Kapitola 3. – SEANCE
Pracovna byla lépe osvětlena než přijímací pokoj, ale to byl jediný rozdíl mezi nimi. Ani v jedné místnosti nebylo vidět žádné nezvyklé rekvizity k podněcování fantazie zákazníků. Obě byly vybaveny prostým nábytkem obvyklým v londýnských činžovních domech, a majitel se jej zřejmě nesnažil ničím okrášlit.
Při pohledu na dr. Lagarda v jasnějším světle pracovny muselo být každému zřejmé, že je patrně tím posledním, kdo by se snížil k podvodům jakéhokoli druhu. Jeho oči byly zasněné oči vizionáře. Jeho tvář byla předčasně zestárlá tvář studenta, který věnoval dlouhé hodiny svým učebnicím, místo aby je věnoval zdravému spánku. Stručně řečeno, tohoto Mesmerova následníka snad mohli bez námahy podvádět jiní, ale on sám nebyl schopen vědomého klamu. Pokynul návštěvníkovi, aby zaujal místo v křesle na opačné straně úzkého stolu stojícího mezi nimi. Seděl chvíli s tváří zakrytou dlaněmi, jako by se soustřeďoval, a pak promluvil.
„Přišel jste ke mně jako nemocný člověk,“ zeptal se, „nebo si přejete, abych nahlédl do tajů obklopujících vaši budoucnost?“
Mladý muž vážně odpověděl:
„Můj zdravotní stav nevyžaduje zvláštní péče. Rád bych slyšel, co mi můžete prozradit o budoucím životě.“
„Je vám jistě známo, že se sice mohu o to pokusit,“ připomněl doktor, „ale nemohu ručit za výsledek.“
„Přijímám vaše podmínky,“ pravil návštěvník. „Nejsem věřící ani nevěřící. Jestli dovolíte, budu k vám upřímný. Chci se přesvědčit na vlastní oči a teprve pak si učinit úsudek.“
Dr. Lagarde se trpce usmál.
„Řekli vám, patrně, že jsem šarlatán pro kratochvíli lidem, kteří nevědí, co s časem,“ řekl. „Proti tomu nemohu nic dělat. Mé nynější zaměstnání s sebou nese, že mě lidé podezírají a že si špatně vykládají pohnutky, které mě k němu přivedly. A přece mohu tvrdit, že jsem konec konců obětí upřímnosti, s jakou se hlásím k víře ve vznešenou vědu. Ano! Opakuji, vznešenou vědu! Pro naši dnešní generaci je patrně něčím novým, třebaže ji lidé znali a pěstovali už v době, kdy se stavěly pyramidy. Tato moje pevná víra mě připravila o příjmy, které mně plynuly z lékařské praxe. Pacienti ke mně ztratili důvěru, lékaři se odmítají se mnou radit. Bez reptání bych snášel nouzi, kdybych se musel starat jen sám o sebe. Ale je zde ještě někdo jiný, na koho musím myslet: osoba mně velmi drahá. A jsem doslova nucen buď žebrat na ulici nebo dělat to, co teď dělám. Jsem nuzný cizinec a těm lidé v této zemi přirozeně nedůvěřují, jsem republikán a socialista a proto jsem byl vypovězen z vlasti. Kdo by pomáhal muži mimo zákon, jako jsem já? Ale nic si z toho nedělám. Čas plyne kupředu. A velké pravdy, za které musím k vlastnímu neštěstí bojovat, si razí stále směleji cestu vpřed. A nakonec zvítězí, ale to už bude mít nebohý šarlatán, kterýs vámi nyní hovoří, svůj tvrdý životní zápas dávno za sebou. Ale nebudu už mluvit o sobě, řekl jsem toho až dost. Přikročíme k praktické stránce věci, jak říkáte vy Angličané. Mám-li vám být co platný, musím upadnout do magnetického transu. A pomůže mi k tomu dnes večer osoba, která na mě má nejsilnější vliv.“ Ustal a ohlédl se ke koutu pracovny za svými zády. „Máti,“ řekl laskavě, „jsi připravena?“
Starší dáma v hlubokém smutku vstala z křesla v rohu pokoje. Až dosud ji ukrývalo vysoké opěradlo lenošky, v níž seděl její syn. V jejím obleku nebylo nic pozoruhodného, až na jemnou černou krajku přehozenou přes bílé vlasy na způsob zcela jednoduché, ale současně malebné kapuce.
