o její zdraví. A tak pořád ještě žije, ta roztomilá dáma v tom roztomilém domečku…“
„Ale kde? Mohla byste mi laskavě říct kde?“
„Zdravá jako rybka, jen tu a tam trpí nervovými záchvaty. Zřejmě přestála nějakou smrtelnou hrůzu, patrně v té prokleté době teroru, bydleli přece tehdy v Paříži — ale vy nepijete, příteli? Proč nepijete?… Je opravdu hezoučká, i když trochu bledá a v těle outlá — smím vám nalít? — ale je andělsky vlídná a tak dojemně oddaná občanu Mauricovi…“
„Občanko hostinská! Chcete mi říct, kde bydlí, nebo ne?“
„Vy dětino. Proč jste se nezeptal hned, když vám na tom tak záleží? Dopijte víno a pojďte se mnou ke dveřím. Tady máte nazpátek, a děkuju za útratu, i když nestojí skoro ani za řeč. Pojďte ke dveřím, povídám, a nepřerušujte mě. Jste starý, ale vidíte snad ještě na čtyřicet yardů před sebe? Tak dobře. A netvařte se tak kysele, to nikomu nesluší. Podívejte se zpátky po silnici, tam, kam ukazuju.
Vidíte velkou hromadu kamení? Dobrá. Za tou hromadou kamení je pěšina, odtud ji není vidět, ale budete si to pamatovat? Dobrá. Po té pěšině se dáte, až přijdete k potoku, půjdete po proudu a dojdete k mostu. Pak budete pokračovat po protějším břehu a až přejdete most, uvidíte starý mlýn — hotový skvost mezi mlýny, ustavičně sem putují malíři ze všech koutů světa, aby si ten most nakreslili. Už se zase mračíte? Moc trpělivosti nemáte. S vámi musí mít manželka kříž, jestli jste ženatý. Tak nezapomeňte přejít most. Ubohá vaše žena a děti, opravdu je lituju, zejména dcery. Tak jak povídám, ne abyste zapomněl přejít most, vy starý bručoune…“
Lomaque spěchal, jak nejrychleji dovedl, z doslechu vdovy Duvalové, u hromady kamení odbočil na pěšinu vzdalující se od hlavní silnice, přešel potok a spatřil starý mlýn. Vedle něho stál domek — prosté, nízké stavení s uzounkou zahrádkou před okny. Lomaqueův pozorný zrak si všiml pečlivě udržovaných záhonů a bělostné čistoty záclon za chatrně zasklenými malými okny. „Bude to tady,“ řekl si a zaklepal holí na dveře. „Už zvenku se pozná pečlivá hospodyňka.“
Dveře otevřel jakýsi muž, ale v první chvíli Lomaque nemohl v tmavé chodbě rozeznat, kdo to je. „Prosím vás, bydlí tady…“ začal.
Nežli dopověděl, muž mu stiskl ruku, vzal od něho brašnu a zvolal hlasem, který Lomaque až příliš dobře znal: „Buďte vítán, tisíckrát vítán. Konečně jste přišel! Občan Maurice tu není, místo něho stojí před vámi Louis Trudaine šťastný, že se shledává s nejlepším a nejdražším přítelem.“
„Ani vás nemohu poznat,“ řekl Lomaque, když vstupovali do haly. „Vypadáte svěžeji než dřív.“
„To je možné, teď už neprožívám tu věčnou hrůzu. Od té doby, co žijeme zde, dobře spím a vstávám bez obav, co s námi bude,“ odpověděl Trudaine. Otevřel dveře do chodby, odkud vedly schody do prvního patra, a zavolal: „Pojď dolů, Rózo! Konečně přišel náš přítel, kterého sis tolik přála vidět.“
Uposlechla okamžitě. Uvítala hosta neobyčejně vřele, vyptávala se na jeho zdraví, sama mu pomohla z převlečníku a zahrnula ho tolika pozornostmi, že samými rozpaky nevěděl, co dělat.
„Pro starého samotáře, jako jsem já, je to skoro trapnější…“ začal a chtěl dodat, „nežli tenkrát ten šálek horké kávy,“ ale uvědomil si, jak bolestné vzpomínky by mohla i ta drobná příhoda probudit, a neřekl to.
„Co je trapnější?“ zeptala se Róza a vedla ho ke křeslu.
