Kapitola 2. – ČÍSLA
Jednoho dne ke konci ledna 1817 — byl nevlídný večer a na ulicích ležel sníh. Po Strandu kráčel mladý muž. Zabočil do ulice, kde bydlil dr. Lagarde, a zaklepal na dveře Mesmerova žáka. Byl urostlý, hezký a přímé držení těla prozrazovalo, že je příslušníkem vojenského stavu. Byl oblečen velmi vkusně, bez nejmenší stopy po křiklavé výstřednosti převládající tou dobou v pánské módě. Jedním slovem, celý jeho zevnějšek neomylně svědčil o dobrém vychování.
Starý sluha ho uvedl do čekárny v prvním patře. Světlo malé lampy s tmavozeleným stínidlem stojící na konzole zapuštěné ve zdi bylo do té míry ztlumeno, že i když se tu náhodou setkali dva známí, bylo téměř vyloučeno, aby se navzájem poznali. Jen nezřetelně bylo vidět kovovou pokladničku připevněnou ke stolu. V blikavé záři nízkého krbu příchozí zahlédl obrysy tří mužů sedících mlčky a daleko od sebe v křeslech. Kromě nich v místnosti nebyl nikdo. Sychravé počasí nepochybně způsobilo, že lékařova dámská klientela zůstala tentokrát doma. Na jednotlivých předmětech v přijímacím pokoji nebylo nic pozoruhodného. Nábytek byl jednoduchý a čistý, nic víc. Starý sloužící podal příchozímu cedulku s číslem, dodal šeptem „Vyvolám vaše číslo, pane, až na vás přijde řada,“ a zmizel.
Několik minut hluboké ticho rušil jen slabý tikot hodin. Po chvíli bylo z vnitřního pokoje slyšet zvonek, dveře se otevřely a objevil se muž, jehož návštěva u dr. Lagarda právě skončila. Svůj názor na seanci tlumočil zcela nepokrytě jediným slovem „Humbuk!“ Šel kolem pokladničky, ale nevhodil do ní žádný příspěvek.
Starý sluha vyvolal další číslo (bylo to číslo patnáct) — a tehdy se stala první podivná věc z mnoha dalších, které se později odehrály v lékařově bytě.
Všichni tři muži čekající v křeslech vstali jeden po druhém, prohlédli si ve světle lampy svá čísla a pak se opět s údivem a zklamáním posadili. Sluha přispěchal, aby zjistil co se děje. Ukázalo se, že místo čísel patnáct, šestnáct a sedmnáct stála na cedulkách tří návštěvníků čísla šestnáct, sedmnáct, a osmnáct! Sluha se obrátil k mladému muži, který přišel poslední, a řekl:
„Patrně jsem se zmýlil, pane. Nemám už tak dobrý zrak jako dřív. Obávám se, že jsem v té tmě omylem zaměnil cedulky. Nedal jsem vám číslo patnáct místo osmnáct?“
Mladý gentleman ukázal svou cedulku. Sluha se skutečně zmýlil, ale ne tak, jak předpokládal. Zjistilo se, že cedulka, kterou držel v ruce poslední příchozí, měla číslo, patřící nespokojenému klientovi, který právě odešel — číslo čtrnáct! Pokud jde o cedulku číslo patnáct, nalezla se teprve druhý den ráno pohozená v koutě na podlaze!
Sluhu v první chvíli nenapadlo nic lepšího, než vyběhnout z čekárny a zavolat původního držitele čísla čtrnáct, aby se vrátil a pomohl objasnit záhadu. Nespokojenému gentlemanovi náhodou dveře do ulice otevírala bytná, velmi hezká žena, a pán se s ní dal do hovoru. Dal si říci, zejména díky přímluvě hezké bytné, aby se vrátil do prvního patra. Při vstupu do přijímací místnosti oslovil shromážděné hosty otázkou příznačnou pro jeho duševní rozpoložení.
„Další humbuk?“ zvolal milovník rozprávek s hezkými ženami.
Sluha dokonale zmaten vlastní nepozorností se pokoušel omluvit nedopatření.
„Prosím, pánové, promiňte mi,“ řekl. „Bojím se, že jsem si spletl rozdávané cedulky s těmi, které jsem dostal zpátky. Mám rozkaz, odstranit všechna případná nedorozumění přímo na místě. Ale v tomto případě bude myslím lepší, poradit se s pánem.“
Zmizel ve vnitřní místnosti. Po jeho odchodu si páni vyměňovali žertovné poznámky o situaci, v níž se octli. Původní majitel čísla čtrnáct vylíčil svou zkušenost s jasnovidcem opět zcela jadrně: „Chtěl jsem na něm, aby mi hádal budoucnost. Samozřejmě napřed musel usnout, a pak z něho vylezlo, že mi nemůže říct nic. Ptal jsem se proč. Nevím, povídá. Ale já to vím, řekl jsem mu. Protože to je humbuk. Pánové, vsadím se s vámi jedna ku deseti, že i vy v tom budete vidět humbuk.“
Než mohla být sázka přijata nebo odmítnuta, otevřely se znovu dveře do vnitřní místnosti. Na prahu se objevila postava vysokého, hubeného muže, temně se rýsující proti světlu v pracovně. Nezvykle klidným a vážným hlasem oslovil přítomné pány.
„Prosím vás, pánové, buďte shovívaví. Očividná náhoda, že poslední návštěvník dostal číslo patřící původně pánovi, jehož návštěva u mě byla bezvýsledná, může mít určitý význam, ale v tom případě nemůže nikdo z nás předvídat jaký. Zdůrazňuji: netvrdím nic určitého, říkám jen, může mít. Jestliže mi tito tři gentlemani, kteří jsou tak laskaví a čekají, až pro ně budu mít čas, dovolí přijmout nynějšího držitele čísla čtrnáct mimo pořadí a jestliže pán, který nebyl spokojen s mou odpovědí, bude tak laskav a počká zde ještě chvilku — slibuji, že nestane-li se při seanci během prvních deseti minut nic zvláštního, přijmu ostatní návštěvníky, kteří jsou na řadě, a nebudu déle zdržovat pána, který už u mě byl.
Jestli naopak vyjde najevo něco zajímavého, je pravděpodobné, že se to bude týkat některého z vás, nejspíš původního majitele čísla čtrnáct. Zdá se vám za těchto okolností deset minut trpělivosti příliš mnoho?“
Tři návštěvníci, čekající už delší dobu, se mezi sebou poradili a rozhodli se, jelikož neměli nic lepšího na práci, přijmout doktorovu výzvu. Gentleman považující celou věc za humbuk vyndal s bohorovným klidem z kapsy zlatou minci, vyhodil ji do vzduchu, chytil ji do ruky a aniž se na ni podíval, přistoupil k zastíněné lampě na konzoli. „Hlava znamená ano, orel znamená ne.“ Otevřel dlaň a podíval se na peníz. „Hlava! Výborně! Můžete začít svůj hokus pokus, pane. Počkám.“
„Věříte na náhodu?“ zeptal se doktor a klidně mu pohlédl do očí. „Mé životní zkušenosti mě tomu odnaučily.“
Pustil mladého muže s číslem čtrnáct do zadní místnosti, pak tam vstoupil sám a zavřel za sebou dveře.
překlad a úprava: Nikola Valerová
Přidejte odpověď