9.Kapitola
Dva dny poté, co kočár, o němž se zmínil Lomaque, předjel poštovní dostavník na silnici do Paříže, seděla paní Danvillová ve svém bytě v ulici Grenelle v slušivém vycházkovém kostýmu. Podívala se na zlaté hodinky visící jí u pasu, a když zjistila, že zbývá celá čtvrthodina do dvou, zazvonila na zvonek a řekla komorné, která se objevila na prahu: „Mám ještě pět minut čas, ať mi Dubois přinese čokoládu.“
Starý muž přišel za malou chvíli. Podal paní šálek čokolády a protože mu dlouhá a věrná služba dávala právo občas s velitelkou rozmlouvat, použil své výsady, aby jí složil poklonu: „Jsem potěšen, madam, jak mladě a spokojeně dnes ráno vypadáte,“ řekl s hlubokou úklonou a pokorným úsměvem.
„Mám všechny důvody být v dobré náladě právě dnes, kdy podepíšeme synovu manželskou smlouvu,“ odpověděla madam Danvillová a roztomile potřásla hlavou. „Konečně se dočkám, že bude patřit mezi šlechtu. Lůza nadělala dost škod, konec té hanebné revoluce na sebe nedá dlouho čekat. Starý řád přijde opět k slovu, a kdo bude mít v tom případě lepší vyhlídky u dvora než syn? Je šlechtic po matce a brzy získá titul na základě sňatku. Ať jen si jeho otec, ten drsný, horkokrevný starý voják, zůstane po libosti zuřivým republikánem třeba do smrti!
Pochází ze šlechtické rodiny a dopomůže synovi k titulu. Vikomt d’Anville — „d“ s apostrofem, chápete, Duboisi — vikomt d’Anville, to zní docela hezky.“.
„Skvěle, madam, skvěle. Druhý sňatek našeho mladého pána začíná opravdu slibněji, než ten první.“
Poznámka nebyla šťastná. Paní Danvillová si zhluboka vzdychla a prudce vstala z křesla.
„Ztratil jste rozum, starý blázne?“ zvolala pohoršeně. „Co vás to napadlo zmiňovat se o jeho prvním manželství právě dneska? Není dost na tom, že mi každou chvíli připomínáte ty dva ubožáky, co skončili pod gilotinou, jako byste si myslel, že jsem je mohla zachránit! Nebyl jste při tom, když padla vláda teroru a já se poprvé setkala se synem? Neslyšel jste, co jsem řekla, když mi vyprávěl o tom neštěstí? Řekla jsem mu: Charlesi, mám tě opravdu ráda, ale kdybych si měla myslet, že jsi nechal zemřít ty dva nešťastníky, kteří mě s nasazením života zachránili, a neriskoval jsi pro ně svůj život, radši bych zemřela zármutkem, nežli bych se kdy na tebe podívala nebo s tebou ztratila jediné slůvko. A co mi odpověděl? Máti, riskoval jsem pro ně život, šel jsem tak daleko, že jsem skončil v žaláři, a přece to nepomohlo! Nevíte, že byl zavřený v Templu? Chcete nám po tom všem ještě něco vytýkat? Jsem vám hodně zavázána, Duboisi, ale jestli budete takhle mluvit…“
„Tisíckrát prosím za prominutí, madam. Nerozvážil jsem, co říkám.“
„Dost o tom! Čeká kočár před domem? Připravte se, pojedete se mnou. Váš pán nebude mít čas, pro mě zajet . Bude na mě čekat přesně ve dvě hodiny v domě generála Berthelina. Není na ulici moc lidí? Nechci, aby mě okukovala lůza, až budu nasedat do kočáru.“
Dubois poslušně odkulhal k oknu a vyhlédl ven, zatímco jeho paní zamířila ke dveřím.