„Och, nic. Jsem na stará kolena trochu popletený,“ odpověděl zmaten. „Pořád ještě nemohu věřit, že zas vidím vaši milou tvář.“
A byl to vskutku pohled radostnější, než když se naposledy setkali. Tři roky odpočinku sice nevrátily Róze všechen mladistvý půvab, který navždy ztratila v uplynulých hrozných dnech, ale přece měly na její zjev blahodárný účinek, vrátily očím mírný a laskavý výraz a celému zjevu nenucenou roztomilost.
Zasedli ke stolu. Bylo však zřejmé, že všechny úzkosti a obavy minulých dnů nejsou dosud zažehnány.
Trudaine se starostlivě zahleděl na Lomaqua a otázal se:
„Máte nějaké zprávy z Paříže?“
„Žádné,“ odpověděl. „Zato mám dobrou zprávu z Rouenu. Náhodou jsem se dověděl od svého zaměstnavatele, kterému v poslední době sloužím, že váš starý dům u -řeky je k pronajmutí.“
Róza se pohnula na židli. „Och, Louisi, kdybychom tam mohli opět žít jako dřív! Co se stalo s mou zahrádkou?“ zeptala se Lomaqua.
„Poslední majitel ji udržoval v pořádku,“ odpověděl.
„A co laboratoř?“ dodal bratr.
„Dosud stojí,“ řekl Lomaque. „Mám u sebe dopis se všemi podrobnostmi. Můžete mu věřit, protože ho psal právě zprostředkovatel, který má na starosti pronájem.“
Trudaine si dychtivě přečetl dopis.
„Cena není přemrštěná,“ řekl. „Za ty tři roky jsme něco ušetřili a mohli bychom si tu radost dopřát.“
„Jak bych byla šťastná, kdybychom se zas vrátili do starého domova!“ zvolala Róza. „Buďte tak laskav a napište svému příteli,“ pokračovala k Lomaquovi, „že si ten dům najmeme. A raději hned, aby nás někdo nepředběhnul.“
Lomaque přikývl. Složil mimoděk dopis podle starého úředního zvyku a opatřil jej poznámkou na rubu. Trudaine ho pozoroval a bezděčně si vzpomněl na strašné dny v Paříži. Znovu zvážněl a řekl Lomaquovi: „Je to opravdu jediná důležitá zpráva, kterou jste přinesl?“
Lomaque zaváhal a neklidně poposedl na židli. „Ostatní zprávy mohou počkat,“ odvětil. „Rád bych se nejprve dověděl něco o vás dvou. Dovolíte mi, abych se zeptal, co jste dělali od chvíle, kdy jsme se naposled viděli?“
Otázka platila Róze. „Zajisté,“ řekla, ale i to jediné slovo prozradilo, že už není tak klidná jako dřív. Odvrátila hlavu a Lomaque si všiml, že se jí chvějí ruce, když vzala jakousi výšivku ležící na stole a spěšně se pustila do práce.
„O té době mluvíme co možná nejméně,“ řekl Trudaine a pokynul významně hlavou směrem k sestře. „Ale sami bychom se vás na něco rádi zeptali. Tentokrát se ovšem nelze vyhnout zmínce o oněch dnech. Nechápeme dobře, kam jste tehdy vlastně zmizel, když nám hrozilo to strašné nebezpečí. Ze stručného vzkazu, který jste nám zanechal, jsme se mohli jen nejasně dohadovat, co se s vámi stalo.“
„Mohu vám to klidně vysvětlit nyní,“ odpověděl Lomaque. „Náhlý pád vlády teroru, který vám přinesl spásu, pro mě znamenal pohromu. Nový režim byl shovívavý ke všem, až na Robespierrovy nohsledy, jak se tehdy říkalo. Každému, kdo byl takový bídák nebo měl tu smůlu, že sloužil třeba v nejpodřadnějším postavení vládě teroru, hrozil Robespierrův osud, a plným právem. I já byl v nebezpečí smrti. Zasluhoval jsem ji a smířil bych se s ní, nebýt vás. Z toho, jak se vytvářela situace, jsem pochopil, že se vám nic nestane. I když vaše záchrana byla věcí náhody, přece jsem se o ni skromným dílem přičinil. Pocítil jsem přání vidět vás na vlastní oči oba na svobodě — sobecké přání spatřit ve vás živoucí důkaz jediného