Kapitola VI. – Hamon sděluje své novinky
„Nebyly to hromy?“ zeptal se lord Creith a zvedl ruku, aby zakryl zívnutí.
Joan s ním soucítila, protože večeře se zdála nekonečná.
„Zní to tak,“ řekl Hamon a s trhnutím se probral z nepříjemného zamyšlení.
Tři lidé během jídla téměř nemluvili. Lord Creith jednou náznaky zmínil nudnost venkova a zábavu, kterou by muž Ralph Hamonova formátu mohl najít ve městě, ale finančník tuto příležitost ignoroval.
„Je to hrom,“ řekl Creith s uspokojením. „Na bouřky je říjen poněkud pozdě. Vzpomínám si, když jsem byl chlapec…“
Učinil slabý pokus oživit malou společnost zájmem, který necítili, a ukončil svou vzpomínku téměř dříve, než začala. A pak nevědomky nasměroval konverzaci tak, že se k němu okamžitě obrátily dva páry očí.
„Ptal jsem se Stephense na toho Morlakea. Podivný člověk – velmi podivný. Nikdo o něm neví ani ň. Před třemi lety se objevil z ničeho nic, koupil World House a usadil se jako venkovský gentleman. Nechodí na lov ani na plesy, odmítá každé pozvání, které mu bylo zasláno, a zjevně nemá žádné přátele. Podivný ďábel.“
„To bych řekla!“
Joan uslyšela hlasité zachichotání pana Hamona a překvapeně se na něj podívala.
„Znáte ho?“
Pan Hamon si vybral cigaretu z krabičky na stole, než odpověděl.
„Ano, znám ho. Je to americký podvodník.“
„Cože!“
Joan se snažila potlačit rozhořčení ve svém hlase, ale neuspěla, a ten muž si zřejmě nevšiml implicitní obhajoby pána z Wold House.
„Ano,“ řekl pan Hamon a vychutnával si rozruch, který vyvolal, „je to podvodník. Jak se ve skutečnosti jmenuje, to nevím. Je to jeden z velkých mužů podsvětí, zloděj a vyděrač!“
„Ale policie o něm jistě ví všechno,“ řekla ohromená Creithová.
„Možná. Ale člověk jako Morlake, který vydělal spoustu peněz, by dokázal policii ‚udržet na uzdě‘.“
„Jak to víš?“ zeptala se, když znovu našla hlas. Hamon pokrčil rameny.
„Před pár lety jsem se s ním setkal. Myslel si, že na mě něco našel, co mu dává páku. Pokusil se mě vydírat a jen tak tak unikl. Příště už takové štěstí mít nebude, a to příště“ – otevřel a zavřel ruku – „je na dosah! Mám ho v hrsti!“
Joan seděla ohromena tou zprávou. Proč ji toto odhalení tak zasáhlo, nedokázala vysvětlit ani sama sobě. V tu chvíli Ralpha Hamona nenáviděla – nenáviděla ho s intenzitou, která byla zcela neúměrná jeho provinění, ať už skutečnému, nebo domnělému. Musela vynaložit veškerou svou sebeovládací schopnost, aby se její hněv neprojevil, ale zvládla to a poslouchala, přičemž si kousala ret.
„Jeho skutečné jméno neznám,“ pokračoval pan Hamon. „Policie ho už léta sleduje, ale nikdy se jim nepodařilo shromáždit důkazy, které by ho usvědčily.“
„Ale já o tom nikdy neslyšel,“ přerušil ho lord Creith, „a to jsem soudce. Okresní policie o něm vždy mluví v dobrém.“
„Když jsem řekl ‚policie‘, myslel jsem ústředí,“ opravil ho Hamon. „Každopádně to nejsou lidé, kteří by o tom mluvili.“
„Tomu nevěřím!“ Joanino potlačované rozhořčení se náhle vyvalilo ven. „To je absurdní příběh! Opravdu, pane Hamone, začínám mít podezření, že čtete
senzacechtivé příběhy!“
Hamon se usmál.
„Přiznávám, že to zní nereálně,“ řekl, „ale je to pravda. Dnes ráno jsem toho muže viděl.“
„Pana Morlakea?“ zeptala se Joan překvapeně a on přikývl.
„Byl dost nesvůj, když mě uviděl, to vám mohu říct, a když zjistil, že byl poznán. Prosil mě, abych to nikomu neříkal——“
„To není pravda. Samozřejmě, že to není pravda,“ řekla Joan pohrdavě a Hamon zrudl. „Pan Morlake je poslední člověk na světě, který by vás nebo kohokoli jiného o něco prosil. Nevěřím, že je zloděj.“
„Váš přítel?“ zeptal se Hamon hlasitě.
„Nikdy jsem ho nepotkala,“ řekla Joan stroze. „Viděla jsem ho… z dálky, a to je vše.“
Nastalo trapné ticho, ale Ralph Hamon měl naštěstí hroší kůži, a ačkoli mu byla přímo vyvrácena lež, nebyl nijak zvlášť vyveden z míry, ani když se Joan při pokusu o obnovení diskuse o Morlakeově minulosti stroze obrátila k jinému tématu.