Návštěvník zvyklý stýkat se s ženami z vysokých společenských kruhů vstal a uklonil se, jako by okamžitě vytušil, třebaže ji viděl poprvé, že je to vzdělaná dáma. Opětovala obřadně jeho pozdrav, obešla stůl a zaujala místo naproti synovi.
„Prosím, Jindřichu,“ řekla.
Sklonila se k němu, vzala obě jeho ruce do svých a upřeně se mu zadívala do očí. Nepromluvili ani slovo. Jejich ruce zůstaly v naprostém klidu. Asi po dvou minutách spočinula jasnovidcova hlava se zavřenými víčky na opěradle lenošky.
„Spíš?“ zeptala se paní Lagardová.
„Spím,“ odpověděl.
Položila jeho ruce zlehka na boční opěradla lenošky a obrátila se k mladému muži.
„Nechte ho spát ještě minutu nebo dvě,“ vyzvala ho. „Pak vezměte jednu jeho ruku do své a ptejte se ho, nač si přejete.“
„Slyší nás v tomto okamžiku, milostivá paní?“
„Mohl byste vystřelit z pistole, pane, přímo u jeho ucha a neuslyší to. Pocítil by jen záchvěv vzduchu, to je vše. Dokud se ho nedotknete vy nebo já a nevytvoříme tak nervové sepětí, je stejně neschopen vnímat naši přítomnost, jako kdyby byl mrtvý.“
„Vy sama také jistě věříte v magnetismus?“
„Víra mého syna, pane, je i mou vírou, v téhle věci i v ostatních. Slyšela jsem, co vám říkal. Jsem to já, pro kterou se obětuje a pořádá tyto seance. Pro moje dobro tak krušně vydělává peníze. Nejsem už docela zdravá, často mu to vytýkám, ale syn na nic nedá a snaží se mi poskytnout nejen běžné pohodlí, ale často i trochu přepychu. Ale jinak, ať vyslovím jakékoli přání, vždycky mi ochotně vyhoví. Je to moje odměna za všechna prožitá utrpení. Mohu děkovat Bohu, že mi dopřál největší štěstí, jaké si žena může přát — dobrého syna.“ Pohlédla s láskyplným úsměvem na spícího muže.
„Přitáhněte si křeslo blíž k němu,“ pravila, „a vezměte ho za ruku. Můžete se ptát na nejdůvěrnější věci. To, co se odehrává v tomto pokoji, zůstane mezi těmito čtyřmi stěnami.“
Po těch slovech se vrátila na své místo v rohu pracovny za synovou lenoškou.
Návštěvník uchopil ruku dr. Lagarda. Při dotyku pocítil, jak jeho paží počínají proudit lehké vibrace podobné mravenčímu svědění, které mu připomněly pokusy s elektřinou v době, kdy chodil do školy.
„Chci se vás zeptat, co mě čeká v budoucím životě,“ pravil. „Jak mám začít?“
Lékař odpověděl bezbarvým hlasem, jako lidé mluvící ze spánku.
„Než začnete, soustřeďte se na to, co vám leží nejvíce na srdci.“
Po krátké chvíli pokračoval:
„Středem vašeho zájmu o budoucnost je jistá žena. Prozatím vás ani přímo neodmítla, ani vám nedává naději. Rád byste věděl, zda se vám v příštích dnech podaří získat její náklonnost — a zde váš zájem o budoucnost končí.“
Překvapující jasnozřivost, s níž mu spící muž nahlédl do duše a odhalil nejtajnější myšlenky, vzbudila spíše návštěvníkovo podezření, než aby ho přesvědčila o nadpřirozených silách.