šlechetného činu ve svém životě, na který mohu vzpomínat s uspokojením. Tenhle vrtoch ve mně vzbudil novou touhu po životě. Umínil jsem si uniknout smrti, bude-li to možné. Deset dní jsem se skrýval v hlavním městě. Ve službách tajné policie jsem v podobných záležitostech získal určitou zkušenost, takže se mi podařilo tajně upláchnout z Paříže a dostat se bezpečně do Švýcar. Jediný příbuzný, o kterém jsem věděl, byl bratranec — v životě jsem ho neviděl — usedlý v Bernu, kde měl obchod s hedvábím. Požádal jsem ho o pomoc. Poznal, že dovedu pracovat a mohu mu být užitečný. Zaměstnal mě ve svém podniku. Spokojil jsem se s tím, co mi nabídl, cestoval jsem pro jeho firmu po Švýcarsku a získal si jeho důvěru. Pracoval jsem u něj donedávna, pak jsem na jeho vlastní přání vstoupil do služeb jeho bratra, rovněž obchodníka s hedvábím, v Chlâons-sur-Marne. Pracuji v účtárně jako korespondent. Přemluvil jsem ho, aby mě poslal za jistým úkolem do Paříže, a tak se stalo, že jsem vás mohl navštívit. V mém věku, po tom, co všechno jsem prodělal, je to perná práce, ale je aspoň poctivá. Nemusím se před nikým hrbit pro trochu peněz, nemusím udávat, podvádět, štvát lidi k smrti, abych si vydělal na chleba a uložil trochu peněz stranou. Můj mrzký život skončil, teď už nikomu neškodím. Není to mnoho, ale přece mě to těší. Jsem zkrátka spokojenější, než jsem býval, a nemusím se tolik stydět podívat se do očí lidem, jako jste vy.“
„Jděte!“ přerušila ho Róza a položila mu ruku na rameno. „Takhle o sobě nesmíte mluvit ani v žertu.“
„Mluvím docela vážně,“ odpověděl Lomaque klidně. „Ale nechci vás už unavovat hovorem o sobě. Řekl jsem vám všechno.“
„Všechno?“ zeptal se Trudaine. Při té otázce pohlédl pátravě, skoro podezíravě na Lomaqua. „Úplně všechno? Vaše vyprávění bylo opravdu stručné, milý příteli. Nezapomněl jste na nic?“
Lomaque se znovu zavrtěl na židli a zaváhal.
„Není to moc na starého člověka pořád jen odpovídat na otázky? Teď bych se zas rád ptal já,“ řekl Róze nenuceným hlasem, ale tvářil se přitom dost stísněně.
Trudaine si pomyslel: „Nic mi neřekne, dokud nebudeme sami. Radši toho nechám a vyhovím mu.“
„Jenom se na nás nezlobte, připouštím, že je řada na vás, abyste se něco dozvěděl. Vynasnažím se vás uspokojit. Ale než začnu…“ dodal a obrátil se k sestře, „Rózo, jestli máš nějakou práci nahoře v poschodí…“
„Vím, kam míříš,“ přerušila ho a rychle se opět chopila vyšívání, které před chvílí spustila do klína. „Ale jsem silnější, než si myslíš. Můžeš klidně mluvit o našich nejhorších vzpomínkách. Pokračuj, Louisi, prosím tě o to. Nic mě nevyvede z míry.“
„Víte sám,“ obrátil se Trudaine k Lomaquovi, „kolik strachu jsme zakusili v prvých dnech poté, co se podařil váš úskok. Myslím, že to bylo hned ten večer, co jsme vás naposled viděli v St. Lazare, když se začaly v žaláři poprvé šířit pověsti o blížícím se převratu v Paříži. Podle toho, jak se v příštích dnech tvářili vězeňští dozorci, jsme si mohli domyslet, že pověsti nelhaly a že se vlády co nejdříve zmocní Strana umírněných. Všechny naše naděje se upínaly k této změně. Vzápětí přicházely další otřesné zprávy, že se Robespierre pokusil o sebevraždu, že byl odsouzen k smrti a popraven. Vězni, kteří už byli souzeni, i ti, co na soud čekali, se pomíchali navzájem. Od okamžiku, kdy byl Robespierre zatčen, nepřišly do žaláře žádné instrukce, žádné