„Ulice je skoro prázdná, madam,“ hlásil. „Jen nějaký starší muž a dívka stojí před domem a obdivují váš kočár. Vypadají jako slušní lidé, jak jsem stačil vidět bez brýlí. Žádná lůza, madam, to určitě ne.“
„Dobrá. Počkejte na mě dole u schodů. A vezměte s sebou pár stříbrňáků, kdyby ti dva lidé zasluhovali nějakou almužnu. Kočímu řekněte, aby jel přímo ke generálovu domu.“
Společnost, shromážděná u generála Berthelina v den podpisu manželské smlouvy, se skládala vedle osob přímo zúčastněných na obřadu většinou z mladých dam, přítelkyň nevěsty, a několika důstojníků, kteří kdysi sloužili s jejím otcem u téhož pluku. Hosté seděli ve dvou pěkně zařízených, navzájem spojených místnostech — jedné se v domě říkalo přijímací pokoj a druhé knihovna. V přijímacím salónu se zdržovali notář s připravenou smlouvou, nevěsta, mladé dámy a několik přátel generála Berthelina. Ostatní důstojníci hráli ve vedlejší místnosti kulečník. Danville a jeho nastávající tchán chodili pospolu sem a tam. Danville roztržitě poslouchal, generál hovořil s obvyklou energií a mnoha drsnými kasárenskými výrazy. Vzal si do hlavy, že musí důkladně objasnit některé body manželské smlouvy ženichovi, který sice znal jejich obsah a smysl lépe než tchán, ale ze zdvořilosti musel poslouchat jeho připomínky. Právě uprostřed dlouhé a zmatené přednášky starého vojáka, se ozvaly dva údery hodin na krbu v knihovně.
„Dvě hodiny!“ zvolal Danville šťastný, že nalezl záminku k ukončení rozhovoru o smlouvě. „Dvě hodiny, a matka tu ještě není. Co ji asi zdrželo?“
„Nic,“ řekl generál. „Už jste někdy viděl, chlapče, dochvilnou ženskou? Budeme-li čekat na vaši matku — a je to tak zuřivá aristokratka, že by nám nikdy neodpustila, kdybychom na ni nepočkali — nepodepíšeme tu smlouvu dřív než za půl hodiny. Ale nevadí, dokončíme svou záležitost. Kde jsem to k čertu přestal, když ty zatracené hodiny začaly tlouct a přerušily nás? Co se děje, černoočko?“
Poslední slova platila slečně Berthelinové, která v té chvíli chvatně vešla z přijímacího pokoje do knihovny. Byla to vysoká, chlapecky vyhlížející dívka s pyšnýma černýma očima, tmavými vlasy nad nízkým čelem a energickým, strohým způsobem řeči, připomínajícím otce.
„Vedle v salóně, tatínku, je nějaký cizí muž a přeje si s tebou mluvit. Sloužící ho patrně považovali za jednoho z hostí a zavedli ho nahoru. Mám jim říct, aby ho poslali pryč?“
„Nelogická otázka! Jak to mohu vědět? Počkejte, slečinko, až ho uvidím. Pak vám to povím.“ S těmi slovy se generál otočil na patách a šel do salónu.
Dcera chtěla jít za ním, ale Danville ji uchopil za paži.
„Máš tak tvrdé srdce, abys mě tu nechala samotného?“ zeptal se.
„Co by tomu řekly moje důvěrné přítelkyně ve vedlejším pokoji, ty sobče, kdybych tu zůstala s tebou?“
„Přiveď je tedy sem,“ zvolal Danville vesele a vzal ji i za druhou ruku. Zasmála se a táhla ho za sebou do přijímacího salónu.
„Pojď,“ řekla, „ať všechny dámy vidí, jakého tyrana si beru. Předveď jim, jak dovedeš být tvrdohlavý, pošetilý a…“
Náhle pocítila, jak je Danvillova ruka studená. Nedokončila větu, zmocnila se jí slabost. Podivný chlad prýštící z jeho prstů jako by jí proběhl tělem od hlavy k patě. Pohlédla na něj ustrašeně. Zíral do přijímacího pokoje se zvláštním, strnulým a zděšeným výrazem v očích. Z jeho tváře vyprchal všechen život a všechna barva — zůstala jen prázdná bílá maska. S tlumeným výkřikem pohlédla tam, kam se díval on. Ale nespatřila nic, jen cizího muže stojícího uprostřed salónu. Nežli se stačila na cokoli zeptat, než mohla pronést jediné slůvko, přistoupil k nim otec, chytil Danvilla za paži a odstrčil dceru prudce zpátky do knihovny.
„Jdi vedle a odveď s sebou všechny ženy,“ zašeptal zlostně. „Do knihovny!“ pokračoval hlasitě, obraceje se k dámám. „Všechny do knihovny, s mou dcerou!“
Vyděšené ženy jeho chováním uposlechly v největším zmatku. Když proklouzly do knihovny kolem něho, kývl na notáře, aby je následoval. Pak zavřel spojovací dveře mezi oběma místnostmi.