Když lord Creith odešel do svého pokoje, vyšla z domu na trávník, aby sledovala blesky blikající na jižní obloze a zbavila se Hamonovy dusivé přítomnosti, ale on ji následoval.
„Vypadá to, že to bude bouřlivá noc,“ řekl, aby navázal konverzaci, a ona souhlasila a obracela se zpět k domu, když ji zastavil.
„Kde jste našla tu ženu, která bydlí v zahradníkově domku?“ zeptal se.
Zvedla obočí v údivu. Byla to poslední otázka na světě, kterou od něj očekávala.
„Myslíte paní Cornfordovou? Proč – je to taky zločinec?“ zeptala se.
On se shovívavě usmál nad tím sarkasmem.
„Ne tak úplně; jen mě to zajímá. Mám pocit, že jsem ji před lety potkal. Předpokládám, že mě zná, že?“ zeptal se lhostejně.
„Nikdy se o vás nezmínila, možná proto, že jsem o vás nikdy nemluvila,“ řekla, trochu překvapená a s probuzenou zvědavostí.
„Vzpomínám si, že měla trochu pomatenou hlavu. Dvanáct měsíců strávila v blázinci.“
Dívka se překvapením rozesmála.
„Opravdu, pane Hamone,“ řekla suše, „začínám mít podezření, že se mě snažíte vystrašit. Moji přátelé, kteří nejsou zločinci, musí být blázni!“
„Nevěděl jsem, že je to váš přítel,“ řekl Hamon rychle.
V temnotě k ní přistoupil.
„Už jsem vám řekl, že pan Morlake není přítel. Je to soused, a sousedé jsou podle našich zvyklostí přátelé, dokud nezjistíme, že tomu tak není.
Půjdeme dovnitř?“
„Chvilku.“
Chytil ji za paži a ona se jemně vymanila.
„To není nutné, pane Hamone. Co mi chcete říct?“
„Mluvil s vámi váš otec?“ zeptal se.
„Můj otec se mnou mluví často,“ řekla dívka. „Myslíte o vás?“
Přikývl.
„O tom, že si mě chceš vzít?“
„Přesně tak,“ řekl trochu chraplavým hlasem.
„Ano, o tom se mnou mluvil,“ řekla Joan klidným hlasem, „a já mu řekla, že ačkoli si tvého komplimentu velmi vážím, nemám nejmenší chuť si tě vzít.“
Hamon si odkašlal.
„Zmínil se také o tom, že jsem prakticky majitelem Creithu?“
„O tom se také zmínil,“ řekla dívka statečně.
„Předpokládám, že ti je Creith velmi drahý? Tvoji předkové ho vlastní už stovky let?“
„Opravdu mi na něm velmi záleží,“ řekla Joan a potlačila svůj hněv, „ale ne natolik, abych byla ochotná obětovat své životní štěstí, abych si udržela titul paní z Creithu. Existují horší věci než být bez domova, pane Hamone.“
Udělala pohyb, jako by chtěla odejít, ale on ji opět zadržel.
„Počkej,“ řekl. Jeho hlas byl tichý a chvějící se. „Joan, jsem o dvacet let starší než ty, ale jsi typ ženy, o které sním už od dětství.
Není nic, co bych pro tebe neudělal, není služba, kterou bych ti neposkytl. Chci tě!“
Než si uvědomila, co dělá, objal ji. Snažila se vymanit, ale držel ji v sevření, které nebylo možné zlomit.
„Pusť mě – jak se opovažuješ!“
„Poslouchej!“ Téměř to slovo zasyčel. „Miluju tě, Joan! Miluju tě, i když mě zraňuješ svým zatraceným pohrdáním. Miluju tvou tvář, tvé oči, tvé drahé, štíhlé tělo…“
Otočila hlavu stranou, aby se vyhnula jeho chtivým rtům. A pak z chodby uslyšela s úlevným vydechnutím hlas svého otce, který volal:
„Kde jsi, Joan?“
Hamon ji pustil a ona ustoupila, bez dechu a otřesená, s hrůzou a znechucením v duši.
„Omlouvám se,“ zamumlal.
Nemohla promluvit; mohla jen ukázat na dveře a on vešel dovnitř. Ona sama ho několik minut nenásledovala a lord Creith na ni krátce pohlédl.
„Stalo se něco?“ zeptal se, když uviděl její bledou tvář.
„Nic, tati.“
Rozhlédl se. Hamon zmizel otevřenými dveřmi do salónu.
„Primitivní chlap. Vyhodím ho, jestli mi to řekneš, drahá.“
Znovu zavrtěla hlavou.
„To není nutné. Ano, je trochu primitivní. Pokud zítra neodejde, vezmeš mě do Londýna?“
„Do Londýna stejně jedu,“ řekl lord spokojeně. „Chceš, abych si promluvil s Hamonem?“ zeptal se úzkostlivě.
„To není nutné,“ řekla Joan a lord Creith se s úlevou vrátil do své pracovny, neboť nesnášel jakékoli obtěžování.
překlad a úprava: Nikola Valerová
Přidejte odpověď