seznamy smrti. Dozorci byli vyděšeni pověstmi, že všichni tyranovi spoluviníci budou obviněni a odsouzeni zároveň s ním, a nesnažili se udržovat pořádek. Někteří — například hrbáč — zběhli ze služby. Zavládl naprostý zmatek, a když do žaláře přišli pověřenci nové vlády, někteří z nás téměř umírali hlady. V našich záležitostech se už nikdo nevyznal. Protokoly chyběly, nebo byly novým vyšetřovatelům nesrozumitelné. Nakonec nás museli vyslýchat po tuctech. Nedělali mnoho okolků: všechny nás dal zatknout a obžaloval ze spiknutí tyran, a všichni jsme uvítali novou vládu jako spásu Francie. V devíti případech z deseti to stačilo, aby nás osvobodili. Tallien a mužové devátého termidoru nám věřili, protože nám nedůvěřovali Robespierre, Couthon a Saint Just. Výslech sestřin a můj netrval ani pět minut — žádné dlouhé vyšetřování. Myslím, že jsme mohli docela klidně udat svá pravá jména. Ale už předtím jsem poučil Rózu, že přijmeme jméno otce mé matky. Jako občané Mauriceovi jsme vyšli z vězení a pod stejným jménem žijeme od té doby zde. Jsme v bezpečí, dokud kromě nás tří nikdo nemá zdání, jakým zázrakem se nám podařilo uniknout smrti. Především z jednoho důvodu, který si lehce domyslíte, dosud nikdo nesmí vědět o Louisi Trudainovi a Róze Danvillové víc, než že skončili jako stovky jiných pod gilotinou za vlády teroru.“
Poslední slova pronesl s lehkým úsměvem, jako by byl odhodlán mluvit i o těch nejvážnějších věcech bezstarostně. Znovu se však zachmuřil, jakmile pohlédl na sestru. Odložila opět práci do klína. Odvrátila hlavu, takže jí neviděl do tváře. Ale podle toho, jak se její sepjaté ruce chvěly a jak jí na šíji lehce naběhly žíly, poznal, že nemá nervy tak docela v pořádku, jak tvrdila. Tři roky odpočinku nestačily, aby ji jméno Danville a vzpomínka na uplynulé děsivé dny znovu nerozrušily. Trudaine se na ni díval se smutkem v očích, ale nebyl překvapen. Naznačil Lomaquovi, aby už nic neříkal, a vzal do rukou sestřin plášť ležící blízko něho na sedadle u okna.
„Pojď, Rózo,“ řekl, „slunce svítí, jarní vzduch zve k procházce. Projdeme se po břehu potoka. Nač máme našeho milého přítele věznit mezi čtyřmi stěnami těsného pokoje, když je mnoho mil za okny tak krásná krajina, kterou mu můžeme ukázat? Je to urážka přírody sedět doma, když je venku tak nádherný den.“
Nečekal na odpověď, pomohl jí do pláště, zavěsil se do ní a zamířil ke dveřím. Lomaque šel s vážnou tváří za nimi.
„Jsem rád, že jsem před ní mluvil jen o těch příjemnějších novinkách,“ pomyslel si. „Je dosud slabá. Dobře, že jsem držel jazyk za zuby. Bolestně bych ji, chudinku zranil.“
Procházeli se chvíli po březích potoka a mluvili o všedních věcech, pak se vrátili k domku. Róza se zatím vzpamatovala a pobaveně poslouchala, jak Lomaque se suchým humorem líčí různé příběhy ze své denní práce v Châlons-sur-Marne. U dveří domku se rozešli. Róza šla do prvního patra, odkud ji bratr prve přivolal, Trudaine a Lomaque se vraceli k potoku.
Snažili se co nejrychleji dostat z blízkosti domku. Pak zůstali stát, hleděli si chvíli pozorně do tváře a mlčeli. První promluvil Trudaine.
„Děkuji vám, že jste k ní byl tak ohleduplný,“ začal přímo k věci. „Není ještě dost silná, aby bez bolesti snesla nové špatné zprávy, leda bych ji na ně co nejšetrněji připravil.“
Šli zvolna podél proudu.
„Domníváte se tedy, že přináším špatné zprávy?“ řekl Lomaque.