„Nedovedu pochopit,“ řekl příkře, „kde berete své informace.“
Lékař se usmál, jako by ho tento nápad pobavil. Paní Lagardová vstala z křesla a zasáhla do hovoru.
„K synovi chodí na poradu stovky cizích lidí,“ řekla klidně. „Jestli si myslíte, že víme, kdo všichni ti lidé jsou, a že máme možnost pátrat po jejich soukromém životě, nežli vstoupí do této místnosti, pak věříte v daleko nepravděpodobnější věc, nežli je magnetický spánek.“
Byla to připomínka tak očividně správná, že bylo sotva možno se o ni přít. Mladý muž, který dovedl naprosto logicky usuzovat, byla-li jeho mysl klidná, se omluvil.
„Promiňte, ale je to pro mne něco zcela mimořádného,“ pravil. „Rád bych měl alespoň poněkud jasno. Mohu nějak pohnout dr. Lagarda, aby mi to vysvětlil?“
„Může vám pouze vylíčit, co vidí,“ podotkla paní Lagardová. „Zeptejte se ho na to a obdržíte přímou odpověď.
Řekněte mu: Vidíte tu dámu?“
Mladý muž opakoval její slova a odpověď přišla okamžitě.
„Vidím kolem sebe samou tmu, až na jediné místo osvětlené jakoby mdlou měsíční září. Na osvětleném místě — dvě postavy vedle sebe. Jedna z nich jste vy. Druhá je nějaká dáma. Vidím ji zcela nezřetelně. Mohu jen rozeznat, že je vyšší postavy, než ženy obvykle bývají, a že má na sobě bleděmodrý oblek.“
Při těch slovech sebou návštěvník prudce pohnul. „Její oblíbená barva!“ pomyslel si, přičemž zapomněl, že doktor, pokud jsou jejich ruce spojeny, může číst jeho myšlenky. „Správně,“ dodal spící muž klidně, „její oblíbená barva, jak jistě dobře víte. Jak se na ni dívám, zvolna se vytrácí,“ pokračoval. „Teď zmizela. Vidím už jen vás. Zakrýváte si rukama tvář. Pláčete, jako byste právě zažil strašné zklamání… Počkejte chvíli… I vaše obrysy nyní blednou a rozplývají se. Pohlcuje vás tma. Už nevidím nic.“
Rozhostilo se ticho. Pak se na tváři spícího muže objevily první stopy neklidu. Návštěvník se dychtivě otázal:
„Co vidíte?“
„Teď jsem vás znovu spatřil. Držíte v ruce pistoli. Proti vám stojí jiný muž a také on má pistoli v ruce. Stojíte proti sobě na válečném poli? Nebo se chystáte k souboji? Je to kvůli té dámě? Snažím se proniknout zrakem temnotu, ale nikde ji nevidím.“
„Dovedl byste popsat toho muže?“
„V této chvíli ne. Je to spíše jen stín připomínající tvarem lidskou postavu.“
Opět následovala chvíle ticha. Známky rozrušení v jasnovidcově tváři byly stále zřetelnější. Náhle ukázal volnou rukou směrem k přijímací místnosti.
„Pošlete pro čekající návštěvníky,“ pravil. „Ať přijdou všichni sem. Ať jeden po druhém sevřou mou volnou ruku. Vy zůstaňte na svém místě, pane, a držte mou druhou ruku stále ve své. Nevzdalujte se ode mě ani na okamžik. Máti, zazvoň.“
Paní Lagardová vzala do rukou zvonek stojící na stole, pak udělila příslušné pokyny sluhovi. Muž šel do čekárny, za chvíli znovu vstoupil do vnitřní místnosti, ale za ním na prahu stál jen jeden návštěvník.
překlad a úprava: Nikola Valerová
Přidejte odpověď