10.Kapitola
Pan Andrea d’Arbino, který marně sháněl hraběte Fabia ve všech palácových komnatách, nahlédl nakonec i do dlouhé chodby vedoucí k taneční síni a k hlavnímu schodišti, a nalezl svého přítele na podlaze v mdlobách. Nikdo nebyl nablízku. D’Arbino se rozhodl nebudit pokud možno rozruch mezi hosty a hledal pomoc v předsíni nad schody. Zastihl tam markýzova komorníka pomáhajícího do pláště rytíři Finellovi, který byl právě na odchodu.
Finello a jeho přítel dopravili Fabia k otevřenému oknu v předsíni a komorník přinesl ledovou vodu. Tento jednoduchý prostředek spolu se svěžím vzduchem stačil přivést omdlelého muže k sobě, ale nebyl s to — jak se oběma mužům zdálo — vrátit mu porušenou duševní rovnováhu. Fabio se díval kolem sebe prázdným, nepřítomným pohledem a když promluvil, nebyl jeho hlas k poznání.
„Našel jsem vás na chodbě na zemi,“ vysvětlil d’Arbino. „Co způsobilo vaše mdloby? Nevzpomínáte si? Bylo to snad přílišné horko?“
Fabio chvíli mlčel a soustřeďoval s trýznivým úsilím myšlenky. Pak pohlédl na komorníka. Finello pokynul muži, aby se vzdálil.
„Bylo to horkem?“ opakoval otázku d’Arbino.
„Ne,“ odpověděl Fabio podivně tichým a pevným hlasem. „Spatřil jsem tvář skrývající se za žlutou škraboškou.“
„A dále?“
„Byla to tvář mé zemřelé ženy!“
„Vaší zemřelé ženy!“
„Když si cizinka sňala masku, spatřil jsem tvář Magdalény.
Ne jak jsem ji vídal v době, kdy zářila mládím a krásou, ani v době, kdy ležela nemocná na lůžku, — nýbrž jak vypadala v rakvi.“
„Hrabě, pro milosrdenství boží, vzpamatujte se! Buďte rozumný, rozpomeňte se, kde se nacházíte, a vypuďte z hlavy ten strašný přelud.“
„Ušetřete mě výtek, nedovedl bych je v této chvíli snést. Můj život má od nynějška jediný cíl: jít za tím tajemstvím až na samý konec. Chcete mi pomoci? Sám na takový úkol sotva stačím.“
Mluvil stále týmž tlumeným, odhodlaným hlasem. Když vstával z pohovky, na které dosud ležel, vyměnili si za jeho zády pohled.
„Ve všem vám pomůžeme,“ pravil d’Arbino konejšivě. „Spoléhejte na nás až do konce, čím chcete začít?“
„Jediný východ z paláce vede tímto vestibulem. Sejdeme dolů a zeptáme se sluhů, jestli to neviděli odcházet.“
(D’Arbino i Finello si všimli, že neřekl ji.)
Sestoupili ze schodů a šli až do dvora. Žádný sloužící neviděl žlutou masku.
Poslední nadějí byl vrátný u vnější brány. Vyptávali se ho a muž je ujistil, že zahlédl zcela určitě dámu v žlutém dominu a škrabošce asi před půl hodinou nastupovat do najatého kočáru.
„Poznal byste kočího?“ zeptal se d’Arbino.
„Samozřejmě. Je to můj starý známý.“
„Víte, kde bydlí?“
„Stejně dobře, jako kde bydlím já sám.“
„Dostanete štědrou odměnu, jestli seženete někoho, kdo by za vás zaskočil na vrátnici, a dovedete nás do jeho domu.“
Za několik minut následovali vrátného temnými, opuštěnými ulicemi. „Napřed to zkusíme ve stáji,“ řekl muž. „Můj přítel vozka měl tak právě čas dovézt dámu na místo. Patrně teď vypřahá koně.“
Ukázalo se, že má vrátný pravdu. Když vešli do dvora, vozka se právě vracel s prázdným kočárem.
„Vezl jste z maškarního plesu dámu ve žlutém dominu?“ zeptal se d’Arbino a vložil muži do dlaně několik mincí.
„Ano, pane. Dáma si mě najala, abych ji zavezl na ples a po plese zpátky domů.“
„Kde nastoupila do kočáru?“
„Na velmi divném místě — u brány ke hřbitovu Campo Santo.“
Za rozhovoru podpírali Finello a d’Arbino z obou stran Fabia stojícího mezi nimi. Při posledních slovech se mladý šlechtic zapotácel a vykřikl hrůzou.
„A kam jste ji teď v noci odvezl?“ zeptal se d’Arbino.
„Zase zpátky ke hřbitovu,“ řekl kočí.
Fabio od sebe náhle poodstrčil oba přátele, klesl na kolena a zakryl si tvář. Zdálo se, jako by nesouvislá slova deroucí se mu ze rtů tlumočila strach z náhlého šílenství a současně prosbu, aby mu bůh vrátil zdravý rozum.
„Proč je tak nesmírně vzrušen?“ zeptal se Finello úzkostlivě svého přítele.
„Tiše!“ pravil d’Arbino. „Slyšel jsi přece, že spatřil za žlutou škraboškou tvář své zemřelé ženy.“
„Ovšem, a dál?“
„Jeho žena odpočívá na hřbitově Campo Santo!“
překlad a úprava: Nikola Valerová
Přidejte odpověď