„Vím to. Poznal jsem to okamžitě, když jsme usedli v hale ke stolu, hned jak jste se na ni poprvé podíval. Mluvte! Bez jediného zbytečného slova, zcela bez obalu a bez úvodu. Jestli se Bohu zlíbilo seslat na nás po třech klidných letech znovu neštěstí, přijmu to klidně. A bude-li třeba, dodám jí dost odvahy, aby to přijala klidně i ona. Mluvte proto docela otevřeně. Už předem vím, že se vaše špatné zprávy týkají Danvilla.“
„Máte pravdu, jde vskutku o něj.“
„Vypátral, že se nám podařilo uniknout gilotině?“
„Ne, o tom nemá ani zdání. Věří stejně jako jeho matka a všichni ostatní, že jste byli oba popraveni hned den poté, co vás Revoluční tribunál odsoudil k smrti.“
„Tvrdíte to, jako byste si tím byl úplně jistý, ale možná, že skutečnost je jiná.“
„Mohu to tvrdit, protože mám naprosto spolehlivý důkaz, a poskytl mi ho sám Danville tím, jak jedná. Přál jste si, abych mluvil bez obalu? Dobrá, bez zbytečných slov. Danville se chystá k novému sňatku.“
Po těch slovech se oba znovu zastavili a znovu si pohlédli do tváře. Na okamžik zavládlo hrobové ticho. Šumění drobných vln rozmarně se přelévajících přes balvany v řečišti, znělo náhle velmi hlučně, stejně jako ptačí zpěv v nedalekém háji. Lehký větřík jim i v poledním horku studeně ovíval tváře, jarní sluneční světlo jako by na ně dopadalo zimními mračny.
„Pojďme dál,“ řekl Trudaine tiše. „Byl jsem připraven na neradostné novinky, ale na tohle ne. Víte určitě, co jste právě řekl?“
„Tak určitě, jako že kolem nás teče tady ten potok. Až uslyšíte, jak jsem to zjistil, nebudete o tom pochybovat. Ještě před týdnem jsem o Danvillovi nevěděl vůbec nic, leda to, že byl zatčen z přímého Robespierrova rozkazu, a to mu zachránilo život. Zavřeli ho, jak jsem vám už řekl, týž večer, kdy dozorce přečetl vaše jména z listiny smrti. Zůstal v Templu a nikdo si ho nevšímal, stejně jako si nikdo nevšímal vás v St. Lazare. A politický převrat mu pomohl stejně jako vám. Osvobodili ho jakožto oběť Robespierrovy perzekuce — a víc jsem o něm po celé tři roky neslyšel. Minulý týden jsem náhodou čekal v dílně svého zaměstnavatele občana Clairfaita na nějaké papíry, které jsem měl vzít s sebou do účtárny, když vešel starý muž se zapečetěným balíčkem a podal ho jednomu z příručích.
Odevzdejte to občanu Clairfaitovi! — Mám říct nějaké jméno? zeptal se příručí. Na jméně nezáleží, povídá stařec. Ale chcete-li, řekněte mu moje. Řekněte, že balíček přinesl občan Dubois. Pak odešel. To jméno ve mně okamžitě probudilo zvědavost. „Žije ten starý chlapík v Châlonsu?“ zeptal jsem se. „Ne, odpověděl příručí. Je to sluha jedné naší zákaznice, staré bývalé aristokratky jménem Danvillová. Je v našem městě na návštěvě.“
Dovedete si jistě představit, jak mě tato odpověď ohromila. Na ostatní otázky, které jsem mu položil, nedovedl příručí odpovědět. Ale příštího dne mě pozval na večeři můj zaměstnavatel, který se ke mně chová už kvůli bratrovi velmi zdvořile. Když jsem vešel do jídelny, zastihl jsem jeho dceru, jak právě odkládá stranou hedvábný šátek levandulové barvy, na němž vyšívala stříbrnou nití něco, co vypadalo jako erb a nad ním helmice s chocholem.
Nevadí, že jste si všiml mé práce, občane Lomaque, řekla, protože vím, že vám otec důvěřuje. Ten šátek nám poslala zpátky naše zákaznice, bývalá emigrantka, dáma ze staré aristokratické školy, abychom jí na něm vyšili rodinný erb.
Poněkud nebezpečná objednávka, i v dnešní shovívavé demokratické době, nemyslíte? řekl jsem.
Musím vám to vysvětlit, odpověděla. Ta stará dáma je pyšná jako lucifer. Vrátila se nedávno, ve dnech umírněného republikánského režimu, do Francie a myslí si, že může beztrestně hovět svým staromódním choutkám. Bývala to jedna z našich nejlepších zákaznic, a tak si otec myslel, že bude lépe jí vyhovět, ale z opatrnosti nesvěřil tu práci žádné ženě v dílně. Nemáme už vládu teroru, to je pravda, ale jistota je jistota.