„Zůstaňte, kde jste!“ křikl na staré důstojníky, kteří vstali z křesel. „Důrazně vás žádám, abyste neodcházeli! Jacques Berthelin neudělal v žádném případě nic, zač by se musel stydět před starými přáteli a kamarády. Viděli jste začátek, počkejte si na konec.“
Během řeči kráčel doprostřed pokoje. Dosud držel Danvilla za paži a krok za krokem se blížil k místu, kde stál Trudaine. Jeho slova platila nyní Danvillovi.
„Přišel jste do mého domu a požádal jste o ruku mé dcery — a já vám ji dal. Řekl jste mi, že vaše první žena a její bratr byli před třemi roky popraveni — a já vám uvěřil. Teď se podívejte na toho muže, pohleďte mu zpříma do očí. Představil se jako bratr vaší ženy a tvrdí, že jeho sestra je v této chvíli naživu. Jeden z vás mě oklamal. Kdo?“
Danville se pokoušel promluvit, ale nedostal ze sebe ani slovo. Snažil se uvolnit paži, ale nepodařilo se mu setřást pevnou ruku starého vojáka.
„Bojíte se? Jste zbabělý? Nemůžete se mu podívat do očí?“ pokračoval generál a ještě silněji mu stiskl paži.
„Počkej!“ vmísil se do věci jeden z důstojníků a pokročil kupředu. „Poskytni jim čas. Možná, že jde o nahodilou podobu, která by za těchto okolností mohla každého vyvést z rovnováhy. Promiňte, občane,“ pokračoval k Trudainovi, „jste pro nás cizinec. Zatím jste nepředložil žádný důkaz o své totožnosti.“
„Důkaz vidíte tam,“ řekl Trudaine a ukázal na Danvilla.
„Ovšem,“ pokračoval důstojník, „je bledý a zmatený, to je jisté. Ale opakuji — nesmíme jednat ukvapeně. Náhodná podoba už zavinila mnoho nedorozumění. Je tomu možná tak i v našem případě.“
Po těch slovech se na něj Danville rychle podíval a na jeho bledé, vyděšené tváři se objevil náznak otrocké vděčnosti. Sklonil hlavu, cosi mumlal a mával volnou paží před sebou.
„Vidíš, Bertheline!“ zvolal důstojník. „Všechno popírá.“
„Slyšel jste?“ zeptal se generál Trudaina. „Máte důkazy, abyste ho usvědčil? Okamžitě je předložte!“
Než mohl Trudaine odpovědět, dveře ze schodiště se prudce rozlétly a paní Danvillová — účes v nepořádku, ve tváři stejnou hrůzu jako její syn — stála na prahu se starým sluhou Duboisem po boku a skupinou vyjevených sluhů za zády.
„Proboha, nepodpisuj smlouvu! Pojď odtud pryč!“ vykřikla. „Viděla jsem tvou manželku — ať už to byl duch nebo člověk z masa a kostí — ale viděla jsem ji. Charlesi, jak je Bůh nade mnou, viděla jsem tvou ženu!“
„Byl to člověk z masa a kostí, který žije a dýchá, stejně jako zde její bratr,“ ozval se pevný, klidný hlas za skupinou sluhů.
„Pusťte toho člověka dál, ať je to kdokoliv!“ nařídil generál.
Lomaque překročil práh. Když míjel paní Danvillovou, zachvěla se a přidržujíc se zdi popošla několik kroků za ním. Podívala se na syna, pak na Trudaina — a znovu na syna. Při jejím příchodu všichni zmlkli, v celé místnosti zavládlo ticho tak hluboké, že bylo slyšet šustot hedvábných šatů žen za dveřmi knihovny.
„Charlesi,“ řekla a postoupila zvolna kupředu, „proč mlčíš?“ Pak se obrátila k Trudainovi. „Díváte se na mého syna, pane,“ řekla, „a ve vašich očích vidím opovržení. Jakým právem urážíte muže, který z ohledu na závazek vděčnosti své matky k vám riskoval vlastní život, aby zachránil život vám a vaší sestře? Jakým právem jste mu zatajil, že jeho žena unikla gilotině — a to především jeho zásluhou? Jakým právem, ráda bych věděla, jste nás svým tajnůstkářstvím přivedl do té trapné situace, v níž se teď nacházíme vůči majiteli tohoto domu?“
Za její řeči se na Trudainově tváři objevil lítostivý výraz. Ustoupil o několik kroků a neodpověděl. Generál se na něj překvapeně zadíval. Pustil Danvillovu paži a chtěl cosi říci. Ale v téže chvíli se přiblížil Lomaque a zvedl ruku, aby k sobě připoutal pozornost.