To je fakt, povídám. Jak se prosím vás ta bývalá emigrantka jmenuje?
Danvillová. Chce si vzít ten šátek na sebe o svatbě svého syna.
Cože? Její syn se žení? zvolal jsem a zůstal jsem, jako když mě opaří.
Ovšem, řekla, co je na tom divného? Ten nešťastník si opravdu zasluhuje, aby se mu vydařil aspoň druhý sňatek. Jeho první žena skončila ve dnech teroru pod gilotinou.
Koho si bere? zeptal jsem se dosud bez dechu.
Dceru generála Berthelina — je to bývalý aristokrat jako naše zákaznice, ale smýšlením poctivý republikán, jakých je málo. Starý voják s mohutným knírem, pije jako duha, kleje jako pohan, neváží si svých předků ani za mák a s oblibou říká, že všichni pocházíme od Adama — prvního sansculotta na světě.
Napovídala toho o něm u večeře ještě dost, ale už nic důležitého. Já jako starý policejní rutinér jsem se snažil příští den vypátrat víc. Zjistil jsem asi toto: Danvillova matka bydlí u sestry a dcery generála Berthelina v Châlonsu, Danville tam má přijet a co nevidět doprovodit všechny tři do Paříže, kde bude v generálově domě podepsána manželská smlouva. Po tomto zjištění mi bylo jasné, že musíme co nejdřív něco podniknout. Přemluvil jsem šéfa, aby mě poslal do Paříže, okamžitě jsem se vydal na cestu a zastavil jsem se u vás. Počkejte, ještě jsem neskončil. Ani při největším spěchu se mi nepodařilo získat náskok proti ženichovi a jeho matce. Dostavník, v němž jsem přijel, byl na silnici předstižen kočárem řítícím se plnou rychlostí k Paříži. Nezahlédl jsem lidi uvnitř, ale na kozlíku vedle kočího seděl starý sluha Dubois. Kola zvířila hodně prachu, ale přece jsem ho bezpečně poznal. A řekl jsem si to, co teď opakuju vám. Nesmíme ztrácet ani minutu.“
„A také ji neztratíme,“ řekl Trudaine pevně. „Jsou to tři roky,“ pokračoval tichým hlasem, jako by mluvil spíš sám k sobě, „tři roky od chvíle, kdy jsme já a Róza opustili vězení, tři roky, co jsem si umiňoval, že budu trpělivý, že nebudu usilovat o pomstu. Křivda, jež se nám stala, volala do nebe, ale řekl jsem si: Má-li přijít odplata, ať se o ni postará Bůh a ne já. Podle toho jsem se choval — čekal jsem. Ten den se nyní přiblížil. Vím, co je mou povinností a splním ji.“
Lomaque chvíli mlčel. Pak se zeptal: „A co vaše sestra?“
„Ohled na ni je to jediné, co mi ztěžuje rozhodnutí,“ řekl Trudaine vážně.
„Nebylo by možné, abych jí o tom neřekl a vzal celý ten strašný úkol sám na sebe?“
„Myslím, že je to možné,“ odpověděl Lomaque. „Poslechněte, co vám radím. Musíme odjet zítra ráno dostavníkem do Paříže a vzít vaši sestru s sebou.
Myslím, že dojedeme včas. Nikdo přece nepodepisuje manželskou smlouvu večer po dlouhé, namáhavé cestě. Pojedeme tedy zítra. Nechte na mně, abych se o Rózu v Paříži postaral a zatajil jí, co chcete udělat. Půjdete do domu generála Berthelina v době, kdy tam bude Danville. Objevíte se před ním znenadání jako muž, který vstal z mrtvých, před celou společností — a jistě tam bude spousta hostí. Danville propadne panice a prozradí se sám. Stačí tři slova, a svou povinnost splníte. Vrátíte se k sestře a spolu s ní odjedete do starého domova v Rouenu nebo kamkoli jinam, ještě týž den, kdy zabráníte tomu ničemovi dopustit se nového zločinu.“
„Zapomínáte, že bychom se museli vydat na cestu zcela nečekaně,“ řekl Trudaine. „Jak to provést a nevzbudit Rózino podezření?“
„To nechte na mně,“ odpověděl Lomaque. „Teď se vraťme domů. Ne, vy raději ne,“ dodal, když zamířil zpět k domku. „Vaše tvář by vás mohla prozradit. Půjdu tam sám, řeknu, že jste šel do hostince něco objednat. Teď se rozejdeme. Zatím se uklidníte. Chvilka o samotě vám prospěje — tak dalece vás znám. Nebudeme ztrácet čas dalším hovorem. Nežli se natolik uklidníte, abyste mohl zas předstoupit před sestru, budu mít dost času říct jí všechno, co jsem si připravil. Pak na vás počkám před domem a povím vám, jak to dopadlo.“
Pohlédl na Trudaina a zdálo se, že v jeho očích zazářilo něco z někdejší energie a odhodlanosti, z doby, kdy pracoval v kanceláři tajné policie. „Nechte to na mně,“ řekl znovu, pokynul mu rukou a spěšně odcházel k domku.
Uplynula téměř hodina, nežli se Trudaine odvážil jít za ním. Když se konečně pustil po pěšině vedoucí k zahradní brance, spatřil sestru čekající u dveří. Vypadala velmi spokojeně a běžela mu několik kroků naproti.
„Och, Louisi,“ řekla, „musím se ti k něčemu přiznat.
Buď tak hodný a vyslechni mě trpělivě až do konce. Náš dobrý Lomaque, i když se vrátil z procházky unavený, usedl na mou žádost neprodleně ke stolu a napsal dopis, který nám zajistí náš starý domov na břehu Seiny. Pak se na mě podíval a řekl: Rád bych byl přitom, až se vrátíte do domu, kde jsem vás poprvé spatřil. — Tak pojeďte s námi, vybídla jsem ho bez okolků. Nemohu bohužel dělat, co bych chtěl, odpověděl. Šéf mi sice povolil několik dní pro pobyt v Paříži, ale to nestačí. Kdybych byl vlastním pánem… — a pak se odmlčel. Louisi, vzpomněla jsem si, jak jsme mu zavázáni. Napadlo mě, že žádná oběť z naší strany nemůže být dost velká. Vycítila jsem jeho nevyřčené přání. A snad jsem také byla nedočkavá, abych co nejdříve spatřila svou starou zahrádku a domov, kde jsme bývali tak šťastni. Řekla jsem mu: Vím, že Louis bude se mnou souhlasit. Zařídíme se podle vás.
Uspíšíme odjezd, doprovodíme vás do Paříže a společně se vrátíme do Rouenu ještě v době vaší cestovní dovolené. Nejsme přece tak nevděční… Přerušil mě. Byla jste ke mně vždycky hodná, řekl. Nesmím zneužívat vaší laskavosti. Musíte si jistě leccos zařídit, než opustíte tohle místo. — Vůbec ne, odpověděla jsem — a je to svatá pravda, jak sám víš. Jak to? zeptal se. Co váš nábytek například? — Těch pár židlí a stolů co tu vidíte, jsme si vypůjčili za poplatek v hostinci, odpověděla jsem. Stačí odevzdat klíče v hospodě a nechat tam dopis pro majitele domu. Usmál se. Když vás tak poslouchám, řekl bych, že můžete od minuty vyrazit na cestu, stejně jako já. — To opravdu můžeme, vzhledem k tomu, jak tady žijeme. Nešlo mu to do hlavy, ale ty mi jistě porozumíš, Louisi, a nebudeš mi to vyčítat.“
Než mohl Trudaine odpovědět, Lomaque vyhlédl z okna domku.
„Právě o tom mluvím s bratrem,“ řekla Róza, obracejíc se k němu.
„A co tomu říká?“ zeptal se Lomaque.
„Totéž co já,“ odpověděla Róza místo bratra, „že se zařídíme podle vás — podle našeho nejvěrnějšího a nejmilejšího přítele.“
„Tak tedy zůstane při tom, co jsme smluvili?“ otázal se Lomaque s významným pohledem na Trudaina.
Róza se podívala úzkostlivě na bratra. Tvářil se vážněji, než čekala, ale jeho slova ji uklidnila.
„Odpověděla jsi docela správně, má drahá,“ prohodil vlídně. Pak se obrátil k Lomaquovi a dodal pevně: „Zůstane přitom, co jsme smluvili!“
překlad a úprava: Nikola Valerová
Přidejte odpověď