„Myslím, že tlumočím přání občana Trudaina,“ řekl a pohlédl na paní Danvillovou, „jestliže této dámě doporučím, aby příliš nenaléhala na odpověď před celou společností.“
„Kdo jste, pane, že si mě dovolujete poučovat, co mám dělat?“ pravila nadutě.
„Nemám, co bych vám řekla, leda to, že opakuji svou otázku a trvám na tom, aby se mi dostalo odpovědi.“
„Kdo je ten muž?“ zeptal se generál Trudaina a ukázal na Lomaqua.
„Nevěřte mu ani slovo,“ vykřikl Danville a pohlédl na Lomaqua se smrtelnou nenávistí v očích. „Byl za Robespierra policejním agentem!“
„A jako takový může leccos prozradit o rozsudcích Robespierrova tribunálu,“ poznamenal bývalý vrchní agent s někdejším úředním sebevědomím.
„Má pravdu,“ podotkl generál. „Vyslechněme ho!“
„Nedá se nic dělat,“ řekl Lomaque s pohledem na Trudaina, „musíte to zase jednou nechat na mně. Bude líp, řeknu-li to já.“ Pak pokračoval hlasitěji: „Udání na ně podal občan Danville. Ručím za to, že zpočátku nevěděl, co se jim klade za vinu. Když při výslechu občana Trudaina vyšlo najevo, že pomáhal této dámě k útěku z Francie, a když poté byl i Danvillův život v nebezpečí, zachránil se — jak jsem na vlastní uši slyšel — falešným tvrzením, že o Trudainově snaze věděl od samého začátku.“
„Chcete tím říct,“ přerušil ho generál, „že prohlásil veřejně před soudem, že vědomě udal muže, který zachránil jeho matku?“
„Ano,“ trval na svém Lomaque a při jeho odpovědi se ozval mezi přítomnými vyděšený a opovržlivý šepot. „Zachovaly se protokoly, z nichž vysvítá, že mluvím pravdu. Občan Trudaine a Danvillova manželka se vyhnuli gilotině jen dík změněné politické situaci. Může to dokázat několik svědků, kteří jsou dosud naživu. A kromě toho jim pomohl můj malý úskok, který nestojí za zmínku. Pokud jde o skutečnost, že se občan Trudaine skryl po propuštění ze žaláře na venkově pod cizím jménem, dovoluji si připomenout, že opustil úkryt, jakmile jsme se dověděli, co se zde chystá. Ostatně občan Trudaine zachovával inkognito jen z opatrnosti. Z téhož důvodu jsme sem nepřivedli jeho sestru, abychom ji ušetřili nebezpečného otřesu. Kdo má jen špetku citu v těle, nemůže dopustit, aby ještě jednou spatřila manžela, jako je tento.“
Rozhlédl se kolem sebe a ukázal prstem na Danvilla. Než mohl kdokoliv z přítomných pronést jediné slovo, ozval se tichý kvílivý výkřik: „Má paní! Má ubohá, drahá paní!“ Všichni se ohlédli na sluhu Duboise a madam Danvillovou.
Když Lomaque začal mluvit, opírala se o stěnu. Teď stála vzpřímená jako socha. Nepromluvila, v tváři se jí nepohnul ani sval, nezachvěla se ani jediná z křiklavých stužek visících z jejího rozcuchaného účesu. Starý Dubois klečel vedle ní, líbal jí studenou pravici, zahříval ji v dlaních a nepřestával tiše naříkat. Ale zřejmě si vůbec neuvědomovala jeho přítomnost. Teprve když její syn postoupil o několik kroků směrem k ní, zdálo se, že se náhle probouzí z trýznivé strnulosti. Zvolna zvedla volnou ruku a naznačila mu, aby se nepřibližoval. Pak se její rty pohnuly — promluvila.
„Pane,“ oslovila syna, „prokažte mi poslední laskavost a buďte zticha. Od této chvíle si nemáme co říct. Jsem dcera urozeného šlechtice a vdova po čestném muži. Vy jste zrádce a falešný svědek, a všichni řádní lidé vámi musí opovrhovat. Zříkám se vás. Prohlašuji veřejně před těmito gentlemany — nemám syna.“
Obrátila se k němu zády, uklonila se obřadně podle starého ceremoniálu přítomným a odcházela se vztyčenou hlavou ke dveřím. Na prahu se obrátila a ohlédla zpět. A tehdy ji předstíraná odvaha opustila. Se slabým výkřikem se zachytila paže starého sluhy, který byl stále věrně po jejím boku. Opřela se o něj a položila mu hlavu na rameno.
„Pomozte mu!“ zavolal generál na sluhy u dveří. „Odveďte ji do sousedního pokoje!“
Starý Dubois pohlédl s nedůvěrou na muže spěchající mu na pomoc. V návalu podivné žárlivosti je odstrčil stranou. „Půjde domů,“ zvolal. „Postarám se o ni. Ustupte! Odvedu ji dolů ke kočáru. Nemá teď na světě nikoho než mě, a opakuji, že musí domů.“
Když se za nimi zavřely dveře, přistoupil generál Berthelin k Trudainovi, který stál tiše stranou od chvíle, kdy Lomaque vstoupil do přijímacího pokoje.
„Musím vás požádat o prominutí,“ řekl starý voják. „Křivdil jsem vám, když jsem vás neprávem podezíral. Kvůli dceři je mi velmi líto, že jsme se nesetkali už dávno. Ale i tak vám děkuji, že jste se tu objevil právě včas.“
Po těch slovech k němu přistoupil jeden z jeho přátel, dotkl se jeho ramene a řekl:
„Bertheline, dovolíme tomu bídákovi odejít?“
Generál se rychle otočil a pohrdavě pokynul Danvillovi,
aby ho následoval ke dveřím. Když byli z doslechu, řekl mu:
„Váš švagr vás usvědčil jako ničemu, matka se vás zřekla jako lháře. Splnili jen svou povinnost. Je na mně, abych udělal totéž. Když se někdo vetře do domu řádného muže a ohrozí pověst jeho dcery, dovedeme s ním my, staří vojáci, rázně zatočit. Jsou teď tři hodiny. V pět naleznete mě a jednoho z mých přátel…“
Ustal, rozhlédl se opatrně kolem sebe a konec věty zašeptal Danvillovi do ucha. Pak otevřel dveře a ukázal ke schodům.
Lomaque položil Trudainovi ruku na rameno. „Náš úkol je skončen,“ řekl.
„Počkáme, až se Danville ztratí, a půjdeme i my.“
„Kde je sestra?“ zeptal se Trudaine dychtivě.
„Nemějte o ni strach. Všechno vám vysvětlím, jen co se odporoučíme.“
Generál Berthelin přistoupil, ke dveřím knihovny a oslovil své hosty:
„Prominete mi doufám, že vás nyní opustím. Musím sdělit dceři tu nešťastnou zprávu a vyřídit s přítelem jistou soukromou záležitost.“
Pozdravil společnost obvyklým drsným pokynem hlavy a vešel do knihovny. Chvíli poté Trudaine a Lomaque opustili dům.
„Vaše sestra na vás čeká v hotelu,“ řekl Lomaque. „Neví zhola nic o tom, co se stalo.“
„Ale jeho matka tvrdila, že ji viděla,“ vzpomněl si Trudaine. „Je to pravda?“
„Zařídil jsem to tak, aby paní Danvillová zahlédla Rózu, ale aby Róza nespatřila ji. Obratnost bývalého policejního úředníka mi přišla vhod. Viděl jsem před domem kočár a čekal jsem, až paní půjde dolů. Když nastupovala, odvedl jsem vaši sestru stranou. Pak jsme se vrátili, aby ji paní Danvillová mohla zahlédnout oknem kočáru. Stačil jediný okamžik a podařilo se mi to, co jsem si přál. Ale dost o tom. Teď jděte za sestrou. Zůstaňte v pokoji až do odjezdu večerního dostavníku do Rouenu. Z opatrnosti jsem vám zamluvil dvě místa. Vraťte se do starého domova. Já zůstanu ještě den nebo dva v Paříži, nežli si vyřídím svou záležitost, a tak se dozvím, jak to dopadlo s Danvillem a jeho matkou. Zastavím se v Rouenu třeba jen na den, abych se s vámi rozloučil. Neděkujte mi — podejte mi ruku. Před osmi léty jsem se ostýchal ji stisknout, dnes to mohu udělat s klidným svědomím. Naše cesty se rozcházejí. Musím dojednat zakázku hedvábí a saténu. Vy se vraťte k sestře a pomozte jí sbalit zavazadla.“
překlad a úprava: Nikola Valerová
Přidejte odpověď